Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie D - omezený význam

Spisová značka

30 Cdo 1530/2026

Téma · generováno AIOdmítnutí dovolání v odškodnění za trestní stíhání

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 27. 10. 2026ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.1530.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Dovolání (vady) Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Nepřípustnost dovolání

Shrnutí · generováno AI

Žalobce požadoval od státu náhradu škody a omluvu za trestní stíhání, v němž byl zproštěn obžaloby. Soudy žalobu zamítly a Nejvyšší soud následné dovolání odmítl, zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro nedostatečné vymezení důvodů přípustnosti.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné; nesprávné poučení odvolacího soudu je přípustným učinit nemůže. Podle § 241a odst. 2 a 3 a § 237 o. s. ř. musí dovolatel pro každou dovolací otázku konkrétně vymezit předpoklad přípustnosti; obecné odkazy na judikaturu či citace § 237 nepostačují. Dovolání proto bylo odmítnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (2)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř.
    Zobrazit v textu
  • Ve vztahu ke třem výše uvedeným dovolacím otázkám tedy nebyly předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. vymezeny a dovolání je tak v této části vadné.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (3) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

30 Cdo 1530/2026-121

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. D., zastoupeného MUDr. Mgr. Ivanem Langerem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem [adresa] o zaplacení částky 31 395 676,71 Kč s příslušenstvím a o omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 129/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2025, č. j. 21 Co 202/2025-85, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

1. Zaplacení částky 31 395 676,71 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 3. 2022 do zaplacení a omluvy v žalobě specifikovaném znění, kterou požadoval uveřejnit na náklady žalované na titulní straně jednoho z periodických tisků s celostátní působností ve formátu nejméně ¼ tiskové strany, se žalobce po žalované domáhal jako odškodnění za majetkovou i nemajetkovou újmu způsobenou mu trestním stíháním vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 7/2017, v němž byl obžaloby zproštěn (dále jen „posuzované trestní stíhání“). Žalovaná částka pak představuje škodu v podobě ušlého zisku v důsledku ztráty pozice generálního ředitele D. podniku hl. m. Prahy a omluvou měla být kompenzována nemajetková újma z vedení posuzovaného trestního stíhání.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“), rozsudkem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 19 C 129/2024-64, zamítl žalobu, jak pokud je o požadovanou omluvu (výrok I), tak ohledně částky 31 395 676,71 Kč s příslušenstvím (výrok II), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok III).

3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2025, č. j. 21 Co 202/2025-85, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v obou jeho výrocích. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

5. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobce není přípustné v části směřující proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku III rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).

6. Pokud pak jde o dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroků I a II, zabýval se dovolací soud tím, zda dovolání v této části splňuje náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.

7. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).

8. Ve vztahu k otázkám posouzení běhu promlčecí lhůty, resp. určení jeho počátku, (rozvedené v části IV písm. A dovolání), poučovací povinnosti soudu dle § 118a o. s. ř. (rozvedené v části IV písm. D dovolání) a překvapivosti rozhodnutí (rozvedené v části IV písm. F dovolání) žalobce nevymezil žádné předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. Na tom nic nemění ani to, že v úvodu části IV dovolání žalobce uvedl, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva rozvedených pod písm. A až F této části dovolání, při jejíchž řešení se odvolací soud odchýlil od (blíže nespecifikované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že (blíže nekonkretizovaná) „právní otázka, jenž byla předmětem řízení předcházejícímu vydání napadeného rozsudku, nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešena“ s tím, že veškeré právní otázky žalobce pro přehlednost shrnuje v části V dovolání, kde je formulováno 14 otázek v gramatickém smyslu vztahujících se k dovolacím otázkám rozvedeným v části IV pod písm. A až F dovolání, a současně uvedl, že dovolání je přípustné i z důvodu, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak s tím, že se jedná o otázky řešené v nálezu Ústavní soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21 (jenž je pak dále zmiňován u otázky rozvedené v části IV písm. C dovolání). V části VI dovolání pak žalobce opakuje, že „napadený rozsudek se odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu a současně řeší právní otázky Nejvyšším soudem ještě nevyřešené“ a že „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se Městský soud v Praze, coby soud odvolací, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. V rámci těchto obecných proklamací totiž žalobce nespecifikuje, které konkrétní otázky se má ten, které předpoklad přípustnosti dovolání týkat, ani neuvádí, od které konkrétní judikatury Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Ve vztahu ke třem výše uvedeným dovolacím otázkám tedy nebyly předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. vymezeny a dovolání je tak v této části vadné. Ohledně zbylých otázek pak byly předpoklady přípustnosti dovolání řádně vymezeny v části IV dovolání pod písm. B, C a E.

9. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (rozvedená v části IV písm. B dovolání), neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není, poněvadž skutečnost, že ji žalovaná vznesla až poté, co žalobce částečně odškodnila, takový rozpor nezakládá. Takovou námitku lze vznést kdykoliv za řízení, navíc byl žalobce zastoupen advokátem, jenž by si měl být jako odborník běhu promlčecích lhůt vědom (odstavce 19 až 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dle ustálené judikatury jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu může být vznesení námitky promlčení ze strany žalovaného státu výjimečně hodnoceno jako odporující dobrým mravům nejen, pokud je hlavním a přímým úmyslem státu při uplatnění této námitky žalobce poškodit, jako tomu je u vznesení takové námitky jinými subjekty než státem, ale i v případě, že tomu tak není, avšak jsou zde dány mimořádné a zvláštního zřetele hodné okolnosti, které na straně poškozeného (žalobce) vytvořily závažnou překážku, jež mu ve včasném uplatnění jeho nároku zabránila a pro kterou by závěr o promlčení uplatněného nároku byl pro něj nepřiměřeně tvrdý [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011 (z nějž žalobce v dovolání citoval zřejmě omylem nesprávnou pasáž netýkající se otázky podmínek rozporu námitky promlčení s dobrými mravy), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010]. Takové mimořádné okolnosti shledal Nejvyšší soud například v případě zvláště nepříznivého zdravotního stavu poškozeného (polymorbidní pacient s podstatnou ztrátou zraku i sluchu, trpící i řadou dalších vážných a život ohrožujících onemocnění), který se v rozhodné době neúspěšně snažil potřebnou právní pomoc zajistit, avšak narážel na svou ztíženou možnost plnohodnotné komunikace s úřady (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2616/2022), a Ústavní soud pak u poškozeného, který v souvislosti s nezákonným trestním řízením musel řešit nejen majetkové záležitosti, týkající se jeho do té doby úspěšného podnikání, ale rovněž se vypořádávat s úmrtím manželky a matky jeho nezletilé dcery, která zemřela za tragických okolností (sebevražda), což se nutně projevilo i na jeho zdravotním a duševním stavu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15), nebo v případě zmeškání promlčecí doby z důvodu, že se poškození řídili starší judikaturou o nepromlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy v jiné než peněžité formě, přičemž opačný právní názor byl nastolen až poté, co nárok soudně uplatnili (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17).

10. Při řešení této otázky se tedy odvolací soud od judikatury Nejvyššího (ani Ústavního) soudu neodchýlil, pokud posuzoval konkrétní okolnosti, za kterých žalovaná námitku promlčení uplatnila, a neshledal je tak výjimečné, aby závěr o rozporu námitky s dobrými mravy odůvodňovaly, zejména neshledal, že by měla vznesená námitka zneužívající charakter na újmu účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil (toto se ze skutkových zjištění obou soudů nijak nepodává a žalobce to v řízení ani netvrdil), a současně nedospěl ani k tomu, že by žalobci v uplatnění nároku v promlčecí době nějaké výjimečné okolnosti bránily, neboť žalobce byl zastoupen advokátem a nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu posuzovaným trestním stíháním u žalované včas uplatnil, nepožadoval však formu omluvy, kterou uplatnil až po uplynutí promlčecí doby.

11. Jestliže pak žalobce v dovolání uváděl, že pro rozpor námitky promlčení s dobrými mravy spočívá v „mimořádné“ délce trestního stíhání, „mimořádné“ medializaci věci, „nestandardní“ délce předběžného projednání nároku a v tom, že dobrovolné poskytnutí veřejné omluvy na webových stránkách justice posílilo její důvěru v poskytnutí omluvy i v celostátním tisku, tak tyto skutečnosti mimořádné okolnosti odůvodňující takový závěr dle výše uvedené judikatury nepředstavují. Navíc v průběhu celého řízení žalobce i přes vznesou námitku promlčení ze strany žalované v jejím prvním vyjádření ve věci nespecifikoval, z jakého důvodu by vznesená námitka měla být v rozporu s dobrými mravy, pouze argumentoval „uznáním nároku“ poskytnutím částečného plnění, jak ostatně odvolací soud v napadeném rozsudku zdůraznil (viz odstavec 19 jeho odůvodnění). Žalobce tedy takto konkretizovanou námitku v odvolacím řízení (ani dříve) neuplatnil, ačkoliv bezpochyby mohl, pročež se jí odvolací soud (nad rámec výše uvedeného) nezabýval. Jeho rozhodnutí tak z pohledu předmětné otázky nemůže spočívat na nesprávném právním posouzení věci i z důvodu, že žalobce přichází s námitkou, která z této otázky vychází, až v dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, nebo ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2458/22).

12. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena ani zbylými otázkami „posouzení okamžiku vzniku škody“ (rozvedené v části IV písm. C dovolání) a „posouzení intenzity zásahu a přístupu k ušlému zisku“ (rozvedené v části IV písm. E dovolání), v jejichž rámci žalobce prosazuje svůj závěr o existenci příčinné souvislosti mezi vedením posuzovaného trestního řízení a vznikem škody v podobě ušlého zisku a otázce existence příčinné souvislosti se věnují obě v této souvislosti odkazovaná rozhodnutí (jak nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, tak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3910/2011). Tento závěr je pak zvýrazněn i tím, že ve vztahu k nároku na náhradu škody se odvolací soud zabýval pouze existencí příčinné souvislosti a ani okamžik vzniku škody, ani její případnou výši nezkoumal, jakékoliv námitky ohledně okamžiku vzniku škody a zejména prokázání její výše by se tedy zcela míjely s právním posouzením odvolacího soudu. Pokud pak jde o otázku příčinné souvislosti, tak žalobce zcela přehlíží, že důvodem zamítnutí žaloby v této části (na rozdíl od poněkud vzájemně rozporných závěrů soudu prvního stupně) nebylo vyvrácení existence příčinné souvislosti, ale neunesení břemene tvrzení ohledně její existence. Na časový okamžik rezignace žalobce na funkci generálního ředitele D. podniku hl. m. Prahy po dohodě s primátorem a teprve následné zahájení trestního stíhání (za cca 15 měsíců) odvolací soud poukazoval pouze v tom směru, že z tohoto časového odstupu nelze obecně (tedy bez dotvrzení dalších v napadeném rozsudku rozvedených okolností, které však žalobce nedotvrdil) na existenci příčinné souvislosti usuzovat, a to ani z pohledu závěrů nálezů Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21 (viz zejména odstavce 30 až 36 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Žalobce se tudíž svými výše uvedenými dovolacími námitkami se závěry odvolacího soudu míjí. Na vyřešení takové námitky tudíž napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc, i pokud by odvolací soud kategorický závěr o neexistenci příčinné souvislosti skutečně učinil, tak obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Pouhý nesouhlas se závěrem o její (ne)existenci tudíž přípustnosti dovolání nemůže založit.

13. Namítal-li žalobce současně vady v postupu soudů při poučování dle § 118a o. s. ř. či neprovedení některých navržených důkazů, tak k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což však v daném případě splněno není.

14. K obsahu podání žalobce ze dne 17. 4. 2026 v rozsahu, jímž doplňoval a rozšiřoval své dovolání, nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť bylo učiněno po lhůtě pro podání dovolání, ve které je možno doplnit dovolání o údaj, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo o vymezení důvodu dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Navíc, pokud žalobce v tomto podání poukazoval na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 12. 2025, č. j. 47 C 199/2024-155, tedy na rozhodnutí vydané až po vydání napadeného rozsudku, tak obsah takového rozhodnutí nemůže založit překvapivost dříve vydaného rozhodnutí. Současně dle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti a důkazy.

15. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 450 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. 10. 2026

JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací