Plný text
30 Cdo 1137/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce JUDr. Z. A., IČ [IČO], se sídlem [adresa] správce konkursní podstaty úpadce A. Š., zastoupeného JUDr. Ing. Rudolfem Kutnarem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České spořitelně, a.s., IČ [IČO], se sídlem [adresa] o ochranu osobnosti, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 25/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2011, č.j. 1 Co 271/2010–14, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. února 2011, č.j. 1 Co 271/2010–14, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. července 2010, č.j. 66 C 25/2010-8, kterým byl v průběhu řízení zamítnut návrh žalobce, aby žalované bylo uloženo vydat soudu dokumentaci související s výběrem částky 200.000,- Kč z účtu úpadce. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že vzhledem k obsahu podání toto není návrhem na zajištění důkazu, ale návrhem na zajištění předmětu důkazu, který podle ustanovení § 102 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) po zahájení řízení může soud na návrh zajistit pouze ve sporech týkajících se práv duševního vlastnictví.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 26. května 2011 dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 os.ř. a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Polemizuje pak s právním názorem soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu legitimovanou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), který je zastoupen advokátem (§ 241 odst.1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není. S ohledem na to, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, jež bylo vydáno 28. února 2011, Nejvyšší soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují § 237 až § 239 o.s.ř.
Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. nezakládají v této věci přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., když všem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé, jímž ale dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není.
Jde proto o usnesení, proti němuž dovolání je (objektivně) nepřípustné, jak ostatně přiléhavě uvedl v poučení o opravném prostředku i odvolací soud.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 o.s.ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2016
JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu