Plný text
3 Tdo 924/2026-240
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 10. 2026 o dovolání, které podal obviněný D. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2026, č. j. 3 To 147/2026-197, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 89/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále také jen „okresní soud“) ze dne 27. 1. 2026, č. j. 3 T 89/2025-175, byl obviněný D. B. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2026, na skutkovém základě, že (převzato z výroku o vině a částečně stylisticky upraveno)
v období od 6. 3. 2023 do 19. 3. 2025, tedy po delší dobu, v rodinném domě nacházejícím se na adrese XY, kde v té době bydlel se svojí matkou A. B., ji se vzrůstající intenzitou psychicky i fyzicky týral, když ji téměř dennodenně nadával, že je kurva, piča, mrdka, sděloval jí, že brzy bude pod kytkami, že ji zabije a že všechny vystřílí nebo pozabíjí, a záměrně s ní vyvolával hádky, během kterých opakovaně bouchal dveřmi, což činil většinou poté, co se poškozená nepodvolila jeho rozkazům a žádostem nebo po něm požadovala, aby si například uklidil ve svém pokoji, pomáhal jí s domácími pracemi nebo si našel práci a přispíval tím na chod domácnosti, zároveň po ní požadoval, aby se o něj kompletně starala, tj. aby mu vařila, prala a živila ho, což poškozená ze strachu z obviněného, který tehdy nebyl zaměstnaný ani nepobíral dávky státní sociální podpory a nepřispíval tak na chod domácnosti, činila, a když mu sdělila, že ho vyhodí z domu, vyhrožoval jí, že rodinný dům v jejím vlastnictví podpálí, a poškozenou také opakovaně fyzicky napadl, když konkrétně
- v přesně nezjištěný den ve výše uvedeném období poté, co zjistil, že z důvodu své zdravotní indispozice neuvařila jídlo, poškozené vulgárně nadával, že je mrdka, piča a kurva, bouchal dveřmi a vyhrožoval jí, že ji zabije, jindy poškozené v přesně nezjištěném počtu případů vulgárně nadával, přestože jídlo bylo uvařené, ale nechutnalo mu,
- v přesně nezjištěné době v průběhu let 2024 a 2025 poškozenou nejméně ve třech případech strčil rukama do ramene, což ustála a neupadla,
- dne 17. 3. 2025 v době kolem 13:00 hodin na dvoře rodinného domu poté, co po něm požadovala, aby přesunul pračku v garáži, která blokovala přístup k dalším věcem, vzal vzduchovou pušku, stoupl si do vzdálenosti 3 metry od poškozené, namířil zbraň na její hlavu, vulgárně jí nadával, že je kurva a piča, a vyhrožoval jí, že ji zastřelí, načež ze zbraně vystřelil tzv. naprázdno, tedy bez jejího nabití,
- dne 19. 3. 2025 v době kolem 10:00 hodin na dvoře rodinného domu po poškozené, která mu bezprostředně předtím odmítla půjčit své elektrokolo, s nímž potřebovala jet k lékaři, hodil interiérové dveře, které předtím vysadil z pantů, přitom jí vulgárně nadával, že je kurva a piča, a vyhrožoval jí, že všechny vystřílí, přičemž poškozená stihla včas uskočit a dveře ji proto nezasáhly,
a tímto jednáním v ní opakovaně vzbudil obavu o její život a zdraví a vystavoval ji permanentnímu stresu, v důsledku čehož se pro ni stalo společné soužití s obviněným neúnosné a projevilo se i na jejím duševním zdraví, nicméně na linku 158 se neobrátila z důvodu obavy z jeho reakce.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 4 roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl zároveň uložen trest propadnutí věci, a sice vzduchové pušky specifikované ve výroku rozsudku. Podle § 70 odst. 6 tr. zákoníku soud prvního stupně výslovně deklaroval, že propadlá věc připadá státu.
2. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 20. 5. 2026, č. j. 3 To 147/2026-197, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný D. B. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které podepřel odkazy na ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g), h), i) a m) tr. ř.
4. V jeho odůvodnění namítl, že v řízení došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, dále že rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla učiněna na podkladě procesně nepoužitelných důkazů a nadto ve zjevném rozporu s nimi, že stíhaný skutek byl neprávně posouzen po stránce hmotněprávní a že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští. Odvolacímu soudu pak zvlášť vytkl, že uvedené vady v postupu a rozhodnutí soudu prvního stupně nenapravil, ač tak učinit měl. 5. K prvnímu z dovolacích důvodů obviněný připomněl, že dne 27. 1. 2026 se ve věci konalo hlavní líčení, v němž byli vyslechnuti všichni svědci, včetně jeho matky jakožto poškozené. Ke zmíněnému jednání se však nedostavil a neměl tedy možnost se provedení těchto klíčových důkazů osobně zúčastnit. Samosoudce přitom na jeho tehdejší nepřítomnost zareagoval tak, že nejprve udělil pokyn k zapnutí nahrávacího zařízení a poté se s ním spojil telefonicky. V telefonním hovoru mu sdělil, že nedorazil k nařízenému jednání, k němuž se naopak dostavila spousta svědků, kteří mají být slyšeni, a poté se ho dotázal, zda bude souhlasit s tím, aby byla věc projednána bez jeho osobní účasti. Dovolatel zpětně připouští, že na předmětnou výzvu zareagoval slovy „Ano, když to půjde, tak ano, kdyby to šlo“, resp. „Souhlasím. Ano. Kdyby to šlo, tak ano, prosím“. Domnívá se však, že tato jeho vyjádření nemohla ospravedlnit navazující postup soudu, tj. vyhlášení usnesení, že hlavní líčení bude podle § 202 odst. 5 tr. ř. konáno v jeho nepřítomnosti. Ten je totiž obecně podmíněn tím, že obviněný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Trestní řád jinými slovy vyžaduje jeho aktivní procesní úkon (žádost), jímž sám a z vlastní vůle projeví přání, aby byla věc v hlavním líčení projednána bez jeho osobní účasti. V nynějším případě však příslušná iniciativa vzešla výlučně ze strany soudu prvního stupně, který mu telefonicky předestřel, že v jednací síni čekají obhájce, státní zástupkyně a svědci, a poté se ho dotázal, zda bude souhlasit s jejich výslechem ve své nepřítomnosti. Odpovědi dovolatele přitom rozhodně neměly povahu žádosti o jednání bez jeho účasti, ale podmíněného přizpůsobení se zřetelně naznačenému očekávání soudu. Kromě toho mu nebyl dostatečně objasněn dosah úkonu, k němuž byl vyzván. Ze zvukového záznamu i z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že mu bylo sděleno jen tolik, že nebude vědět, kdo a jak bude vypovídat, a že nebude mít možnost klást svědkům otázky, ani se k jejich tvrzením přímo a bezprostředně vyjádřit. Nebyl však zpraven o tom, že právě při tomto jednání bude provedeno i veškeré zbývající dokazování, které bude ukončeno a následně dojde k vyhlášení rozsudku, a tudíž ani srozuměn s tím, že se fakticky vzdává práva vyjádřit se ke každému provedenému důkazu i práva posledního slova podle § 214 tr. ř., resp. § 217 tr. ř. Jeho tehdejší souhlas s projednáním věci v jeho nepřítomnosti tudíž nelze mít za informovaný. Postup soudu byl zároveň v přímém rozporu s jeho procesním stanoviskem, které výslovně demonstroval při hlavním líčení dne 2. 12. 2025, když odmítl udělit souhlas se čtením úředních záznamů o podaných vysvětleních a jednoznačně trval na osobních výsleších všech svědků. Následným jednáním v jeho nepřítomnosti byl samotný účel tohoto požadavku zcela zmařen.
6. Pro namítaný postup okresního soudu nebyla podle dovolatele splněna ani jedna z obecných podmínek stanovených v § 202 odst. 2 tr. ř., neboť k hlavnímu líčení na 27. 1. 2026 nebyl řádně předvolán a poučen o následcích případného nedostavení se. Potud obsahuje spis pouze protokolovanou poznámku, že vzal na vědomí termín jeho konání v minulém hlavním líčení. Přitom je evidentní, že soud jindy považoval jeho formální předvolání za nezbytné, což dokládá průběh hlavního líčení dne 14. 10. 2025, k němuž se rovněž nedostavil a zároveň byl i telefonicky nedosažitelný. Tehdy soud odročil hlavní líčení výslovně za účelem jeho předvolání prostřednictvím policejního orgánu, zatímco při rozhodujícím hlavním líčení již tento postup zopakován nebyl. Namítaná procesní pochybení ve svém souhrnu vedla k porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. 7. Vada ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla podle názoru obviněného založena tím, že soud prvního stupně při rekonstrukci skutkového stavu vyšel z tvrzení poškozené zachycených v úředním záznamu o podaném vysvětlení ze dne 19. 3. 2025, přestože tento záznam nebyl přečten v hlavním líčení, takže ani nemohl sloužit jako důkaz. Tím byla naopak výpověď poškozené učiněná přímo před soudem, která v mnoha zásadních momentech vyzněla ve srovnání s obsahem záznamu odlišně a v jeho prospěch. Dovolatel na konkrétních příkladech poukázal na rozpory mezi obsahem podaného vysvětlení a zmíněnou procesně účinnou výpovědí, které podle jeho přesvědčení jednoznačně dokládají, že soud obsah záznamu nehodnotil jen z pohledu věrohodnosti dané výpovědi, které neuvěřil, ale že ho použil jako podklad pro rozhodná skutková zjištění a tím onu výpověď nahradil.
8. V řízení nebyly odstraněny ani zásadní rozpory mezi jednotlivými důkazy, když se například výpověď svědkyně E. B. významně rozcházela s vysvětlením poškozené v přípravném řízení, a to nejméně v tom, zda mířil vzduchovou puškou přímo na ni. Okresní soud dále v odůvodnění rozsudku zahrnul do výčtu svědků i D. H. a O. S., jakkoli jmenovaní odmítli v hlavním líčení vypovídat a jejich vysvětlení z přípravného řízení podaná na úřední záznamy opět nebylo možno přečíst k důkazu pro nesplnění podmínek § 211 odst. 4, 6 tr. ř. Přitom není zřejmé, zda soud tato vysvětlení promítl i do svých úvah při hodnocení důkazů či nikoli. Dále dovolatel poukázal na to, že v přípravném řízení byli policií vytěženi také jeho sousedé J. A., A. A., R. B. a M. K., které ale soud později nevyslechl. Ani jejich vysvětlení, která pro něj vyznívala krajně nepříznivě, však nemohla být v hlavním líčení čtena a zohledněna. Konečně skutkový závěr, že jeho jednání se projevilo i na duševním zdraví poškozené, vycházel výhradně z laických vyjádření rodinných příslušníků, neboť poškozená nebyla znalecky zkoumána nebo jinak odborně vyšetřena a ani ona sama o nějakém zhoršení svého psychického stavu v souvislosti s posuzovaným jednáním před soudem nehovořila.
9. Nesprávné hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel spatřuje v tom, že ho okresní soud uznal vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2026, byť se vytýkaného jednání měl dopouštět v období od 6. 3. 2023 do 19. 3. 2025, tedy před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 270/2025 Sb. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku postrádá jakékoli srovnání, z nějž by bylo patrné, proč soud ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku v tomto případě aplikoval novější právní úpravu (namísto té, která byla účinná v době spáchání činu) jako pro něho výhodnější. Posledně uvedený závěr má navíc za nesprávný, když mezi oběma dotčenými právními úpravami nespatřuje rozdíl ani co do trestnosti činu či výše trestní sazby, ani co do vymezení znaků příslušné skutkové podstaty. Podle jeho názoru tak mohl být stíhaný skutek teoreticky posouzen jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025, a nikoli podle znění zákona účinného v době rozhodování. Použitím novelizovaného ustanovení došlo k porušení zákazu retroaktivity trestního zákona zakotveného v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. V uvedené souvislosti obviněný zároveň namítl, že na uvažovanou změnu v právním posouzení skutku oproti usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobě nebyl soudem předem upozorněn. Ten tak porušil ustanovení § 225 odst. 2 tr. ř. a současně ho opět zkrátil v ústavně garantovaném právu na obhajobu, tentokrát tím, že mu nedal možnost se k uvedené změně vyjádřit před skončením dokazování a vyhlášením rozsudku.
10. Výrok, jímž mu byl uložen trest odnětí svobody, je podle mínění dovolatele stižen vadou tzv. jiného nesprávného posouzení. Okresnímu soudu v dané souvislosti vytkl, že při výměře sankce zohlednil i ta jeho dřívější odsouzení, o nichž zároveň konstatoval, že k nim nelze přihlížet. Současně dovolatel poukázal i na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který nejprve připomněl, že v případě jeho prvního odsouzení byl podmíněný trest odnětí svobody přeměněn na trest nepodmíněný, poté připustil, že dané odsouzení je již zahlazeno, aby je nakonec stejně použil jako argument pro závěr, že dříve uložené tresty nevedly k jeho nápravě. Tato úvaha ovšem nerespektovala pravidlo zakotvené v § 106 tr. zákoníku, podle nějž se na pachatele, jehož odsouzení bylo zahlazeno, hledí, jako by odsouzen nebyl, a ze kterého plyne, že k zahlazenému odsouzení nelze v neprospěch pachatele přihlížet nejen jako k přitěžující okolnosti, ale ani jako k okolnosti charakterizující jeho osobu. Dále dovolatel uvedl, že se soudy nevypořádaly s moderačním pravidlem obsaženým v § 42 písm. q) tr. zákoníku, které je opravňovalo podle povahy předchozího odsouzení nepokládat tuto okolnost za přitěžující, a to minimálně s ohledem na dobu, která od posledního odsouzení uplynula. Namísto toho poukázaly na fakt, že byl v minulosti projednáván pro přestupky proti občanskému soužití, i když nebyl v uvedených řízeních shledán vinným. Tato okolnost navíc měla význam i z pohledu určení počátku páchání trestné činnosti a v návaznosti na to také pro právní závěr o naplnění kvalifikačního znaku „po delší dobu“, který ve skutečnosti opět neměl oporu v provedeném dokazování. Dovolatel zmínil i pasáže z odůvodnění obou napadaných rozhodnutí, v nichž byl akcentován jeho nekritický náhled na své deliktní jednání, resp. tendence zlé nakládání s poškozenou bagatelizovat či přímo popírat, čímž se měl zbavit polehčujících okolností v podobě doznání a sebereflexe. Domnívá se, že soudy tak v rámci výměry trestu sankcionovaly výkon jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu, bez ohledu na zásadu, podle níž nikdo nesmí být nucen k sebeobviňování.
11. Uložený trest propadnutí věci pak označil za nepřípustný podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Podotkl, že v řízení nebylo zjištěno, komu propadlá vzduchovka náleží. Poškozená, která ji vydala policejnímu orgánu z garáže ve svém vlastnictví, podle příslušného úředního záznamu sama nedokázala určit, komu vlastně zbraň, která podle zákona o zbraních a střelivu nepodléhá registraci, patří. Jestliže však její vlastnictví nebylo možné zjistit z evidence, pak to tím spíše mělo být předmětem dokazování. K němu nedošlo a okresní soud si zde vystačil pouze s argumentem, že jde o nástroj, jímž byla spáchána trestná činnost. Otázkou vlastnictví vzduchovky se nezabýval ani krajský soud, který zároveň neodstranil žádnou z výše namítaných závažných procesních a hmotněprávních vad v postupu a rozhodnutí soudu prvního stupně. Své meritorní rozhodnutí tak zvlášť zatížil i vadou předvídanou v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 12. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2026, č. j. 3 To 147/2026-197, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 27. 1. 2026, č. j. 3 T 89/2025-175, zrušil, dále zrušil i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně alternativně vyzval předsedu senátu soudu prvního stupně, aby při předložení dovolání postupoval podle § 265h odst. 3 tr. ř., a předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby in eventum sám podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon napadeného rozhodnutí až do doby, než bude meritorně rozhodnuto o podaném opravném prostředku. Na samý závěr pak vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
13. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v písemném vyjádření k dovolání úvodem poznamenala, že obviněný v něm v podstatě doslovně zopakoval tytéž námitky, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení a s nimiž se beze zbytku a věcně správně vypořádaly již soudy obou stupňů. Okresní soud podle jejího přesvědčení v řešené věci realizoval komplexní a v podstatě bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem poté dostál i krajský soud, který řádně přezkoumal podané odvolání a přiléhavě reagoval na všechny argumenty, které v něm byly obsaženy. V odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě rozebral zejména ochranitelské tendence poškozené A. B. k obviněnému, které se u hlavního líčení zřetelně promítly do její snahy zmírnit trestněprávní dopady stíhaného skutku na svého syna, a to záměrnou bagatelizací celé situace, jejím převáděním do roviny občasných vzájemných sporů a odmítnutím tvrzení, že jí vyhrožoval často, týral ji a že z jeho chování měla permanentní stres a strach. K tomu soud adekvátně konstatoval, že u právní kvalifikace zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku není nutný souhlas poškozené ve smyslu § 163 odst. 1 tr. ř. Zároveň přesně charakterizoval povahu vztahu mezi poškozenou a obviněným jako čtyřicetiletým mužem, který pravidelně nepracuje, peníze vydělává jen brigádně a od své matky se nechává živit a obsluhovat ve všech směrech. Důvodně neuvěřil jeho obhajobě, že v poškozené nevzbuzoval strach, jak sama měla uvádět u hlavního líčení. Z provedených důkazů totiž vyšlo najevo, že právě pro své hrubé a nevhodné chování vůči své matce byl obviněný na 10 dní vykázán ze společného obydlí již dne 6. 3. 2023 a dne 19. 3. 2025 na něj sama poškozená přivolala Policii ČR, což na úřední záznam vysvětlila jeho agresí a také útokem zbraní, kterou sama vydala orgánům činným v trestním řízení. Pokud se dovolatel své trestné jednání snažil ponížit do roviny obyčejných rodinných neshod a hádek, státní zástupkyně k této argumentaci zdůraznila výpovědi svědků z řad rodinných příslušníků, kteří se vesměs shodli na tom, že své matce v podstatě každý den vulgárně nadával a ponižoval ji, což ji uvrhlo do špatného psychického stavu a zároveň z něho měla strach. Takové počínání zřetelně naplnilo zákonné znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2026 a bylo tedy kvalifikováno zcela správně.
14. K námitkám dovolatele směřujícím proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody státní zástupkyně konstatovala, že je pod deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze, protože jejich podstatou je prostý poukaz na jeho nepřiměřenou přísnost, jakkoli šlo jinak o zákonnou sankci co do druhu i její výměry. Na dané téma obsáhle citovala z vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, v nichž byla možnost bez dalšího podřadit otázky přiměřenosti trestu odnětí svobody a jeho případného podmíněného odkladu pod některý z dovolacích důvodů obecně odmítnuta, jestliže je napadené rozhodnutí v daném směru jinak dostatečně přezkoumatelné a není založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, jaká by zakládala dovolací důvod, pokud by se jednalo o otázku viny. Následně připustila, že dovolací soud může výjimečně posoudit přiměřenost trestu i mimo hranice zákonem vymezeného přezkumu, ovšem jen tehdy, pokud by uložený trest kolidoval s ústavní zásadou proporcionality trestních sankcí. O takový extrémní případ se ale podle jejího mínění v posuzované věci nejedná. Dovolateli, u kterého absentovala jakákoli polehčující okolnost, byl uložen trest v jedné třetině zákonné trestní sazby, přestože měl 8 záznamů v trestním rejstříku, a to mimo jiné i za násilnou trestnou činnost, když byl třikrát odsouzen za ublížení na zdraví, výtržnictví a poškozování cizí věci. Opakovaně u něho byly vyčerpány alternativní tresty, včetně podmíněného trestu odnětí svobody, který mu v minulosti musel být přeměněn na trest nepodmíněný. Nyní zvolená sankce tak odpovídá všem rozhodným zákonným hlediskům pro ukládání trestů. 15. Aniž by se státní zástupkyně adresně vyjádřila k celé řadě dalších procesních a hmotněprávních výhrad, které dovolatel uplatnil pod deklarovanými důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) a i) tr. ř. [konkrétně např. k námitce porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, k námitkám absentujícího posouzení časové působnosti trestního zákona a s tím souvisejícího nesprávného hmotněprávního posouzení skutku podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2026, nebo k námitce nepřípustnosti uloženého trestu propadnutí věci (vzduchové pušky)], uzavřela, že meritorní rozhodnutí nižších soudů nejsou zatížena žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, přičemž „deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl“. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
16. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého dovolání. Zjistil, že bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje veškeré obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
17. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem odpovídala i vlastní argumentace dovolatele (viz ustanovení § 265i odst. 3 věty první tr. ř.).
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, tedy se takové soudní jednání v rozporu se zákonem konalo v nepřítomnosti obviněného, ačkoli mu správně měla být přítomnost při něm umožněna nebo dokonce měla být zajištěna.
19. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. 20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zaměřen na vady rozhodnutí spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze relevantně nastolit jednak otázky, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a 2) pokud ano, tak jakým konkrétně, a dále otázky, které se netýkají přímo právní kvalifikace skutku, nýbrž posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. postihuje situace, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nepřípustným druhem trestu se zde rozumí mj. případy, kdy byl obviněnému uložen druh trestu sice uvedený ve výčtu § 52 odst. 1 tr. zákoníku, avšak bez splnění zákonných podmínek pro jeho uložení, anebo případy kumulace dvou nebo více druhů trestů, které ze zákona vedle sebe uložit nelze. Druhá varianta předmětného dovolacího důvodu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů (trestních opatření), které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem. Mimo ni je přitom trest uložen jak při nedůvodném překročení její horní hranice (například u trestu odnětí svobody bez splnění podmínek podle § 59 tr. zákoníku nebo § 108 tr. zákoníku), tak i nezákonným prolomením hranice dolní. 22. Prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze relevantně namítat, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny zákonem stanovené procesní podmínky pro takové rozhodnutí, anebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata druhé z obou alternativ, kterou obviněný uplatnil, tkví jinými slovy v tom, že mu sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli v opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil svůj procesní postup či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
23. Výše rozvedenými interpretačními východisky se dovolací soud řídil při posuzování jednotlivých námitek obviněného D. B., přičemž bral zároveň v úvahu, že zákonné meze dovolacího přezkumu nemůže pojímat příliš restriktivně, pokud by se tím jeho rozhodování mělo ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce. Po takto provedeném přezkumu věci dospěl k následujícím závěrům.
24. Obviněnému předně nelze přisvědčit v námitce, že okresní soud v rozporu se zákonem konal dne 27. 1. 2026 hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, když pro takový postup nebyly splněny všechny obecné obligatorní podmínky podle § 202 odst. 2 tr. ř. ani zvláštní procesní předpoklad podle § 202 odst. 5 tr. ř. 25. K prvnímu z obou problémů lze pro stručnost akcentovat právní závěry vyslovené v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 6 To 212/2001, uveřejněném pod č. 24/2002 Sb. rozh. tr., podle nichž obviněný musí být soudem předvolán ke každému, tedy i k odročenému hlavnímu líčení, pokud není přítomen při odročení hlavního líčení, při kterém je stanoven den, kdy bude další hlavní líčení konáno. V jiné části právní věty tohoto publikovaného rozhodnutí se pak explicitně konstatuje, že za podstatnou vadu řízení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. lze považovat situace, kdy obviněný buď nebyl předvolán k hlavnímu líčení, anebo nebyl přítomen při odročení hlavního líčení na určitý den, a odročené hlavní líčení se poté přesto konalo v jeho nepřítomnosti. Dovolací senát přitom nevidí žádný rozumný důvod, proč by se měl v nyní posuzovaném případě od tohoto dlouhodobě respektovaného judikovaného názoru odchylovat. Proto jen připomíná, že dovolatel byl soudem prvního stupně o termínu konání kritického (odročeného) hlavního líčení zpraven přímo v závěru hlavního líčení dne 2. 12. 2025 a vzal jej na vědomí, stejně jako skutečnost, že k němu již nebude písemně obesílán (viz protokol na č. l. 155 a násl. spisu, chybně datovaný 2. 11. 2025). Zřejmý mu byl i důvod odročení, který koneckonců založil on sám vlastní procesní iniciativou, když se legitimně domáhal osobního výslechu poškozené a dalších svědků, kteří byli do té doby jen tzv. vytěženi jako osoby podávající vysvětlení na úřední záznam. Jeho nynější výtka, že soud měl postupovat stejně jako v případě „prvního odročení“, kdy ho k hlavnímu líčení na 2. 12. 2025 opětovně předvolával písemně, je naprosto lichá. Zbývá k ní jen doplnit, že v onom prvním případě potřeba (resp. nutnost) ho znovu písemně předvolat k hlavnímu líčení vyvstala z toho důvodu, že se k předchozímu jednání soudu dne 14. 10. 2025 po svém zvyku bez řádné omluvy nedostavil a termín odročeného hlavního líčení tak logicky osobně vzít na vědomí nemohl. Potud se obě procesní situace, které obhajoba tendenčně staví na roveň, od sebe podstatně lišily.
26. Pokud dále dovolatel zdůraznil, že v hlavním líčení dne 2. 12. 2025, ani poté telefonicky dne 27. 1. 2026 nebyl „plnohodnotně“ upozorněn na následky případného nedostavení se k odročenému hlavnímu líčení (včetně toho, že zde může být provedeno veškeré zbylé dokazování a v důsledku toho nakonec i vyhlášen rozsudek), a z toho následně dovozuje, že už proto postup okresního soudu v jeho případě nemohl suplovat řádné poučení ve smyslu § 202 odst. 2 tr. ř. jako jednu ze základních podmínek pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, pak mu lze oponovat hned ve dvou rovinách. V té první (faktické) se patří připomenout, že nejméně jedno standardní písemné předvolání k hlavnímu líčení (konkrétně na den 2. 12. 2025) v průběhu řízení obdržel (viz doklad o doručení na č. l. 152 verte), měl možnost se seznámit s jeho obsahem a jako průměrně inteligentnímu dospělému člověku, který navíc v pozici obžalovaného zdaleka nebyl nezkušeným nováčkem, mu muselo být jasné, že poučení o následcích případného nedostavení se k soudu platí pro všechna hlavní líčení jako celek a nikoli jen pro jeden jediný konkrétní jednací den. V rovině druhé (právní) je pak namístě poznamenat, že obhajoba záměrně při své argumentaci opomíjí, že povinnost soudu upozornit obviněného na „jiné následky“ nedostavení se k hlavnímu líčení se v zákoně jmenovitě vztahuje k ustanovením § 66 tr. ř. a § 90 tr. ř., která obecně upravují možnost uložení pořádkové pokuty za procesní nekázeň (včetně neuposlechnutí příkazu nebo nevyhovění výzvě učiněné podle trestního řádu), resp. možnost předvedení obviněného, který se bez dostatečné omluvy nedostavil k úkonu, ačkoli byl k němu řádně předvolán. Těchto opatření však okresní soud vůči dovolateli neužil. Konstrukce, podle níž se mu dne 2. 12. 2025 při odročení jednání – ústním sdělení termínu konání dalšího hlavního líčení, resp. později v rámci telefonátu na začátku jednání dne 27. 1. 2026, mělo ze strany samosoudce dostat i varování, že v něm může být skončeno celé dokazování a následně vyhlášeno meritorní rozhodnutí (tak aby ústní sdělení mohlo funkčně zastoupit řádné předvolání se všemi jeho nezbytnými náležitostmi), nemá oporu v zákoně a věcně vzato navíc vyznívá poměrně absurdně. Soudu je totiž jejím prostřednictvím vytýkáno, že nepředjímal další průběh jednání ve věci, včetně časového horizontu skončení dokazování, za situace, kdy do té doby ještě nebyla provedena celá řada podstatných důkazů, a soud tak logicky sám ani nemohl mít příliš reálnou představu, jak se další dokazování inkriminovaného dne vyvine, k jakým rozhodným skutečnostem bude případně nutno dokazování dále doplňovat a zda za tím účelem bude či nebude nutné hlavní líčení znovu odročit.
27. Co se týče splnění podmínky podle § 202 odst. 5 tr. ř., obhajoba souvztažné výhrady zredukovala na otázku okolností a způsobu projevu vůle obviněného se zdůrazněním, že o konání hlavního líčení ve své nepřítomnosti sám iniciativně nežádal, nýbrž s ním vyjádřil „pouhý souhlas“, a to až poté, co mu tato eventualita byla na počátku jednání (k němuž se bez omluvy nedostavil) telefonicky předestřena samosoudcem, a dále na zpochybnění vážnosti, dobrovolnosti a autenticity vyjádřeného souhlasu. 28. Z takto nastíněných hledisek (§ 265i odst. 3 tr. ř.) posuzoval namítaný procesní postup i dovolací soud, který samozřejmě nezpochybňuje fakt, že trestní řád v posledně citovaném ustanovení výslovně hovoří o žádosti a nikoli o souhlasu obviněného a stejně tak se nemíní filozoficky přít o formálním rozdílu mezi oběma „úkony“ z hlediska „míry procesní aktivity“ obviněného. Celou záležitost nicméně posuzoval zejm. optikou věcných dopadů reklamované procedury na procesní práva obviněného, která z pohledu „testu ústavnosti“ porušena rozhodně nebyla. Poslechem zvukového záznamu z příslušného hlavního líčení (CD nosič na č. l. 174 spisu) především nezjistil, že by samosoudce svým telefonátem dovolatele nějak zvlášť zaskočil nebo že by jeho kladné vyjádření ke konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti získal pod nějakým falešným příslibem či hrozbou, s využitím zavádějících informací či podobné perfidní taktiky. Ze zřetelně zachycených verbálních projevů obviněného a intonace jeho řeči dále neseznal žádnou dezorientaci v nastalé situaci, ba ani váhavý postoj k přijetí předestřené alternativy dalšího postupu soudu, s níž mohl, ale také nemusel, souhlasit. Naopak, obviněný spíše horlivě a s patrnou úlevou v hlase opakovaně vyjádřil svůj jednoznačně kladný postoj k variantě, že soud bude jednat v jeho nepřítomnosti, a na závěr hovoru o to samosoudce dokonce přímo poprosil. Zjevně mu tedy až tak nezáleželo na tom, aby mohl sám v jednací síni konfrontovat jednotlivé svědky svými dotazy, nebo aby se k jejich výpovědím (stejně jako k dalším důkazům) mohl vyjadřovat bezprostředně po jejich provedení. V jeho projevu rozhodně nelze detekovat ani stopu po nějakém iracionálním nutkání vyhovět soudu bez ohledu na vlastní zájmy a účinnou defenzivní strategii. Pokud nyní dovolatel naznačuje své rozčarování nad tím, že další hlavní líčení již ve věci nařízeno nebylo a došlo na vyhlášení rozsudku, lze k tomu poznamenat, že stejnému riziku by se vystavil i v případě, pokud by podal formálně zcela bezvadnou žádost ve smyslu § 202 odst. 5 tr. ř. Ve světle této skutečnosti pak působí daná argumentace, na níž mimo jiné také vystavěl námitku porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, ryze účelově. Souborně lze k této části uzavřít, že řízení před soudem prvního stupně nebylo zatíženo takovou vadou, která by kvalitativně naplnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
29. Totéž je možné konstatovat i ve vztahu k dalšímu z uplatněných důvodů dovolání, a sice důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud obviněný jeho prostřednictvím namítl, že soud prvního stupně vzal za podklad pro rozhodná skutková zjištění obsah úředního záznamu o podaném vysvětlení poškozenou ze dne 19. 3. 2025, nebo vyslovil podezření, že pro daný účel byly vytěženy i procesně nepoužitelné informace z úředních záznamů o podaných vysvětleních svědky D. H. a O. S., nemají takové argumenty oporu v realitě. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku (bod 2.) je především jednoznačně uvedeno, že okresní soud při rekonstrukci skutkového stavu hodnotil toliko výpovědi poškozené A. B. a svědků H. J., E. B., D. B., A. B. a J. F. učiněné v hlavním líčení a „další listinné důkazy“, čímž měl evidentně na mysli důkazy provedené postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. a vypočtené v bodě 12. písemného vyhotovení téhož rozhodnutí. Úřední záznamy o podaných vysvětleních poškozenou či svědky přitom v tomto výčtu obsaženy nejsou. I v bodě 14. odůvodnění, na který poukázal sám obviněný, je pak jasně formulováno, že jeho obhajobu měl soud za vyvrácenou zejména na základě výpovědí svědků E., A. a D. B. (sestry, synovce a otce obviněného), J. F. (nevlastního bratra obviněného) a H. J. (sestřenice obviněného). Co se týče svědků D. H. a O. S., soud výslovně zmínil, že v hlavním líčení využili svého práva ve věci nevypovídat, a pokud jde o výpověď poškozené v hlavním líčení, transparentně vysvětlil, proč jí v mnohém neuvěřil. Narativy obhajoby, podle nichž byl výrok o vině dovolatele postaven na procesně nepoužitelných důkazech, resp. že v procesně použitelných důkazech neměl žádnou oporu, nebylo možné přijmout. Svědci, které okresní soud vyslechl v hlavním líčení, potvrdili, že dovolatel se ke své matce takřka každodenně po dobu zhruba dvou let choval neobyčejně hrubě, když na ni neustále křičel, jednal s ní jako se svou posluhovačkou, nechal se od ní živit, soustavně jí něco vytýkal, běžně ji tituloval těmi nejhrubějšími vulgárními výrazy, kdykoli mu v něčem nevyhověla nebo po něm naopak požadovala, aby se konečně začal chovat jako dospělý zodpovědný muž a své osobní potřeby si začal zajišťovat vlastními příjmy, anebo i jen když něco zkrátka neodpovídalo jeho představám (např. mu nechutnalo poškozenou připravené jídlo), strkal do ní, systematicky ji ponižoval a nejméně jednou jí s namířenou zbraní vyhrožoval zabitím, tím jí působil psychickou bolest a vzbuzoval v ní strach, s čímž se často svěřovala právě svým nejbližším příbuznými. Pokud soud při stanovení počátku doby páchání trestné činnosti vycházel vedle těchto svědeckých výpovědí i z úředních záznamů policie o vykázání obviněného ze společného obydlí z března 2023, pak se žádné nezákonnosti při dokazování k otázce naplnění kvalifikačního znaku „po delší dobu“ nedopustil.
30. K právnímu posouzení skutku obviněný v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právně relevantně a technicky vzato i důvodně namítl, že okresní soud přezkoumatelným způsobem nevysvětlil, proč stíhané jednání, k němuž podle odsuzujícího rozsudku došlo v období od 6. 3. 2023 do 19. 3. 2025, kvalifikoval podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2026 a nikoli podle právní úpravy účinné v době spáchání činu. 31. Obecně vzato působí krajně nedůvěryhodně, jestliže se soud, tak jako v tomto případě (viz bod 16. písemného vyhotovení rozsudku), bez dalšího „ztotožní s názorem“ té či oné procesní strany, aniž by alespoň stručně uvedl, z jakých důvodů jej měl po vlastním zhodnocení nastolené procesní či hmotněprávní otázky za správný. Taková ledabylost či povrchnost odůvodnění rozhodnutí pak nabývá ještě více na závažnosti, pokud onen „názor“, s nímž se ztotožňuje, sám nebyl podpořen žádnou fundovanou argumentací, na niž by bylo možné odkázat, nýbrž byl podán v rovině prostého konstatování. Právě tak přitom vyzněla závěrečná řeč státní zástupkyně v hlavním líčení dne 27. 1. 2026, v níž na dané téma prohlásila, že „… tak od 1. 1. 2026 vlastně ta právní kvalifikace by měla být podle zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Já tedy navrhuji, aby byl (pozn. obviněný) uznán vinným podle té nové právní úpravy, neboť … pokud vezmeme v úvahu veškeré ty podmínky trestnosti, tak tento nový zákon účinný od 1. 1. tohoto roku je pro pachatele zkrátka příznivější“ (viz č. l. 172 spisu). Na straně druhé však dovolací senát nepřehlédl ani podstatu argumentace obviněného, které lze přiřknout spíše akademický charakter než materiální význam. Obviněný sám přiléhavě zdůraznil, že řešenou novelou trestního zákoníku nedošlo oproti dříve účinné úpravě k žádné změně ani co se týče trestnosti činu, jímž byl uznán vinným, a vymezení znaků jeho skutkové podstaty, ani pokud jde o sazby trestu odnětí svobody podle § 199 odst. 1 a odst. 2. Právě v návaznosti na to pak reklamoval, že zákonná podmínka pro použití pozdějšího zákona ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku v nynějším případě nebyla splněna a skutek proto měl být posouzen podle zákona účinného v době jeho spáchání, tj. podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025.
32. Nejvyšší soud jinými slovy přisvědčil obhajobě potud, že rozsudek soudu prvního stupně vykazuje zřetelný nedostatek. Sama skutečnost, že novela trestního zákoníku s účinností od 1. 1. 2026 rozšířila výčet kvalifikačních znaků podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku vložením nového písm. c), pod něž byla zařazena nenávistná pohnutka, a tím došlo ke „kosmetickým“ změnám (posunům) v systematice daného ustanovení, rozhodně pádným důvodem pro použití pozdějšího zákona ve smyslu § 2 odst. 1 věty druhé tr. zákoníku nebyla. Soudy nižších stupňů současně nevysvětlily, že by nová právní úprava měla být pro obviněného příznivější z jiného důvodu, a žádný takový se ani zjevně nenabízí. Zjištěné pochybení nicméně podle názoru dovolacího senátu není třeba napravovat kasací dotčeného výroku o vině a dalších výroků, které v něm mají svůj podklad. Po zvážení všech okolností posuzovaného případu, tedy zejména povahy, intenzity a závažnosti protiprávního jednání a osoby obviněného jakožto pachatele (včetně jeho majetkových poměrů), má totiž za to, že požadovaný postup by nemohl ovlivnit jeho konečné postavení a změnit situaci v jeho prospěch [§ 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.]. Spíše marginální nepřesnost v právním posouzení zároveň nebyla výsledkem nejasného či nejednotného výkladu dotčeného zákonného ustanovení, k němuž by Nejvyšší soud měl zaujímat zvláštní sjednocující stanovisko, nýbrž individuálním excesem soudu, který je v praxi výjimkou.
33. Stejnou optikou dovolací soud nahlížel i na související procesní námitku obviněného, že na zněnu právní kvalifikace oproti obžalobě nebyl upozorněn ještě před vyhlášením odsuzujícího rozsudku a mimo jiné i tím byl zkrácen v právu na obhajobu. Fatální porušení zásad fair procesu by zajisté bylo namístě dovodit tehdy, pokud by byl bez „předchozího varování“ nakonec uznán vinným protiprávním činem naplňujícím zcela či zčásti jiné znaky uvedené v trestním zákoně než ten, pro který byl po celou dobu stíhán, a podle toho také volil svoji defenzivní strategii. Takovému „překvapení“ však ani on, ani jeho právní zástupce vystaveni nebyli, neboť zločin podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 a zločin podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2026 byly definovány znaky naprosto shodnými. 34. Výhradami vůči nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, který jinak představuje zákonnou, a tudíž i přípustnou, sankci co do druhu i výměry, se obviněný již ocitl mimo obsahové vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ale i ostatních důvodů podle § 265b tr. ř.). Jeho prostřednictvím lze ve vztahu k výroku o trestu relevantně namítat výlučně porušení hmotného práva spočívající v nesprávném právním závěru o tom, zda obviněnému měl či neměl být uložen úhrnný nebo souhrnný trest podle § 43 odst. 1 resp. odst. 2 tr. zákoníku, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Nic z toho však obviněný z povahy věci v nynější kauze namítat nemohl. Namísto toho brojil proti údajně nesprávnému vyhodnocení kritérií a nerespektování zásad uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho proti uložení údajně nepřiměřeně přísného trestu, což ovšem cestou dovolání s úspěchem činit nelze (k tomu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). To je patrně obhajobě známo a snad proto i v tomto bodě svou dramatizující rétorikou povýšila vytýkaný postup soudu prvního stupně na úroveň porušení ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Dovolací soud však v jejích konkrétních námitkách nespatřuje podklad pro mimořádný zásah do napadeného pravomocného výroku, který by šel nad rámec zákonem vymezených mantinelů jeho přezkumné povinnosti. K tomu přistupuje jen naprosto výjimečně, jestliže shledá, že uložená sankce se vzhledem ke specifickým okolnostem případu jeví natolik přísná a nespravedlivá, že atakuje samotné principy proporcionality a humánnosti trestního postihu. Nositelem takových vlastností však trest odnětí svobody, který okresní soud dovolateli vyměřil v jedné třetině zákonné trestní sazby a současně jej odůvodnil zákonným i ústavně konformním způsobem (viz bod. 18. písemného vyhotovení rozsudku), zcela jistě není.
35. Z věcného hlediska postačí k jednotlivým námitkám dovolatele ve stručnosti uvést následující: 1) Moderační pravidlo zakotvené v § 42 písm. q) tr. zákoníku jasně hovoří o oprávnění a nikoli o povinnosti soudu nepokládat v konkrétním případě předchozí odsouzení pachatele za přitěžující okolnost. Jde tedy o fakultativní a nikoli obligatorní postup, na nějž by měl obviněný ze zákona nárok. Samozřejmě není povinností soudu podrobně zvlášť zdůvodňovat, proč se v konkrétní věci rozhodl nevyužít určité možnosti, kterou mu zákon obecně dává. 2) Zahlazení dřívějšího odsouzení, resp. znění § 106 tr. zákoníku, soudu obecně nebrání v tom, aby v rámci úvah o trestní sankci při hodnocení osoby pachatele přihlédl mj. ke skutečnosti, že tento již v minulosti spáchal jiný trestný čin (trestné činy), a z toho vyvodil příslušné závěry, pokud jde o jeho sklony k závažnému protiprávnímu jednání, jaký má vztah ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem a v závislosti na tom, jaké jsou možnosti jeho nápravy (jaký druh trestu může nejlépe splnit zákonem sledovaný účel). 3) Pokud oba soudy v napadených rozhodnutích k adekvátnosti uloženého trestu mimo jiné zmínily, že obviněný se k činu nedoznal a v průběhu řízení neprojevil ani žádnou sebereflexi, resp. že se tím „zbavil“ polehčujících okolností [patrně míněno polehčujících okolností podle § 41 písm. l) a písm. o) tr. zákoníku], pak se nejednalo o nic jiného než o holé konstatování faktu. Nic však nenasvědčuje tomu, že by okresní soud uchopil popěrnou obhajobu obviněného jako přitěžující okolnost sui generis a při ukládání sankce mu ji přičetl k tíži, jak dovolatel nyní spekuluje. 4) Okresní soud explicitně odůvodnil uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněnému jednak dlouhodobostí, intenzitou a formami tyranského jednání a přímým úmyslem, v němž se činu vůči poškozené dopouštěl, a jednak tím, že dříve ukládané tresty na něho neměly dostatečný výchovný vliv. Volba druhu sankce a její výměry tak rozhodně nevycházela z (jinak v odůvodnění nadbytečně zmíněného) faktu, že dovolatel byl mimo jiné v minulosti dvakrát „projednáván“ (nikoli potrestán) pro přestupek proti občanskému soužití, když měl fyzicky napadnout další osoby. Snaha dovolatele povýšit tuto marginální poznámku na klíčový fakt, který se významně odrazil v úvahách soudu o odpovídající sankci a vyústil v porušení ústavně garantovaného principu presumpce neviny, je opět zjevně účelová a vychází ze značně fantazijní hypotézy.
36. Za nezákonný, resp. nepřípustný, ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nepovažuje Nejvyšší soud ani výrok o trestu propadnutí věci. Jeho uložení (včetně splnění podmínky ustanovení § 70 odst. 3 tr. zákoníku) důkazní situace umožňovala. Ze všech osob společně obývajících rodinný dům ve vlastnictví poškozené to byl právě dovolatel, kdo s propadlou vzduchovkou, která byla běžně uložena v garáži a kterou při jedné z četných konfliktních situací namířil proti tělu své matky a vyhrožoval jí fyzickou likvidací, fakticky nakládal jako její vlastník. Nikdo jiný s ní podle výsledků dokazování běžně nemanipuloval a ani se v průběhu řízení nehlásil k jejímu vlastnictví. Nakonec ani sám obviněný, jenž ji měl mít podle svých slov „na vrabce“, nikdy netvrdil, že by měla mít nějakého jiného majitele, a netvrdí to (natož aby to pádně argumentačně podložil) především ani v dovolání. Prokázání formálního vlastnictví dotčené věci podle občanskoprávních předpisů tak za daných okolností nebylo nutné (viz § 135 tr. zákoníku).
V. Způsob rozhodnutí
37. Souborně tak lze uvést, že mimořádný opravný prostředek obviněného D. B. neobsahoval takové právně relevantní a současně i věcně opodstatněné námitky, aby odůvodňovaly mimořádný zásah do pravomocně skončeného řízení na základě deklarovaných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h), i) a m) tr. ř., jakož ani věcně důvodné výhrady, jimiž by podpořil tvrzení o porušení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud proto o jeho dovolání z výše rekapitulovaných důvodů rozhodl tak, že je (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Toto rozhodnutí vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.
38. Žádal-li obviněný o vydání rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., předseda dovolacího senátu v jeho případě důvody k přerušení výkonu napadeného rozhodnutí neshledal. Samostatným usnesením s negativním výrokem pak o předmětném podnětu nerozhodoval, neboť takový postup zákon nevyžaduje (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14, bod 10. odůvodnění).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 10. 2026
JUDr. Ondřej Círek předseda senátu