Plný text
30 Cdo 1565/2026-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně J. S., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem [adresa] o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 114/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2026, č. j. 72 Co 354/2025-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 319/2021.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 9. 2025, č. j. 15 C 114/2024-49, žalobu v celém rozsahu zamítnul (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 1. 2026, č. j. 72 Co 354/2025-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I, v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Námitky, že měl odvolací soud vyhodnotit délku posuzovaného řízení jako nepřiměřeně dlouhou, a že měl více přihlédnout k průtahům řízení před Ústavním soudem, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vždy vycházet z celkové délky řízení, a nikoliv jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srov. bod III. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 58/2011, dále jen „Stanovisko“). Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3151/2016), což není případ žalobkyně.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobkyně, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, protože odvolací soud neposoudil přiměřenost délky posuzovaného řízení obdobně jako v rozhodnutích Městského soudu v Praze vydaných v jiných řízeních a předložených žalobkyní. Žalobkyní odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 se zabývá poskytování srovnatelného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, nikoli za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Nejvyšší soud pak setrvale judikuje, že při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017), což odvolací soud v nyní projednávané věci učinil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 8. 2026
Mgr. Vít Bičák předseda senátu