Plný text
3 Tdo 742/2026-527
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. D. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 3. 2026, sp. zn. 14 To 26/2026, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 T 29/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. 5 T 29/2025, byl M. D. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se spoluobviněným A. N. a právnická osoba NG Trade s.r.o., IČO [IČO], se sídlem [adresa] Praha 1 – Staré Město, byla samostatně uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku za užití § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízením proti nim (dále jen „zákon č. 418/2011 Sb.“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že: 1) společně obviněný a spoluobviněný A. N. v postavení jediného jednatele a společníka obchodní společnosti NG Trade s.r.o., IČO: [IČO], tedy jako jediná odpovědná osoba za veškerou činnost této společnosti, 2) a samostatně právnická osoba NG Trade s.r.o. jednáním spoluobviněného A. N., který v postavení jediného jednatele v rozhodné době a míře řídil, vykonával a určoval veškerou ekonomickou činnost uvedené společnosti, v rámci její podnikatelské činnosti a ve prospěch této společnosti, - v prosinci 2022, v blíže nezjištěné době, využil M. D. domněle nepříznivé finanční situace poškozené H. N., vyvolanou exekučním řízením vedeným pod č.j.: 197 EX [č.] proti její osobě a její neznalosti týkající se výše jejích vlastních dluhů a nezkušenosti v oblasti vyplácení exekucí, stanovení cen, jakož i absolutní neznalosti v oblasti dispozic s nemovitostmi, získal její důvěru pod záminkou pomoci ve formě vyplacení exekuce poškozené, ujednal a vytvořil podmínky k následnému uzavření „Smlouvy kupní s možností zpětné koupě“ (dále jen Smlouva), k čemuž došlo dne 20. 12. 2022 mezi poškozenou H. N. a společností NG Trade s.r.o., zastoupenou jednatelem A. N., na základě které se společnost NG Trade s.r.o. stala vlastníkem nemovitých věcí v k.ú. XY, a to pozemku parc. č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba – rodinný dům č. p. XY, vše zapsané na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, v hodnotě nejméně 800.000 Kč, přičemž uhrazení kupní ceny bylo sjednáno tak, že první část kupní ceny ve výši 30.000 Kč bude kupujícím uhrazena před podpisem této smlouvy a druhá část ve výši 970.000 Kč bude uhrazena tak, že kupující uhradí 100 % dluhů váznoucích na předmětu prodeje k datu 19. 12. 2022 s tím, že pokud dluhy budou nižší než 970.000 Kč, kupní cena se sníží o částku rovnající se rozdílu mezi touto částkou a dluhy, oba přitom věděli, že dluh poškozené k uvedenému datu činí pouze částku 900 Kč, což však poškozené zamlčeli, přičemž možnost zpětné koupě byla podmíněna splněním různých podmínek, text smlouvy byl úmyslně sepsán tak, aby byl pro poškozenou jako laika nesrozumitelný a nepřehledný a prakticky znemožňoval splnění nejasných podmínek, podpis poškozené na Smlouvě zajistil M. D., za společnost NG Trade s.r.o. Smlouvu podepsal A. N., který následně podal u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálním pracovišti v XY, návrh na vklad práva do katastru nemovitostí, následně uzavřel A. N. jménem společnosti NG Trade s.r.o. další kupní smlouvu, na základě které došlo k přeprodání takto získaných nemovitostí, tímto jednáním poškozené H. N. způsobili M. D. a A. N., společným jednáním škodu ve výši nejméně 769.100 Kč, společnost NG Trade s.r.o., samostatně škodu ve výši nejméně 769.100 Kč. 2. Za tento přečin a za sbíhající se přečiny úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 10. 2024, č. j. 4 T 131/2023-1097, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2024, č. j. 67 To 406/2024-1139, byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 30 (třicet) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 50 (padesáti) měsíců.
3. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 10. 2024, č. j. 4 T 131/2023-1097, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2024, č. j. 67 To 406/2024-1139, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného A. N. a právnické osoby NG Trade s.r.o.
5. Proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. 5 T 29/2025, podal obviněný odvolání směřující do výroků o vině i trestu týkajících se jeho osoby.
6. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 26. 3. 2026, sp. zn. 14 To 26/2026, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
7. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 3. 2026, sp. zn. 14 To 26/2026, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 514–516 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
8. Obviněný namítá nesprávné posouzení subjektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a existenci spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Ve vztahu k subjektivní stránce zdůrazňuje, že přečin podvodu je úmyslným trestným činem a že v jeho případě nebylo prokázáno ani to, že by jednal v úmyslu poškozenou uvést v omyl, způsobit jí škodu či obohatit sebe nebo jiného. Tvrdí, že po celou dobu vystupoval pouze jako zprostředkovatel obchodních příležitostí pro společnost Real Luxembourg a.s., přičemž jeho úkolem bylo vyhledávání potenciálních klientů a zajišťování tzv. tipů, za jejichž úspěšné využití očekával standardní odměnu. V celé věci tedy jednal pouze jako tipař. Uvedl, že poškozenou oslovil s nabídkou služeb společnosti Real Luxembourg a.s. a následně s ní na pokyn spoluobviněného N. dále komunikoval. Tato komunikace byla podle něj vedena výhradně snahou pomoci poškozené při řešení její tíživé finanční situace, nikoli úmyslem připravit ji o majetek, tak tvrdí soudy. Soudům vytýká, že tuto okolnost při hodnocení jeho jednání zcela pominuly.
9. Dále obviněný zpochybňuje skutkový závěr, podle něhož měl od spoluobviněného N. obdržet částku 80.000 Kč. Poukazuje na to, že výpis z účtu prokazuje pouze výběr této částky, nikoliv skutečnost, že ji vybral právě spoluobviněný N. To, že byla částka vybrána ihned poté, co byl do katastru nemovitostí proveden vklad vlastnického práva k nemovitosti poškozené na společnost NG Trade s.r.o., nijak neprokazuje, že by byla následně dovolateli v hotovosti předána. O tom žádný relevantní důkaz nesvědčí. Učiněný skutkový závěr obou soudů je tak v rozporu s výsledkem dokazování. Současně obviněný zdůrazňuje, že taková částka neodpovídá jeho tvrzení, podle něhož za úspěšný tip běžně pobíral odměnu ve výši 5.000 Kč až 10.000 Kč. Má za to, že tento důkaz byl předložen spoluobviněným N. účelově s cílem přenést na něj část odpovědnosti za své vlastní jednání. V návaznosti na to namítá, že soudy bez dostatečné verifikace uvěřily výpovědi spoluobviněného N. Podle něj přitom nebylo objasněno, za jakou konkrétní činnost měla být případná odměna poskytnuta. Obviněný tvrdí, že i pokud by nějakou odměnu obdržel, jednalo by se výlučně o odměnu za zprostředkování klienta a nikoli o podíl na trestné činnosti. Trvá však na tom, že v projednávané věci za svou práci, tedy za tip, žádnou odměnu nedostal. Nesouhlasí proto ani se závěrem odvolacího soudu, který v jeho jednání spatřoval ziskuchtivý motiv.
10. Obviněný současně zdůrazňuje, že jakákoli dispozice s nemovitostí poškozené byla pouze v režii spoluobviněného N., a trvá na tom, že on neměl ke společnosti NG Trade s.r.o. žádný vztah a nedisponoval ani oprávněními k jejímu zastupování. Oba soudy navíc přehlédly skutečnost, že byť měla být smlouva pro poškozenou nevýhodná, poškozená podle ní plnila, kdy nájemné platila i v době, kdy už společnost NG Trade s.r.o. nebyla vlastníkem předmětné nemovitosti. Podle jeho názoru nemůže nést odpovědnost za následný převod nemovitosti na společnost PREXIMA nemovitosti s.r.o., ke kterému došlo na základě kupní smlouvy ze dne 19. 7. 2023. Tvrdí, že jeho případná role skončila uzavřením smlouvy mezi poškozenou a společností NG Trade s.r.o. V této souvislosti namítá, že škoda mohla poškozené vzniknout teprve následným převodem nemovitosti na společnost PREXIMA nemovitosti s.r.o., nikoli již uzavřením smluvní dokumentace se společností NG Trade s.r.o., ke které pouze poskytl tip. K následným převodům však již neměl žádný vztah a nemohl je nijak ovlivnit.
11. Obviněný dále zpochybňuje skutkové závěry soudů s odkazem na procesní nedostatky dokazování. Poukazuje zejména na skutečnost, že poškozená i její manžel zemřeli ještě před zahájením soudního řízení, a jejich výslech tak nebylo možné provést. Namítá proto, že soud prvního stupně nepřípustně vycházel z úředních záznamů o jejich podaných vysvětleních, které však nemohly být použity jako důkaz. Podle jeho názoru existuje důvodná pochybnost, zda obsah těchto záznamů neovlivnil hodnocení ostatních důkazů. Za problematické považuje rovněž vyjádření soudu prvního stupně, že se „domnívá“ a „usuzuje“ na jeho vinu i přes absenci přímých svědeckých výpovědí poškozené a jejího manžela. Podle obviněného takový postup neodpovídá požadavku na prokázání viny bez důvodných pochybností. Obdobné pochybení spatřuje také v postupu odvolacího soudu, který doplnil dokazování konstatováním obsahu trestního oznámení poškozené. Namítá, že samotné trestní oznámení, sepsané třetí osobou (advokátem), nemá bez dalšího důkazní hodnotu a jeho obsah nemohl být ověřen výslechem poškozené. V této souvislosti poukazuje na to, že nebylo vyhověno jeho návrhu na výslech JUDr. N., který mohl objasnit okolnosti vzniku trestního oznámení. Jestliže odvolací soud uvedl, že okolnosti podání trestního oznámení toliko dokreslují situaci poškozené, kterou správně zjistil soud prvního stupně, pouze tím posvětil nesprávný postup soudu prvního stupně. Situaci poškozené ve vztahu k obviněnému totiž soud prvního stupně neměl z čeho zjistit a odvolací soud rovněž ne. Obviněný proto dovozuje, že soudy obou stupňů při hodnocení důkazů nepřípustně vycházely jak z procesně nepoužitelných úředních záznamů o podaných vysvětleních, tak z tvrzení obsažených v trestním oznámení, která nebyla řádně procesně ověřena.
12. Pokud jde o jednotlivé znaky skutkové podstaty přečinu podvodu, obviněný namítá, že nebylo prokázáno, že by jednal v úmyslu obohatit sebe, spoluobviněného N. či společnost NG Trade s.r.o. Podle jeho názoru se případně obohatil pouze spoluobviněný N. nebo společnost NG Trade s.r.o., a to bez jeho vědomí a účasti. Současně tvrdí, že poškozenou neuváděl v omyl, jejího omylu nevyužil a nezamlčel jí žádné podstatné skutečnosti. Zdůrazňuje, že neznal skutečnou výši jejích dluhů, neměl k dispozici potřebná oprávnění k jejímu zjištění a tuto informaci mu nesdělil ani spoluobviněný N. Konečně namítá, že nebylo prokázáno ani to, že by jednal v úmyslu způsobit poškozené škodu. Naopak tvrdí, že se jí snažil pomoci při řešení její finanční situace a že po zjištění dalších převodů nemovitosti jí dokonce doporučil podat na spoluobviněného N. trestní oznámení. Ve vztahu ke spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku obviněný zdůrazňuje, že nebyla prokázána žádná dohoda mezi ním a spoluobviněným N., ani společný úmysl směřující k páchání trestné činnosti. Prohlášení viny spoluobviněného N. se týká pouze jeho osoby, a nikoli dovolatele. Podle jeho názoru soudy převzaly tvrzení spoluobviněného bez jejich dostatečného ověření, přestože ani N. nehovořil o konkrétní dohodě či rozdělení rolí.
13. Obviněný uzavírá, že provedené dokazování neprokázalo nad rozumnou pochybnost naplnění objektivní ani subjektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ani jeho spáchání ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Má za to, že skutkové závěry soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že jeho vina byla dovozena na základě nedostatečně podložených skutkových zjištění. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 3. 2026, č. j. 14 To 26/2026-484, případně aby zrušil i rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 11. 2025, č. j. 5 T 29/2025-447, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
14. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 3. 8. 2026, sp. zn. 1 NZO 586/2026.
15. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a východiska uplatněných dovolacích důvodů, poukázal na to, že obviněný sice namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, avšak nepředkládá argumentaci způsobilou dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě naplnit. Uvedl, že soud prvního stupně hodnotil důkazy pečlivě, logicky a v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž své závěry podrobně odůvodnil zejména v bodech 22. a 23. rozsudku, kde vysvětlil i věrohodnost výpovědi spoluobviněného A. N.. S touto argumentací se ztotožnil a dále ji rozvedl odvolací soud v bodech 10. až 13. svého usnesení. Z odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá, že jednání obviněného bylo výsledkem předem promyšleného a koordinovaného postupu obou obviněných. Současně byl dostatečně objasněn konkrétní podíl obviněného na podvodném jednání A. N., který nelze redukovat na roli pouhého „tipaře“. Podle státního zástupce obviněného nezbavuje trestní odpovědnosti ani tvrzení, že jednal na pokyn spoluobviněného A. N.. Soudy se podle něj rovněž řádně vypořádaly s obhajobou obviněného a přesvědčivě vysvětlily, proč ji považovaly za nevěrohodnou či účelovou. Státní zástupce konstatoval, že žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy zjištěn nebyl, a nelze proto hovořit ani o důkazním deficitu naplňujícím dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Dále státní zástupce uvedl, že pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný sice namítá absenci objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu a nesplnění podmínek spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, avšak vychází z odlišné skutkové verze, než kterou soudy prokázaly. Taková argumentace uvedený dovolací důvod nenaplňuje. Odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně v bodech 24. a 25. rozsudku a usnesení odvolacího soudu v bodě 14., kde soudy přiléhavě vyložily naplnění znaků podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Soudy s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1047/2019 dovodily, že obvinění v úmyslu se obohatit záměrně vzbudili důvěru poškozené H. N. a využili její neznalosti v oblasti nakládání s nemovitostmi. Správně proto uzavřely, že byly naplněny znaky objektivní i subjektivní stránky přečinu podvodu, včetně kvalifikované skutkové podstaty podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025.
17. K námitce nenaplnění podmínek spolupachatelství státní zástupce uvedl, že soudy správně vycházely z ustálené judikatury. Spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku vyžaduje společné jednání a společný úmysl, přičemž společné jednání může probíhat i postupně, pokud jednotlivé činnosti tvoří články řetězu směřujícího ke spáchání trestného činu (srov. č. 49/2009 Sb. rozh. tr., č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Není nutné, aby každý spolupachatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty; postačí i dílčí či podřízená role, je-li vedena společným úmyslem a je součástí celkového trestného jednání (srov. č. 66/1955 Sb. rozh. tr., č. 36/1973 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1433/2009, 3 Tdo 225/2012, 8 Tdo 885/2009, 6 Tdo 813/2010). V posuzované věci byly podle státního zástupce podmínky spolupachatelství splněny, neboť jednání obviněného tvořilo součást společného postupu směřujícího ke spáchání podvodu.
18. Státní zástupce konstatoval, že dovolání obviněného je převážně založeno na opakování námitek uplatňovaných již v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení. Soudy se s námitkami obviněného podrobně vypořádaly a přesvědčivě vysvětlily, proč obhajobě obviněného neuvěřily. Takový případ odpovídá závěrům rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož je dovolání zpravidla zjevně neopodstatněné, opakuje-li pouze námitky, s nimiž se soudy již řádně vypořádaly. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
20. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 3. 2026, sp. zn. 14 To 26/2026, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
21. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
22. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je nutno je posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale zejména proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který ho uznal vinným a uložil mu tresty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
23. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
24. Je vhodné upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení, zejména pak v rámci odvolání, jak činí dovolatel v projednávané věci, tedy takové, s nimiž se již vypořádal jak soud prvního stupně, tak na podkladě řádného opravného prostředku i soud odvolací. Odvolací soud neopomněl žádnou ze stěžejních námitek uplatněných obviněným v rámci jeho odvolání, případně u veřejného zasedání. Lze odkázat zejména na body 11. až 13. odůvodnění jeho usnesení, kde se odvolací soud námitkami obviněného, které se v podstatě překrývají s námitkami uplatněnými v dovolání, zabýval. Přestože lze mít k usnesení odvolacího soudu určité výhrady, kdy toto se může oproti rozhodnutí soudu prvního stupně jevit obsahově jako poněkud strohé, odvolací soud se s námitkami obviněného vypořádal způsobem zcela dostačujícím. Je namístě upozornit, a to i s ohledem na další výklad Nejvyššího soudu, že podle ustálené praxe Ústavního soudu, vyjádřené např. v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, platí, že „Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59-60)“. Není tedy v rozporu s uvedenými závěry, pokud odvolací soud reaguje na námitky obviněného uplatněné v odvolání též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněného. Byť je tedy součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 415/11). Napadené usnesení odvolacího soudu nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obviněný v něm odpověď na své námitky najde (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 970/2022, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1107/2016, rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08). Pokud tedy uvedený postup platí pro odvolací řízení, pak o to víc platí pro řízení dovolací jako řízení o mimořádném opravném prostředku. Odůvodnění soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním soudu odvolacího je podrobné a ucelené, tedy ani Nejvyšší soud nevidí důvod k tomu, aby v případě, že se s těmito závěry ztotožní, tyto v celé jejich šíři znovu opakoval a rozepisoval.
25. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno uvést, že tento je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
26. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
27. Obviněný předmětný dovolací důvod uplatňuje v jeho první variantě, tedy namítá existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nicméně nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
28. Z předchozího odstavce vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. Není tak naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení.
29. Obviněný zpochybňuje skutkové závěry soudů o své účasti na trestné činnosti, zejména závěr, že jednal ve shodě se spoluobviněným A. N.. Tvrdí, že vystupoval pouze jako tipař, neměl žádnou účast na následných dispozicích s nemovitostí poškozené H. N., nebyl obeznámen se skutečnou výší jejího dluhu a neobdržel od spoluobviněného odměnu 80.000 Kč. Současně namítá, že soudy při hodnocení důkazů vycházely z procesně nepoužitelných úředních záznamů o podaných vysvětleních již zemřelých manželů N. a z tvrzení obsažených v trestním oznámení poškozené H. N., která podle něj nebyla řádně procesně ověřena. Za nevěrohodnou označuje rovněž výpověď spoluobviněného A. N., kterou považuje za vnitřně rozpornou a nedostatečně prověřenou.
30. Uvedeným námitkám nelze přisvědčit. Ze závěrů soudů nižších stupňů vyplývá, že skutková zjištění o zapojení obviněného do trestné činnosti nebyla založena na procesně nepoužitelných úředních záznamech o podaných vysvětleních manželů N. ani na obsahu trestního oznámení poškozené H. N. jako důkazu o vině. Odvolací soud v bodě 9. odůvodnění svého usnesení výslovně zdůraznil, že trestní oznámení sloužilo pouze k dokreslení situace poškozené a k objasnění okolností jeho podání, nikoli jako podklad pro prokazování skutkových okolností rozhodných pro posouzení viny. Soudy současně konstatovaly, že i přes úmrtí H. N. a M. N. disponovaly dostatečným množstvím dalších řádně provedených důkazů, které umožňovaly spolehlivě zjistit skutkový stav a ve věci meritorně rozhodnout. Jednalo se zejména o výpověď spoluobviněného A. N., který se k trestné činnosti doznal a vypovídal v hlavním líčení, přičemž soudy tuto výpověď vyhodnotily jako věrohodnou, dále o výpověď svědka P. S. a listinné důkazy, včetně kupní smlouvy s právem zpětné koupě uzavřené mezi poškozenou H. N. a společností NG Trade s.r.o., jejíž přílohou č. 1 byl rovněž výpis z listu vlastnictví obsahující informaci o exekučním řízení. K dispozici byly též výpisy z bankovního účtu spoluobviněného A. N. a podklady exekutorského úřadu vztahující se k exekučnímu řízení vedenému proti poškozené H. N. Soud prvního stupně všechny provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své závěry přesvědčivě odůvodnil, přičemž lze odkázat zejména na body 5. až 21. a 23. odůvodnění jeho rozsudku. V bodě 22. odůvodnění rozsudku pak podrobně rozvedl úvahy, na jejichž základě neuvěřil obhajobě obviněného, kterou vyhodnotil jako účelovou a vedenou snahou zlehčit vlastní podíl na projednávané trestné činnosti. Ačkoli obviněný setrvale tvrdil, že vystupoval pouze jako zprostředkovatel kontaktu s poškozenou H. N. a neměl povědomí o dalších okolnostech věci, provedené důkazy tomuto tvrzení nenasvědčují. Naopak z nich vyplývá, že jeho role byla od počátku celého jednání aktivní a nezastupitelná. Byl to právě obviněný, kdo s poškozenou navázal kontakt, předal jí svou vizitku, jednal s ní o její nepříznivé finanční situaci, předal jí k podpisu smluvní dokumentaci, zajišťoval podpisy na podstatných listinách a osobně jí předal částku 30.000 Kč. Zcela zjevně tedy nevystupoval pouze v roli tzv. tipaře. Současně disponoval listinami vztahujícími se k předmětné nemovitosti, včetně již zmíněného listu vlastnictví obsahujícího údaje o exekučním zatížení poškozené. Soud prvního stupně z této skutečnosti logicky dovodil, že mu byly známy podstatné okolnosti celé transakce. Za této situace nelze přijmout jeho tvrzení, že jednal bez znalosti skutečného stavu věci a bez povědomí o cíli sledovaném spoluobviněným A. N.. Soud prvního stupně dále konstatoval, že obviněný se aktivně podílel na přesvědčování poškozené k uzavření pro ni nevýhodné kupní smlouvy a činil tak s vědomím, že za svou účast obdrží sjednanou finanční odměnu. Tento závěr podporují rovněž důkazy vztahující se k výplatě částky 80.000 Kč, kterou měl obviněný od spoluobviněného A. N. obdržet. Spoluobviněný na podporu svého tvrzení předložil výpisy ze svého bankovního účtu dokládající výběr této částky. Skutečnost, že se obviněný následně již nepodílel na dalších dispozicích s nemovitostí poškozené H. N., sama o sobě nijak nesnižuje význam jeho předchozího jednání ani nevyvrací jeho účast na trestné činnosti, která byla bez důvodných pochybností prokázána. Skutkový závěr o vědomé a koordinované účasti obviněného na jednání se spoluobviněným A. N. má dostatečnou oporu v provedených důkazech. Odvolací soud se s tímto hodnocením zcela ztotožnil a připomněl, že hodnocení důkazů je primárně věcí soudu prvního stupně, do něhož odvolací soud nezasahuje, je-li provedeno v souladu se zákonem (bod 10. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Obviněnému současně vytkl, že jednotlivé důkazy hodnotil izolovaně a vytrhával je z celkového důkazního kontextu, ačkoli teprve jejich souhrnné posouzení vedlo k závěru o jeho vině.
31. Nejvyšší soud konstatuje, že z takto ustálených skutkových zjištění soudů obou stupňů, která mají pevnou oporu v provedených důkazech a byla náležitě odůvodněna, se prokazatelně podává, že dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném ke spolehlivému zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Soud prvního stupně i soud odvolací hodnotily provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, pečlivě, logicky a v souladu se zásadami formální logiky i s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Současně nelze shledat žádné procesní pochybení ani nedostatek dokazování, který by mohl zpochybnit správnost skutkových zjištění nebo zákonnost přijatých závěrů. Skutkové závěry soudů proto nelze označit za svévolné ani za rozporné s obsahem provedených důkazů, neboť představují výsledek řádného a zákonného hodnocení důkazní situace. V projednávané věci se tedy nejedná o situaci tzv. zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, neboť soudy obou stupňů provedly dokazování v potřebném rozsahu, s provedenými důkazy se řádně vypořádaly a své závěry logicky, přesvědčivě a dostatečně odůvodnily.
32. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil, lze uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
33. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
34. Obviněný namítá, že nebyla naplněna jak objektivní, tak subjektivní stránka přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, stejně jako nebyly splněny podmínky spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Uvedené námitky je možno pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v obecné rovině podřadit. 35. Nejvyšší soud připomíná, že obviněný byl uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatil tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak větší škodu.
36. Podle ustanovení § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se větší škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 100.000 Kč.
37. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Omyl je rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností (tedy rozdíl mezi subjektivní a objektivní realitou). Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. 38. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu aktivně nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Postačí tedy, že podváděná osoba se mýlí ohledně rozhodných skutečností, čehož pachatel v uvedeném směru využívá. Není nutné, aby pachatel jiného v jeho omylu utvrzoval nebo aby ztěžoval odhalení omylu. Jiným, jehož omylu se využívá, může být fyzická i právnická osoba, ale i úřad – státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, nikoli však soud rozhodující v občanskoprávním řízení o žalobě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, publikované pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr.). Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny.
39. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný (může ji provést kdokoli, např. dítě), a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000, publikované pod č. 5/2002 Sb. rozh. tr.) [ŠÁMAL, Pavel. § 209 (Podvod). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2641–2659, marg. č. 10.]. 40. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění, kdy naplnění tohoto obligatorního znaku skutkové podstaty přečinu podvodu v rámci dovolání obviněný zpochybnil. Pachatel musí mít podvodný úmysl – úmysl uvést někoho v omyl, využít něčího omylu nebo zamlčet mu podstatné skutečnosti a způsobit tak na cizím majetku škodu a sebe nebo někoho jiného obohatit – již v době, kdy uvádí jinou osobu v omyl, využívá jejího omylu nebo jí zamlčuje podstatné skutečnosti a kdy dochází k jeho obohacení či k obohacení jiné osoby [ŠÁMAL, Pavel. § 209 (Podvod). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2659, marg. č. 10.]. 41. Jednání se obviněný dopustil ve spolupachatelství. To je upraveno v ustanovení § 23 tr. zákoníku, které stanoví, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatel). 42. Obviněný spolu se spoluobviněným A. N. jednali ve vzájemné součinnosti s cílem získat majetkový prospěch na úkor poškozené H. N. V. jejího pokročilého věku (ročník XY), nezkušenosti a nepříznivé finanční situace a záměrně v ní vyvolali dojem, že jí pomohou s řešením dluhů. Současně jí zamlčeli podstatné okolnosti zamýšlené transakce, zejména skutečnou výši jejího dluhu, který činil pouze 900 Kč a nemohl ji tedy existenčně ohrozit, a skutečné důsledky převodu vlastnického práva k nemovitosti. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný navázal s poškozenou kontakt poté, co si její osobu vytipoval jako osobu zatíženou nařízenou exekucí. Následně si získal její důvěru, předložil jí smluvní dokumentaci a podílel se na jejím přesvědčování k uzavření kupní smlouvy s právem zpětné koupě. Poškozená s uzavřením této smlouvy souhlasila, neboť si nebyla vědoma skutečného stavu věci, tedy že její dluh činí pouze 900 Kč a není pro ni existenčně likvidační. Obviněný u poškozené H. N. tedy úmyslně vyvolal důvěru, že jí pomůže vyřešit její finanční situaci, a této důvěry následně zneužil. Spoluobviněný A. N. jako jednatel a vlastník společnosti NG Trade s.r.o. následně zajistil převod nemovitosti na tuto společnost. Oba tak vykonali část společného jednání, které ve svém souhrnu vedlo k tomu, že poškozená uzavřela pro sebe zjevně nevýhodné smlouvy, aniž si byla vědoma jejich skutečných důsledků, resp. skutečného stavu exekučního řízení vedeném proti její osobě. Poškozené prokazatelně byly zamlčeny podstatné okolnosti zamýšlené majetkové dispozice. Jednala tak v omylu o podstatě a následcích právního jednání a pod vlivem tohoto omylu převedla svůj majetek za podmínek pro ni výrazně nevýhodných. Takové jednání představuje „uvedení v omyl“, resp. „využití něčího omylu“ ve smyslu § 209 tr. zákoníku, neboť pachatel nejprve vytvořil situaci vyvolávající pocit důvěry a následně ji využil k získání majetkového prospěchu na úkor poškozené. Tento závěr je o to důvodnější, že poškozená byla osobou vyššího věku a bez zkušeností s obdobnými právními a majetkovými transakcemi. Pokud by poškozená H. N. byla znalá skutečného stavu věci, resp. byla o něm pravdivě informována, zcela zjevně se lze důvodně domnívat, že by nesvolila k tomu, aby na úhradu dluhu ve výši 900 Kč (v rámci exekučního řízení se mělo jednat o částku 2.161 Kč) použila prostředky získané za tímto účelem prodejem své nemovitosti v hodnotě 800.000 Kč.
43. V důsledku jednání spoluobviněných tak přešlo vlastnické právo k nemovitosti na společnost NG Trade s.r.o., přestože poškozená obdržela pouze 30.000 Kč a za ni bylo uhrazeno 900 Kč v exekučním řízení. Následným převodem nemovitosti vznikla poškozené škoda odpovídající rozdílu mezi hodnotou nemovitosti stanovenou znaleckým posudkem na 800.000 Kč a poskytnutým plněním, tedy škoda dosahující zákonného znaku větší škody ve smyslu § 138 tr. zákoníku. 44. Lze tak uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. 45. Současně lze mít za spolehlivě prokázané, že obviněný M. D. jednal ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Je možno připomenout, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, publikovaného pod č. 49/2009-I Sb. rozh. tr., „spolupachatelství z hlediska § 23 tr. zákoníku vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu“. Obviněný a spoluobviněný A. N. jednali ve vzájemné součinnosti a se společným cílem získat majetkový prospěch na úkor poškozené H. N., kdy každý z nich vykonal část činností, které na sebe navazovaly a ve svém souhrnu vedly k dokonání trestného činu. Zatímco, jak již bylo uvedeno výše, obviněný navázal kontakt s poškozenou, získal si její důvěru, zamlčel skutečnou výši dluhu a přiměl ji k podpisu nevýhodných smluv, spoluobviněný A. N. prostřednictvím společnosti NG Trade s.r.o. zajistil převod nemovitosti do vlastnictví společnosti a následně její další zpeněžení. Jejich jednání tak tvořilo jeden funkční celek, přičemž bez přispění kteréhokoli z nich by k převodu nemovitosti ani vzniku škody nedošlo. Společný úmysl a vzájemná shoda přitom vyplývají z koordinace jejich postupu, návaznosti jednotlivých kroků i společného majetkového prospěchu plynoucího z trestné činnosti. 46. Ze způsobu provedení celé transakce, rozdělení rolí mezi spoluobviněnými, zamlčení podstatných informací o skutečném stavu exekučního řízení a následného nakládání s nemovitostí je pak současně zcela jasné to, že spoluobvinění jednali úmyslně ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. 47. Námitkám obviněného tedy Nejvyšší soud z výše rozvedených důvodů nepřisvědčil.
IV.
48. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný M. D., odmítl.
49. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 9. 2026
Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata