Plný text
30 Cdo 1037/2026-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] o zaplacení částky 43 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 189/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2025, č. j. 91 Co 376/2025-18, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou ze dne 25. 8. 2025, jež byla Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doručena dne 28. 8. 2025, domáhal vůči žalované zaplacení částky 43 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody (majetkové újmy), jejíž vznik měl souviset s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2024, č. j. 16 Co 268/2024-12, a s usnesením Obvodního soud pro Prahu 2 ze dne 2. 7. 2024, č. j. 45 C 100/2024-6, jakož i s nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nezkoumání podmínek řízení dle § 103 občanského soudního řádu, či v „absenci úkonu“ dle § 159a odst. 4 občanského soudního řádu.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 10. 2025, č. j. 19 C 189/2025-11, uvedenou žalobu odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
4. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Procesněprávní otázka aplikace § 42 a § 79 o. s. ř., při jejímž řešení měl odvolací soud dle žalobcova názoru pochybit, pokud navzdory tomu, že žaloba vyhověla všem zákonem vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že je namístě tuto žalobu odmítnout, čímž se měl současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud ve zde posuzované věci dospěl k závěru, že žaloba ani po jejím doplnění nebyla způsobilá k projednání, kdy žalobce sice vyčíslil částku, jíž se domáhá, nebylo však zřejmé, o jakou konkrétní škodu se má jednat, žalobce žádným způsobem nekonkretizoval mechanismus jejího vzniku ve vztahu k údajnému nesprávnému úřednímu postupu. Žalobce dále dostatečně nevymezil předmět řízení po skutkové stránce tak, aby bylo zřejmé, o jakém konkrétním skutku má soud jednat. Nebylo ani postaveno najisto, zda na straně žalobce mělo dojít ke vzniku skutečné škody a v čem by tato škoda měla spočívat a zda žalobci měla vzniknout škoda v podobě ušlého zisku. Pouhé vyčíslení konkrétní částky nebylo možné považovat za dostatečnou specifikaci vzniklé škody bez uvedení alespoň rámcového vymezení toho, v čem konkrétně měla tato škoda spočívat. Dle odvolacího soudu tak žaloba postrádala základní náležitosti, jejichž absence bránila dalšímu pokračování v řízení. Takovému závěru přitom nelze ničeho vytknout a je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, včetně judikatury, na kterou odkazuje žalobce v dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, a ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, dále pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, nebo ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013).1.
2. Poukazuje-li žalobce na údajnou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i na absenci zkoumání podmínky předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, pak k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení (včetně nedoručení žaloby žalované), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
3. Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.). Bez významu pro posouzení dané věci je tudíž ta část dovolání, jejímž prostřednictvím se žalobce pokusil svůj žalobní požadavek dodatečně blíže objasnit.
4. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení (část výroku I napadeného usnesení, jímž byl potvrzen výrok II usnesení soudu prvního stupně a výrok II usnesení odvolacího soudu) je objektivně nepřípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
5. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
6. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2026
JUDr. David Vláčil předseda senátu