Plný text
3 Tdo 695/2026-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 8. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. L. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2026, č. j. 10 To 101/2026-78, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 75/2025, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále také jen „okresní soud“) ze dne 24. 2. 2026, č. j. 1 T 75/2025-64, byl obviněný J. L. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku)
dne 27. 11. 2025 kolem 22:00 hodin řídil nejméně ulicí XY u benzinové čerpací stanice MOL v XY, okres XY, pod vlivem alkoholu, jehož zjištěná hladina v dechu činila ve 22:34 hodin 2,15 g/kg a zjištěná hladina v krvi činila téhož dne ve 23:40 hodin 1,72 g/kg a dne 28. 11. 2025 v 00:00 hodin 1,70 g/kg, osobní motorové vozidlo značky Audi A8, registrační značky XY.
2. Za to byl odsouzen podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 60 denních sazeb po 500 Kč, tj. v celkové výši 30 000 Kč, a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců.
3. Proti tomuto rozsudku (proti výroku o vině i trestu) podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 28. 4. 2026, č. j. 10 To 101/2026-78, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. L. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
5. Reklamoval, že skutková věta odsuzujícího rozsudku neuvádí žádné konkrétní množství alkoholu v krvi k okamžiku řízení, tedy ke 22:00 hodin, nýbrž pouze hodnoty zjištěné později. Z hlediska trestní odpovědnosti je přitom rozhodné, zda bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se ve stavu vylučujícím způsobilost nacházel již v době řízení motorového vozidla. Jeho obhajoba spočívala v tom, že alkohol požil až po ukončení jízdy na čerpací stanici. Soudy nižších stupňů nevysvětlily, z čeho vyplývá, že v době samotné jízdy dosahovala hladina alkoholu nejméně hranice 1,00 g/kg, příp. že i při nižší hladině byla jeho schopnost řídit skutečně snížena v rozsahu předpokládaném v § 274 odst. 1 tr. zákoníku. V té souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, zejm. na usnesení ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 6 Tdo 176/2024, podle níž není hranice 1 g/kg absolutní a při „nižší hladině“ je třeba provést rozsáhlejší dokazování, aby bylo prokázáno, že konkrétní řidič byl skutečně ve stavu vylučujícím způsobilost.
6. V návaznosti na tuto obhajobu odvolacímu soudu vytkl neprovedení jím navrženého znaleckého posudku, který měl objasnit, zda naměřené hodnoty alkoholu v dechu a krvi odpovídají jeho tvrzení o požití alkoholu až po skončení jízdy, tedy se měl zabývat otázkou absorpce alkoholu, distribuční fáze, časového odstupu mezi ukončením jízdy a měřením, vztahu dechové zkoušky a krevních odběrů, příp. vlivu bezprostředního požití tvrdého alkoholu na první dechové měření. Za nesprávné považuje zejména to, že krajský soud dovodil nadbytečnost znaleckého dokazování s odkazem na obecně známou rychlost odbourávání alkoholu a odborné posouzení tak nahradil vlastní úvahou. Dovolatel má za to, že šlo o důkaz směřující přímo k posouzení zákonného znaku stavu vylučujícího způsobilost a zamítnutí návrhu na jeho provedení proto představuje nedůvodné neprovedení podstatného důkazu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což současně vedlo k tomu, že rozhodná skutková zjištění byla učiněna bez dostatečného odborného podkladu a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
7. Nesprávné hodnocení důkazů spatřuje obviněný rovněž v posouzení kamerových záznamů. Namítl, že z pouhé skutečnosti, že na záznamech není zachyceno požívání alkoholu či manipulace s lahví uvnitř vozidla, nelze dovozovat, že k takovému jednání nedošlo. V odůvodnění rozhodnutí pak není dostatečně vysvětleno, zda kamery zachycovaly interiér vozidla, prostor spolujezdce, ruce obviněného a manipulaci s lahví. Současně reklamoval, že soudy si nemohly bez přesného vyhodnocení časových údajů z kamerového záznamu, oznámení obsluhy a příjezdu jednotlivých hlídek vystačit s obecnou úvahou o tom, že měl na čerpací stanici setrvat pouze velmi krátkou dobu.
8. Další výhrady zaměřil proti tomu, že soudy nižších stupňů přihlédly k informaci údajně pocházející od jeho manželky, podle níž měl být pod vlivem alkoholu již před jízdou. Upozornil, že šlo o vícenásobně zprostředkované sdělení, když tento poznatek soudu sdělil svědek J. K., který jej však měl od svého kolegy. Tento byl v hlavním líčení vyslechnut ještě před svědkem J. K., ale o hovoru s manželkou dovolatele se nezmínil. Nadto nebyla vyslechnuta ani jeho manželka jako osoba, která měla předmětné sdělení údajně učinit. Za nedostatečné obviněný považuje rovněž svědecké výpovědi o svém údajném ovlivnění alkoholem, neboť vycházely převážně z laických dojmů a samy o sobě nemohly prokazovat jeho stav v době řízení.
9. Následně dovolatel vyjádřil přesvědčení, že soudy vycházely ze skutkových zjištění, která nepostačují pro právní závěr o naplnění znaků skutkové podstaty podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Podstatou dovolání podle něj není pouhá polemika s hodnocením důkazů, ale skutečnost, že soudy bez znaleckého toxikologického posouzení samy učinily odborný závěr o „časovém průběhu hladiny alkoholu“ a o existenci stavu vylučujícího způsobilost v době řízení vozidla. 10. Ve vztahu k výroku o trestu uvedl, že tento je závislý na výroku o vině (který on zpochybňuje), a zároveň soudům vytkl paušální přístup k ukládání trestu zákazu činnosti bez řádného individuálního posouzení věci.
11. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k tr. ř. „shledal jeho dovolání důvodným“ a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2026, č. j. 10 To 101/2026-78, jakož i předcházející rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 2. 2026, č. j. 1 T 75/2025-64, zrušil a „věc vrátil k novému projednání“.
12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle § 265h tr. ř. uvedl, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě jen opakuje obhajobu uplatněnou již v předcházejícím řízení, se kterou se dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů. Jejich závěry považuje státní zástupce za správné. K tvrzení o požití alkoholu až po jízdě uvedl, že jde o častou formu obhajoby, kterou je třeba hodnotit v souvislostech konkrétního případu. Poukázal na to, že dovolatel na čerpací stanici nepřijel s úmyslem zde ukončit cestu, ale chtěl natankovat a pokračovat v jízdě. Za nelogické proto označil jeho tvrzení, že by se za okolností, kdy se potýkal s technickými problémy vozidla, dobrovolně uvedl do stavu silné podnapilosti znemožňujícího mu další jízdu. Provedené důkazy naopak nasvědčují tomu, že byl pod vlivem alkoholu již při příjezdu na čerpací stanici.
13. Ve vztahu k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce poukázal na to, že tento dovolatel konkrétně vymezil pouze v případě svého tvrzení o opomenutém důkazu podle třetí varianty daného dovolacího důvodu. Druhou variantu nezmínil a k první uvedl námitky založené na zásadě in dubio pro reo. Tato zásada se však uplatní pouze tehdy, pokud po vyhodnocení důkazů přetrvávají pochybnosti o skutkovém stavu. V projednávané věci však soudy žádné takové pochybnosti neměly a své závěry řádně odůvodnily. Současně s odkazem na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu zdůraznil, že taková námitka zpravidla není způsobilá založit dovolací přezkum. K tvrzení o opomenutém důkazu státní zástupce konstatoval, že důkazní návrh na vypracování znaleckého posudku z odvětví toxikologie dovolatel učinil až v závěru svého odvolání. Ovšem již okresní soud v bodě 17. odůvodnění svého rozsudku označil důkazní situaci za natolik jednoznačnou, že provádění jakýchkoli dalších důkazů by bylo nadbytečné. S výše uvedeným důkazním návrhem se krajský soud vypořádal v bodě 5. odůvodnění svého usnesení, v němž jej označil za nadbytečný a tento závěr adekvátním způsobem odůvodnil.
14. Státní zástupce připustil, že ve skutkové větě není výslovně uvedena konkrétní hladina alkoholu v krvi dovolatele v době řízení. Má však za to, že z naměřené hodnoty 2,15 g/kg alkoholu v dechu ve 22:34 hodin a z úzké časové návaznosti je zřejmé, že již v době řízení musela hladina alkoholu přesahovat 1 g/kg. Také z bodu 18. odůvodnění rozsudku je patrný skutkový závěr soudu prvního stupně, že vliv alkoholu na dovolatele byl již v době kolem 22:00 hodin natolik vysoký, že tento byl nezpůsobilý bezpečně ovládat své vozidlo. Tím byl založen dostatečný skutkový základ pro posouzení jednání obviněného jako přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k výroku o trestu státní zástupce upozornil, že námitka nepřiměřenosti trestu nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů, přičemž podané dovolání k této otázce ani neobsahuje žádnou bližší argumentaci.
15. Závěrem shrnul, že námitky dovolatele dílem žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné, a aby tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Současně vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navržené rozhodnutí.
16. Na toto vyjádření zareagoval obviněný prostřednictvím svého obhájce replikou. V ní především zopakoval argumentaci uvedenou již v samotném dovolání. V reakci na vyjádření státního zástupce odmítl, že by podané dovolání bylo založeno na zásadě in dubio pro reo. Uvedl, že jeho jádrem je námitka nedůvodného neprovedení navrženého znaleckého posudku z odvětví toxikologie, směřujícího k objasnění otázky, zda se v době řízení nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost. Ostatně sám státní zástupce připustil, že tuto námitku obviněný vymezil způsobem odpovídajícím třetí alternativě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Dovolatel reklamoval vnitřní rozpor ve vyjádření státního zástupce. Poukázal na to, že v bodě 19. výslovně připustil, že konkrétní hladina alkoholu v době řízení nebyla zjištěna, současně však dovodil, že musela přesahovat 1 g/kg. Obviněný má za to, že tím stejně jako soudy nižších stupňů nahradil odborný toxikologický závěr vlastním úsudkem. Soudy i státní zástupce nesprávně vycházejí pouze z úvah o odbourávání alkoholu, ačkoli rozhodnou odbornou otázkou bylo posouzení jeho vstřebávání a časového průběhu alkoholemie při tvrzeném požití alkoholu po skončení jízdy. Otázka, jak a kdy se alkohol mohl projevit v organismu a chování obviněného, podle něj vyžadovala odborné posouzení znalcem.
18. Dále, ačkoli setrvává na svém tvrzení, že před jízdou nepil žádný alkohol, rozvedl námitku, že provedené dokazování nevyloučilo variantu, že před jízdou požil jen určité menší množství alkoholu, přičemž toto množství ještě nevedlo ke stavu vylučujícímu způsobilost, a až po zastavení vozidla požil další množství alkoholu a teprve toto vedlo k později zjištěným vysokým hodnotám a výrazným projevům opilosti. Ani státní zástupce se touto možností nezabýval. V té souvislosti dovolatel opětovně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 6 Tdo 176/2024, podle něhož má být minimální míra ovlivnění alkoholem v obdobných případech odborně posouzena znalcem, a se kterým se státní zástupce ve svém vyjádření rovněž nevypořádal. U navrženého znaleckého posudku dovolatel nesouhlasil s tím, že byl posouzen jako nadbytečný důkaz. Rozhodné skutečnosti podle jeho názoru nebyly dosud spolehlivě objasněny a soudy založily závěr o nadbytečnosti posudku na vlastním odborném hodnocení otázek, k jejichž posouzení měl být znalec přibrán. Má za to, že na významu navrženého důkazu nic nemění ani skutečnost, že jeho provedení navrhl až v odvolacím řízení.
19. Obviněný se dále ohradil proti tvrzení státního zástupce, že opakování námitky uplatněné již v odvolání činí dovolání zjevně neopodstatněným. Podle jeho názoru je právě posouzení správnosti vypořádání námitky odvolacím soudem předmětem dovolacího přezkumu. V další části svého podání se pak opět zabýval vypovídací hodnotou v řízení učiněných svědeckých výpovědí, přičemž má za to, že vjemy svědků mohou být významnou součástí celkového dokazování, ale nemohou bez odborného posouzení určit časový okamžik vzniku jednotlivých projevů ani rozdělit později zjištěnou hladinu alkoholu mezi dobu před jízdou a dobu po jejím ukončení. Také tvrzení státního zástupce, že po údajném následném požití se alkohol nemohl dostatečně rychle projevit na chování a motorice obviněného, je podle názoru dovolatele odborným závěrem, nikoli pouhým hodnocením svědeckých výpovědí. K výroku o trestu obviněný upřesnil, že dovolání není založeno jen na námitce nepřiměřenosti trestu, ale především jeho závislosti na výroku o vině. Současně považuje poukaz státního zástupce na jeho dřívější odsouzení a záznamy v evidenční kartě řidiče za nerozhodný pro posouzení důvodnosti dovolání.
20. Závěrem dovolatel uvedl, že státní zástupce nevyvrátil jeho základní dovolací námitku, podle níž nebyla odborně objasněna míra a časový průběh jeho ovlivnění alkoholem v době řízení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud návrhu státního zástupce na odmítnutí dovolání nepřisvědčil, a naopak podle § 265k odst. 1 a 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2026, č. j. 10 To 101/2026-78, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 2. 2026, č. j. 1 T 75/2025-64, a všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Kolíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
21. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
22. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
23. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
25. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV. Důvodnost dovolání
26. Nejvyšší soud považuje za potřebné nejprve zdůraznit, že na repliku dovolatele, která byla Nejvyššímu soudu doručena dne 27. 7. 2026, je možné nahlížet pouze jako na reakci obviněného na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání. Žádným způsobem však nelze přihlížet k těm částem podání, kde obviněný fakticky rozšířil svoji původní argumentaci, a to např. o námitku, že provedené dokazování nevyloučilo možnost kombinovaného požití alkoholu před jízdou a po jejím ukončení. Brání tomu ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř., podle nějž rozsah a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V posuzované věci tato lhůta obviněnému uplynula již dne 15. 7. 2026. V dané souvislosti lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 4 Tdo 555/2024, publikované pod č. 40/2024 Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, či ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 635/20, a mnoho dalších. Uvedené soudy ve svých rozhodnutích opakovaně jasně deklarovaly, že jakákoli změna rozsahu a důvodů dovolání po uplynutí dovolací lhůty je nepřípustná a nelze k ní nijak přihlížet. Za nepřípustnou změnu provedenou po uplynutí dovolací lhůty je přitom třeba považovat nejen změnu uplatněných dovolacích důvodů (tj. jejich záměnu či doplnění), ale též změnu dovolací argumentace ve smyslu vznesení jiných (dalších) námitek obsahově podřaditelných pod dovolací důvod uplatněný v zákonem stanovené lhůtě. Dovolání je totiž mimořádným opravným prostředkem, na jehož obsah jsou již z toho důvodu kladeny velmi přísné požadavky. V dovolacím řízení se přísně uplatňuje princip vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním a jeho důvody. Dovolání jako procesní úkon má ryze dispozitivní povahu. Podle § 265h odst. 2 tr. ř. předseda senátu soudu prvního stupně předloží spis Nejvyššímu soudu až po uplynutí dovolací lhůty u všech oprávněných osob. Nejvyšší soud totiž musí vždy rozhodovat za situace, kdy je již nezaměnitelně jasné, v jakém rozsahu je rozhodnutí napadáno a co je dovolacím důvodem. Zjevným účelem dovolací lhůty jako limitu, v němž je možné měnit rozsah dovolání, je připustit relevanci jen těch podání, která jsou uplatněna včas, tj. do nějaké časové hranice, jejíž stanovení a dodržení garantuje jistotu v otázce, co je předmětem rozhodování dovolacího soudu. S ohledem na uvedené tak lze toliko obiter dictum zmínit, že obsah repliky obviněného je každopádně takového rázu, že by jiné rozhodnutí dovolacího soudu přinést nemohl. Fakticky došlo jen k dalšímu rozvinutí skutkových námitek obsažených již v samotném dovolání, které jsou však, jak bude dále blíže popsáno, od základu nedůvodné a pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. reálně nepodřaditelné.
27. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je potřeba připomenout, že existenci zjevného rozporu (extrémního nesouladu) ve smyslu jeho první alternativy nelze účinně uplatnit pouhým popíráním projednávané trestné činnosti, odmítáním skutkových zjištění soudů nižších stupňů, resp. polemikou se soudy zvoleným způsobem hodnocení důkazů. Právě tak lze přitom charakterizovat základ dovolací argumentace obviněného, který soudům vytýká v zásadě to, že neupřednostnily jím nabízenou verzi skutkového děje (podle níž řídil naprosto střízlivý a alkoholu se napil až po zastavení na benzínové čerpací stanici), a celou řadu důkazů svědčících proti němu naopak neupozadily či nejlépe zcela neignorovaly.
28. Žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními zde ovšem není. Naopak, soudům nižších stupňů nelze absolutně nic vytknout, pokud odmítly na první pohled nevěrohodnou obhajobu obviněného, která byla vyvrácena řadou vzájemně se doplňujících a podporujících důkazů. Na ty soudy v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí konkrétně odkázaly a při jejich hodnocení postupovaly plně v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.
29. Obhajoba obviněného není nijak neobvyklá. V případech podobné trestné činnosti je naopak poměrně typická – před jízdou ani v jejím průběhu obviněný alkohol nepil a napil se až po zastavení, před příjezdem policejní hlídky. V nyní posuzovaném případě jsou tvrzení dovolatele skutečně jen těžko uvěřitelná sama o sobě – na benzínovou čerpací stanici přijel zcela střízlivý (ovšem s láhví tvrdého alkoholu po ruce, na sedadle spolujezdce), přestože bydlí nedaleko, byl plně v kondici a zcela orientován, tak si neuvědomil, že benzínová čerpací stanice bude už zavřená, nutně potřeboval jet do své kanceláře (v deset hodin večer) a vzniklá situace ho vystresovala do té míry, že se choval zřejmě natolik „nestandardně“, že se jej obsluha benzínové čerpací stanice zalekla a přivolala policii. Když mu nešlo nastartovat auto, tak ačkoli chtěl pokračovat v cestě do kanceláře, tak během čekání na svého švagra z nějakého důvodu (který racionálně nevysvětluje) vypil během chvilky větší množství tvrdého alkoholu a pak si už prakticky nic nepamatuje, má tzv. okno. Tuto obhajobu soudy zcela správně posoudily jako nevěrohodnou, a to zejména s ohledem na obsah výpovědí svědků B. Č. (obsluha benzínové čerpací stanice), S. R. a J. K. (policisté OOP Pečky) a P. D. a J. K. (strážníci Městské policie Český Brod), dále pak na obsah listinných důkazů – zejm. záznamu o dechové zkoušce, protokolu o lékařském vyšetření, jakož i záznamů z kamer monitorujících prostor čerpací stanice a kamery policejní hlídky.
30. Ani Nejvyšší soud nemá o vině dovolatele nejmenší pochybnosti. Nepovažuje přitom za nutné, resp. ani vhodné, aby obsah jednotlivých důkazů znovu reprodukoval vlastními slovy a opakoval či znovu shrnoval závěry učiněné již dříve soudy nižších stupňů. Na příslušné pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí dovolatele odkazuje. V dané souvislosti je třeba akcentovat, že závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. i do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím.
31. Obviněnému lze přisvědčit pouze v tom směru, že popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně není ideální. Mohl a měl být preciznější tak, aby bylo pregnantně vyjádřeno, jakou minimální alkoholemii v době řízení motorového vozidla považují soudy u obviněného za prokázanou. Nejedná se však o pochybení, které by odůvodňovalo kasační zásah dovolacího soudu. Nejen z navazující právní věty, ale především z podrobného odůvodnění rozsudku, je naprosto zřejmé, že soudy dospěly k závěru o nezpůsobilosti obviněného k řízení motorového vozidla v době jízdy, a to jak na podkladě výsledků orientační dechové zkoušky a následného lékařského vyšetření spojeného s odběrem krve, tak i již zmíněných (a s výsledky testů plně korespondujících) svědeckých výpovědí a jiných důkazů. Z nich se jednoznačně podává, že obviněný vozidlo řídil ve stavu výrazné opilosti, přičemž v době příjezdu na benzínovou čerpací stanici jeho alkoholemie atakovala hranici 2 ‰. Podle ustálené tuzemské soudní praxe (navázané na exaktní lékařské poznatky) přitom již zhruba poloviční hladina (1 g/kg alkoholu v krvi) vylučuje u každého, byť nadprůměrně disponovaného, řidiče schopnost bezpečného řízení motorového vozidla.
32. Za účelem verifikace správnosti závěru nižších soudů dovolací senát v rámci přípravy na neveřejné zasedání zhlédl kamerové záznamy z benzinové čerpací stanice MOL pokrývající její venkovní prostory. Tímto způsobem ověřil, že z nich skutečně nevyplývá nic, co by mohlo svědčit pro pravdivost obhajoby obviněného, že alkohol požil až po ukončení jízdy (že nějakou dobu seděl ve vozidle a popíjel z lahve původně odložené na sedadle spolujezdce). Jestliže soudy nižších stupňů této obhajobě (v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy, včetně výpovědi svědkyně B. Č.) neuvěřily, pak jejich hodnotící úvahy rozhodně nelze označit za svévolné a rozporné s obsahem provedených důkazů. Je tomu právě naopak.
33. Pro uplatnění obviněným implicitně vzývané zásady in dubio pro reo tak za daného stavu nebyl dán žádný prostor. Uplatnění této zásady je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Taková situace zde ovšem nenastala. Naopak, soudy po provedeném dokazování žádné rozumné pochybnosti o vině dovolatele (oprávněně) neměly, jak zřetelně vyplývá z odůvodnění jejich meritorních rozhodnutí.
34. K námitce tzv. opomenutých důkazů, která obecně spadá pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba nejprve v obecné rovině připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit, a aby s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak nemají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci žádný význam, event. mají význam již jen naprosto marginální. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci naplněn byl.
35. Prostá nespokojenost dovolatele s kvantem provedených důkazů, které subjektivně vnímá jako nedostatečné pro rozhodnutí ve věci, sama o sobě relevantním argumentačním východiskem pro závěr o existenci vady řízení ve smyslu třetí alternativy důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není. Tu lze relevantně reklamovat jen tehdy, jestliže soud nedostojí některé ze svých důležitých procesních povinností, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02).
36. Návrh obviněného na doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, byl poprvé učiněn až v podaném odvolání (v jeho písemném odůvodnění). Před soudem prvního stupně obviněný tento ani žádný jiný důkazní návrh neuplatnil, naopak výslovně uvedl, že návrhy na doplnění dokazování nemá (viz protokol o jednání na č. l. 63 procesního spisu). O tom, že v daném případě ve skutečnosti nejde o opomenutý důkaz, že krajský soud dotčený důkazní návrh obviněného neignoroval, svědčí už samotný text dovolání (viz bod 15. na str. 4), kde obviněný hovoří o tom, že „důkaz byl odmítnut jako nadbytečný“. Podstatou dovolacích námitek obviněného je toliko údajně chybné vyhodnocení potřebnosti důkazu, nikoli to, že by snad odvolací soud jeho návrh bez jakéhokoli odůvodnění přešel. Faktem je, že krajský soud do jistě míry formálně pochybil, pokud ve veřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2026 o dotčeném důkazním návrhu obviněného (jenž byl při jednání zopakován) formálně nerozhodl, resp. že takové své rozhodnutí nezachytil do protokolu o jednání. Své negativní stanovisko k němu však následně dostatečně vysvětlil v písemném odůvodnění napadeného usnesení, konkrétně na konci bodu 5. Dovolací senát se zcela ztotožňuje se závěrem, že za dané procesní situace byl zmíněný důkazní návrh obhajoby již nadbytečný a v žádném případě nemohl přivodit jiné rozhodnutí ve věci. Obviněný se opatření posudku domáhal s tím, že na jeho podkladě může být jako objektivně možná vyhodnocena jeho verze o vypití alkoholu až po jízdě. Soudy však na podkladě všech ostatních ve věci provedených důkazů (výpověď obviněného stála osamoceně) došly k jednoznačnému závěru, že tato jeho kruciální obhajoba je lživá, že byl pod vlivem alkoholu už v době příjezdu na čerpací stanici. Jinak řečeno, dovolatelem vzývaný znalecký posudek měl podle jeho představ vycházet nikoli z reálně prokázaného skutkového stavu, resp. z objektivně daných skutečností, nýbrž ze skutečností jím tvrdošíjně prosazovaných, soudy však po právu odmítnutých.
37. Jestliže snad obviněný následně na přelomu stran 4 a 5 svého dovolání hodlal naznačit, že by za opomenutý důkaz mohla být považována i neprovedená svědecká výpověď jeho manželky (k ověření výpovědi svědka J. K., podle níž manželka obviněného v telefonickém hovoru s jeho kolegou uvedla, že obviněný byl opilý už při příjezdu domů a že si ruku poranil při rozbití dveří), pak je třeba uvést, že se o opomenutý důkaz nemůže jednat už proto, že jej obviněný (ani nikdo jiný) v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nenavrhl. Jak už bylo řečeno, před okresním soudem obviněný neměl vůbec žádné návrhy na doplnění dokazování a v řízení před soudem odvolacím pak učinil návrh jediný, a to na opatření toxikologického znaleckého posudku. Dovolatel v dané souvislosti dále akcentoval, že ona informace sdělená jeho manželkou měla být informací získanou zprostředkovaně, což však nijak nekoliduje s tím, co soudy konstatovaly a z čeho vycházely. Každopádně se jedná jen o jedno z mnoha dílčích zjištění, která ve svém logickém souhrnu přivedla soudy k jednoznačnému a nepochybně i věcně správnému závěru o vině dovolatele.
38. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., u něhož obviněný konkrétně uplatnil jeho první alternativu (nesprávné právní posouzení skutku), jeho námitky reálně nespadají, neboť jsou primárně založeny na zpochybnění základních skutkových zjištění soudů. Teprve na tomto půdorysu se obviněný snaží přesvědčit dovolací soud o tom, že nemůže obstát nižšími soudy zvolená právní kvalifikace jednání jako přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. S tím ovšem nelze, jak bylo již vysvětleno, souhlasit.
39. V závěru svého mimořádného opravného prostředku pak dovolatel deklaroval, že jej zaměřuje i proti výroku o trestu. V inkriminované (telegraficky stručné) pasáži však neuvedl vůbec nic konkrétního, k čemu by se dovolací soud měl, resp. vůbec mohl, relevantně vyjádřit. Vyslovil toliko paušální nesouhlas s úvahou soudů nižších stupňů, že za podobné jednání je trest zákazu činnosti ukládán téměř vždy, čili brojí de facto jen proti odůvodnění dotčených rozhodnutí. Taková námitka pod žádný z označených, ovšem ani jiných, dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. nespadá. Zároveň se nabízí připomenout znění ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř., podle nějž dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Úkolem Nejvyššího soudu každopádně není, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel, resp. ji doplňoval. Napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení zásadně nepřezkoumává „aktivisticky“, v plném rozsahu, z vlastní iniciativy, nýbrž jen v rozsahu a z důvodů, které jsou jasně uvedeny přímo v textu dovolání (viz znění § 265i odst. 3 tr. ř.).
40. Nejvyšší soud soustavně připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možné (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
41. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku netvrdí a úspěšně ani tvrdit nemůže, že by mu byl uložen nepřípustný druh trestu, stejně tak jako ani to, že jde o sankci vyměřenou mimo zákonnou trestní sazbu. Jak už bylo řečeno, fakticky neuplatnil vůbec žádnou relevantní argumentaci, která by vyžadovala reakci dovolacího senátu. Ve vztahu k rozporovanému trestu zákazu činnosti lze proto jen velmi stručně uvést, že s ohledem na zjištěný skutkový stav bylo jeho uložení zcela namístě. Obviněný se trestného činu dopustil v přímé souvislosti s řízením motorového vozidla (§ 73 odst. 1 tr. zákoníku), ve stavu výrazné opilosti a v jeho prospěch jistě nesvědčí ani chování po činu, resp. jeho postoj k řešené trestné činnosti (naprosto žádná, ani minimální, lítost a kritický náhled na své jednání), stejně tak ani skutečnost, že v minulosti již byl pro podobné jednání odsouzen [po uplynutí zkušební doby podmíněného odsouzení a po výkonu trestu zákazu činnosti se na něj sice obecně pohlíží tak, jako by nebyl odsouzen, tedy mu dané odsouzení Okresním soudem v Nymburce ve věci sp. zn. 4 T 191/2015 nemůže být přičteno k tíži ve smyslu § 42 písm. q) tr. zákoníku, avšak při hodnocení osoby pachatele a možností jeho nápravy, tj. v souvislosti s úvahami o tom, jaký druh a výměra trestu může v jeho případě nejlépe splnit zákonem sledovaný účel, jej zohlednit lze]. Vzhledem k právě uvedenému je pak namístě sankci zvolenou soudy nižších stupňů (peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po 500 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců – tj. v pouhé jedné devítině zákonné trestní sazby) považovat ze spíše mírnou, rozhodně ne za nepřiměřeně přísnou, a už vůbec ne natolik přísnou, že by snad mohla kolidovat s ústavně zaručeným principem proporcionality trestních sankcí.
V. Způsob rozhodnutí
42. Z výše uvedeného zřetelně plyne, že obviněným vznesené námitky jsou nejen věcně neopodstatněné, ale také to, že je vůbec nelze podřadit pod označené (ani jiné) dovolací důvody. Nejvyšší soud proto podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy jako podané z jiného důvodu, než je uveden v zákoně. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).