Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie C - standardní význam

Spisová značka

3 Tdo 871/2026

Téma · generováno AIVražda s rozmyslem po skončeném konfliktu

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 13. 10. 2026ECLI:CZ:NS:2026:3.TDO.871.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Vražda Rozmysl Úmysl nepřímý Hodnocení důkazů Ukládání trestu při zmenšené příčetnosti

Shrnutí · generováno AI

Obviněný napadl po předchozí potyčce poškozeného střelnou zbraní a byl odsouzen mimo jiné za pokus vraždy s rozmyslem. Nejvyšší soud uzavřel, že konflikt již skončil, obviněný nebyl ohrožen a opatření zbraně s následnou cílenou střelbou prokazuje rozmysl i nepřímý úmysl usmrtit. Dovolání proto odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Rozmysl ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku je kvalifikovanou formou úmyslu, která nevyžaduje podrobné plánování ani dlouhou úvahu; postačí zvážení zásadních okolností a důsledků zamýšleného usmrcení. Může vzniknout i v průběhu útoku poté, co odezní afekt. Jestliže pachatel po skončení konfliktu, kdy není ohrožen, opatří si zbraň a cíleně na poškozeného střílí, naplňuje znak jednání s rozmyslem.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Rozmysl jiného usmrtit ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku je podle právní teorie kvalifikovanou formou úmyslu, kdy pachatel zváží své jednání a na základě toho jiného úmyslně usmrtí. Jednání s rozmyslem je na jedné straně nutno odlišovat od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména v afektu a podobných stavech, na druhé straně od jednání po předchozím uvážení.
    Zobrazit v textu
  • V případě rozmyslu může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení ve smyslu druhé alternativy kvalifikačního znaku vymezeného v § 140 odst. 2 tr. zákoníku.
    Zobrazit v textu
  • Jedním z typických příkladů jednání s rozmyslem je právě následné opatření si zbraně a její použití v reakci na dříve proběhlý konflikt (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 998/2015, publikované pod č. 10/2016 Sb. rozh. tr., či usnesení ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 7 Tdo 30/2015, ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 5 Tdo 306/2015, ze dne 3. 6. 2026, sp. zn. 7 Tdo 401/2026, aj.).
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (1) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

3 Tdo 871/2026-781

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 10. 2026 o dovolání, které podal obviněný R. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2026, č. j. 8 To 109/2025-718, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 9/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také jen „městský soud“) ze dne 24. 9. 2025, č. j. 40 T 9/2024-687, byl obviněný R. K. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025, za jednání spočívající v tom, že (převzato z výroku rozsudku)

dne 25. 8. 2023 kolem 00:53 hodin v Praze XY, po předchozím slovním i fyzickém konfliktu s hosty a ochrankou klubu XY, ke kterému došlo na ulici XY před domem č. XY a v rámci kterého obviněný jako první fyzicky napadl poškozeného P. Z. tak poté, co byl konflikt ostrahou klubu XY vyřešen tak, že se aktéři konfliktu rozešli a rozutekli a ani obviněný nebyl nikým jakkoli ohrožován, si přesně nezjištěným způsobem opatřil samonabíjecí pistoli Glock 19, ráže 9 mm Luger, výrobní číslo XY, tedy zbraň kategorie „B“, přestože podle § 12 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, k jejímu držení či nošení nebyl oprávněn, a poté nedaleko klubu, na chodníku v ulici XY, oproti domu č. XY, v úmyslu ho zasáhnout a se srozuměním, že ho případně i usmrtí, zamířil a šestkrát vystřelil z dané pistole na poškozeného P. Z., který se v tu dobu společně se svým kamarádem M. S., a další přesně nezjištěnou osobou pohyboval ve vzdálenosti asi 11 metrů od něho v komunikaci při chodníku u domu č. XY a kterého také jednou střelou zasáhl, a poškozenému způsobil střelné poranění pravé dolní končetiny spočívající v průstřelu v oblasti stehna, kdy vstřel byl na přední ploše horní třetiny stehna, střelný kanál pronikl do podkoží a svaloviny přitahovačů stehna a probíhal zprava doleva a lehce vzhůru měkkými tkáněmi a výstřel byl na vnitřní ploše stehna cca 3,5 cm nad úrovní vstřelu, a dalším z výstřelů zasáhl též výlohu provozovny baru XY v ul. XY v Praze XY, kterou tím poškodil a poškozené společnosti SABBIADORO GESTIONI S.R.L. UNIPERSONALE, IČ: [IČO], způsobil škodu ve výši 48 370 Kč, načež po střelbě z místa unikl, přičemž byl přinejmenším srozuměn s tím, že k útoku používá střelnou zbraň, jejíž střela má po celé trajektorii smrtící účinky, pakliže zasáhne životně důležité orgány, které se nacházejí v hlavě, dutině hrudní či dutině břišní, či velké tepny, kdy na vůli obviněného zcela nezávisle, dílem náhody a dílem proto, že se poškozenému podařilo z místa činu utéct, k takovým závažným následkům nedošlo, a tohoto jednání se dopustil přesto, že dne 14. 9. 2013 spáchal mj. přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 2 T 9/2014.

2. Za to byl odsouzen podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) k úhrnnému trestu odnětí svobody na 9 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu městský soud dále uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 5 426 Kč, poškozené Allianz pojišťovně, a. s., částku 24 000 Kč a poškozené SABBIADORO GESTIONI S.R.L. UNIPERSONALE, organizační složka, částku 24 370 Kč. Posledně jmenovanou poškozenou soud podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O následných odvoláních obviněného a státní zástupkyně, která je zaměřila v neprospěch obviněného do výroku o trestu, rozhodl Vrchní soud v Praze (dále také jen „vrchní soud“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2026, č. j. 8 To 109/2025-718. Z podnětu řádného opravného prostředku státní zástupkyně napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 13 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněného pak samostatným výrokem zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. K. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

5. Soudům nižších stupňů vytkl, že nesprávně právně posoudily naplnění znaku „s rozmyslem“ ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Má za to, že i kdyby Nejvyšší soud vycházel ze skutkových zjištění obsažených v napadených rozhodnutích, tak tato nepostačují k závěru, že jednal s rozmyslem. Celé jeho jednání bezprostředně navazovalo na předchozí konflikt před klubem XY, proběhlo v krátkém časovém úseku a v dynamické a nepřehledné situaci po fyzické potyčce většího počtu osob. Namítl, že soudy se nezabývaly skutečností, že poškozený P. Z. je profesionálním bojovníkem MMA, ani že obviněného udeřil do obličeje takovým způsobem, že jej „vypnul“. Zároveň byl dovolatel „vystříkán kasrem“ pracovníky ostrahy. Všechny tyto skutečnosti jej vedly k obavám o své zdraví i o své rodinné příslušníky, kteří byli rovněž účastni konfliktu. Soudy samy konstatovaly, že si pistoli Glock 19 opatřil „přesně nezjištěným způsobem“, přičemž podle jeho názoru se výpovědi provedené v hlavním líčení v otázce opatření zbraně rozcházely a na jejich základě nebylo možné spolehlivě určit, jakým způsobem zbraň získal. Za této důkazní situace pak nebylo možné uzavřít, že své jednání uvážil alespoň v minimální potřebné míře tak, aby bylo možno dovodit, že jeho jednání naplnilo kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud vycházel především z opakované střelby a míření, což může odůvodňovat pouze úvahu o úmyslném útoku, nikoli však samo o sobě závěr o jednání s rozmyslem. Napadená rozhodnutí neuvádějí skutkové okolnosti svědčící o předchozím zklidnění situace, vytvoření promyšleného rozhodnutí usmrtit poškozeného, ani o vědomém zvážení podstatných okolností útoku, naopak děj popisují jako bezprostřední pokračování předchozího konfliktu. S ohledem na to je právní závěr o naplnění znaků skutkové podstaty podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku nesprávný, skutková zjištění neodůvodňují kvalifikaci pokusu vraždy s rozmyslem.

6. Dále obviněný reklamoval rozpor mezi skutkovými závěry a obsahem důkazů ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu. Uvedl, že soudy dovodily jeho úmysl usmrtit poškozeného zejména z počtu výstřelů, aniž by však zjišťovaly, kterou střelou byl poškozený zasažen, způsob držení zbraně či směr střelby. Poukázal na to, že z provedených důkazů plyne, že poškozený byl zasažen do dolní končetiny, další střely zasáhly výlohu a fasády okolních objektů v různých výškách a celé jednání navazovalo na předchozí fyzický konflikt. Připomněl, že jeho obhajoba od počátku spočívala v tvrzení, že poškozeného nechtěl poranit ani usmrtit a jednal v bezprostředním emočním vypětí po předchozím incidentu. Soudům nižších stupňů vytkl, že přikládají zásadní význam úvahám, které podle něj mají spekulativní povahu, např. ohledně údajně profesionálního postoje střelce nebo o tom, od koho měl zbraň převzít. Za situace, kdy zjištěný následek spočívá v průstřelu stehna poškozeného a ostatní střely zasáhly okolní objekty, měl být závěr o úmyslu usmrtit podroben zvlášť pečlivému přezkumu, který podle něj v napadených rozhodnutích absentuje a je nahrazen hodnotícími úvahami neodpovídajícími zásadě in dubio pro reo.

7. V další části dovolání pak znovu alternativně namítl, že i kdyby nebyl přijat závěr o absenci úmyslu usmrtit poškozeného, tak zjištěný skutek neodůvodňuje právní kvalifikaci podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, nýbrž nanejvýš kvalifikaci mírnější. Samotná opakovaná střelba v návaznosti na bezprostředně předcházející konflikt, bez spolehlivě prokázané přípravy, bez prokázaného opatření zbraně za účelem usmrcení a bez dalších konkrétních znaků rozmyslu nepostačuje k závěru o naplnění příslušné kvalifikované skutkové podstaty.

8. V reakci na bod 22. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dále uvedl, že v podaném odvolání svou příčetnost nezpochybňoval. Odkázal na závěry psychiatrického znaleckého posudku zpracovaného MUDr. G. L., podle něhož sice v době činu netrpěl duševní poruchou chorobného charakteru a byl za své jednání plně trestně odpovědný, avšak jeho ovládací schopnosti mohly být sníženy. Reklamoval, že soudy se nezabývaly otázkou, za jakých okolností mohlo ke snížení ovládacích schopností dojít, a toto mohlo mít význam pro rozhodování o trestu. V odvolání rovněž namítal nesprávnost výroku o trestu spočívající v tom, že soud prvního stupně nepostupoval podle § 40 odst. 1 tr. zákoníku, byť soudní znalkyně nevyloučila zmenšenou příčetnost. Závěry vrchního soudu v bodě 22. jeho rozsudku proto označil za nepřesné a nesouvisející s obsahem jeho odvolání. V návaznosti na to odvolacímu soudu vytkl, že potvrdil právní posouzení skutku v nejpřísnější podobě navrhované státní zástupkyní v jejím odvolání a jeho řádný opravný prostředek naopak zamítl podle § 256 tr. ř.

9. Dovolatel dále zdůraznil, že výrok o trestu a o typu věznice je plně závislý na správnosti právního posouzení skutku. Neobstojí-li právní kvalifikace podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, nemůže obstát ani výrok o uloženém trestu odnětí svobody v trvání 13 let a o zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně namítl, že vrchní soud posoudil otázku mimořádného snížení trestu restriktivně a formalisticky, aniž by přiměřeně zohlednil, že šlo o stadium pokusu a že zákon i u pokusu výslovně možnost mimořádného snížení trestu připouští. Tuto námitku označil za akcesorickou a odvislou od nesprávného právního posouzení skutku.

10. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 8 To 109/2025, „v napadeném rozsahu“, zrušil též další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem k nastalé změně pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že Nejvyšší soud shledá podmínky pro širší kasační zásah, navrhl zrušit i odpovídající část rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 40 T 9/2024.

11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle § 265h tr. ř. uvedl, že část námitek obviněného navazuje na obhajobu uplatňovanou již v předchozích stadiích řízení. Dovolatel však podle jeho názoru neoznačil takové vady důkazního řízení, které by odůvodňovaly výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, jak to má na zřeteli první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k výhradám týkajícím se předchozího konfliktu a fyzické převahy poškozeného státní zástupce poukázal na to, že předmětem řízení nebylo hodnocení sportovních schopností jednotlivých aktérů konfliktu ani zjišťování, jaké údery či jiné techniky byly během předchozí fyzické konfrontace použity a s jakou intenzitou. Rozhodné bylo následné jednání obviněného vedoucí k použití střelné zbraně. Ani případná sportovní průprava poškozeného nemohla dovolatele opravňovat k použití střelné zbraně v situaci, kdy bezprostřední konflikt již skončil a on si následně opatřil nový prostředek útoku. Navíc ani obviněný nebyl osobou bez zkušeností s kontaktními sporty.

12. K námitkám vztahujícím se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce připomněl, že tento důvod směřuje k nápravě nesprávné aplikace hmotného práva, nikoli k revizi skutkových zjištění či přehodnocování provedeného dokazování. S určitou mírou benevolence by se pod něj daly podřadit námitky dovolatele, jimiž zpochybnil existenci úmyslu usmrtit poškozeného a naplnění znaku rozmyslu ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku, nelze jim však přiznat opodstatnění. O pokus vraždy se jedná tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit smrt jiného člověka, a pro případ, že takový následek nastane, s ním byl srozuměn. V této souvislosti státní zástupce poukázal na způsob provedení útoku, opatření a použití střelné zbraně po skončení konfliktu, opakovanou střelbu na poškozeného a okolnosti nasvědčující tomu, že dovolatel nejednal za účelem odvrácení bezprostředního útoku, nýbrž s cílem vyřídit si s poškozeným předchozí konflikt a dosáhnout satisfakce za jím vnímané příkoří. Nešlo tedy o nahodilou či nekontrolovanou manipulaci se zbraní, ale o cílené a vědomě řízené jednání směřující proti poškozenému. Skutečnost, že poškozený utrpěl „pouze“ průstřel stehna, nelze přičítat zdrženlivosti obviněného ani menší intenzitě jeho útoku. Naopak se jednalo o následek významně ovlivněný okolnostmi stojícími mimo sféru jeho vůle. Státní zástupce má za to, že souhrn všech těchto okolností podporuje závěr o jednání minimálně v nepřímém úmyslu poškozeného usmrtit.

13. Ke znaku rozmyslu s odkazem na komentářovou literaturu uvedl, že jeho typickým příkladem je situace, kdy pachatel po předchozím konfliktu vyhledá zbraň a následně se vrátí k poškozenému, aby ji proti němu použil. V projednávaném případě si dovolatel opatřil střelnou zbraň až po skončení bezprostřední konfrontace, kdy již nebyl poškozeným ohrožován a nic mu nebránilo od dalšího konfliktu ustoupit. Měl možnost svůj další postup zvážit, opatřit si zbraň a následně ji proti poškozenému použít, přičemž právě takové okolnosti naplňují znak rozmyslu podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Pro naplnění této kvalifikované skutkové podstaty přitom není rozhodující konkrétní způsob, jakým zbraň získal.

14. Státní zástupce nepřisvědčil ani argumentaci dovolatele, z níž vyplývá požadavek na postup podle § 40 odst. 1 tr. zákoníku. Odkázal na závěry znaleckého zkoumání, podle nichž obviněný v době činu netrpěl duševní poruchou chorobného charakteru s forenzně významným dopadem na jeho trestní odpovědnost, jeho rozpoznávací schopnosti byly zachovány a případné snížení ovládacích schopností bylo znalkyní MUDr. G. L. označeno za forenzně nevýznamné. K námitce směřující proti trestu uvedl, že dovolání neslouží k přezkumu přiměřenosti trestu z hlediska jeho přísnosti či mírnosti. Připomněl postup obou nižších soudů při ukládání trestu, přičemž se ztotožnil se závěry soudu odvolacího ohledně neexistence podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a zároveň zdůraznil, že aplikace § 58 tr. zákoníku představuje otázku soudcovské individualizace trestu, která sama o sobě nezakládá existenci žádného z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

15. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Současně vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navržené rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

16. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl obviněnému jednak uložen trest a jednak jím byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

17. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele. 18. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

20. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

IV. Důvodnost dovolání

21. Rozhodnutí soudů nižších stupňů dovolatel zpochybnil výslovně jen v částech týkajících se jednání, které bylo kvalifikováno jako trestný čin vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k odsouzení za trestné činy podle § 228 odst. 1, § 279 odst. 1 tr. zákoníku a § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) žádné konkrétní výhrady nevznesl.

22. Optikou výše popsaných obecných východisek dovolací senát posoudil jednotlivé námitky obviněného. Dospěl přitom k závěru, že sice (částečně) spadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a v té souvislosti pak i pod další z explicitně označených důvodů podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., avšak nejsou důvodné. Pod poslední z uplatněných důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zvolenou argumentaci podřadit nelze, navíc i v této části postrádá věcné opodstatnění. Platí to mj. i pro kruciální část dovolání, kde se obviněný pokusil zpochybnit naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy (reklamoval údajné neprokázání úmyslného zavinění). I tato část jeho námitek má však jednoznačný skutkový základ – dovolatel se, stejně jako v celém předchozím průběhu řízení, účelově snaží prosadit alternativní verzi skutkového děje (výrazně odlišnou od té, k níž došly soudy, a pro něj samozřejmě mnohem příznivější), a až na tomto půdorysu následně zpochybňuje správnost závěrů o svém úmyslném zavinění.

23. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích soustavně zdůrazňuje, že existenci zjevného rozporu (extrémního nesouladu) ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze účinně uplatnit pouhým popíráním projednávané trestné činnosti, odmítáním skutkových zjištění soudů nižších stupňů, resp. polemikou se soudy zvoleným způsobem hodnocení důkazů a nabízením vlastních, pro dovolatele příznivějších, verzí skutkového děje. Právě tak lze přitom charakterizovat základ dovolací argumentace obviněného. Ten ve skutečnosti neuvedl žádný konkrétní příklad, na němž by demonstroval, že by snad soudy nějaký důkaz vyhodnotily vyloženě deformativním způsobem, tj. v rozporu s jeho skutečným vyzněním, resp. že by jakkoli pochybily při hodnocení důkazů ve vzájemných souvislostech. Namísto toho pouze nekriticky prosazuje vlastní verzi skutkového děje, vlastní náhled na důležitost a obsah jednotlivých důkazů.

24. Žádný, natožpak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními zde není. Právě naopak, soudy přijatá skutková zjištění mají v provedených důkazech jednoznačnou oporu a vyzněla následujícím způsobem. Obviněný zaútočil na poškozeného (fyzicky) jako první, po následné „hromadné bitce“ se situace uklidnila, všichni účastníci potyčky se rozešli, resp. rozutekli, až v této chvíli – aniž by byl kýmkoli jakkoli ohrožován – si obviněný opatřil pistoli, na poškozeného zamířil a šestkrát na něj vystřelil. Na základě toho soudy důvodně uzavřely, že jeho jednání nebylo ničím jiným než snahou o odplatu, o „vyrovnání si účtů“ s poškozeným za situace, kdy jeho předchozí jednání (na samém začátku a poté v rámci hromadné potyčky, která neskončila tak, jak by si obviněný představoval) vnímal zjevně úkorně.

25. Soudy nižších stupňů jasně, podrobně a logicky vysvětlily, proč neuvěřily verzi prezentované obviněným a na základě jakých důkazů a hodnotících úvah dospěly ke svým zásadním skutkovým a právním závěrům. Odůvodnily mj. i svůj závěr o úmyslném zavinění obviněného, jakož i o naplnění znaku „s rozmyslem“ ve smyslu ustanovení § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Všechny zásadní skutkové i právní úvahy a závěry soudů nižších stupňů považuje dovolací senát za správné a dovolatele tudíž především odkazuje na odůvodnění jejich meritorních rozhodnutí. Nad rámec zde prezentovaného považuje Nejvyšší soud za potřebné doplnit toliko následující.

26. Obhajoba obviněného byla velmi nevěrohodná sama o sobě – ačkoli sám nic špatného neudělal, tak byl bezdůvodně napaden a brutálně zmlácen, když se pak v silně otřeseném stavu zvedal ze země, tak úplnou náhodou našel na chodníku ležící pistoli (přičemž však v přípravném řízení odlišně uváděl, že neví, jak k pistoli přišel, rozvzpomněl si na to až v hlavním líčení) a byl přesvědčen, že to je pistole plynová (aniž by však dokázal logicky a přesvědčivě vysvětlit, proč, resp. na základě čeho, si to myslel), když na vzdálenost asi 11 m od sebe spatřil poškozeného, tak dostal strach, že za ním vyjdou další osoby, a kvůli tomu začal střílet „před sebe“, aniž by na kohokoli mířil, resp. aniž by chtěl kohokoli zabít či poranit (přičemž však není schopen vysvětlit – pokud mělo jít jen o zastrašení – proč nestřílel do vzduchu, nýbrž přímo před sebe do míst, kde se nacházel poškozený, jakož ani to, proč nevystřelil třeba jen jednou, ale hned šestkrát), po střelbě mu zbraň někdo (neví kdo) odebral, není mu známo, komu pistole patřila (přičemž ji však hned druhý den po činu jeho obhájce vydal policii, a to s tím, že tak činí na pokyn klienta, ovšem s poukazem na povinnost mlčenlivosti k tomu nebude uvádět nic bližšího – viz protokol na č. l. 290–291 procesního spisu).

27. Podstatná část dovolání obviněného je pouhým opakováním již dříve uplatněné obhajoby, včetně argumentů použitých v řádném opravném řízení, s níž se však soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly. Již soud prvního stupně zcela jasně, podrobně a logicky vysvětlil, proč obhajobě obviněného neuvěřil a na základě čeho rozhodl o jeho vině, včetně použití konkrétní právní kvalifikace a závěru o minimálně nepřímém úmyslu na straně obviněného. Jestliže vrchní soud následně tyto jeho úvahy akceptoval jako správné, část z nich zopakoval, resp. vyzdvihl, a jen mírně je doplnil, tedy v zásadě především odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neznamená to, že by snad rezignoval na svoji přezkumnou povinnost, jak je mu nepřípadně vytýkáno. V dané souvislosti je třeba akcentovat, že závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. i do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně.

28. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím. Ani Nejvyšší soud proto nehodlá znovu detailně opakovat obsah všech ve věci provedených důkazů, interpretovat je vlastními slovy, zaujímat k nim vlastní stanovisko apod. K tomu z titulu svého postavení v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku není povolán. Jeho úlohou je toliko (na podkladě a v rozsahu konkrétně uplatněných dovolacích námitek) napravit případná zásadní skutková či právní pochybení v napadeném rozhodnutí či v řízení mu předcházejícím. K žádné takové situaci zde ovšem nedošlo.

29. Pokud jde o námitky obviněného, že v jeho případě nebyl naplněn znak „s rozmyslem“ ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku, předně je třeba odmítnout jeho výchozí narativ prezentovaný na str. 3 dovolání, že řešený čin „bezprostředně navazoval na předchozí konflikt před klubem XY“. Dovolatel při své argumentaci zjevně ignoruje jasná skutková zjištění soudů nižších stupňů (rozvedená a odůvodněná v odsuzujících rozsudcích) a nadále tvrdošíjně prosazuje svoji vlastní verzi, k čemuž připojuje toliko obecné proklamace typu, že „to je prokazatelné“, „byly k tomu předloženy důkazy“ apod. To ovšem jistě nelze považovat za fundovanou argumentaci, která by měla potenciál naplnit uplatněné dovolací důvody a vést ke zrušení napadených rozhodnutí.

30. Rozmysl jiného usmrtit ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku je podle právní teorie kvalifikovanou formou úmyslu, kdy pachatel zváží své jednání a na základě toho jiného úmyslně usmrtí. Jednání s rozmyslem je na jedné straně nutno odlišovat od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména v afektu a podobných stavech, na druhé straně od jednání po předchozím uvážení. V případě rozmyslu může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení ve smyslu druhé alternativy kvalifikačního znaku vymezeného v § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Jedná-li pachatel s rozmyslem, znamená to, že zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, což je charakteristické pro premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou a premeditativní. Rozmysl zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu, ani prvky jeho naplánování (srov. ŠÁMAL, Pavel. § 140. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1869–1870). U zločinu vraždy spáchané s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku není rozhodující, zda pachatel s rozmyslem jednal po celou dobu útoku, nýbrž naopak postačí, že rozmysl jako kvalifikační znak je shledán toliko v části útoku, v jehož průběhu pachatel jednal zpočátku např. v afektu, který později odezněl. Potřebné je rozlišit, která část činu byla vykonána v náhlém hnutí mysli (afektu) a kdy nastoupil rozmysl jako uvážené jednání, které se vztahuje ke způsobu, jak byla vůle pachatele v průběhu skutku realizována, protože rozmysl na straně pachatele nemůže existovat souběžně s afektem. Jedním z typických příkladů jednání s rozmyslem je právě následné opatření si zbraně a její použití v reakci na dříve proběhlý konflikt (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 998/2015, publikované pod č. 10/2016 Sb. rozh. tr., či usnesení ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 7 Tdo 30/2015, ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 5 Tdo 306/2015, ze dne 3. 6. 2026, sp. zn. 7 Tdo 401/2026, aj.).

31. V nynější trestní věci skutková zjištění soudů tomu, že obviněný jednal s rozmyslem, jednoznačně odpovídají – v době, kdy předchozí konflikt vícero osob (který navíc přinejmenším ve fyzické rovině započal on sám) již skončil, si obviněný opatřil palnou zbraň (přičemž přesný způsob jejího opatření není rozhodný – viz níže) a ve chvíli, kdy on ani nikdo jiný z jeho „skupiny“ nebyl nikým ohrožován, zjevně v prosté snaze se pomstít na poškozeného minimálně šestkrát vystřelil, při tom zaujal typický střelecký postoj a mířil (před poslední ranou zvlášť pečlivě, jak vysvětlil městský soud s odkazem na k důkazu provedený videozáznam – viz bod 8. odůvodnění jeho rozsudku). Z hlediska toho, zda se jednalo či nejednalo o čin spáchaný s rozmyslem ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku, skutečně není důležité, od koho, kde a jak si obviněný pistoli opatřil, zda mu ji někdo předal, zda si ji vzal sám z odstaveného vozidla či ji do své dispozice získal nějakým jiným způsobem. Dovolací senát odmítá zjednodušenou, a navíc blíže nerozvedenou, resp. nevysvětlenou, konstrukci obhajoby, že „pokud se v řízení nepodařilo přesně zjistit, jakým způsobem si dovolatel zbraň opatřil, pak nelze bez dalšího určit a uzavřít, že své jednání uvážil alespoň v minimální potřebné míře“ (míněno nepochybně ve smyslu míry potřebné pro naplnění znaku s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku).

32. Vzhledem k výše popsané situaci (posloupnosti, podobě a vývoji jednotlivých dílčích událostí na místě činu) a konkrétnímu zjištěnému jednání obviněného je naprosto jasné, že nejednal v afektu, v bezprostřední reakci na probíhající konflikt, z pocitu vlastního ohrožení, těžce otřesen a dezorientován po předchozím hrubém zbití, jak se snaží prezentovat, nýbrž naopak po předchozím, byť třeba nijak zvlášť dlouhém a „hlubokém“, promyšlení vzniklé situace. Jak už bylo naznačeno, po prvotní hromadné potyčce, kdy již nebyl nikým a ničím ohrožován, se vzdálil, opatřil si zbraň a bezprostředně po spatření poškozeného na něj zaútočil, konkrétně na něj zamířil a střílel na něj až do chvíle, kdy se poškozenému podařilo uniknout do relativního bezpečí. Z výše uvedeného (popisu situace a děje na místě činu) zřetelně vyplývá, že argumentace dovolatele poukazující na fyzickou zdatnost poškozeného, jeho zkušenost s bojovými sporty apod., je zhola bezpředmětná. Jak správně podotkl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání, ani případná sportovní průprava poškozeného nemohla obviněného opravňovat k použití palné zbraně za situace, kdy bezprostřední konflikt skončil a obviněný si následně opatřil nový prostředek k útoku.

33. Pokud městský soud ve vztahu k trestnému činu vraždy v otázce zavinění uzavřel, že šlo minimálně o nepřímý úmysl, pak postupoval zjevně ve prospěch obviněného. O tom, že se dovolatel činu dopustil minimálně ve formě eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nevznikají nejmenší pochybnosti. Platí to s ohledem na způsob provedení činu, charakter použité zbraně a intenzitu útoku, kdy nevystřelil jen jednou, ale hned šestkrát, a to do míst, kde se poškozený nacházel, tedy nestřílel tzv. naslepo, naopak zaujal střelecký postoj a mířil.

34. Z hlediska závěru soudů o zavinění obviněného ve formě minimálně nepřímého úmyslu je nerozhodné, zda poškozeného zasáhl první, poslední nebo jakoukoli jinou střelou v pořadí. Jestliže na základě nedostatku tohoto kategorického zjištění dovolatel zpochybňuje soudy přijatý závěr o úmyslném zavinění, pak dovolacímu senátu smysl, resp. věcná podstata, této argumentace poněkud uniká. Sám obviněný k tomu ve svém dovolání nic bližšího neuvedl a úlohou Nejvyššího soudu samozřejmě není, aby si dovolací argumentaci procesní strany jakkoli domýšlel nebo ji dokonce sám doplňoval. Naopak, rozsahem a podobou námitek, jak byly uplatněny přímo v textu dovolání, je vázán. Není povolán k tomu, aby napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení přezkoumával v širším rozsahu, z vlastní iniciativy (viz ustanovení § 265i odst. 3 věty první tr. ř.).

35. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zaujímá dlouhodobě neměnné stanovisko, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možné (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

36. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. dovolatel neuplatnil a úspěšně uplatnit zjevně ani nemohl, neboť mu byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a to v rámci zákonem stanovené trestní sazby. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. sice uplatněn byl, evidentně však nikoli ve výše uvedeném smyslu, neboť obviněný nezpochybnil správnost uložení úhrnného trestu, nýbrž namítl v zásadě jen údajně vadnou (ne)aplikaci ustanovení § 58 tr. zákoníku. Takovouto námitku však nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.

37. Dané stanovisko Nejvyšší soud opírá o svoji konstantní rozhodovací praxi, podle níž obviněný nemůže v dovolání relevantně brojit proti tomu, že soud v jeho případě nepostupoval podle § 58 odst. 1, 2, 3, 6 nebo 7 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025, resp. podle § 58 odst. 1, 2, 3, 4, 6, 8 nebo 9 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2026 (k tomu viz zejm. usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, které bylo po schválení trestním kolegiem Nejvyššího soudu uveřejněno pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 6 Tdo 402/2024, ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 6 Tdo 516/2024, ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 3 Tdo 822/2024, aj.). Stejným způsobem na danou problematiku ve své judikatuře obecně nahlíží i Ústavní soud, který rovněž vychází z toho, že citovaná ustanovení trestního zákoníku upravují fakultativní postup a soudům tak dávají prostor ke zvážení, zda je v konkrétním případě aplikují či nikoli (k tomu srov. např. usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21). Na pozitivní rozhodnutí soudu v tomto ohledu není právní nárok, a to dokonce ani při splnění všech podmínek předvídaných v uvažovaném zákonném ustanovení. I tehdy soud trest odnětí svobody mimořádně snížit může, ale také nemusí.

38. Aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku přichází v úvahu jen ve zcela výjimečných případech, kdy lze přesvědčivě dovodit kumulativní splnění hned tří podmínek. Těmi jsou okolnosti případu nebo poměry pachatele, které odůvodňují závěr, že použití zákonné trestní sazby odnětí svobody by u něj představovalo nepřiměřeně přísný a citelný postih a jeho nápravy lze přitom dosáhnout i trestem kratšího trvání. Taková specifika však vrchní soud v nyní řešené věci důvodně vyloučil.

39. Daný segment dovolací argumentace obviněný navíc ani nijak blíže nerozvedl. Na poslední straně svého dovolání pouze telegraficky stručně uvedl, že odvolací soud „posoudil otázku mimořádného snížení trestu restriktivně a formalisticky, aniž přiměřeně zohlednil, že šlo o stadium pokusu a že zákon i u pokusu výslovně připouští možnost mimořádného snížení trestu“. De facto tedy ani netvrdí, natož aby nějak argumentačně podložil, že byly splněny podmínky ustanovení § 58 odst. 8 tr. zákoníku (do 31. 12. 2025 šlo o § 58 odst. 6 tr. zákoníku), resp. § 58 odst. 1 tr. zákoníku, ani z jakých konkrétních skutečností a důvodů by takový závěr měl vyplývat. Není zde tedy opět žádná skutečně jasná a konkrétní argumentace, k níž by se Nejvyšší soud mohl (měl) v rámci dovolacího řízení relevantně vyjádřit.

40. S ohledem na výše uvedené proto dovolací senát přezkoumal napadený výrok o trestu pouze z toho hlediska, zda nejde o potrestání excesivní, tedy natolik přísné, že by atakovalo ústavně zakotvený princip přiměřenosti trestních sankcí. K takovému zjištění však rozhodně nedospěl. Již samotná skutečnost, že obviněnému byla uložena sankce toliko při spodní hranici zákonné trestní sazby podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku (konkrétně v její jedné osmině), indikuje, že stěží půjde o potrestání nepřiměřeně přísné či tzv. exemplární. Dovolací senát se, pokud jde o otázku potrestání obviněného, v podstatném ztotožnil s tím, co uvedl vrchní soud v bodech 26. – 32. odůvodnění svého rozsudku.

41. V dané věci z vícero důvodů nepřicházel do úvahy ani postup podle § 40 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dovolatel též dožadoval. K tomu je třeba uvést, že obviněný byl v průběhu řízení před soudem prvního stupně podroben znaleckému zkoumání znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. G. L., která jednoznačně uzavřela (viz písemné vyhotovení posudku na č. l. 632 a násl. a výpověď znalkyně v hlavním líčení dne 24. 9. 2025 na č. l. 679 a násl.), že v době činu netrpěl žádnou „duševní poruchou chorobného charakteru – psychózou“, jeho schopnosti rozpoznat nebezpečnost činu byly plně zachovány, schopnosti ovládací byly sníženy nejvýše mírně, forenzně nevýznamně, a to v důsledku anomální osobnosti v kombinaci s odbrzďujícím vlivem požitého alkoholu, jehož účinky na své chování a jednání znal a mohl je předpokládat. Sám dovolatel v dané souvislosti připustil, že před spácháním činu během večera vypil asi deset tzv. panáků tvrdého alkoholu. Za situace, kdy jeho příčetnost mohla být (teoreticky) snížena jen zcela nevýznamně a k tomuto navíc podstatným způsobem přispěla vědomá (úmyslná) konzumace návykové látky v podobě alkoholu, nepřichází obviněným vzývaná aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákoníku do úvahy.

V. Způsob rozhodnutí

42. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 10. 2026

JUDr. Ondřej Círek předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací