Plný text
30 Cdo 1362/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. B., zastoupeného Mgr. Robertem Perglem, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 181/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, č. j. 16 Co 414/2016-101, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky 2 170 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v duševních útrapách a újmě na přirozených právech člověka. Tato újma mu měla vzniknout v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 308/2011, kde se žalobce v témže procesním postavení domáhal zrušení rozhodčího nálezu sp. zn. V/2010/04191. Uvedené řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, ačkoliv byl žalobce ve stavu hmotné nouze a měl dle svého názoru na přiznání osvobození od soudních poplatků nárok. Protože usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2015, č. j. 46 C 69/2013-112, bylo vyhověno návrhu žalobce na zrušení rozhodčího nálezu sp. zn. PPF2-J 748/2010, má žalobce za to, že nebýt nepřiznání osvobození od soudních poplatků, byl by úspěšný i ve věci sp. zn. 19 C 308/2011.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, č. j. 31 C 181/2015-71, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 170 000 Kč (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v předmětném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též „OdpŠk“), neboť bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil, spatřovat nesprávný úřední postup, když poukázal např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1293/2009. Jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk tak nelze posoudit žalobcem vytýkané neosvobození od soudních poplatků, protože případná nesprávnost či vada tohoto postupu by se musela projevit právě v obsahu rozhodnutí (tj. v usnesení soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku), proto lze zvažovat odpovědnost žalovaného jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 4. 2014, č. j. 19 C 308/2011-56, a navazující potvrzující usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2014, č. j. 21 Co 548/2014-66, však nebyla zrušena (tím méně pro nezákonnost), proto za případnou újmu způsobenou těmito rozhodnutími (či případnými pochybeními v činnosti předcházející vydání těchto usnesení) stát ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. neodpovídá. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005) odvolací soud konstatoval, že v tomto řízení není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem.
Pokud se žalobce domáhá postupu podle § 8 odst. 3 OdpŠk, podle odvolacího soudu pomíjí, že zrušení či změna rozhodnutí pro nezákonnost je conditio sine qua non, bez jejíhož splnění jsou bez významu důvody, pro které poškozený opravné prostředky nepodal. Rozhodnutí o zastavení řízení (a ani rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků) vydané ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 308/2011 doposud zrušena nebyla, platí ohledně nich tedy presumpce správnosti a soud není legitimován k tomu, aby posuzoval zákonnost rozhodnutí vydaného ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 308/2011. Protože rozhodnutí v uvedené věci zrušeno nebylo, stát neodpovídá za škodu (či újmu) způsobenou tímto rozhodnutím a odpovědnostní titul tak není dán.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. dle názoru žalobce má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, dle kterého odpovědnostním titulem je pouze nezákonné rozhodnutí, resp. rozhodnutí, které bylo zrušeno. Za předpokladu, že nesprávným úředním postupem a následně nezákonným rozhodnutím soudu byl žalobce zbaven možnosti dosáhnout zrušení či změny rozhodnutí – tím, že byl zamítnut jeho požadavek na ustanovení zástupce, nutného mimo jiné pro další fáze řízení (typicky dovolání) – je nutno za nezákonné rozhodnutí, resp. za nesprávný úřední postup považovat i takové rozhodnutí, resp. úřední postup, jehož výsledkem nebylo nutně zrušení či změna takového rozhodnutí.
Odvolací soud dospěl k závěru, že bylo-li ve věci vydáno příslušným orgánem státu rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a odrazil se v obsahu vydaného rozhodnutí, spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk; případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování, které se následně projevily v obsahu vydaného rozhodnutí, mohou být z hlediska odpovědnosti státu za škodu zvažovány jedině podle § 5 písm. a) OdpŠk. Takové řešení právní otázky není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1293/2009, ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009, ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, či ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 487/2003; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
To platí i v případě závěru odvolacího soudu, že soud není v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005), což se v posuzovaném případě nestalo. Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Zákonný podklad pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo zrušeno či změněno, tedy neexistuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009).
Dovolatelem předestřená otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolací soud neshledal důvod se od této své ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. září 2017
JUDr. Pavel Simon předseda senátu