Plný text
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2020, č. j. 30 Cdo 2014/2020-405, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 17 Co 325/2019-357, doplněný usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2020, č. j. 17 Co 325/2019-362, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 1. 2019, č. j. 12 C 334/2015-296, ve výrocích II, III a IV, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení se závěrem, že požadavku na rychlé a účelné provedení exekuce podle § 46 odst. 1, ve spojení s § 69a zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, odpovídal zásadně takový postup soudního exekutora, který při zjištění existence postižitelného nemovitého majetku ve vlastnictví povinného vedl neprodleně ke zřízení exekutorského zástavního práva k tomuto nemovitému majetku. Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že soudní exekutor (stát) odpovídá toliko za škodu, kterou představuje rozdíl v uspokojení, kterého by se oprávněnému v rámci insolvenčního řízení dostalo, kdyby bylo včas zřízeno exekutorské zástavní právo, a kterého se oprávněnému skutečně v insolvenčním řízení dostalo.
Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. 6. 2022, č. j. 12 C 334/2015-600, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 937 496,22 Kč (výrok I), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 7 500 Kč (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 201 075,60 Kč (výrok III).
Odvolací soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 24. 11. 2022, č. j. 17 Co 317/2022-640, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výrocích II a III o nákladech řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žalované ani vedlejšímu účastníkovi na straně žalované náklady řízení nepřiznávají (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o tom, že se žalované ani vedlejšímu účastníkovi na straně žalované náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2023, č. j. 30 Cdo 1810/2023-658, zastavil řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 6. 2022, č. j. 12 C 334/2015-600 (výrok I), a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, č. j. 17 Co 317/2022-640, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 6. 2022, č. j. 12 C 334/2015-600, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). Dovolací soud uvedl, že nelze o aktuálně vymoženou částku bez dalšího snižovat náhradu škody způsobené předchozím nesprávným úředním postupem, a že posouzení předčasnosti žaloby odvolacím soudem je neúplné, tudíž nesprávné. Uložil soudu prvního stupně zabývat se otázkou reálné vymahatelnosti pohledávky žalobkyně za primárním dlužníkem, tj. v jaké výši měla žalobkyně reálnou možnost získat plnění pohledávky od primárního dlužníka, a to i v poměrech dalšího insolvenčního řízení, a dále otázkou, z jakého důvodu došlo k popření pořadí přihlášky vykonatelné pohledávky žalobkyně ve výši 961 314 Kč v insolvenčním řízení, neboť tento důvod může mít význam pro existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka a uplatňovanou škodou.
Soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 21. 6. 2024, č. j. 12 C 334/2015-727, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 338 807 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 598 689,22 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované nemají vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Odvolací soud v záhlaví označeným (v pořadí třetím) rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I změnil tak, že zamítl žalobu co do částky 13 807,74 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II potvrdil co do částky 131 883, 87 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku odvolacího soudu), rozhodl, že žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované se vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalobkyně, žalovaná ani vedlejší účastník na straně žalované nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl jako nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je subjektivně nepřípustné v rozsahu, ve kterém dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterou byl potvrzen vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně, neboť k podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Jinak řečeno dovolání může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura v čísle 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 154). Nejvyšší soud tedy dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. jako podané neoprávněnou osobou.
Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroků III a IV napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012, citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz).
Pokud jde o dovolání žalobkyně směřující proti části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba co do částky 13 807,74 Kč s příslušenstvím, v této souvislosti dovolací soud podotýká, že žalobkyně svým dovoláním usiluje o změnu rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo v její neprospěch rozhodnuto o celkové částce 145 691,61 Kč s příslušenstvím (tj. částce 13 807,74 Kč s příslušenstvím + částce 131 883,87 Kč s příslušenstvím), tj. částce překračující zákonný limit 50 000 Kč. Dovolání tedy nelze z pohledu § 238 odst. 1 písm. c) považovat v této části za nepřípustné.
Dovolatelka namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu nedostatečného a netransparentního odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (a vyjadřuje se odděleně k zamítnuté částce 13 807,74 Kč s příslušenstvím a zbývající zamítnuté částce 131 883,87 Kč s příslušenstvím), uplatňuje tím vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vada řízení nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jelikož však tvrzená vada řízení může mít vzhledem ke svému charakteru povahu porušení základního práva dovolatelky na spravedlivý proces, považuje dovolací soud za vhodné se k ní na tomto místě vyjádřit.
Dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. V poměrech projednávané věci je zřejmé, na čem odvolací soud své rozhodnutí založil, a stručné a jasné odůvodnění napadeného rozhodnutí (pokud jde o částku 131 883,87 Kč s příslušenstvím, soud prvního stupně dostatečně odůvodnil v bodě 66 a násl. své rozhodnutí s tím, že odvolací soud na toto odůvodnění odkázal; ohledně částky 13 807,74 Kč s příslušenstvím pak své rozhodnutí dostatečně odůvodnil odvolací soud v bodě 28 svého rozhodnutí) nikterak neznemožnilo dovolatelce uplatnit její dovolací námitky. Konečně dovolatelka sama svou dovolací argumentací dosvědčuje možnost uplatnění dovolacích námitek.
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání podle § 237 o. s. ř.
Dovolatelka v rámci dovolání (dle obsahu směřujícího do napadeného výroku II, kterým odvolací soud potvrdil zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně co do částky 131 883,87 Kč s příslušenstvím) vymezila právní otázku týkající se mechanismu výpočtu náhrady škody a to, zda lze v konkrétní právní věci při výpočtu náhrady újmy způsobené nesprávným úředním postupem soudního exekutora zohledňovat postup předem blíže neurčeného množství a okruhu ostatních soudních exekutorů, jejichž činnost není předmětem přímého přezkumu v daném řízení. Nejvyšší soud konstatuje, že tato otázka byla již řešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu (v této věci), zejména v rozsudcích sp. zn. 30 Cdo 2014/2020 (body 33–34) a 30 Cdo 1810/2023, a že odvolací soud se od této judikatury neodchýlil. Z uvedené judikatury vyplývá, že výše škody, za kterou stát odpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb., se určuje jako rozdíl mezi částkou, kterou by oprávněný obdržel v insolvenčním řízení jako zajištěný věřitel, pokud by bylo exekutorské zástavní právo zřízeno včas, a částkou, kterou skutečně obdržel jako nezajištěný věřitel. Pro účely výpočtu hypotetického výnosu, který by žalobce obdržel jako zajištěný věřitel, je nutné rekonstruovat pořadí všech relevantních zajištěných věřitelů, kteří by se při řádném postupu stali zajištěnými, bez ohledu na to, zda jejich exekuce vedl stejný nebo jiný exekutor.
Odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a správně aplikoval tento právní rámec, když provedl modelaci hypotetického rozvrhu výtěžku, zahrnující i další věřitele, jejichž pohledávky byly přihlášeny do insolvenčního řízení a kteří by se při včasném zřízení zástavních práv stali zajištěnými, neomezil výpočet škody pouze na exekuce vedené vedlejším účastníkem, ale zohlednil i činnost ostatních exekutorů, jejichž postup měl vliv na pořadí věřitelů a respektoval zásadu objektivního výpočtu škody, jak ji vyžaduje judikatura Nejvyššího soudu. Zohlednění širšího okruhu exekutorů a jimi vymáhaných pohledávek při výpočtu škody je nezbytným krokem k určení výše škody, která vznikla v důsledku konkrétního pochybení exekutora. Tento přístup odpovídá požadavku na komplexní a objektivní posouzení hypotetického (ideálního) stavu, který by nastal při řádném výkonu veřejné moci. Soud prvního stupně (s jehož postupem se ztotožnil i odvolací soud) vyšel z ideálního stavu, prostého jednak porušení práva, jednak náhody (jinak by také bylo nutno zvažovat, zda by zrovna žalobkyně musela mít stejné pořadí s ostatními věřiteli, což ale již zpětně nelze, tak jako by žalobkyně mohla získat více nebo i méně, i kdyby k nesprávnému úřednímu postupu vedlejšího účastníka nedošlo). Od počátku je zřejmé, že škoda měla žalobkyni vzniknout v insolvenčním řízení, tedy v konkurenci ostatních věřitelů. Odvolací soud se tak při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani v této zbylé části.
Z týchž důvodů, jako soud prvního stupně a odvolací soud, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v tomto případě lze výjimečně přistoupit za užití § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. k aplikaci § 150 o. s. ř. a tedy nepřiznat vedlejšímu účastníku na straně žalované vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Procesně úspěšné žalované pak žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2025
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu