Plný text
30 Cdo 1041/2026-349
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Zimmer s.r.o., IČO [IČO], se sídlem v [adresa] zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] o zaplacení 1 713 000 Kč s příslušenstvím a o písemnou omluvu vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 138/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2025, č. j. 55 Co 343/2025-321, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 10 C 138/2024-184, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaslat žalobkyni písemnou omluvu konkrétního znění (výrok I), kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1 713 000 s příslušenstvím (výrok II), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 12. 2025, č. j. 55 Co 343/2025-321, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním, kterým se domáhala, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu. Protože se dle žalobkyně kasační důvody vztahují na rozsudek soudu prvního stupně, navrhla žalobkyně i jeho zrušení.
Dovolání obsahuje celkem 55 bodů. Z bodů 5, 6 11, 36 až 39 a 42 až 55 nelze ani při maximální vstřícnosti dovodit žádnou dovolací otázku nebo vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Body 43 až 55 se ani netýkají dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, ale údajných pochybení soudu prvního stupně. Posuzované dovolání tak v bodech 5, 6 11, 36 až 39, 42 až 55 neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Námitka tzv. opomenutých důkazů vznesená žalobkyní v bodech 1 až 4 dovolání přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soud vyplývá, že o tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem zdržovací taktiky (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2733/2023, ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, a ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23).
V řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění, se soudy v případě pravomocně skončeného trestního řízení odložením věci mohou zabývat postupem a rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení toliko z pohledu, zda nedošlo k porušení práva poškozeného na účinné vyšetřování. Tento základní předpoklad, jakož i závěry soudů obou stupňů o tom, kdy lze podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu v případě majetkové trestné činnosti o porušení práva na účinné vyšetřování hovořit, a že se v nynější věci o takový případ nejedná, žalobkyně nijak nezpochybňuje. Žalobkyně nenapadá řešení právní otázek, které byly zásadní pro rozhodnutí ve věci samé a které v podstatě byly vyřešeny již na základě žalobních tvrzení, které provedeným dokazováním byly doplněny o skutková zjištění týkající se toliko základního průběhu trestního řízení, učiněných podání a vydaných rozhodnutí či sdělení. Přípustnost dovolání nemohou založit další otázky týkající se postupu orgánů činných v trestním řízení v posuzovaném trestním řízení, neboť bez zpochybnění řešení základních právních otázek na nich napadené rozhodnutí nezáviselo a ani nemohlo záviset. Odvolací soud se tedy neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či Ústavního soudu citované příkladmo v předchozím odstavci.
Otázky a námitky vznesené v bodech 7, 8 a 18 až 21 přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají. Žalobkyně předkládá vlastní verzi skutkového stavu a s tím spojené právní úvahy, na nichž dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není vůbec založeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2022, sen. zn. 29 NSČR 100/2022).
Ani námitky ohledně zjištěného skutkového stavu obsažené v bodech 9, 10, 13, 14 a 20 až 25 přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, nikoli ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 323/2020).
Vady řízení (zejména nepřezkoumatelnost rozhodnutí obou stupňů) namítané žalobkyní zejména v bodech 12, 15 až 17, 40 a 41, rovněž nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), zčásti pro nepřípustnost.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2026
Mgr. Vít Bičák předseda senátu