Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie E - rutinní

Spisová značka

30 Cdo 1115/2026

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 10. 11. 2026ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.1115.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Nezákonné rozhodnutí Reklama Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ]

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (5) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

30 Cdo 1115/2026-435

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Palírna U Zeleného stromu a. s., IČO [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Miroslavem Gejdošem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem ve [adresa] a 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 133/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2025, č. j. 69 Co 375/2025-390, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 53 566,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Miroslava Gejdoše.

Odůvodnění:

Žalobkyně se původně žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) domáhala po žalované zaplacení částky 100 000 Kč coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu, dále poskytnutí omluvy, zaplacení částky 8 672 049,20 Kč jako náhrady škody (sestávající z nákladů na zpracování nové reklamy a z poměrné části nákladů vynaložených na výrobu původní reklamy) a zaplacení částky 200 000 Kč jako náhrady nákladů vynaložených na vypracování znaleckého posudku, to vše s příslušenstvím. Uvedené újmy měly žalobkyni vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. RRTV/2020/239/had, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku v souvislosti s odvysíláním reklamy Pure Silver Spirit a byla jí uložena pokuta ve výši 100 000 Kč. Poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu a omluvu, zůstal předmětem řízení nárok na náhradu škody ve výši 8 672 049,20 Kč a nárok na náhradu nákladů vynaložených na vypracování znaleckého posudku ve výši 200 000 Kč, oba s příslušenstvím.

Soud prvního stupně nejdříve rozsudkem ze dne 24. 5. 2023, č. j. 14 C 133/2022-138, žalobu v celém rozsahu zamítl. K odvolání žalobkyně byl tento rozsudek rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 18. 10. 2023, č. j. 69 Co 293/2023-168, ve výrocích týkajících se nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu a omluvu potvrzen, ve výrocích týkajících se náhrady majetkové újmy a nákladů řízení zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V pořadí druhým rozsudkem ze dne 6. 11. 2024, č. j. 14 C 133/2022-252, soud prvního stupně žalobu v rozsahu zbývajícího předmětu řízení opět zamítl. K odvolání žalobkyně byl i tento rozsudek rozsudkem odvolacího soudu ze dne 11. 4. 2025, č. j. 69 Co 88/2025-316, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V pořadí posledním rozsudkem ze dne 20. 8. 2025, č. j. 14 C 133/2022-350, soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 672 049,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 14. 5. 2022 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), dále částku 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 7. 2022 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 460 531,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok III).

Dovoláním napadeným rozsudkem ze dne 10. 12. 2025, č. j. 69 Co 375/2025-390, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích I a II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III jej změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí částku 707 025,60 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 135 399 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Miroslava Gejdoše, advokáta (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Posledně zmiňovaný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu včasným dovoláním, které následně přípisem ze dne 16. 4. 2026 doplnila. Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.

Žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu mimo jiné ve výrocích II a III, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacího řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl jako objektivně nepřípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda „je pro naplnění předpokladu příčinné souvislosti podle ustanovení § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postačující pouhá obecná či hypotetická možnost vlivu protiprávního jednání na vznik újmy, anebo zda musí být najisto prokázáno, že nebýt konkrétního protiprávního jednání škůdce, ke škodnímu následku by nedošlo (resp. nedošlo způsobem, k němuž došlo), a to s vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou“. Tato otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu není na takovém řešení založeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud svůj závěr o příčinné souvislosti nevybudoval na pouhé obecné či hypotetické možnosti, že nezákonné rozhodnutí mohlo mít vliv na vznik škody. Naopak výslovně uzavřel, že nebýt nezákonného rozhodnutí žalované, žalobkyně by novou reklamu nevyrobila, a její postup posoudil jako nezbytnou reakci na toto rozhodnutí, nikoli jako autonomní obchodní rozhodnutí žalobkyně (bod 15 odůvodnění napadeného rozsudku). Ve vztahu k dalším uplatněným nákladům pak vysvětlil, jak se nezákonné rozhodnutí promítlo do jejich vzniku, respektive zmaření (body 16 až 19 odůvodnění napadeného rozsudku). Dovolatelkou nastolená otázka proto nesměřuje proti právnímu posouzení, z něhož odvolací soud při hodnocení otázky existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody vycházel.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že dovolací soud je v rámci řízení o dovoláních v zásadě povolán k posouzení otázek toliko právních (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž otázka existence příčinné souvislosti je zpravidla otázkou skutkovou. Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat ve vymezení skutkových okolností, mezi nimiž má být její existence zjišťována, případně v posouzení, zda určité okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 190/2021, bod 32), čehož se však právě posuzovaná dovolací otázka nedotýká.

Dovolatelka dále spatřuje přípustnost dovolání v řešení otázky procesního práva, která podle ní dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a totiž, zda „má podání správní žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle ustanovení § 8c odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, za následek odklad právní moci a vykonatelnosti tohoto rozhodnutí již ex lege, a jaké jsou právní účinky takového odkladu, možnosti vynucování uložených povinností, a zejména pak, zda po dobu trvání odkladného účinku lze z takového rozhodnutí dovozovat porušení právní povinnosti správního orgánu a odpovědnost za újmu“.

K takto formulované otázce Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že slovním spojením „porušení právní povinnosti správního orgánu“ dovolatelka zjevně mínila účinky vydání nezákonného rozhodnutí jako naplnění podmínky nároku na náhradu škody dle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), neboť pro naplnění podmínek odpovědnosti státu za vydání nezákonného rozhodnutí se porušení konkrétní povinnosti nevyžaduje (jde o odpovědnost objektivní).

K otázce samotné (po upřesnění jejího významu v předchozí větě) potom dovolací soud konstatuje, že přípustnost dovolání nezakládá, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nezávisí. Odvolací soud uzavřel, že podmínka existence nezákonného rozhodnutí podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. byla splněna, jelikož rozhodnutí žalované bylo před podáním správní žaloby pravomocné a následně bylo pro nezákonnost zrušeno (bod 13 odůvodnění napadeného rozsudku; srov. též rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1954/2019). Pozdější podání žaloby s odkladným účinkem nemohlo změnit skutečnost, že rozhodnutí před jejím podáním právní moci nabylo. Rozsudek odvolacího soudu tak není založen na zpochybnění toho, že podání žaloby proti (později zrušenému) rozhodnutí žalované mělo (ex lege) odkladný účinek (to konec konců zcela jasně vyplývá z § 8c odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů), ani na řešení toho, co odložení účinků rozhodnutí v praxi znamená, nýbrž na závěru, že podmínka existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu výše uvedeného ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., je splněna tehdy, bylo-li pravomocné nebo předběžně vykonatelné rozhodnutí zrušeno nebo změněno pro nezákonnost, a to bez ohledu na další průběh řízení, v němž bylo dané rozhodnutí vydáno, což je závěr, který se od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchyluje (viz výše).

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání rovněž v řešení otázky, zda „byl soud povinen při zjištění výše škody aplikovat ustanovení § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tedy zkoumat a poměrně zohlednit všechny příčiny vzniku újmy přičitatelné poškozenému, kdy nezohlednění této právní úpravy představuje nesprávné právní posouzení věci“. Z tvrzení žalované uplatněných v průběhu řízení vyplývá, že splnění předpokladů aplikace § 2918 o. z. vyvozovala z tvrzení, že vynaložení nákladů na novou reklamu (a tím zvýšení škody) bylo zapříčiněno (také) autonomním rozhodnutím žalobkyně. Žalovanou nyní formulovaná dovolací otázka by tak nemohla vést k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na jiném skutkovém zjištění, než které v dovolání prosazuje dovolatelka, totiž na tom, že vynaložení nákladů na novou reklamu bylo nezbytnou reakcí na nezákonné rozhodnutí, nikoli autonomním obchodním rozhodnutím žalobkyně, a že se žalobkyně po vydání pravomocného rozhodnutí důvodně obávala dalšího postihu, bude-li pokračovat ve vysílání obsahově obdobné reklamy. Výroba nové reklamy proto podle odvolacího soudu byla reakcí na toto rozhodnutí (body 15 až 17 odůvodnění napadeného rozsudku).

Dovolatelka v doplnění dovolání dále namítá, že odvolací soud založil své závěry na znaleckém posudku, aniž jej náležitě hodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. Tato námitka však směřuje proti hodnocení důkazu, a tedy proti skutkovým závěrům soudů, nikoli proti právnímu posouzení věci. Námitky, že soud nepřihlédl k určitým důkazům nebo je nesprávně hodnotil, představují námitky vady řízení, k nimž lze přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3278/2018, a ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 920/2018). Jelikož dovolání přípustné není, Nejvyšší soud se touto námitkou nezabýval (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Ze shora uvedeného vyplývá, že žádná z dovolatelkou předložených otázek nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Ostatní výhrady směřují proti tvrzeným vadám řízení, k nimž lze přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání ve zbylé části odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalovaná povinna nahradit žalobkyni náklady tohoto řízení vzniklé jí v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání (srov. § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Ty sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání - ve výši 43 820 Kč, stanovené při tarifní hodnotě 8 872 049,20 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), z náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 9 296,70 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., neboť zástupce žalobkyně je plátcem této daně. Celkem náklady dovolacího řízení žalobkyně činí 53 566,70 Kč. Žalovaná je povinna zaplatit tuto částku k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci usnesení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 11. 2026

JUDr. Pavel Simon předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací