Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobců a) L. L., zastoupeného JUDr. Filipem Opatřilem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Vídeňská 676/7, b) J. L., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 21/2022, o dovolaní žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 15 Co 105/2024-269, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 15 Co 105/2024-269, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 14. 2. 2024, č. j. 22 C 21/2022-252, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zaplacení částky ve výši 72 604 219,18 Kč, částky ve výši 29 474 246,58 Kč a částky ve výši 17 432 301,37 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) svým rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 15 Co 105/2024-269 (dále také „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení vůči žalobci a) [výrok II rozsudku odvolacího soudu] a vůči žalobci b) [výrok III rozsudku odvolacího soudu].
3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobci domáhali náhrady škody představované úroky a úroky z prodlení, které přirostly k dluhům žalobců ze tří smluv o úvěru ze dnů 27. 11. 2009, 27. 7. 2010 a 15. 8. 2010. Žalobci byli zavázáni k úhradě jistin a příslušenství na základě rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 56 C 320/2018-160, č. j. 56 C 175/2019-99, a č. j. 60 C 199/2019-85 (data vydání rozsudků soudy obou stupňů ve svých skutkových zjištěních neuvádějí – poznámka Nejvyššího soudu), jež žalobci pro tvrzená pochybení státu (dále popsaná) vyústivší v nařízenou exekuci a s ní spojené generální inhibitorium nemohli včas uhradit.
4. Odpovědnost státu za tuto škodu odvozují jednak od nesprávného úředního postupu spočívajícího v postupu notářského kandidáta Mgr. Václava Vody, který podle jejich tvrzení pochybil při sepisu vykonatelného notářského zápisu ze dne 28. 1. 2013, NZ 37/2013, N 406/2012, když nerozpoznal, že k podpisu notářského zápisu, kterým žalobci uznali fiktivní dluh vůči R. Š., byli donuceni. To mělo vyplynout z postupu orgánů činných v trestním řízení proti R. Š., neboť tento byl za jednání během uzavírání vynucených smluv, které bylo kvalifikováno jako trestný čin vydírání, následně v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 6/2016 pravomocně odsouzen pro vydírání. Po osobách, které se měly dopustit vydírání, žalobci škodu nepožadovali, neboť tyto osoby jsou nemajetné.
5. Za druhé žalobci odpovědnost státu spatřují také v následném „nezákonném exekučním řízení“ vedeném na základě výše uvedeného notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti, a to u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 13 EXE 1082/2013. Vedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Zdeněk Pánek, Exekutorský úřad Děčín. V daném exekučním řízení bylo žalobcům zakázáno nakládat se svým majetkem (zmiňované generální inhibitorium). K návrhu žalobců ze dne 9. 7. 2013 bylo exekuční řízení dne 8. 2. 2019 zastaveno, neboť v návaznosti na odsuzující trestní rozsudek, který nabyl právní moci dne 24. 10. 2017, bylo shledáno, že odsouzený R. Š. (v exekučním řízení oprávněný) si zjednal přístup k formálně vykonatelnému notářskému zápisu (exekuční titul v předmětném exekučním řízení) trestným činem, a je tak nepřípustné v exekuci dál pokračovat, byť notářský zápis splňoval stanovené formální předpoklady.
6. K nároku na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu notáře odvolací soud uvedl, že se ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně. Ten shledal, že škoda vznikla tehdy, kdy se žalobci dozvěděli o zahájení exekučního řízení, ve kterém byl exekučním titulem předmětný vynucený notářský zápis. Tím byl i podle odvolacího soudu okamžik, kdy bylo žalobcům doručeno vyrozumění o zahájení exekuce spojené s poučením, že nemohou nakládat se svým majetkem vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a udržovat a spravovat majetek (tzv. generální inhibitorium). Žalobci již k tomuto okamžiku věděli o existenci svých dřívějších dluhů ze tří označených úvěrových smluv, jakož i o tom, že tyto dluhy nebudou s ohledem na nařízenou exekuci, vedenou na základě vůči nim vynuceného notářského zápisu, pro trvající účinky inhibitoria (a po dobu jeho trvání) řádně a včas zaplaceny. Tříletá promlčecí doba tak podle odvolacího soudu počala dle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), běžet vůči jednotlivým žalobcům od 8. 7. 2013, resp. 4. 7. 2013, a tudíž uplynula po třech letech v červenci 2016. Úroky z prodlení se promlčují jako celek, žaloba byla podána až dne 28. 1. 2022, námitka promlčení uplatněná státem tak byla shledána důvodnou, promlčené právo proto nebylo možné přiznat.
7. K nároku na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí spatřovaného v „nařízení exekuce“, resp. pověření soudního exekutora [obě zmíněné skutečnosti, to je tvrzený nesprávný úřední postup notáře a nařízení exekuce odvolací soud považoval za dvě samostatné příčiny vzniku škody] odvolací soud dospěl k závěru, že pověření soudního exekutora JUDr. Zdeňka Pánka, Exekutorský úřad Děčín, vedením exekuce vydané Okresním soudem ve Zlíně dne 13. 5. 2013 pod sp. zn. 13 EXE 1082/2013 není rozhodnutím, které bylo následně zrušeno pro nezákonnost. Proto podle odvolacího soudu nebyl dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, tudíž ani nemohla počít běžet promlčecí lhůta ve smyslu § 32 odst. 1 věta druhá OdpŠk.
8. Z obou těchto důvodů odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně.
II. Dovolání
9. Oba žalobci [dále též „dovolatelé“] podali (každý s mírně odlišnou argumentací) proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím svých advokátů včasná dovolání.
10. Žalobce a) přípustnost svého dovolání odvozuje od vyřešení tří otázek hmotného a procesního práva, které podle jeho názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde konkrétně o to, zda (1) v případě zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), běží promlčecí doba podle ustanovení § 32 odst. 1 OdpŠk až ode dne doručení pravomocného rozhodnutí soudu o zastavení exekuce; dále, zda (2) začne promlčecí doba běžet v případě, kdy poškozená osoba nezná přesnou výši způsobené škody; a nakonec, zda (3) lze námitku promlčení vznesenou ze strany státu hodnotit jako uplatněnou v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy poškozený zahájí a řádně pokračuje v řízení o podaném návrhu na zastavení exekuce s tím, že s uplatněním nároku na náhradu škody vůči státu vyčkává až do pravomocného skončení takového řízení.
11. K první otázce dovolatel a) s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, a ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5631/2015, uvádí, že existují i výjimečné případy, kdy je nezákonnost rozhodnutí konstatována v jiném řízení než v řízení o mimořádném opravném prostředku, případně kdy k odklizení nezákonného rozhodnutí vůbec nedojde. Podle žalobce a) tak pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce (resp. pověření soudního exekutora) nemusí být nutně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato nezákonnost konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Tímto rozhodnutím je podle dovolatele a) v předmětné věci vydané usnesení o zastavení exekuce z důvodu, že exekuce je nepřípustná, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Plynutí promlčecí doby by tak mělo počít až od doručení zrušovacího rozhodnutí, za které je třeba považovat pravomocné usnesení o zastavení exekuce. Toto rozhodnutí je datováno dne 25. 2. 2019, přičemž žaloba byla podána dne 28. 1. 2022; uplatněný nárok tak promlčený není. V rámci této otázky je současně nastolena námitka existence nezákonného rozhodnutí jako odpovědnostního titulu, jíž měl odvolací soud vyřešit v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
12. K druhé otázce dovolatel a) uvádí, že ke dni 8. 7. 2013 (den, který odvolací soud určil jako počátek běhu promlčecí doby, pozn. Nejvyššího soudu) nevěděl o škodě, a především o její výši. K tomuto dni tak mohl mít informace pouze o tom, že vůči jeho osobě byla zahájena exekuce a že dochází ke generálnímu inhibitoriu. Nemohl tak predikovat, že exekuce bude následně trvat několik let, že nedojde k jejímu rychlému zastavení a že v důsledku toho se navýší úroky a úroky z prodlení podle úvěrových smluv a s nimi souvisejících rozsudků soudů.
13. K třetí uvedené otázce dovolatel a) uvádí, že pokud nemohl až do pravomocného zastavení exekuce dne 25. 2. 2019 svůj nárok vymáhat po dlužníkovi – R. Š. z důvodu neexistence nároku, potom nemohla začít běžet ani promlčecí lhůta proti této osobě. V takové situaci však nemohl být v ten okamžik nárok vůči žalované již cca 3 roky promlčen, před dnem 25. 2. 2019 nemohla promlčecí lhůta vůči žalované vůbec běžet.
14. Dovolatel b) přípustnost svého dovolání odvozuje od toho, že odvolací soud podle něj nesprávně posoudil otázku počátku běhu promlčecí lhůty. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1597/2017, uvádí, že v případech, kdy škoda vznikne až po doručení nezákonného rozhodnutí, promlčecí doba začne běžet až od okamžiku vzniku škody. Podle dovolatele b) byl nesprávný úřední postup notářského kandidáta jen a pouze jednou ze skutečností, která však sama o sobě nebyla schopná způsobit škodu. „Listina je listinou a pokud by nebyla použita, pak sama o sobě nevyvolává žádné důsledky.“ Jeho negativní účinky nastávají až nařízením exekuce, přičemž „naprostým základem“ uplatněného nároku byla aktivace generálního inhibitoria, potažmo pak i doba trvání tohoto inhibitoria. Zásah do majetkové sféry putativního dlužníka tak nastává až nařízením exekuce. Dovolatel b) také obdobně jako dovolatel a) uvádí, že pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce nemusí být výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato nezákonnost konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát.
15. Podle dovolatele b) dále soudy nesprávně posoudily otázku vědomosti žalobce o škodě vůči primárnímu škůdci v kontextu pasivní legitimace žalované, která nastupuje jen za určitých podmínek. Zde soudí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonnou exekucí vedenou oprávněným R. Š. vznikl až zastavením exekučního řízení, tedy ke dni 25. 2. 2019. Jelikož byl R. Š. primární odpovědný, a jelikož vůči němu počala promlčecí lhůta běžet až dne 25. 2. 2019, nemohla podle dovolatele b) před tímto datem běžet promlčecí lhůta vůči žalované.
16. Nad rámec výše uvedených tří otázek dovolatel b) také namítá, že závěry vyjádřené v napadeném rozhodnutí extrémním způsobem vybočují z principů legality, legitimity a proporcionality, a tím se napadené rozhodnutí dostává za hranici ústavnosti. Argumentaci odvolacího soudu nepřímo označuje za „v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat.“ Tyto námitky však dále podrobněji nerozvádí.
17. Žalovaná se k podaným dovoláním nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
19. Dovolání byla podána včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení), za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. V tom rozsahu, ve kterém je dovoláními napaden výrok II a III napadeného rozhodnutí a dále potvrzující výrok I napadeného rozhodnutí v té jeho části, jež se vztahovala k výroku II rozsudku soudu prvního stupně, je dovolání nepřípustné, neboť dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, resp. řízení před soudem prvního stupně. To samozřejmě Nejvyššímu soudu nebrání, aby i takové výroky v důsledku jejich akcesority odklidil, shledá-li důvod ke zrušení výroku o věci samé.
23. Přípustnost dovolání nemohla založit argumentace protiústavností rozhodnutí dovolatele b). V této části totiž dovolání ve skutečnosti žádnou právní otázku nepředkládá, jde o obecnou proklamací bez jakékoliv vazby na klíčové závěry napadeného rozhodnutí a nevystihuje formální odlišnost dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho rozhodování, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015].
24. Dovolání jsou nicméně přípustná v otázce počátku běhu promlčecí doby, jakož i v částech, ve kterých dovolatelé namítají, že rozhodnutí o zahájení exekučního řízení nemusí být zrušeno pro nezákonnost, aby bylo způsobilé působit jako odpovědnostní titul, neboť při řešení obou těchto otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury soudu dovolacího.
25. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání jsou v těchto částech také důvodná.
IV. Důvodnost dovolání
26. Předmětem dovolání jsou tak v zásadě dvě otázky, které spolu však v posuzované věci úzce souvisí. Jde za prvé o otázku, zda může (slovy dovolatelů) „rozhodnutí o nařízení exekuce“, které nebylo pro nezákonnost zrušeno, avšak exekuce byla následně zastavena, představovat nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 OdpŠk. Za druhé jde o otázku, ke kterému okamžiku začíná běžet promlčecí lhůta nároku na náhradu škody způsobené státem prostřednictvím nezákonného rozhodnutí, za něž dovolatelé považují „rozhodnutí o nařízení exekuce“.
27. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
28. Podle § 8 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odstavec 1). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odstavec 3).
29. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
30. V předmětné věci odvolací soud založil své posouzení jednak na závěru o promlčení vzhledem k nároku z titulu nesprávného úředního postupu notáře, jednak na závěru, že nezákonné rozhodnutí spatřované v pověření soudního exekutora vedením exekuce ze strany soudu nebylo zrušeno pro nezákonnost. Tyto dvě tvrzené příčiny vzniku škody odvolací soud vyhodnotil jako objektivní kumulaci (uplatnění dvou či více skutkově samostatných nároků, byť vedoucích k jediné požadované škodě) a posuzoval nárok, včetně jeho promlčení, vůči každé z nich samostatně. Dovolací soud k dané materii sice zajímá odlišný pohled (viz níže), leč s ohledem na to, že o tomto jiném právním pohledu účastníci dosud nebyli poučeni podle § 118a odst. 2 o. s. ř., nemohl na tvrzené pochybení notáře i na žalobkyněmi zmiňované „nařízení exekuce“ nahlížet jako na jedinou škodní událost, neboť by tím přijal pro účastníky v této fázi řízení tzv. překvapivé rozhodnutí. Proto při přezkumu napadeného rozsudku vycházel z pohledu odvolacího soudu, který na každou z příčin vzniklé škody nahlížel samostatně.
31. Bez vlivu na přezkum dovolacích důvodů je možno pro přehlednost zmínit, že o objektivní kumulaci jde především tam, kde účastník skutkově konstruuje své nároky tak, že více samostatných příčin vede k uplatnění více samostatných nároků, přitom každý nich by mohl být uplatněn před soudem i izolovaně. Pro objektivní kumulaci je přitom typická výše akcentovaná samostatnost jednotlivých nároků. Rovněž doktrína připouští, že je-li žalobou uplatňováno nároků více, hovoříme o petitu složeném. Pokud je žalobou usilováno o rozhodnutí o více nárocích, jež stojí samostatně vedle sebe, hovoříme o tzv. objektivní kumulaci. Jednotlivé nároky může soud vyloučit k samostatnému řízení dle § 112 odst. 2 o. s. ř. Tento petit je označován jako prostý složený petit (srov. Zahradníková, R. a kol. Civilní právo procesní. 3. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2018, 621 s. ISBN 978-80-7380-714-6, str. 149). Obdobně může nastat procesní situace, kdy žalobce bude v rámci oné objektivní kumulace žalovat z více příčin jen jedinou újmu, tedy situace, kdy existuje více samostatných a na sobě nezávislých příčin vzniku jedné a téže újmy.
32. Odlišná procesní situace však nastává, jestliže tentýž následek byl vyvolán postupným působením více vzájemně propojených příčin a kdy žalobce uplatňuje jediný nárok, a to ať už za rozhodující považuje kteroukoliv z nich. Pro situace, kdy existuje více událostí (jednání), ale kdy každá z událostí však sama o sobě není dostačující podmínkou pro vznik celého následku, ale pouze pro vznik části následku, společně však způsobí následek celý, dovolací soud používá termín „kumulativní kauzalita“ (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2276/2024). Tento typ kauzality nastává v situacích, kdy následek nastoupí pouze tehdy, když více událostí (jednání) působí společně.
33. Takovou situaci lze spatřovat v nyní posuzovaném případě, ve kterém spolu působil jednak tvrzený nesprávný úřední postup notáře (notářského kandidáta), který sepsal notářský zápis, jenž byl exekučním titulem pro pozdější exekuční řízení, jednak samotné generální inhibitorium vyvolané tímto exekučním řízením, které dovolatelům údajně znemožnilo disponovat jejich majetkem a mohlo tak způsobit (nekontrolovaný) nárust úroků a úroků z prodlení, jež jsou nyní samostatně žalovány coby škoda. Jelikož obě tyto příčiny musí působit současně (jak ostatně správně zmiňují dovolatelé ani jedna by sama o sobě příčinou vzniku škody nebyla, resp. k inhibitoriu by nedošlo, kdyby tu nebylo sporného notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti), vyplývá z daného, že promlčecí lhůtu nelze konstruovat ke každé příčině zvlášť, ale pouze k oběma jako k celku, a že tato lhůta může začít běžet nejdříve až v souvislosti s pozdější z obou kumulativně působících příčin. Tou je v posuzovaném případě působení generálního inhibitoria spojeného s předmětným exekučním řízením.
34. Co se týče samotné exekuce, resp. s ní spojeného inhibitoria, jako příčiny vzniku škody, odvolací soud dané zvažoval tak, že odpovědnostním titulem by bylo pověření exekutora vedením exekuce, vydané Okresním soudem ve Zlíně dne 13. 5. 2013 pod sp. zn. 13 EXE 1082/2013, jakožto nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 a 8 OdpŠk, nicméně dospěl k závěru, že důvod zastavení exekuce nespočíval v okolnostech rozhodných pro její nařízení.
35. V případě exekuce vedené podle exekučního řádu ve znění zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen zákon č. 396/2012 Sb.), jímž byl s účinností od 1. 1. 2013 mimo jiné zcela změněn i postup při zahájení exekuce, již soud exekuci nenařizuje usnesením nýbrž soudní exekutor je soudem toliko neformálně (tzv. přípisem) pověřován, když podle § 43a odst. 5 zák. č. 120/2001 Sb., exekuční řád, dále jen „ex. řád“, platí, že pověření není soudním rozhodnutím a nedoručuje se účastníkům řízení. Ani takové pověření ještě, samo o sobě, nemohlo žalobcům (jako povinným) ještě způsobit jakoukoliv škodu.
36. Následky tzv. generálního inhibitoria, v němž je žalobou spatřována příčina vzniku škody – tedy neschopnost dostát závazkům vůči jiným věřitelům v důsledku postižení majetku žalobců povinných – jsou spojovány /až/ s doručením vyrozumění o zahájení exekuce, které povinnému zašle exekutor spolu s exekučním návrhem, kopií exekučního titulu a výzvou ke splnění vymáhané povinnosti podle § 46 odst. 6 ex. řádu. Nerozhodl-li exekutor podle § 44 odst. 4 exekučního řádu jinak, nesmí povinný po doručení vyrozumění nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku (srov. § 44 odst. 1, § 44a odst. 1 ex. řádu). Vyrozumění není rozhodnutím a povinný proti němu nemůže podat odvolání, může se však bránit návrhem na zastavení exekuce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2306/2020). Pro posouzení důvodnosti dovolání není podstatné, že dovolatelé poněkud nepřesně vycházejí z právní úpravy exekučního řízení účinné do 31. 12. 2012 a spolu s tím odkazují na judikaturu vztahující se ještě k oné „staré“ právní úpravě.
37. Za odpovědnostní titul, pokud jde o vlastní průběh exekuce, je tak v posuzovaném případě nutné považovat vyrozumění o zahájení exekuce [vzhledem k dovolateli a) doručeno fikcí dne 8. 7. 2013, vzhledem k dovolateli b) doručeno osobně dne 4. 7. 2013], nikoliv pověření soudního exekutora soudem ze dne 13. 5. 2013.
38. Současně je třeba vzít v úvahu, že zákonem č. 396/2012 Sb. byl novelizován i zákon č. 82/1998 Sb., kdy v § 8 se na konci textu odstavce 3 byla doplněna slova „nebo návrh na zastavení exekuce“. Jinými slovy, návrh na zastavení exekuce tak byl zařazen mezi prostředky, které je poškozený povinen využít za účelem zrušení či změny nezákonného rozhodnutí. Logickým a systematickým výkladem lze proto dospět k závěru, že i když vyrozumění není exekučním řádem označováno za rozhodnutí, ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. je soudní praxí in favorem poškozených (materiálně) považováno za nezákonné rozhodnutí, je-li nezákonnost exekuce konstatována v usnesení o zastavení exekuce (srov. výše zmiňovaný rozsudek ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2306/2020, zejména body 20 až 22).
39. Z uvedeného vyplývá, že promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené dle žalobců nezákonně vedenou exekucí tedy nemohla začít běžet dříve než okamžikem, kterým usnesení o zastavení exekuce nabylo právní moci (k tomu přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1362/2013).
40. Právní posouzení počátku běhu promlčecí lhůty odvolacím soudem je tak nesprávné. Dovolací soud však za úplné nepovažuje ani právní posouzení okamžiku vzniku škody ze strany obou dovolatelů.
41. Pro určení počátku běhu promlčecí lhůty je vždy nutné zvažovat (ostatně dovolateli předestřenou) otázku, ke kterému okamžiku vzniká škoda, resp. kdy se o ni poškození dozvěděli. I její vznik či existence je totiž nezbytnou podmínkou pro uplatnitelnost nároku. Judikatura je dlouhodobě ustálena v názoru, podle něhož vznikla-li škoda až po doručení nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 22 zák. č. 58/1969 Sb., začíná běžet promlčecí doba až od okamžiku vzniku škody (srov. usnesení [velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia] Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4835/2014, uveřejněné pod číslem 99/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který dopadá i do poměrů nastolených zákonem č. 82/1998 Sb. a je třeba jej vztáhnout nejenom ke vzniku škody z titulu nezákonného rozhodnutí, ale i na škodu vzniklou z nesprávného úředního postupu.
42. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3902/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4554/2011) vyplývá, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby, v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (dle ustanovení § 32 odst. 1 OdpŠk) a nároky na náhradu nemajetkové újmy (§ 32 odst. 3 téhož zákona), se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě či nemajetkové újmě dozvěděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že došlo k jejich vzniku. K uplatnění nároku u soudu přitom není třeba znát přesnou výši majetkové či nemajetkové újmy. Postačuje, nabyl-li poškozený vědomost o rozsahu újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3512/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3005/2010). V okamžiku rozhodování soudu v řízení o kompenzační žalobě však musí škoda existovat.
43. Podle § 3079 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3044/2024, nebo rozsudek ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3333/2019, uveřejněný pod č. 7/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)
44. Ze skutkových zjištění nižších soudů v nynější věci vyplývá, že jak tvrzeně vynucený notářský zápis ze dne 28. 1. 2013, tak návrh na zahájení exekučního řízení ze dne 14. 3. 2013, resp. pověření soudního exekutora ze dne 13. 5. 2013, jakož i účinnost generálního inhibitoria účinného ode dne 4. 7. 2013 vůči dovolateli b) a ode dne 8. 7. 2013 vůči dovolateli a), nastaly ještě v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále také „obč. zák.“ nebo „zákon č. 40/1964 Sb.“), tedy přede dnem 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnost zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Otázka vzniku škody i otázky s tím související se proto budou posuzovat výlučně podle zákona č. 40/1964 Sb.
45. V poměrech uvedeného předpisu se rozhodovací činnost Nejvyššího soudu ustálila v závěru (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, 25 Cdo 987/2001, který byl uveřejněn pod č. 14/ 2005 Sb. rozh. obč., dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2008, nebo ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4398/2015), že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem.
46. Nejvyšší soud jen pro úplnost doplňuje, že § 2952 odst. 1 věta druhá nyní účinného občanského zákoníku vychází z pravidla právě opačného.
47. Nejen pro posouzení důvodnosti námitky promlčení, ale zejména pro závěr o opodstatněnosti základu nároku co do vzniku škody bude rozhodné i to, zda a v jakém rozsahu byly úroky a úroky z prodlení (v rozsahu, který má v této věci představovat škodu) žalobci jejich věřitelům z titulu smluv o úvěru zaplaceny; touto otázkou se tak bude muset odvolací soud v navazujícím rozhodnutí prioritně zabývat. Pokud totiž tyto nároky věřitelů žalobců dosud (ani zčásti) uspokojeny nebyly, nevznikla v odpovídajícím rozsahu vůbec škoda, která by v nynějším řízení byla způsobilým předmětem odškodnění a žalobu by bylo třeba bez dalšího pro její předčasnost (tzv.pro tentokráte) zamítnout. Pokud bylo naopak na tento dluh hrazeno až po právní moci usnesení o ukončení exekučního řízení, nemůže k plynutí promlčecí lhůty dojít dříve, než došlo k (dílčímu) úmoru úroků představujících v této věci škodu, a bylo by třeba dále zkoumat existenci ostatních předpokladů, za nichž stát za škodu odpovídá.
48. Nejvyššímu soudu je rovněž zřejmé, že dalším důvodem ústícím v úvahu o nedůvodnosti žalobou uplatněných nároků měl být závěr odvolacího soudu o tom, že při sepisování notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti byl dodržen ze strany notáře (notářského kandidáta) předepsaný postup, přičemž vznik škody měli výlučně vyvolat posléze odsouzení pachatelé trestné činnosti R. Š. a L. L. Z obsahu rozsudku odvolacího soudu se předně podává, že odvolací soud nepřevzal skutková zjištění soudu prvního stupně, nýbrž po zopakování dokazování učinil skutková zjištění vlastní. Z nich však není seznatelné, zda, jak a na základě jakých konkrétních důkazů hodnotil postup notáře (notářského kandidáta) při sepisování notářského zápisu, neboť z okolnosti, že za škodu nepochybně odpovídají pachatelé trestné činnosti nelze bez podrobnějšího vysvětlení dovozovat, že je tím jednou pro vždy vyloučena odpovědnost státu, pokud by žalobci prokázali svá podrobněji odůvodněná tvrzení o vadném postupu notáře při vlastním sepisu notářského zápisu (ostatně z hlediska potřebné kauzality stojí žalobní tvrzení od počátku na úvaze, že pokud by notář postupoval při sepisu notářského zápisu v souladu s právními předpisy, notářský zápis by nemohl být sepsán a podepsán a ke škodě by, vzdor trestné činnosti, žalobci popisovanou činností dojít nemohlo). Žalobci k tomu nabídli svá tvrzení a označili již v žalobě i v dalších podáních větší množství důkazů, odvolací soud je však v jejich celku neprovedl a v napadeném rozsudku učinil jen poněkud lakonický závěr o případné výlučné odpovědnosti odsouzených pachatelů, neboť „neshledal vadný, nedbalý nebo neodpovědný přístup při uplatňování veřejné moci. Při rozhodovací činnosti nedošlo k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu, když exekuční titul byl opatřen trestnou činností R. Š., a následný postup při nařízení exekuce byl v souladu s právními předpisy“ (viz odst. 34 napadeného rozsudku). V tomto směru lze mít závěry odvolacího soudu, jež se neopírají o náležité hodnocení provedených důkazů, za nepodložené, což stejně, jako opomenutí náležitě se vypořádat s klíčovou argumentací žalobců a rozhodnout o jimi učiněných důkazních návrzích k dané otázce, představuje případ extrémně nesprávných skutkových zjištění a tzv. opomenutých důkazů.
49. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. plyne soudu povinnost v odůvodnění svého rozsudku uvést podstatný obsah přednesů, stručně a jasně (výstižně) vyložit, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudit zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení právních předpisů, jichž použil. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem upraveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3312/2016). Nelze-li z odůvodnění rozsudku zjistit skutková zjištění (ať již pro jejich absenci, nebo neurčitost či nesrozumitelnost jejich vyložení v odůvodnění rozsudku, anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci) předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval, případně skutková zjištění, jež nakonec soud pod předmětnou právní normu neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou aplikaci splněny nebyly, pak je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010). I pro rozsudek odvolacího soudu platí § 157 odst. 1, 2 o. s. ř. přiměřeně (srov. § 211 o. s. ř.), potud, pokud to odpovídá přezkumné povaze jeho činnosti v odvolacím řízení. Proběhlo-li však před odvolacím soudem dokazování, musí se odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí vypořádat s výsledky dokazování obdobně jako soud prvního stupně.
50. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž soustavně zdůrazňuje, že je sice na soudu, které důkazy provede, a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny, zejména jedná-li se o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011, ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5003/2015, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017). Neakceptování důkazního návrhu by se zpravidla mělo opírat o argumenty, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, případně že důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost (tzn. nedisponuje vypovídací potencí k danému tvrzení) nebo že jde o nadbytečný důkaz (tj. tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností prokázáno), k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sen. zn. 29 NSCR 90/2015). Ve světle judikatury Ústavního soudu, z níž vychází ve své rozhodovací praxi též Nejvyšší soud, jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, ale současně též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (z četných rozhodnutí Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, uveřejněný pod číslem 63/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněný pod číslem 109/2002 tamtéž, a nález ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněný pod číslem 85/2008 téže sbírky, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. rozsudky ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, nebo ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4075/2016). Jde zde tak současně o vadu řízení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jež mohla mít vliv na správnost rozhodnutí, neboť byly porušeny základní procesní požadavky kladené na soud ohledně způsobu dokazování a vypořádání se s důkazními návrhy účastníků.
51. Z napadeného rozhodnutí tak není seznatelné, na základě jakých důkazů a jejich náležitého hodnocení učinil odvolací soud hodnotící závěr rekapitulovaný v odstavci 48 tohoto rozsudku. Jde tak o vadu řízení (rozhodnutí), k níž u jinak přípustného dovolání (a tak je tomu i v projednávané věci) z úřední povinnosti přihlíží Nejvyšší soud zcela bez ohledu na to, zda byla některým z účastníků namítána či nikoliv (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Lze tedy shrnout, že i další nosný závěr odvolacího soudu ohledně odpovědnosti státu za škodu způsobenou pověřením soudního exekutora a následně zasláním vyrozumění o zahájení exekuce stavící výlučně na tom, že rozhodnutí vydaná v exekučním řízení nemohla být nezákonná je závěrem nedostatečně odůvodněným, prozatím předčasným, a proto i nesprávným.
52. Za nastalé procesní situace, kdy byl zjištěn důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, je již nadbytečné řešit další v dovolání předestřené otázky.
53. Protože s ohledem na shora podaný výklad není napadený rozsudek odvolacího soudu v otázce hodnocení promlčení a vzniku škody z titulu nezákonného rozhodnutí správný, Nejvyšší soud napadený rozsudek i s přihlédnutím ke zjištěním vadám řízení v celém jeho rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Pokud nebude možno za postupu podle § 211, § 213 odst. 1 a 3, § 213b odst. 1 a 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. jednoduše posoudit otázku vzniku škody [viz odst. 46] bez rozsáhlejšího dokazování v odvolacím řízení, nebo pokud bude třeba se zabývat jinými otázkami spojenými s potřebou provedení dalších důkazů (rozsahu škody, existenci odpovědnostního titulu, nezbytné příčinné souvislosti, apod.), nebrání samozřejmě kasace napadeného rozhodnutí odvolacímu soudu postupovat podle § 219a odst. 2 o. s. ř.
54. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
55. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. David Vláčil
předseda senátu