Plný text
3 Tdo 717/2026-304
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2026 o dovolání, které podala obviněná M. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2026, sp. zn. 9 To 87/2026, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 100/2025, takto:
I. Z podnětu dovolání obviněné M. D. se podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2026, sp. zn. 9 To 87/2026, a to ve výroku o trestu. Podle § 265k odst. 2 věty druhé trestního řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle § 265l odst. 4 trestního řádu se obviněná M. D. nebere do vazby.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 3 T 100/2025, byla M. D. (dále jen „obviněná“ či „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že
uzavřela dne 29. 11. 2023 s poškozenými P. L. a K. L. nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl nájem bytu ve vlastnictví poškozených číslo XY, na XY, s měsíčním nájmem ve výši 18.500 Kč a zálohou na služby ve výši 3.700 Kč, které však řádně a včas nehradila, poté ačkoliv dne 26. 2. 2024 jí byla doručena výpověď nájemní smlouvy ze dne 20. 2. 2024 z důvodu neuhrazení části nájemného za měsíc leden 2024 a nájemného za měsíc únor 2024, i po uplynutí tříměsíční výpovědní lhůty do dne 31. 5. 2024 byt nevyklidila a nepředala majitelům, poté dne 5. 6. 2024 byla obžalované doručena předžalobní výzva k vyklizení bytu, nejpozději do 7 dnů od doručení předžalobní výzvy, na tuto výzvu obžalovaná nikterak nereagovala a tak dne 14. 6. 2024 byla poškozenými podána žaloba na vyklizení bytu u Obvodního soudu pro Prahu 10, dále ačkoliv obžalovaná věděla, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 6. 2024, č. j. 1 T 33/2024-151, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 67 To 259/2024-195, jí byla mj. dle § 48 odst. 4 písm. f) trestního zákoníku uložena povinnost nejpozději od 30. 9. 2024 se zdržet neoprávněného zásahu do práv poškozených P. L. a K. L. k bytu č. XY na adrese XY, přesto předmětný byt neoprávněně užívala až do 8. 9. 2025, čímž způsobila poškozeným manželům P. L. a K. L. škodu neplacením nájmu a služeb spojeným s užíváním bytu nejméně ve výši 374.577,78 Kč.
2. Za to byla odsouzena podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným K. L., P. L. částku 374.577,78 Kč.
4. Podle § 229 odst. 2 t. ř. byli poškození odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 3 T 100/2025, podala obviněná odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. 6. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2026, sp. zn. 9 To 87/2026, a to tak, že k odvolání obviněné podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že
nejméně od 30. 9. 2024 do 8. 9. 2025 neoprávněně užívala byt ve vlastnictví poškozených P. L. a K. L., číslo XY, na adrese XY, ačkoli věděla, že dne 26. 2. 2024 jí byla doručena výpověď nájemní smlouvy ze dne 20. 2. 2024 z důvodu neuhrazení části nájemného za měsíc leden 2024 a nájemného za měsíc únor 2024, i po uplynutí tříměsíční výpovědní lhůty do dne 31. 5. 2024 byt nevyklidila a nepředala majitelům, poté dne 5. 6. 2024 byla obžalované doručena předžalobní výzva k vyklizení bytu, nejpozději do 7 dnů od doručení předžalobní výzvy, na tuto výzvu obžalovaná nikterak nereagovala a tak dne 14. 6. 2024 byla poškozenými podána žaloba na vyklizení bytu u Obvodního soudu pro Prahu 10, čímž způsobila poškozeným manželům P. L. a K. L. škodu neplacením nájmu a služeb spojeným s užíváním bytu nejméně ve výši 374.577,78 Kč.
7. Za to byla obviněná odsouzena podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
8. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným K. L. a P. L. částku 374.577,78 Kč.
9. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
10. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2026, sp. zn. 9 To 87/2026, podala obviněná dovolání (č. l. 227–230 spisu), ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Obviněná namítá nesprávné právní posouzení věci ve vztahu k uloženému trestu, jakož i neprovedení důkazů důležitých pro rozhodnutí o trestu, což vyústilo v uložení zjevně nepřiměřeného trestu v její neprospěch.
11. Obviněná uvedla, že se soudy obou stupňů při ukládání trestu nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro jeho individualizaci, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. U přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, který patří mezi méně závažné trestné činy, je třeba respektovat subsidiární povahu nepodmíněného trestu odnětí svobody vyjádřenou v § 55 odst. 2 tr. zákoníku, a nepodmíněný trest by tedy měl být spíše trestem mimořádným, a princip přiměřenosti trestní represe (§ 12 odst. 2 a § 38 odst. 2 tr zákoníku), neboť kde postačí trest pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce citelnější. Uvedené nebylo podle dovolatelky v projednávané věci dodrženo. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), z níž se podává, že při ukládání nepodmíněného trestu rodiči pečujícímu o nezletilé dítě jsou soudy povinny zohlednit nejlepší zájem dítěte a přiznat mu odpovídající váhu (nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23; ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19; ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17; rozsudek ESLP ze dne 2. 4. 2015 ve věci Sarközi a Mahran proti Rakousku). Ústavní soud přitom opakovaně zdůrazňuje, že význam tohoto hlediska se odvíjí zejména od míry péče obviněného o dítě, především jde-li o osobu vykonávající výlučnou či převážnou péči, dále od faktické závislosti dítěte na rodiči s ohledem na jeho věk a individuální potřeby, hloubky vzájemného citového vztahu a od dopadů, které by oddělení rodiče mohlo mít na jeho další vývoj. Tato hlediska však nelze posuzovat izolovaně; soud je musí poměřovat s dalšími relevantními okolnostmi případu, zejména se závažností trestné činnosti, jejími následky a potřebou ochrany společnosti.
12. V posuzované věci se podle obviněné soudy s těmito kritérii nevypořádaly dostatečně. Uvedla, že její trestná činnost úzce souvisela s její dlouhodobě nepříznivou sociální (pobírala nemocenské dávky, byla v insolvenčním řízení), zdravotní (těžké zdravotní komplikace s kyčlemi významně omezující hybnost s nutností podstoupit operace) a bytovou situací. Má ve výlučné péči dceru AAAAA (pseudonym). Otec nezletilé sice platí výživné, ale s dcerou se vůbec nestýká, a neexistuje tak mezi nimi jakýkoli bližší vztah. Mezi ní a dcerou naopak existuje silná citová vazba a vysoká míra faktické závislosti dcery na matce. Uložení nepodmíněného trestu představuje fatální zásah do psychiky a zdravého vývoje nezletilé dcery. Obviněná namítá, že odvolací soud se s touto situací vypořádal pouze formálně, kdy bez podrobnějšího dokazování argumentoval toliko tím, že jde o šestnáctiletou studentku střední školy, jejíž otec řádně platí výživné, má zletilého bratra a o situaci byl již v roce 2024 informován OSPOD. Tato argumentace je však zcela nepřípadná, neboť nevystihuje skutečné rodinné poměry. Dcera je vychovávána výlučně dovolatelkou a je na ní po všech stránkách závislá. Svého otce nezletilá naposledy viděla přibližně v šesti letech. Samotná skutečnost, že byl v roce 2024 vyrozuměn OSPOD, nic nevypovídá o tom, jak bude péče o nezletilou po dobu výkonu trestu fakticky zajištěna. V této souvislosti obviněná zdůrazňuje, že přes její výslovné odvolací námitky odvolací soud neprovedl důkazy potřebné k individuálnímu posouzení situace nezletilé. Nevyžádal si aktuální zprávy OSPOD ani školského zařízení, nevyslechl nezletilou či její blízké příbuzné a nezabýval se konkrétními dopady výkonu trestu na její výchovu, psychický a sociální vývoj a životní poměry. Tím se podle dovolatelky dostal do rozporu s judikaturou Ústavního soudu i s ústavněprávní ochranou práv dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 24 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“). Podle obviněné tak soudy dostatečně nezvážily nejlepší zájem dítěte a nepřesvědčivě odůvodnily, proč převážil zájem na výkonu nepodmíněného trestu nad zájmem na zachování dosavadní péče o nezletilou.
13. Obviněná dále namítá, že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s usnesením jiného senátu téhož soudu ve věci dovolatelky vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 33/2024, konkrétně s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 5 To 308/2025. Přesto si odvolací soud nevyžádal ani tento spis, ačkoli jeho připojení v odvolání navrhovala. Stejně tak neopatřil důkazy k jejímu tvrzení o její bytové situaci a aktivním hledání náhradního bydlení prostřednictvím organizace Rubikon, Městské části Praha 10 či bývalého zaměstnavatele. Nevyžádal si ani informace od P. M., ředitelky správy Obvodního soudu pro Prahu 6, jejichž provedení bylo navrženo. Poukázala na to, že ji nebylo nabídnuto adekvátní bydlení, a pokud nechtěla s dcerou skončit doslova na ulici či na zcela nevyhovující ubytovně, nezbylo jí nic jiného než v předmětném bytě prozatímně protiprávně setrvat, aby ochránila svou nezletilou dceru. V této složité sociální situaci ji navíc postihly velmi vážné zdravotní problémy s dolními končetinami, kdy se pohybuje pouze za pomoci dvou francouzských holí. Jakmile se jí podařilo zajistit bydlení alespoň na nezbytné základní úrovni pro sebe a nezletilou dceru za pomoci rodiny v září roku 2025, odstěhovala se z předmětného bytu, a to konkrétně 8. 9. 2025. Od této doby doposud žije trvale sama se svojí dcerou na chalupě v obci XY, okres XY, kterou vlastní její 79letá matka. Obviněná dále zdůraznila, že nepodala žádných, byť účelových námitek proti výpovědi pronajímatelů z předmětného bytu, což jí právní úprava občanského zákoníku nepochybně umožňovala. V takovém případě by se povinnost vyklidit předmětný byt vázala až ke dni právní moci rozsudku o žalobě na určení neplatnosti výpovědi, kdy soudní řízení v těchto věcech v rámci dvou stupňů trvají v praxi obvykle 12 až 18 měsíců. To podle ní vypovídá o tom, že se nesnažila zneužívat situace formálněprávními kroky, ale naopak se snažila najít náhradní bydlení. Obviněná proto namítá porušení práva na spravedlivý proces a nedostatečné zjištění skutkového stavu ve vztahu k okolnostem významným pro rozhodnutí o trestu.
14. Obviněná rovněž poukazuje na to, že řádně vykonala trest obecně prospěšných prací uložený jí rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 51 T 118/2023, a dokonce odpracovala přibližně o 50 hodin více, než jí bylo uloženo. Tato skutečnost podle ní svědčí o schopnosti respektovat uložené sankce, řádně je vykonat, zodpovědně spolupracovat se státními institucemi a o tom, že výchovný potenciál alternativních trestů nebyl vyčerpán. Tyto skutečnosti však odvolací soud přehlížel a pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 51 T 118/2023, vyhodnotil jako významné přitěžující hledisko při ukládání trestu (stejnorodá recidiva).
15. Obviněná poukazuje na okolnosti řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 33/2024, zahájeného rovněž na podnět stejných poškozených, P. L. a K. L. Usnesením ze dne 24. 9. 2025, č. j. 1 T 33/2024-437, se tento soud pokusil přeměnit dříve uložený trest obecně prospěšných prací, uložený rozsudkem ze dne 26. 6. 2024 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 67 To 259/2024, na trest odnětí svobody v trvání 200 dnů. Důvodem mělo být nesplnění, respektive opožděné splnění přiměřené povinnosti spočívající ve zdržení se neoprávněného zásahu do práv k předmětnému bytu do 30. 9. 2024. Namítá, že tímto postupem byla fakticky postihována opakovaně za totožné jednání spočívající v setrvání v předmětném bytě. Teprve zásah Městského soudu v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 5 To 308/2025, zabránil tomu, aby byla za tytéž skutkové okolnosti postižena dalším nepodmíněným trestem. Uvedené rozhodnutí je podle dovolatelky významné i pro nynější věc, neboť dokládá existenci odlišného právního pohledu na posuzované jednání. Obviněná současně namítá, že odvolací soud pochybil i při posouzení možnosti uložení trestu domácího vězení. Již v odvolání navrhovala, aby v případě neuložení alternativního nebo podmíněného trestu soud využil institut domácího vězení podle § 60 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to zejména s ohledem na zájmy její nezletilé dcery. K tomuto návrhu předložila zákonem požadovaný písemný slib. Odvolací soud návrh odmítl s poukazem na charakter trestné činnosti a na skutečnost, že z předloženého slibu nevyplývaly podrobnosti o právním titulu užívání nemovitosti v XY. Takové odůvodnění však obviněná považuje za nepřesvědčivé. Bylo totiž nesporné, že po vyklizení bytu žije se svou dcerou v nemovitosti své matky na adrese XY, a nehrozí opakování projednávané situace. Pokud měl soud o splnění podmínek pro uložení trestu domácího vězení pochybnosti, mohl je bez obtíží odstranit doplněním dokazování při veřejném zasedání a vyžádáním potřebných dokladů. Nelze přičítat k její tíži okolnosti, na jejichž objasnění nebyla v průběhu řízení vůbec vyzvána. Tím, že soud tyto výhrady formuloval až v odůvodnění svého rozhodnutí, aniž jí poskytl možnost na ně reagovat nebo je odstranit, porušil podle jejího názoru zásady spravedlivého procesu a řádného zjištění skutkového stavu věci.
16. Obviněná závěrem poukázala na zásadu přiměřenosti trestu s tím, že v projednávané věci soudy nevyhodnotily kritéria zásady přiměřenosti trestu v jejich vzájemných souvislostech a nepřiznaly odpovídající váhu okolnostem svědčícím v její prospěch. Je přesvědčena, že se nevypořádaly dostatečně s nízkou závažností posuzovaného přečinu, reálnou možností nápravy, její tíživou sociální a zdravotní situací ani s mimořádně významnými rodinnými poměry spočívajícími ve výlučné péči o nezletilou dceru. Za této situace je závěr o nezbytnosti nepodmíněného trestu nedostatečně odůvodněný a vyvolává pochybnosti o respektování zásady proporcionality trestu, jakož i požadavků plynoucích z čl. 39 LZPS. Připomněla, že ani dovolací řízení se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv. V této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 4/04 a IV. ÚS 558/02, jakož i na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14. Má za to, že uložený nepodmíněný trest nebyl výsledkem dostatečně individualizovaného a ústavně konformního posouzení všech rozhodných okolností, zejména jejích rodinných poměrů, zájmů nezletilé dcery a existence méně invazivních trestních sankcí schopných dosáhnout účelu trestu.
17. S ohledem na výše uvedené proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2026, sp. zn. 9 To 87/2026, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 3 T 100/2025, a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
18. Současně obviněná požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu podle § 265o tr. ř., neboť bezprostřední výkon trestu by mohl způsobit mimořádně závažnou a obtížně napravitelnou újmu jí i její nezletilé dceři.
19. K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 6. 8. 2026, sp. zn. 1 NZO 487/2026.
20. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že dovolání obviněné zřetelně směřuje pouze k přezkumu přiměřenosti uloženého trestu, resp. k volbě konkrétního způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Má za to, že takové námitky samy o sobě neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Namítá-li obviněná nesprávnou aplikaci § 55 odst. 2 tr. zákoníku, jde o výhrady proti přiměřenosti trestu, jež se však vymykají dovolacímu přezkumu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 4 Tdo 538/2024). Odvolací městský soud provedl odpovídající posouzení naplnění omezujících podmínek vyplývajících z § 55 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž zohlednil i obviněnou uplatňované okolnosti osobní a rodinné povahy.
21. Státní zástupce uvedl, že námitky obviněné směřující do trestu nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., případně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Současně nepřehlíží, že z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu vyplývá možnost přezkoumání výroku o trestu nad rámec zákonných dovolacích důvodů tehdy, pokud by se mělo jednat o trest zjevně neproporcionální či zjevně nespravedlivý. Stejně tak nelze při ukládání trestu přehlížet ani uplatnění nejlepšího zájmu dítěte, na který dovolatelka i sama poukazuje. Z těchto hledisek je třeba se dovoláním obviněné zabývat. V tomto ohledu však lze podle státního zástupce poukázat na velmi pečlivé odůvodnění výroku o trestu v napadeném rozsudku odvolacího městského soudu. Ten měl přitom na zřeteli veškeré okolnosti namítané obviněnou, podrobným způsobem se zabýval i vyhodnocením dopadu ukládaného trestu do sféry nejlepšího zájmu dítěte (srov. body 10. až 12. a 17. odůvodnění napadeného rozsudku). Poukázal přitom na řadu přitěžujících okolností a absenci okolností polehčujících. Zdůraznil rovněž tu skutečnost, že nyní projednávanou trestnou činnost obviněná opakuje, poukázal na absenci její sebereflexe a nezanedbatelnou výši škody, kterou svým jednáním způsobila. Třebaže odvolací městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku explicitně necituje § 55 odst. 2 tr. zákoníku, z celkového kontextu tohoto odůvodnění (srov. dále též jeho body 14. – 16. a 18.) je zjevné, že se tam zakotvenými kritérii zabýval, stejně jako se zabýval i návrhem obviněné na uložení trestu domácího vězení. Ve shodě s odvolacím městským soudem je dále podle státního zástupce možno zdůraznit, že trest odnětí svobody byl obviněné stále uložen v dolní polovině zákonné trestní sazby a není zjevně neproporcionální, exemplární či excesivní.
22. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce konstatoval, že jde zřetelně o dovolací důvod, na jehož základě je přezkoumáván výrok o vině, nikoli o trestu. Nelze přehlédnout, že tvrzenou vadu skutkových zjištění dále obviněná ani nekonkretizuje. Tento dovolací důvod tak podle jeho závěru v předkládané věci není dán.
23. Státní zástupce tedy navrhl, aby takto formulované dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V návaznosti na to není třeba se jakkoli dále zabývat podnětem obviněné k rozhodnutí o odložení výkonu napadeného rozhodnutí, ať už v režimu § 265h odst. 3, nebo § 265o odst. 1 tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
25. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2026, sp. zn. 9 To 87/2026, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 26. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. 27. Pokud jde o uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., je třeba připomenout, že tyto se v praxi často vzájemně doplňují, resp. navazují na sebe, slouží však k nápravě jiných vad. Obviněná v rámci podaného dovolání konkretizaci stran dovolacích důvodů ve vztahu ke vzneseným námitkám neuvedla, resp. vznesené námitky pod konkrétní dovolací důvod nepodřadila. Úkolem Nejvyššího soudu přitom není rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněná přímo uvedla, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje či za obviněnou přímo domýšlet její argumentaci, aby bylo možno námitky podřadit pod konkrétní dovolací důvod. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.
24. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak částečně činí obviněná v projednávané věci, kdy vznáší některé námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a rovněž i v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádaly jak soud prvního stupně, tak soud odvolací.
28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 29. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
30. Obviněná v rámci dovolání neodkazuje na konkrétní variantu uplatněného dovolacího důvodu (viz bod 27. výše tohoto usnesení). Podle obsahu dovolání je možno uvažovat o variantě třetí, tedy, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, kdy obviněná v podstatě zmínila toliko dva jí navrhované důkazy, a to spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 33/2024 a zprávu od P. M., ředitelky správy Obvodního soudu pro Prahu 6, bývalého zaměstnavatele obviněné.
31. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy, nikoli tedy automaticky, založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
32. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. 33. Ze spisového materiálu se podává, že osoba jménem P. M. je zmíněna na poslední straně doplnění odvolání obviněné (č. l. 194–195 spisu). Zde je v části označené jako „Důkazy:“ pod čtvrtou odrážkou toliko uvedeno „dotazem na paní M., ředitelku správy Obvodního soudu pro Prahu 6 – k žádosti obžalované o přidělení bytu“. Pod dalšími odrážkami je zde uvedeno např. „emailová komunikace ohledně zajištění bydlení“ či „lékařská zpráva obviněné“. Tyto jsou jako přílohy součástí doplnění odvolání obviněné na podporu jí uváděných tvrzení. Z uvedeného se nepodává nic v tom smyslu, že by se mělo jednat o řádně podaný návrh na doplnění dokazování, který by směřoval k soudu v tom smyslu, že soud má tento důkaz sám opatřit, přičemž v tomto směru není ani užita odpovídají slovní formulace. Jedná se pouze o výčet důkazů, které podle obviněné mohou potvrdit jí tvrzené skutečnosti. Na podporu těchto tvrzení pak učinila součástí doplnění odvolání kopie emailových zpráv a kopii lékařské zprávy, které odvolací soud nepřehlédl. Takto koncipovanou zmínku na konci doplnění odvolání nelze vyhodnotit jako řádně podaný návrh na doplnění dokazování, jímž by se měl odvolací soud zabývat. V rámci veřejného zasedání pak nebyl k dotazu soudu žádný návrh na doplnění dokazování učiněn (protokol na č. l. 210–213 spisu). Nad rámec uvedeného je možno zmínit, že v rámci odůvodnění rozsudku odvolací soud v bodě 7. rozvedl své úvahy vedoucí ho k závěru, že tvrzení obviněné o tom, že se aktivně snažila svou situaci řešit a hledat si nové bydlení, neodpovídají skutečnosti, neboť obviněná další aktivitu nad rámec zaslání dotazů (emailů) s popisem své situace nevyvíjela. Je proto možno konstatovat, že i pokud se obviněná dotazovala na možnost přidělení služebního bytu, resp. učinila o jeden dotaz více než k čemu zaslala podklady, skutkový stav věci by se tímto neměnil. Dotaz na správu soudu nebyl zcela jistě důkazem podstatným, jak má ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na mysli (viz předcházející bod tohoto usnesení).
34. Pokud jde o spisový materiál Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 33/2024, pak se z obsahu odvolání podává, že za důkaz k prokázání svých tvrzení označila zprávy probační služby, kdy je u odrážky v části označené jako „Důkazy:“ uvedeno „zprávy probační služby (vyžádáním ze spisu u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod č. j. 1 T 33/2024)“. Ani taková formulace neodpovídá tomu, jak by měl být návrh na doplnění dokazování uplatněn, resp. jednoznačně se z takové formulace nepodává, že obviněná navrhuje doplnění dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 10, případně zprávami probační a mediační služby, pouze, že tyto zprávy její tvrzení podporují. Nicméně s ohledem na skutečnost, že se jedná o soudní spis, který logicky nemá obviněný volně k dispozici, lze předpokládat, že soud, shledá-li takové doplnění relevantním pro projednávanou věc, tvrzené skutečnosti ze spisu, sám ověří. Odvolací soud, jak se podává se spisového materiálu i odůvodnění jeho rozsudku v bodech 6. a 14., měl spisový materiál Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 33/2024 k dispozici, a tímto se zabýval, neboť z jeho obsahu vycházel zejména při posouzení recidivy obviněné a možného dvojího přičítání jedné skutkové okolnosti, potažmo tedy porušení zásady ne bis in idem.
35. Je možno připomenout, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). V projednávané věci měl odvolací soud spisový materiál Obvodního soudu pro Prahu 10 k dispozici a tento provedl. Návrh na provedení důkazu dotazem na správu Obvodního soudu pro Prahu 6 však nebyl učiněn, resp. nelze odvolacímu soudu vytýkat, že koncipovanou poznámku obviněné v rámci doplnění odvolání jako návrh na doplnění dokazování nevyhodnotil. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že námitce obviněné nelze přisvědčit.
36. Pokud jde o zbývající námitky obviněné, je třeba nejprve uvést, že ačkoli obviněná namítá nedostatečné zjištění skutkové stavu, a tedy potažmo existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu, tedy variantu první dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která je dána, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, její námitky ve skutečnosti nesměřují ke zpochybnění skutkových zjištění vztahujících se ke skutku samotnému. Stejně tak, namítá-li nesprávné právní posouzení věci, tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, nesměřuje její argumentace proti právní kvalifikaci jejího jednání jako přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Námitky jí koncipované směřující do výroku o trestu, kdy má za to, že v důsledku neprovedení jí navrhovaných důkazů a zejména nedostatečně zjištěného skutkového stavu došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci ve vztahu k výroku o trestu. Namítá-li tedy nedostatečné zjištění skutkového stavu pro závěr o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, pak takto koncipovaná námitka neodpovídá variantě první dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ani, jak bude rozvedeno dále, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
37. Je na místě zdůraznit, že pokud jde o skutkový stav věci a užitou právní kvalifikaci, tyto obviněná nijak nezpochybňuje. Je možno uzavřít, že Nejvyšší soud se se závěry odvolacího soudu, a potažmo soudu prvního stupně stran zjištěného skutkového stavu a užité právní kvalifikace zcela ztotožňuje. Byť jsou odůvodnění jak rozsudku soudu prvního stupně, tak rozsudku soudu odvolacího poněkud stručná, z hlediska ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. obstojí. Soud prvního stupně, a následně soud odvolací provedly řádné dokazování v rozsahu nutném pro zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy provedené důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Lze odkázat zejména na body 6. až 8. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a body 6. až 8. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud pak v bodě 9. odůvodnění svého rozsudku napravil pochybení soudu prvního stupně stran časového vymezení skutku, kdy „nemohl pominout stejný popis skutku v již pravomocném výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 1 T 33/2024“. Jelikož by obviněné byla stejná skutková okolnost kladena za vinu opakovaně, což je v rozporu se zásadou ne bis in idem (zákaz dvojího trestání), upravil popis skutku stručněji a přehledněji ve vztahu k naplnění jednotlivých znaků jí za vinu kladeného přečinu. Uvedeným závěrům tedy nelze ničeho vytknout.
38. Pokud jde o obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení), platí, že jeho prostřednictvím je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Teoreticky jiné hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, je možno, pokud jde o výrok o trestu, však považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz výše citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takovýto druh námitek však obviněná nevznáší. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dospět k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 či § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nebyl obviněnou uplatněn, a jí uplatněné námitky jej ani nenaplňují. Přesto je na místě námitky obviněné přezkoumat.
39. Z výkladu obsaženého v předcházejících odstavcích se sice jednoznačně podává, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný, z obsahu dovolání obviněné je však zjevné, že její výtky vůči uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejsou zaměřeny výhradně co do jeho výše, kdy uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši 10 měsíců shledává nepřiměřeně přísným, ale namítá rovněž, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí o trestu. Obviněná konkrétně brojí proti nedostatečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě dospěl soud prvního stupně, resp. odvolací soud k závěru, že alternativní trest domácího vězení v její situaci nepřichází v úvahu a je na ni třeba působit trestem s přímým výkonem, a to aniž by se při jeho ukládání zabýval okolností, že je samoživitelkou mající ve své výhradní péči nezletilou dceru; resp. touto okolností se zabýval toliko formálně bez bližšího zkoumání reálné situace a rodinných poměrů obviněné. Takový postup označila za rozporný s požadavkem vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu a ESLP (viz bod 11. výše tohoto usnesení), který stanovuje, že při ukládání trestu odnětí svobody rodiči pečujícímu o nezletilé dítě je nutné přihlédnout k nejlepšímu zájmu dítěte a zohlednit jej.
40. Je třeba připomenout, že za situace, kdy námitky směřující do výroku o trestu stojí mimo rámec dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. ř.), je zásah Nejvyššího soudu možný toliko ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, tedy tehdy, pokud by byl uložený trest v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představoval by zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LZPS (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). V takové situaci by totiž zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a z něj vyplývající zásady přiměřenosti trestních sankcí. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Rozhodování o mimořádném opravném prostředku se přitom nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, neboť ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, a ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04; již citované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Obecně platí, že jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
41. Ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu prvního stupně, potažmo odvolacího soudu. Současně platí, že ačkoli je to soud, kdo rozhoduje o rozsahu dokazování a není povinen provést každý navržený důkaz, jeho úkolem není pasivně vyčkávat na procesní aktivitu stran. Soud je povinen učinit vše potřebné pro náležité zjištění skutkového stavu a v případě existujících pochybností se nespokojit s neúplným dokazováním. Soud proto musí sám přistoupit k doplnění důkazů potřebných pro zjištění rozhodných skutečností. Tento požadavek vyplývá jak z principů spravedlivého procesu, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 1452/20; či nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Povinnost soudu aktivně zjišťovat skutkový stav se přitom nevztahuje pouze k otázce viny, ale i k rozhodování o trestu. Také pro výrok o trestu musí být spolehlivě zjištěny všechny skutečnosti významné pro spravedlivé a individualizované potrestání pachatele. Není-li skutkový podklad v tomto směru dostatečný, nemůže soud rezignovat na doplnění dokazování s odkazem na vlastní uvážení o rozsahu provedených důkazů. Naopak je povinen opatřit si veškeré podklady potřebné k posouzení povahy a závažnosti trestného činu, osobních poměrů pachatele, jeho dosavadního života, možnosti nápravy a dalších okolností rozhodných pro ukládání trestu. Ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 LZPS totiž dopadá na celé trestní řízení, tedy nejen na zjištění viny, ale i na rozhodnutí o druhu a výměře trestu. Pokud soud při rozhodování o trestu opomene dostupné a relevantní důkazy, které mohou mít význam pro posouzení polehčujících (§ 41 tr. zákoníku) či přitěžujících okolností (§ 42 tr. zákoníku), pro prognózu nápravy pachatele či specifických okolností projednávané věci, zatěžuje své rozhodnutí stejným deficitem spravedlivého procesu, jako kdyby tak učinil při zjišťování skutkového stavu ve vztahu k vině. Podle ustanovení § 39 odst. 1 tr. zákoníku soud při stanovení druhu a výměry trestu přihlíží k povaze a závažnosti trestného činu a k poměrům pachatele. Uložení trestu tak není otázkou pouhé volné úvahy soudu, ale výsledkem individualizovaného posouzení konkrétních skutkových okolností, osobních, rodinných a majetkových poměrů pachatele, jeho dosavadního života, možnosti nápravy a očekávaných důsledků trestu. Má-li soud tyto okolnosti zohlednit, musí pro ně mít odpovídající skutkový podklad.
42. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že v projednávané věci neshledává pochybení v samotném uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, tedy, že by jeho uložení bylo jakkoli vyloučeno. Jak uvedeno výše v bodě 37. tohoto usnesení, Nejvyšší soud se se skutkovými zjištěními a užitou právní kvalifikací zcela ztotožnil. Stejně tak nijak nezpochybňuje míru společenské škodlivosti dovolatelčina jednání a jí způsobenou škodu. Pochybení shledává pouze v tom, že se soudy při ukládání nepodmíněného trestu dostatečně nezabývaly osobní a rodinnou situací obviněné s ohledem na skutečnost, že je samoživitelkou nezletilého dítěte.
43. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že v rámci ukládání trestu nebyla skutečnost, že obviněná vychovává nezletilou dceru, jakkoli posuzována. Odvolací soud se námitkou obviněné, že soud prvního stupně při úvahách o uložení trestu tuto skutečnost nijak nezohlednil, zabýval v bodě 10. odůvodnění rozsudku, kdy rozepsal teoretická východiska pro ukládání nepodmíněnému trestu odnětí svobody osobě pečující o nezletilé dítě s tím, že neopomíjí ústavněprávní rámec této otázky. V bodě 12. uvedl, že „skutečnost, že obžalovaná pečuje o nezletilou dceru (ročník XY) je tedy jedním z hledisek ke kterému odvolací soud přihlížel a hodnotil ve vztahu k dalším okolnostem uvedenými v § 39 tr. zákoníku“. V bodě 14. uvedl, že soudy opakovaně zohledňovaly skutečnost, že obviněná pečuje o nezletilou dceru a dávaly jí možnost, aby s ohledem na péči o dceru své chování změnila, k čemuž však ze strany obviněné nedošlo. V bodě 17. odůvodnění konstatoval, že při ukládání trestu nemohl vycházet pouze z požadavku na zohlednění nejlepšího zájmu dítěte, neboť v projednávané věci již převažuje veřejný zájem nad zájmy dítěte. Skutková zjištění vztahující se k osobní a zejména rodinné situaci obviněné se podávají toliko z konstatování odvolacího soudu, že: „Z obsahu trestního spisu vyplývá, že nezletilá dcera je narozena XY, jedná se tedy o 16letou dceru, která studuje střední školu. Z listinných důkazů vyplývá, že její otec řádně hradí výživné, má zletilého bratra. O celé situaci byl již v roce 2024 vyrozuměn OSPOD“. Takové odůvodnění je však zcela nedostačující.
44. Stěžejním judikátem v otázce ukládání nepodmíněných trestů osobám pečujícím o nezletilé dítě je nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, v rámci něhož Ústavní soud shrnul judikaturu ESLP a Soudního dvora Evropské unie, jakož i vyjádření dalších mezinárodních orgánů (viz body 33. až 45. nálezu). V bodech 52. až 53. nálezu pak Ústavní soud vymezil čtyři kategorie řízení v souvislosti s významem zájmu dítěte při rozhodování soudu: „první kategorii tvoří řízení, jejichž účelem je upravit přímo práva či povinnosti dítěte právě jakožto dítěte (typicky řízení o péči o dítě a o styku s ním); druhou kategorii představují řízení, jejichž účelem je upravit práva a povinnosti dítěte, která se však bezprostředně nedotýkají jeho statusu dítěte (např. řízení o soukromoprávních závazcích, trestní řízení proti mladistvému pachateli atd.); do třetí kategorie spadají řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte (přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech), ale které mají na dítě zprostředkovaný právní dopad, neboť jejich výsledek je nutně a nepominutelně spojen s navazující změnou právního postavení dítěte (např. řízení o vyhoštění jeho pečující osoby, na něž buď navazuje řízení o změně péče o dítě či vycestování dítěte za pečující osobou a změna jeho trvalého pobytu); konečně čtvrtá kategorie obsahuje řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte ani na ně nemají zprostředkovaný právní dopad, ale dopadají na něj pouze fakticky (např. shora zmíněné řízení o výpovědi z pracovního poměru rodiče pečujícího o dítě, v jehož důsledku se právní postavení dítěte nemění, ale fakticky se může měnit např. ekonomický status jeho rodiny)“. Uložení trestu odnětí svobody rodiči nezletilého dítěte zařadil Ústavní soud do třetí kategorie. V bodě 55. nálezu výslovně uvedl, že: „Skutečnost, že trestní soud vzal nejlepší zájem dítěte v úvahu a opravdu se jím zabýval, musí být materiálně obsažena v odůvodnění odsuzujícího rozsudku“. Jako kritéria pro posouzení nejlepšího zájmu dítěte příkladem uvedl: míru péče obviněného o dítě (zejména jde-li o výlučnou pečující osobu, či nikoliv); míru faktické závislosti dítěte na obviněném (s ohledem na věk, zvláštní potřeby dítěte atd.); hloubku emočního vztahu dítěte k obviněnému; míru, v jaké byl čin spáchán vůči dítěti; míru ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že rodič zůstane na svobodě. Ústavní soud konstatoval, že nejlepší zájem dítěte je předním hlediskem, nikoliv však hlediskem absolutním (srov. body 49., 50. a 56. nálezu). Sám o sobě zpravidla nemůže převážit nad veřejným zájmem na přiměřeném potrestání pachatele, nejsou-li dány mimořádné okolnosti případu. Lze tedy uzavřít, že při ukládání trestu je třeba provést poměřování dvou zájmů: nejlepšího zájmu dítěte a veřejného zájmu na ochraně společnosti a přiměřeném potrestání pachatele. Soudy jsou tedy povinny zkoumat dopad trestu rodiče na nezletilé dítě, avšak samotná existence dítěte automaticky uložení nepodmíněného trestu nebrání.
45. Nejvýznamnějším navazujícím rozhodnutím je pak nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, který závěry ústavního nálezu IV. ÚS 950/19 nepřekonává, ale zpřísňuje požadavky na postup soudů v případech ukládání nepodmíněných trestů odnětí svobody osobám pečujícím o nezletilé děti, a to v tom směru, že soud nemůže otázku nejlepšího zájmu dítěte odbýt obecnými úvahami, ale musí ji individuálně a přesvědčivě odůvodnit, neboť nestačí formální konstatování, že zájem dítěte byl vzat v úvahu (bod 50. nálezu) a současně musí, je-li taková alternativa v konkrétním případě možná, věnovat zvláštní pozornost možnosti mimořádného snížení trestu ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku (srov. body 47. až 49. nálezu). Vadou podle Ústavního soudu není samotné nepoužití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, ale absence úvah, proč ustanovení nebylo použito, a nedostatečné zjištění konkrétní situace nezletilého dítěte. Nelze přitom vycházet pouze z povahy spáchaného trestného činu či z trestní minulosti pachatele, aniž by byly zhodnoceny konkrétní poměry dítěte a následky, které pro něj výkon trestu rodiče vyvolá. Soud musí vysvětlit, proč ani při existenci nezletilého dítěte a jeho zájmů neshledal podmínky pro mimořádné snížení trestu, popřípadě proč považoval veřejný zájem na výkonu nepodmíněného trestu za převládající. Nález sp. zn. I. ÚS 631/23 rovněž výslovně odmítl přístup, podle něhož by se nejlepší zájem dítěte měl intenzivně zkoumat jen u dětí nízkého věku. Připomněl, že podle čl. 1 Úmluvy o právech dítěte je dítětem každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. „Z žádného ustanovení Úmluvy o právech dítěte nelze bez dalšího dovodit, že by toto nařízení dopadalo pouze na děti velmi nízkého věku, … Není pochyb o tom, že zvláštní ochranu vyžadují i děti v období dospívání, jinými slovy, významný z pohledu ochrany dítěte je celý proces dospívání od narození dítěte až k jeho završení, přičemž jakékoliv zúžení této ochrany co do stanovení pouze nižší věkové hranice je v rozporu se smyslem a účelem dané ochrany. Nelze pomíjet, že v některých případech vyšší věk dítěte dokonce může znamenat vyšší riziko deformace pozitivního vývoje lidské osobnosti oproti věku nižšímu“ (bod 59. nálezu).
46. V projednávané věci se odvolací soud omezil na konstatování, že dceři obviněné je šestnáct let a studuje střední školu. Co by z tohoto konstatování mělo konkrétně vyplývat není Nejvyššímu soudu jasné. Odvolací soud nejspíš chtěl tímto poukázat na to, že dcera obviněné není malé dítě, resp. je ve věku, kdy je sto pochopit situaci, do níž se její matka dostala. Nejlepší zájem dítěte ale není podmíněn tím, že jde o dítě útlého věku. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 631/23, jak rozvedeno výše, výslovně odmítl závěr, že by význam tohoto principu slábl s rostoucím věkem dítěte, a zdůraznil, že zvláštní ochranu vyžadují rovněž děti v období dospívání. Soud proto nemohl otázku dopadů výkonu trestu odnětí svobody na nezletilou odbýt poukazem na její věk, nadto bez jakéhokoli bližšího odůvodnění, proč by měl být věk nezletilé v rámci jeho úvah významných faktorem, ale byl povinen individuálně posoudit její konkrétní vazby, závislost na pečující osobě, a reálné dopady odloučení. Stejně tak odkaz na to, že otec nezletilé řádně hradí výživné, není ničím jiným než pouhým konstatováním. Pokud se dcera se svým otcem nestýká, resp. tento se na její výchově a zajišťování jejích potřeb s výjimkou zasílání výživného nijak nepodílí, je takové zjištění bez většího významu. Soud ani nijak nezkoumal, zda je výživné ve výši, která je schopná prakticky pokrýt veškeré potřeby dívky ve věku šestnácti let. Nejen, že výživné v drtivé většině není sto pokrýt potřeby dítěte, současně se jedná pouze o ekonomické zajištění dítěte. Konstatování, že nezletilá má již zletilého bratra rovněž nevypovídá ničeho o tom, jak bude v době výkonu trestu odnětí svobody matky fakticky zajištěna každodenní péče o nezletilou, její výchova, bydlení, materiální zabezpečení, školní docházka, zdravotní potřeby ani psychická podpora. Z uvedených skutečností nelze bez dalšího dovodit, že existuje konkrétní osoba ochotná a způsobilá převzít osobní péči o dítě po dobu výkonu trestu, ani že byla reálně posouzena situace nezletilé a dopady odloučení od matky. Odkaz odvolacího soudu na skutečnost, že OSPOD byl o rodinné situaci vyrozuměn již v roce 2024, je zcela nedostačující. Z pouhého vyrozumění orgánu sociálněprávní ochrany dětí před dvěma lety nelze dovozovat aktuální stav rodinných poměrů ani konkrétní zajištění péče o nezletilou v době nástupu matky do výkonu trestu. Soud měl postavit najisto, zda a jakým způsobem bude o nezletilou pečováno, případně si vyžádat aktuální zprávu OSPOD nebo provést další důkazy k rodinným a sociálním poměrům dítěte. Neučinil-li tak, rozhodoval o trestu bez dostatečného skutkového podkladu. Takový postup je v rozporu nejen se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností podle § 2 odst. 5 tr. ř., ale současně je takový přístup obtížně slučitelný s § 39 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož soud při ukládání trestu přihlíží k osobním, rodinným a majetkovým poměrům pachatele, jakož i k možnosti jeho nápravy. Rodinné poměry přitom nelze hodnotit pouze formálním konstatováním existence otce či sourozence, aniž by bylo zjištěno, zda jsou skutečně schopni a připraveni zabezpečit péči o nezletilé dítě. Jak se podává z předcházejících dvou bodů tohoto usnesení, které analyzovaly příslušné judikáty Ústavního soudu, rozhoduje-li orgán veřejné moci ve věci, která má dopad na dítě, musí nejlepší zájem dítěte identifikovat, zhodnotit a promítnout do odůvodnění svého rozhodnutí, neboť nejde o abstraktní úvahu, ale o individuální posouzení konkrétní situace dítěte.
47. V projednávané věci byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, přestože jde o samoživitelku pečující o nezletilou dceru. Za této situace byl soud povinen se konkrétně zabývat dopady uloženého trestu na dítě a posoudit jeho nejlepší zájem. Nestačilo pouze konstatovat existenci rodinných poměrů obviněné, ale bylo třeba zjistit a odůvodnit, jak bude po dobu výkonu trestu o nezletilou postaráno, zda existuje funkční náhradní péče a jaké důsledky bude odloučení od matky pro dítě mít. Takové posouzení musí být součástí úvah o druhu a výměře trestu. Jestliže existují významné neobjasněné okolnosti relevantní pro posouzení přiměřenosti trestu, osobních či rodinných poměrů obviněného nebo důsledků trestu pro další osoby, zejména nezletilé děti, je povinností soudu se těmito skutečnostmi zabývat a v případě potřeby dokazování doplnit. Teprve na základě takto zjištěného skutkového stavu může být výrok o trestu považován za řádně odůvodněný a ústavně souladný. Jestliže soud u obviněné, která sama zajišťuje péči o nezletilou dceru, neobjasnil, kdo bude po dobu výkonu trestu o dítě pečovat, jak bude zajištěna jeho výchova a každodenní potřeby, ani blíže neodůvodnil, proč alternativní trest domácího vězení, jehož uložení obviněná navrhovala, nemůže být s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci trestem dostatečným, pak je jeho odůvodnění neúplné. Takový deficit vede k závěru, že soud náležitě nezvážil nejlepší zájem dítěte jako ústavně chráněné hledisko při individualizaci trestu.
IV.
48. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněné je důvodné, a ze shora stručně rozvedených důvodů proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2026, sp. zn. 9 To 87/2026, a to ve výroku o trestu, a podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
49. Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem. V novém řízení bude odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Přitom je nutno postupovat v souladu s právem na spravedlivý proces a dodržet základní zásady trestního řízení včetně zásady in dubio pro reo. 50. Při ukládání trestu obviněné bude třeba zohlednit nejlepší zájem její nezletilé dcery a vypořádat všechny zvláštní okolnosti případu. Nedostatečné zohlednění nejlepšího zájmu dítěte totiž může představovat zásah do práva na soudní ochranu a do ústavně chráněné ochrany rodiny a dětí. Aniž by Nejvyšší soud předvídal rozhodnutí odvolacího soudu, připomíná, že nejlepší zájem dítěte je hlediskem předním, nikoli však hlediskem absolutním, přičemž samotná skutečnost, že obviněná pečuje o nezletilé dítě uložení nepodmíněného trestu nebrání. 51. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Obviněná se k dnešnímu dni nachází ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, z rozsudku v této věci. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v nynějším stadiu řízení není na straně obviněné dán žádný z důvodů vazby podle § 67 písm. a) až c) tr. ř., a proto rozhodl, že obviněná se nebere do vazby. 52. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2026
Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata