Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

3 Tdo 736/2026

Téma · generováno AIDlouhodobé fyzické a psychické týrání ve společném obydlí

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 2. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:3.TDO.736.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Hodnocení důkazů Týrání osoby žijící ve společném obydlí

Shrnutí · generováno AI

Obviněný napadl odsouzení za dlouhodobé týrání partnerky a znásilnění, zejména hodnocení důkazů a neurčitost popisu jednotlivých útoků. Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, protože soudy měly pro závěry dostatek důkazů a popis skutku považoval za dostačující. Potvrdil také, že dlouhodobost týrání může být dána již v řádu měsíců podle intenzity jednání.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Znak „po delší dobu“ u zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se posuzuje podle konkrétní intenzity a povahy jednání; může jej naplnit i doba několika měsíců. U dlouhodobého, četného fyzického i psychického týrání nemusí skutková věta jednotlivé útoky rozepisovat do nejmenších detailů, postačí-li k nezaměnitelnosti skutku a posouzení jeho povahy. Dovolání založené jen na polemice s hodnocením důkazů nezakládá zjevný rozpor podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 199 odst. 1 , odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 lze na základě takto popsaného jednání bezpečně dovodit.
    Zobrazit v textu
  • Právě s ohledem na velmi dlouhou dobu páchání činu, jeho intenzitu a četnost (kdy poškozené většina jednání nutně musela splývat v jeden celek) je lichá představa dovolatele, že by jeho jednání spočívající v prakticky každodenních větších či menších fyzických i psychických ústrcích muselo být ve skutkové větě povinně rozpitváno a popsáno do nejmenších detailů, jinak nemůže být odsouzen.
    Zobrazit v textu
  • Například v usnesení ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, publikovaném pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr., uzavřel, že v závislosti na konkrétních okolnostech není vyloučeno, aby zákonný znak „po delší dobu“ naplnila i doba několika měsíců.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (3) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

3 Tdo 736/2026-451

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 9. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 2. 2026, č. j. 4 To 4/2026-385, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 42 T 97/2025, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále také jen „okresní soud“) ze dne 14. 11. 2025, č. j. 42 T 97/2025-364, byl obviněný J. L. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 a zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, jichž se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku)

v přesně nezjištěné době, od počátku partnerského vztahu, později vztahu manželského, o letních prázdninách roku 2009 do února 2024, po dobu společného soužití na ubytovně a v bytech na adresách počínaje bytem [adresa] bytem [adresa] bytem [adresa] který obýval společně s poškozenou K. L., ji psychicky a fyzicky týral tak, že ji slovně, vulgárními výrazy „špína, kurva, vypatlanej debil, děvka“ a fyzicky napadal opakovaně pěstmi a fackami do vlasové části hlavy a obličeje, škrtil ji, opakovaně s ní hrubě zacházel, když jí nacpal do pusy hadr na podlahu, který páchl, ponižoval ji, že je neschopná, nedokáže přemýšlet, nepostará se o rodinu, při rodinných hádkách jí vyhrožoval zabitím, podříznutím, zastrašoval ji „mafiány“ kamarády, že ti ji zfetují a pošlou „šlapat“, trestal ji mlčením i tak, že ničil její věci, zejména oblečení a šperky, když mu například nemohla najít jeho věc, a to ani v případě, kdy ji nemohl najít sám, kontroloval její denní činnosti a pohyb, přičemž mu poškozená vedena úmyslem předejít jeho žárlivým scénám sama navrhla, aby ji tedy přes den na pokoji v ubytovně raději zamykal, čímž byla nucena potřebu vykonávat do vědra, později v bytě, když si pořídili psa, dovolil jí chodit okolo domu s vysílačkou, umístil nejen v pokojích bytu, ale i na domě, kamery, zakazoval jí pracovat, čímž omezil její finanční prostředky a kontroloval ji, kolik jídla sní, kolik užije cukru a mléka, nazýval ji „nenažranou“, přitom jí zakazoval vařit, neboť to neumí, veškeré sociální dávky, které pobírala, musela mu odevzdávat, nesouhlasil, aby se stýkala s přáteli, se svojí matkou, přičemž ho uposlechla a přerušila s rodinou kontakt, nesměla vystupovat na sociálních sítích, činil jí žárlivé scény, nikomu nesměla poskytnout své telefonní číslo, musela uvádět telefonní číslo obviněného, nesměla se jiným mužům dívat napřímo do obličeje, přičemž jeho útoky a agrese se stupňovaly, v důsledku čehož začala mít poškozená obavu o své zdraví a život, dále v přesně nezjištěné době, po roce a půl společného soužití, na ubytovně v XY, ul. XY, v rámci slovní rozepře, přistoupil k poškozené s trenkami údajně bratrancovými v ruce se slovy, že jsou potřísněny jeho spermatem a zda chce „ochutnat jeho mrdku“, poškozená ze strachu před ním utekla na postel a prosila ho, aby svého jednání zanechal, když si před ním ukryla hlavu do polštáře, načež obviněný ji chytil za vlasy a silou ji tahal a hrozil, pokud hlavu nezvedne, bude to pro ni horší, poškozená se z důvodu bolesti přestala bránit, zvedla hlavu a obviněný jí sperma na trenkách rozmazal po obličeji, nazval ji přitom kurvou, otočil si ji, roztrhal její oblečení, zejména spodní díl, přičemž jeho jednání směřovalo k nedobrovolnému pohlavnímu styku, prosila ho, aby svého jednání zanechal, avšak obviněný si na ni lehl a překonal její odpor tak, že jí roztáhl nohy od sebe, držel jí ruce a za účelem svého uspokojení na ní vykonal vaginální soulož s ejakulací na její tělo a obličej, jindy byla nucena sledovat nahrávku, na které bývalá partnerka orálně uspokojovala obviněného, svoji aktuální milenku před ní oslovoval „miláčku“, později když se jim narodila dcera a v nestřeženém okamžiku spadla z postele na zem, dal poškozené facku, chytil ji pod krkem a škrtil, když vyčinila něco jejich dceři nebo když nechtěně zakopla a upadla s dcerou v náručí, ji kvůli tomu nakopl do obličeje a dal jí facku, k jejímu dotazu, proč se takto k ní chová, jí odpověděl, že si jiného zacházení nezaslouží, v jednom případě ji vysprchovanou vyhodil v nočních hodinách do zimy ven, kde poškozená přečkala do rána, později jí přirazil ruku na vyčnívající hřebík ve dveřích toalety a ruku jí rozřízl se slovy, že jí dal lekci, a to vše se dělo beze svědků, přičemž poškozená jeho jednání nemohla nadále snést, proto odešla i s dětmi z bytu.

2. Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 4 roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené K. L. na náhradě nemajetkové újmy z titulu zásahu do osobní integrity částku ve výši 200 000 Kč spolu s 12% úrokem z prodlení od 4. 11. 2025 do zaplacení.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 23. 2. 2026, č. j. 4 To 4/2026-385, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. L. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

5. V odůvodnění uvedl, že ačkoli si je vědom toho, že dovolání nepředstavuje další odvolání, považuje za naplněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. „h)“ tr. ř., neboť podle jeho názoru soudy založily výrok o vině na skutkových závěrech, které z provedeného dokazování v rozhodných bodech neplynuly, popř. na závěrech, které ignorují podstatné rozpory mezi provedenými důkazy. Odvolací soud vytýkané nedostatky neodstranil, naopak se v zásadě omezil na převzetí a aprobaci odůvodnění soudu prvního stupně, aniž by se přesvědčivě vypořádal s jeho konkrétními odvolacími námitkami, ve kterých označil konkrétní rozpory, konkrétní skutkové závěry bez opory v důkazech a konkrétní dílčí jednání, která buď nebyla prokázána, nebo nejsou způsobilá naplnit znaky trestného činu.

6. Ve vztahu ke zločinu znásilnění dovolatel namítl, že jeho vina stojí v rozhodném rozsahu výlučně na výpovědi poškozené. Z provedeného dokazování vyplynula zásadní okolnost zpochybňující věrohodnost skutkové verze poškozené, jde o výpověď svědka R. S. Podle skutkové verze přijaté soudy mělo znásilnění souviset s tím, že obviněný přistihl uvedeného svědka při masturbaci. Svědek tuto výchozí událost potvrdil, současně však uvedl, že poté přišel za obviněným a poškozenou, společně se dívali na televizi, bavili se a obviněný se mu smál. Dále vypověděl, že pokoj, v němž tehdy bydlel, bezprostředně sousedil s pokojem dovolatele a poškozené a přes stěny bylo vše slyšet, přesto však žádnou hádku ani křik nezaregistroval. Poškozená naproti tomu vypověděla, že svědek měl nejprve přiběhnout k nim do pokoje, aby jí obviněný neříkal, co se stalo. Poté měl odejít do svého pokoje, dovolatel měl být na poškozenou naštvaný kvůli její reakci, měl zabouchnout dveře a začít na ni křičet. Následně měl odejít, vrátit se a vykonat na ní soulož způsobem popsaným ve výroku o vině. Rozpor mezi uvedenými výpověďmi považuje dovolatel za zcela zásadní, neboť jde o rozpor v okolnostech bezprostředně předcházejících skutku znásilnění. Reklamoval, že soudy se nevypořádaly s otázkou, proč svědek R. S. žádný křik ani hádku neslyšel, ačkoli podle jeho výpovědi bylo přes stěny všechno slyšet. Soud prvního stupně tento rozpor v podstatě pominul a odvolací soud k němu nepřipojil žádnou vlastní přesvědčivou argumentaci. Jestliže však okresní soud nevysvětlil, proč má být v této rozhodné otázce dána přednost výpovědi poškozené před výpovědí výše uvedeného svědka, nemůže krajský soud nedostatek vypořádání nahradit prostým konstatováním, že se s takovým postupem ztotožňuje. Soud prvního stupně neoznačil výpověď svědka za nevěrohodnou, vycházel z ní v části týkající se přistižení při masturbaci, aniž by vysvětlil, proč další část výpovědi významově pominul. Nelze bez dalšího převzít pouze tu část výpovědi, která podporuje skutkovou verzi obžaloby, a jinou část bez vysvětlení ignorovat. Věrohodnost svědka nelze snižovat poukazem na jeho tehdejší věk, neboť u soudu vypovídal již jako dospělá osoba k události, kterou „si pamatoval právě proto, že pro něj byla mimořádně citlivá a trapná“. Za vnitřně nekonzistentní obviněný považuje přístup soudů, které podle něj na jedné straně oslabily důkazní význam výpovědi svědka s odkazem na jeho tehdejší nezletilost, zatímco na straně druhé opřely výrok o vině mj. i o výpovědi nezletilých dětí jeho a poškozené.

7. Obviněný dále zpochybnil úvahu soudu, že svědek neměl důvod odposlouchávat dění ve vedlejším pokoji. Podstatné nebylo, zda měl motivaci cizí rozhovor poslouchat, ale zda by za běžného stavu slyšel hádku a křik, pokud by k nim skutečně došlo. Za nepřiléhavou označil rovněž úvahu, že svědek již mohl spát, neboť podle něj z dokazování neplynulo, že se rozhodná událost měla odehrát v nočních hodinách, a tato úvaha tak podle jeho mínění představuje toliko domněnku použitou k překlenutí rozporu v jeho neprospěch. Má za to, že skutečnost, že si svědek rozhodné okolnosti pamatoval a současně neslyšel žádný křik, svědčila ve prospěch závěru, že událost neproběhla způsobem popsaným poškozenou, a tím pádem vznikla přinejmenším důvodná pochybnost o pravdivosti skutkové verze, kterou soudy přijaly.

8. Dále reklamoval, že soudy nepřípustně posílily závěr o jeho vině zločinem znásilnění odkazem na tvrzení jeho bývalé manželky D. Č., podle níž se ji měl v minulosti také pokusit znásilnit. Za takový skutek však nebyl odsouzen a vyvozování věrohodnosti tvrzení poškozené z této okolnosti se podle jeho názoru dostává do rozporu s principem presumpce neviny. Ve vztahu ke zločinu znásilnění nebyl postaven najisto skutkový stav bez důvodných pochybností, naopak zde existuje konkrétní rozpor mezi výpovědí poškozené a svědka R. S., který nebyl soudy přesvědčivě vypořádán, a skutkové zjištění o spáchání zločinu znásilnění tak bylo ve zjevném rozporu s obsahem provedeného dokazování. Uzavřel, že za této situace nemohl být skutek správně kvalifikován jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

9. Ve vztahu ke zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku obviněný namítl, že v projednávané věci byl skutek vymezen obdobím přibližně patnácti let, aniž by však bylo zřejmé, jaká konkrétní jednání, v jaké četnosti, v jakých obdobích a s jakými časovými odstupy se měla odehrávat. Bez takového vymezení nelze podle jeho názoru přezkoumat, zda jednání dosahovalo potřebné intenzity, zda bylo pácháno po delší dobu, ani zda některé jeho části nejsou z hlediska trestní odpovědnosti „mimo relevantní časový rámec“. Dále není patrné, jak často se měla jednotlivá jednání opakovat, u některých ani to, zda se měla stát jednou, několikrát nebo se měla dít pravidelně, u jiných je naopak zřejmé, že šlo o ojedinělý incident. Takové skutkové vymezení neumožňuje bezpečně posoudit naplnění znaků trestného činu.

10. Již v odvolání poukazoval na nemožnost dovozovat intenzitu týrání pouze z obecného souhrnu výhrad poškozené za celé patnáctileté období. Pokud soudy považovaly za rozhodné hodnocení jednotlivých jednání v jejich souhrnu, měly konkrétně vyložit jejich časovou a věcnou souvislost, četnost a případné časové prodlevy. Tyto údaje jsou podstatné pro samotné posouzení znaků skutkové podstaty, neboť bez jejich zjištění nelze zhodnotit dlouhodobost, trvalost, intenzitu ani případné promlčení některých dílčích jednání. Soud prvního stupně se omezil na konstatování, že týrání probíhalo přibližně patnáct let, a odvolací soud tento závěr převzal. Podle jeho názoru však délka partnerského vztahu sama o sobě neznamená, že po celou dobu docházelo k trestné činnosti. Připustil, že se vůči poškozené v některých ohledech nechoval správně a že mezi nimi docházelo ke konfliktům, to však samo o sobě nepostačuje k závěru o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí.

11. Dovolatel dále zpochybnil některá konkrétní dílčí jednání zahrnutá do výroku o vině. Ve vztahu k tvrzenému trestání poškozené mlčením namítl, že takové jednání samo o sobě není způsobilé naplnit znaky trestného činu a soudy nevysvětlily jeho konkrétní obsah, dobu trvání, okolnosti, ani způsob, jakým mělo dosahovat intenzity zlého nakládání vyznačujícího se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti. Ohledně toho, že se poškozená neměla dívat jiným mužům do obličeje, uvedl, že ona sama vypověděla, že se na jiné muže přestala dívat z vlastní vůle, aby to nevyvolávalo jeho žárlivost. To mu nelze bez dalšího přičítat jako aktivní protiprávní jednání. Pokud jde o okolnost, že měl před poškozenou oslovit jinou ženu slovem „miláčku“, poukázal na to, že podle výpovědi poškozené šlo o bývalou partnerku a o jednorázovou situaci, jejíž skutkové okolnosti se navíc odlišovaly od skutkové věty rozsudku. Soudy nevysvětlily, proč právě tato jednorázová verbální situace překročila hranici běžného partnerského konfliktu, nevhodného chování nebo žárlivostní provokace. Výše uvedené dílčí okolnosti ukazují, že soudy neprovedly nezbytné rozlišení mezi jednáními, která by mohla za určitých okolností naplnit znaky týrání, a těmi, která mohou být nanejvýš morálně nebo partnersky nevhodná. Soudům nižších stupňů vytkl, že nemohou zvýšit zdánlivou závažnost skutku tím, že do výroku o vině zahrnou i skutkově a právně problematické epizody, které samy o sobě trestněprávní intenzity nedosahují. Pokud by tyto epizody byly z výroku vyloučeny, bylo by nezbytné znovu posoudit, zda zbylá jednání, v prokázané četnosti a časovém vymezení, skutečně naplnila znaky zločinu podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

12. Následně obviněný poukázal na rozpor mezi skutkovým závěrem soudů o týrání po celé období vztahu a obsahem protokolu z řízení o rozvodu manželství, v němž poškozená uvedla, že manželství bylo spokojené do roku 2015 a zhoršilo se až po narození první dcery. Soud prvního stupně tuto okolnost bagatelizoval se závěrem, že poškozená v civilním řízení obviněného šetřila. Dovolatel má však za to, že pokud poškozená v jednom řízení uváděla, že vztah byl po určitou dobu spokojený, zatímco v trestním řízení bylo tvrzeno týrání již od počátku vztahu, měly soudy tento rozpor přesvědčivě odstranit a přesně vymezit, od kdy a jakými konkrétními jednáními mělo týrání začít, jak se mělo vyvíjet a zda skutečně trvalo po dobu uvedenou ve výroku o vině. Namítl, že bez takového vymezení nebylo možné bezpečně učinit závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

13. Namítl též údajnou nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, který v zásadě odkázal na odůvodnění rozsudku okresního soudu a konstatoval, že se s ním ztotožňuje. Takový postup může být dostačující jen tehdy, pokud odvolací námitky pouze opakovaly obhajobu, se kterou se soud prvního stupně přesvědčivě a konkrétně vypořádal. V projednávané věci však odvolání obsahovalo konkrétní námitky týkající se výpovědi svědka R. S., rozporu mezi jeho výpovědí a výpovědí poškozené, absence určení četnosti a časového vymezení jednání u skutku týrání, problematičnosti dílčích skutkových okolností spočívajících v mlčení, nedívání se jiným mužům do obličeje a oslovení jiné ženy slovem „miláčku“, jakož i rozporu mezi výpovědí poškozené v trestním řízení a jejím vyjádřením v rozvodovém řízení. Krajský soud neposkytl na tyto výhrady konkrétní odpověď a neodstranil vytýkané vady skutkových zjištění a právního posouzení, čímž podle názoru dovolatele porušil jeho právo na účinný odvolací přezkum.

14. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud „shledal jeho dovolání důvodným“, napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 2. 2026, „č. j.“ 4 To 4/2026, zrušil a jmenovanému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci (dovolání) v neveřejném zasedání.

15. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle § 265h tr. ř. uvedla, že mimořádný opravný prostředek obviněného je vystavěn na doslovném opakování námitek, které zaznívaly v průběhu celého trestního řízení a s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly. Tato okolnost ovlivňuje podobu a rozsah jejího vyjádření. Shrnula, že obviněný sice obsahově uplatnil námitky podřaditelné pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., konkrétně námitky tvrzeného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a nesprávného právního posouzení skutku, avšak tyto jsou zjevně neopodstatněné.

16. Okresní soud provedl podle jejího názoru komplexní a bezvadné dokazování, rovněž krajský soud řádně přezkoumal podané odvolání a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal. Soud prvního stupně založil svá skutková zjištění zejména na výpovědi poškozené K. L., podporované výpověďmi nezletilých dětí AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym), a dále na výpovědích svědkyň M. K., D. C., D. G. a D. Č. Za výmluvnou v daném směru považuje i vzájemnou komunikaci mezi obviněným a poškozenou. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil ve vztahu k oběma projednávaným skutkům.

17. K námitkám týkajícím se zločinu znásilnění státní zástupkyně uvedla, že nebyl důvod nevěřit poškozené ani v části týkající se tohoto skutku, přičemž, jak zdůraznil již krajský soud, poškozená původně neusilovala o podání trestního oznámení, ale domáhala se jen policejní ochrany ze strachu z obviněného. Popis skutku poškozenou byl podrobný, detailní a zasazený do konkrétní situace, jejíž existenci připustil jak dovolatel, tak svědek R. S. Ve vztahu k námitce, že tento svědek neslyšel hádku ani křik, poukázala na argumentaci soudu prvního stupně, podle níž svědek neměl důvod naslouchat dění ve vedlejším pokoji a mohl již spát. S touto argumentací se ztotožnil i odvolací soud. Připomněla rovněž úvahy soudů, že obviněnému v minulosti nebránila v pokusu o znásilnění bývalé partnerky ani přítomnost dalších osob ve stejné místnosti. Daný argument tedy nevyvrací tvrzení poškozené.

18. Ve vztahu ke skutku spočívajícímu v týrání osoby žijící ve společném obydlí státní zástupkyně ve shodě s okresním soudem zdůraznila, že obviněný věděl, že nemá právo poškozenou bít, ponižovat ji, omezovat ani jí vyhrožovat. Zdůraznila, že zákon k trestnosti jednání podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje jeho soustavné páchání po delší dobu, avšak dlouhodobost představuje zvlášť přitěžující okolnost odůvodňující použití kvalifikované skutkové podstaty podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů správně poukázaly na to, že podle judikatury postačuje doba v řádech měsíců. Pokud měly za prokázané, že obviněný poškozenou týral po dobu patnácti let, byla použitá právní kvalifikace přiléhavá. Skutková věta rozsudku soudu prvního stupně přitom přesně specifikovala jednání obviněného a korespondovala se skutkovými zjištěními učiněnými v řízení.

19. S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Současně vyslovila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navržené rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

20. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

21. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.

22. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

IV. Důvodnost dovolání

24. Nejvyšší soud předně podotýká, že vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněnému při podání dovolání primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata této varianty tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli v opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

25. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. však Nejvyšší soud ve své praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu hodnocení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto bez dalšího zaměřil na posouzení otázky, zda napadené usnesení krajského soudu, resp. jemu předcházející řízení, byly vskutku zatíženy dovolatelem namítanými vadami a zda tvrzená pochybení zároveň zakládají existenci označených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není.

26. Námitky dovolatele lze s jistou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a v té souvislosti i pod explicitně neuplatněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jestliže s odkazem na blíže nespecifikovanou judikaturu reklamoval, že jeho jednání vůči poškozené nebylo takového rázu (nebylo natolik závažné), aby je bylo možné posoudit podle § 199 tr. zákoníku, resp. že nebyl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty téhož trestného činu „po delší dobu“. Nejde však o námitky opodstatněné.

27. Mimořádný opravný prostředek obviněného je z valné části tvořen pouhým opakováním již dříve uplatněné obhajoby, s níž se ovšem dostatečně a věcně správně vypořádaly soudy nižších stupňů. Jejím základem je zpochybnění skutkových zjištění, které učinily soudy, a to na základě polemiky se způsobem, jakým byly zhodnoceny provedené důkazy. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích soustavně zdůrazňuje, že existenci zjevného rozporu (extrémního nesouladu) ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují, tj. na základě prosté polemiky se soudy zvoleným způsobem hodnocení důkazů. Právě tak lze přitom charakterizovat základ dovolací argumentace obviněného. Ten ve skutečnosti neuvedl žádný konkrétní příklad, na němž by demonstroval formálně deklarovaný „zjevný rozpor“, neoznačil ani jeden důkaz, který by soudy měly hodnotit vyloženě deformativním způsobem, tj. v rozporu s jeho skutečným vyzněním. Namísto toho pouze nekriticky prosazuje vlastní verzi skutkového děje (ve vztahu k oběma řešeným trestným činům), vlastní náhled na důležitost a reálný obsah jednotlivých důkazů.

28. S dovolatelem lze souhlasit potud, že za situace, kdy proti sobě stojí výpovědi obviněného a poškozené jako jediných dvou osob, které se na místě činu nacházely a průběh projednávaného skutku vnímaly svými smysly (řeč je o jednání naplňujícím znaky trestného činu znásilnění), pak je třeba, aby soudy těmto výpovědím a hodnocení jejich věrohodnosti věnovaly zvýšenou pozornost. To se ovšem v posuzované věci stalo. Oba soudy nižších stupňů si uvedené skutečnosti byly vědomy. Naprosto jasně, logicky a přesvědčivě přitom vyložily, proč uvěřily verzi poškozené, a naopak odmítly zjevně účelovou obhajobu obviněného. Žádný, natožpak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními zde není.

29. Dovolací argumentace obviněného v žádném případě není takového charakteru, aby mohla narušit skutkové a právní závěry soudů nižších stupňů. Okresní soud disponoval dostatkem důkazů, které podrobil kritickému hodnocení, při němž postupoval způsobem respektujícím požadavky zákona. Pokud za daných okolností krajský soud později neměl k jeho skutkovým závěrům žádných výhrad, neznamená to, že by snad rezignoval na svoji přezkumnou povinnost, jak je mu nepřípadně vytýkáno. Takové selhání nelze spatřovat ani v tom, že převážně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a některé jeho části vyzdvihl či zopakoval. Nelze totiž přehlédnout, že obviněný svůj řádný opravný prostředek vystavěl prakticky na stejných tezích a námitkách, na kterých založil svoji procesní obranu již v hlavním líčení a na něž dostatečně reagoval právě soud prvního stupně. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Danou problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně.

30. Netřeba pochybovat o tom, že pokud výše uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím. Úkolem Nejvyššího soudu jistě není, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního stupně i soud odvolací v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, z jakého důvodu uvěřily výpovědi poškozené a proč naopak odmítly obhajobu obviněného, stejně tak jako to, proč jeho jednání kvalifikovaly podle příslušných zákonných ustanovení. I podle názoru Nejvyššího soudu bylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích konkrétně odkázaly. Při provádění a hodnocení důkazů postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., veškeré relevantní důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na základě toho pak učinily správné skutkové i právní závěry (viz zejm. body 20. – 26. odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 12. – 19. odůvodnění usnesení soudu krajského). Se zde prezentovanými skutkovými i právními závěry dovolací senát souhlasí a obviněného na ně odkazuje. Nad rámec toho, co ve svých rozhodnutích zmínily soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za potřebné v reakci na konkrétní námitky obsažené v dovolání doplnit už jen následující.

31. Tvrzení dovolatele, že „jeho vina zločinem znásilnění stojí v rozhodném rozsahu výlučně na výpovědi poškozené“, v podstatě odpovídá skutečnosti, nejde však o nic výjimečného, resp. neobvyklého. Naopak, v případech podobné trestné činnosti (páchané typicky tzv. za zavřenými dveřmi) je to situace poměrně frekventovaná. Soudy nižších stupňů každopádně logicky a přesvědčivě vysvětlily, proč při rekonstrukci skutkového stavu vyšly z výpovědi poškozené, kterou v jednotlivých částech i jakožto celek shledaly zcela věrohodnou, a proč naopak neuvěřily obhajobě obviněného. Na uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že svědek R. S. podle své výpovědi nezaregistroval nic, co by zjevně nasvědčovalo tomu, že nedaleko něj může docházet ke znásilnění. Z výpovědi jmenovaného svědka ani z výpovědi poškozené nevyplývá přesné časové ukotvení jednotlivých událostí – kdy přesně měl obviněný svědka přistihnout při masturbaci, kdy se pak měli všichni společně dívat na televizi, kolik času uplynulo mezi interakcí obviněného se svědkem R. S., návratem obviněného do bytu za poškozenou, příchodem svědka atd. Zjednodušeně řečeno, dovolatel se na základě jediného dílčího „rozporu“, přesněji řečeno potenciálního částečného nesouladu, mezi výpovědí poškozené a jmenovaného svědka snaží znevěrohodnit výpověď poškozené jako celek natolik, že by ji soud vůbec neměl brát v potaz při formulaci svých skutkových závěrů. S tím ovšem nelze souhlasit. Důvodů, pro které svědek nezaznamenal (nemusel zaznamenat či si jen nepamatoval) křik poškozené, resp. něco podobného, co by přímo svědčilo o probíhajícím znásilnění, mohlo být mnoho, včetně toho, že křik a hádky ozývající se ze sousední místnosti byly prakticky na denním pořádku. Tak či tak, jen na základě toho, že svědek podle své výpovědi nic konkrétního nezaregistroval, nelze uzavřít, že se to nestalo, tedy že poškozená lže ve zlovolné snaze obviněnému ublížit, křivě jej obvinit a dostat jej na co nejdelší dobu za mříže. Pro takový závěr, resp. pro jakoukoli motivaci poškozené křivě obvinit dovolatele, vůbec nic nesvědčí (jak vysvětlily již soudy nižších stupňů).

32. Argumentace obviněného v bodě 9. dovolání, že soudy nesměly přihlížet ke svědecké výpovědi jeho bývalé manželky D. Č. (podle níž se k ní obviněný dlouhodobě choval stejně jako k poškozené, a to dokonce včetně pokusu o znásilnění), jestliže „tato tvrzená událost nebyla předmětem odsuzujícího výroku a nebyla prokázána způsobem vyžadovaným pro výrok o vině“, je naprosto nesmyslná. Dovolatel se snaží v podstatě prosadit, že jestliže jeho bývalá manželka svého času nepodala trestní oznámení a „nedosáhla jeho pravomocného odsouzení“, pak nyní má už jen právo mlčet – jakákoli její pozdější svědecká výpověď, týkající se téže události, v jiném trestním řízení nemůže být použita v jeho neprospěch. To je samozřejmě třeba striktně odmítnout.

33. S realitou se míjí i námitka, že v odsuzujícím rozsudku správně mělo (muselo) být s ohledem na velmi dlouhou dobu páchání činu přesně popsáno, „jaká konkrétní jednání, v jaké četnosti, v jakých obdobích a s jakými časovými odstupy se měla dít“. Skutek byl popsán zcela dostatečně tak, aby nemohl být zaměněn s jiným a aby byla zároveň vyjádřena jeho skutečná povaha, podstata, charakter a celková závažnost. Naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 lze na základě takto popsaného jednání bezpečně dovodit. Právě s ohledem na velmi dlouhou dobu páchání činu, jeho intenzitu a četnost (kdy poškozené většina jednání nutně musela splývat v jeden celek) je lichá představa dovolatele, že by jeho jednání spočívající v prakticky každodenních větších či menších fyzických i psychických ústrcích muselo být ve skutkové větě povinně rozpitváno a popsáno do nejmenších detailů, jinak nemůže být odsouzen.

34. Zhola bezpředmětný je i jeho obecný odkaz na blíže nespecifikovanou judikaturu, na jehož základě prosazuje, aby jeho jednání bylo posouzeno toliko jako „běžné partnerské neshody nebo jednotlivé excesy“ a ne jako týrání. V reakci na to lze především zdůraznit, že v nyní posuzované věci nešlo jen o jakýsi občasný projev větší dominance obviněného vůči poškozené a nedostatek empatie na jeho straně na půdorysu vzájemně (oboustranně) konfliktního soužití, v němž by byly obě strany řádově stejně aktivní, apod. Naopak, šlo o typický projev tyranského chování pachatele vůči oběti, a to nejen v rovině fyzické, ale především také psychické – nadávky, ponižování, výhrůžky zabitím, ničení věcí, kontrola a omezování pohybu, určování, s kým a za jakých podmínek se může poškozená stýkat, sledování veškeré její činnosti za pomoci kamer i jinak atd.

35. Zcela odmítnout je třeba i tu část argumentace dovolatele, kde namítá, že součástí výroku o vině byla i taková jednání, která „zjevně nemohla sama o sobě naplňovat znaky trestného činu“, jako např. to, že poškozenou trestal mlčením, že se nesměla dívat jiným mužům do obličeje (což údajně měla dělat „z vlastní volby“) nebo že před poškozenou oslovoval svoji milenku „miláčku“. Jedná se o z kontextu vytržené jednotlivé fragmenty, které však ve skutečnosti tvořily (byť třeba jen méně významnou) součást tyranského jednání obviněného. Tvrzení, že poškozená se přestala dívat do obličeje jiným mužům z vlastní volby, považuje dovolací senát až za nehorázné. Ve skutečnosti evidentně šlo o výsledek toho, že poškozená na základě svých dlouhodobých neblahých zkušeností s obviněným rezignovala a raději preventivně volila „menší zlo“, stejně jako tomu bylo v případě, kdy sama raději navrhla, aby ji obviněný zamkl v pokoji, ačkoli pak musela své tělesné potřeby vykonávat do kbelíku. I tak to pro ni byla zjevně přijatelnější varianta, než podstupovat jiné „nepříjemné procedury“, které by ze strany obviněného jinak nutně následovaly.

36. Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, jestliže v bodě 20. svého dovolání poukázal na skutečnost, že v řízení o rozvodu manželství měla poškozená uvést, že jejich manželství bylo v podstatě spokojené až do roku 2015 a vztah se začal kazit až po narození první dcery. K tomu dodal, že „jde o veřejnou listinu a o tvrzení poškozené učiněné v jiném řízení“, jako by snad to, že určitá osoba v (jakémkoli) řízení před soudem uvede určitou skutečnost a její vyjádření se stane součástí protokolu o jednání, znamenalo, že jde o „navěky nezpochybnitelnou pravdu“. Tak tomu samozřejmě není. Z toho, že poškozená svého času ve zcela jiném typu řízení o dřívějším týrání ze strany obviněného pomlčela, nelze automaticky dovozovat, že k takovému jednání nedošlo. Bez ohledu na to však především nelze přehlédnout smysl dotčené části argumentace – obviněný se zde snažil zpochybnit dobu páchání trestného činu podle § 199 tr. zákoníku, tedy že k tomuto nedocházelo již od roku 2009, nýbrž nejdříve až od roku (po roce) 2015. Za dané situace tak zjevně nejde o skutkové zjištění, které by bylo určující pro naplnění znaků jemu přisouzeného trestného činu [nemůže být naplněna první alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. I kdyby totiž k páchání předmětného trestného činu docházelo „jen“ po dobu zhruba osmi až devíti let, okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 (spočívající v tom, že čin byl páchán po delší dobu) by byla nepochybně dána, a to s obrovskou rezervou.

37. Otázce, po jakou minimální dobu musí jednání pachatele trvat, aby byl naplněn znak trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí uvedený v kvalifikované skutkové podstatě podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025), se Nejvyšší soud věnoval v celé řadě svých rozhodnutí. Například v usnesení ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, publikovaném pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr., uzavřel, že v závislosti na konkrétních okolnostech není vyloučeno, aby zákonný znak „po delší dobu“ naplnila i doba několika měsíců. V tehdy řešeném případě šlo přitom „jen“ o slovní útoky (hrubé verbální napadání) a jiné psychické týrání (působení hluku v noci, hlasité pouštění televize v úmyslu bránit poškozeným ve spánku, poškozování věcí v domě apod.) pachatele vůči jeho rodičům, které trvalo po dobu sedmi měsíců. Šlo tedy téměř výlučně o týrání psychické, nikoli fyzické. Naproti tomu v nyní projednávané trestní věci se dovolatel kromě podobného jednání vůči poškozené dopouštěl též útoků fyzických, dále jí vyhrožoval zabitím, vulgárně jí nadával a ponižoval ji, permanentně ji sledoval atd. U takového jednání pak pro naplnění znaku „po delší dobu“ postačuje logicky doba ještě kratší než uvedených sedm měsíců (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 6 Tdo 663/2023, kde byla za dostačující shledána doba pěti a půl měsíce). Pro dokonalou úplnost lze také zmínit, že pokud by šlo o jednání ještě vyšší závažnosti, resp. intenzity, zejména o skutečně těžké fyzické útoky pachatele s citelnými následky na zdraví týrané osoby, pak by pro naplnění zmíněného znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 mohla postačovat doba ještě podstatně kratší, např. i jen tří měsíců – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1239/2018.

V. Způsob rozhodnutí

38. Z důvodů výše vysvětlených Nejvyšší soud dovolání obviněného (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. 9. 2026

JUDr. Ondřej Círek předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací