Plný text
30 Cdo 1598/2026-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. V., zastoupeného Mgr. Janem Soukupem, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem [adresa] o zaplacení 9 690 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 110/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2026, č. j. 91 Co 300/2025-308, ve znění opravných usnesení ze dne 20. 2. 2026, č. j. 91 Co 300/2025-320, a ze dne 31. 3. 2026, č. j. 91 Co 300/2025-340, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal po žalované zaplacení částky 9 690 500 Kč s příslušenstvím, jakožto náhrady různých typů nemajetkových újem, které mu vznikly v souvislosti s trestním řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 2/2016, sestávající z částky 3 000 000 Kč coby náhrady za újmu způsobenou specifickými negativními okolnostmi trestního řízení, částky 1 690 500 Kč jakožto náhrady za újmu způsobenou nutností vynaložení úsilí žalobce na svoji obhajobu, částky 3 000 000 Kč coby náhrady za újmu způsobenou mediální dehonestací žalobce a částky 2 000 000 Kč jakožto náhrady za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 4. 2025, č. j. 11 C 110/2023-232, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 039 390 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 039 390 Kč od 26. 3. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, ve které žalobce požadoval zaplacení částky 8 651 110 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 651 110 Kč od 26. 3. 2023 do zaplacení (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 262 238 Kč (výrok III) a rozhodl o vrácení části soudního poplatku ve výši 4 000 Kč žalobci (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce a žalované napadeným rozsudkem, ve znění opravných usnesení ze dne 20. 2. 2026, č. j. 91 Co 300/2025-320, a ze dne 31. 3. 2026, č. j. 91 Co 300/2025-340, zastavil řízení o odvolání žalované proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 373 937,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 3. 2023 do zaplacení (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, pokud jím bylo rozhodováno o zaplacení nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 6 540 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 3. 2023 do zaplacení, zamítl; ve zbývající části výroku ukládající žalované povinnost zaplatit žalobci 48 912,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 3. 2023 do zaplacení, jej potvrdil (výrok II). Rozsudek soudu prvního stupně dále v části výroku I, jímž bylo rozhodováno o zaplacení nemajetkové újmy za vydání nezákonného rozhodnutí, změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 610 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 3. 2023 do zaplacení, zamítl (výrok III), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok IV) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 188 404 Kč (výrok V).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil, a uzavřel, že žalobci náleží zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení i za nezákonné trestní stíhání. Při určení výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vyšel ze základní částky 136 500 Kč, kterou snížil o 40 % pro skutkovou a procesní složitost věci a zvýšil o 30 % s ohledem na postup orgánů veřejné moci, jenž spočíval zejména v nedostatečném objasnění věci ve vztahu k žalobci v přípravném řízení a v opakovaném rušení meritorních rozhodnutí pro vady při hodnocení důkazů; za adekvátní proto považoval částku 122 850 Kč. Při určení zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání odvolací soud přihlédl k povaze a délce trestního stíhání, jeho konkrétním osobnostním, profesním a rodinným dopadům a ke srovnání s obdobnými případy, zejména věcí projednávanou Městským soudem v Praze pod sp. zn. 53 Co 183/2024; za přiměřenou proto považoval částku 300 000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroků II, III a IV, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, v jakém dovolatel napadá výrok II rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, není dovolání subjektivně přípustné, neboť oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda kritérium složitost řízení podle § 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), je v případě nezákonného trestního stíhání obviněného kryto jeho odpovědností a musí být právně posuzováno v neprospěch výše odškodnění, kdy nebylo zjištěno nic, čím by se obviněný přičinil o vyvolání a složitost svého trestního řízení, přičemž Nejvyšší soud by měl tuto otázku dle dovolatele posoudit jinak, než ji dosud posuzuje ve své rozhodovací praxi. Dovolatel zde uvádí, že nevidí žádný důvod pro snížení základní částky zadostiučinění o 40 % z důvodu složitosti řízení a částka odškodnění je tak nepřiměřeně nízká okolnostem případu. Uvedený postup podle něj dále vedl k extrémnímu rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry odvolacího soudu.
Dovolatel v této souvislosti nepředkládá žádné argumenty odůvodňující odklon od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu postupem podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Složitost řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk je samostatným objektivním kritériem, zahrnujícím zejména skutkovou, právní a procesní složitost věci i počet instancí, v nichž byla věc projednávána; jednotlivé složky lze hodnotit samostatně, neboť každá může objektivně přispět k délce řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, a ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. 30 Cdo 3129/2025). Skutečnost, že dovolatel svým jednáním k průtahům nepřispěl, proto sama o sobě zohlednění objektivní složitosti nevylučuje, neboť jednání poškozeného, jímž přispěl k průtahům, je samostatným hlediskem podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Dovolatel tak toliko zpochybňuje individuální vyhodnocení skutkových okolností věci a rozsah snížení základní částky. Nadto argumentace žalobce do značné míry pomíjí, že v této části mu bylo poskytnuto zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, tedy dlouhotrvající nejistotu o jeho výsledku, nikoliv za samotné trestní stíhání jako takové. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 754/2024).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda existuje odpovědnost obviněného advokáta za újmu způsobenou mu sebeobhajobou v nezákonném trestním řízení, protože obviněný využil zákonem stanovené možnosti hájit se sám a nevyužil, ani neměl povinnost využít obhájce ex offo, případně, zda je sebeobhajoba obviněného advokáta relevantní skutečností pro určení újmy způsobené mu nezákonným trestním stíháním? Dovolatel uvádí, že tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Odvolací soud ve zde souzené věci však své rozhodnutí nezaložil na závěru (napadené rozhodnutí na vyřešení předkládané otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí), že by obviněný advokát byl povinen využít služeb obhájce, popřípadě že by se volbou sebeobhajoby zbavil práva na odčinění újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, nýbrž uvedl, že dovolatel se z vlastní vůle rozhodl nevyužít právního zastoupení a věnovat své obhajobě veškerý čas na úkor výkonu advokacie a rodinného života, přičemž mu výkon advokacie nebyl pozastaven a ani nebylo prokázáno, že by v důsledku trestního stíhání přicházel o klienty. Pokud se žalobce rozhodl věnovat veškerý čas vlastní obhajobě, nikoliv výkonu svého povolání, způsobil si tím sám pokles příjmů i navazující zhoršení životní úrovně rodiny (náhradu za ušlý zisk ovšem žalobce nepožadoval; poznámka Nejvyššího soudu). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom patrné, že odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) několik případů, které byly s posuzovaným případem žalobce v podstatných znacích porovnatelné, nalezl, přičemž současně s tím zmínil a zohlednil, jak zjištěné společné znaky srovnávaných případů, tak i to, v čem se tyto případy od sebe naopak lišily. Zohlednil přitom, že zásah do profesní sféry dovolatele byl nižší, neboť mohl advokacii po celou dobu vykonávat. Tímto postupem se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto závěr, že pokles příjmů a navazující zhoršení životní úrovně rodiny nelze v tomto rozsahu přičítat státu, představuje individuální hodnocení příčinné souvislosti mezi trestním stíháním a tvrzenými následky, nikoliv řešení dovoláním předestřené obecné právní otázky. Argumentuje-li dovolatel tím, že pokud by si obhájce zvolil, měl by nárok na náhradu takto vynaložených nákladů, pomíjí, že tato náhrada vyplývá ze speciálního ustanovení § 31 OdpŠk, které právě vymezuje, za jakých podmínek a v jakém rozsahu se takové náklady považují za součást skutečné škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013). Dovolatel v této části vychází z vlastní verze skutkových okolností věci, která nenalézá oporu ve skutkových závěrech odvolacího soudu. Jeho argumentace tak nesměřuje proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti hodnocení provedených důkazů a skutkovému závěru odvolacího soudu o příčinách poklesu jeho příjmů a o rozsahu následků trestního stíhání v jeho profesní a rodinné sféře. Takový závěr není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, ale závěrem skutkovým, jímž je dovolací soud vázán. Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2495/2024).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. konečně nezakládá ani otázka, zda vyloučení dovolatele ze všech úkonů přípravného řízení je úmyslné, okolností zvláštního zřetele hodnou a důvodem pro navýšení odškodnění nad běžnou úroveň, v rámci jejíhož řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom vychází z toho, že odpovědnost státu za újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím, se posuzuje podle ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž se považuje usnesení o zahájení trestního stíhání, když správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání se přitom neposuzuje, neboť rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012). Tato skutečnost však nevylučuje přihlédnutí k okolnostem zahájení či průběhu trestního stíhání při určení formy a výše přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk, mohou-li být významné pro posouzení následků v osobnostní sféře poškozeného. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena i v závěru, že státu lze přičíst k tíži excesivní způsoby jednání orgánů činných v trestním řízení, která mohou mít za následek větší rozsah nemajetkové újmy později obžaloby zproštěné osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3773/2023). Odvolací soud přitom uvedl, že trestním řízením vedeným na základě nezákonného rozhodnutí bylo zasaženo do práva žalobce na spravedlivý proces, neboť byl v přípravném řízení bez srozumitelného odůvodnění vyloučen z úkonů trestního řízení, a že byly prokázány obecné dopady spojené většinou s každým trestním stíháním, tj. psychická zátěž, stres, nervozita, pocit nejistoty, obavy z odsouzení a bylo zasaženo i do soukromí žalobce domovními prohlídkami a lustrací jeho majetku, k níž měly přístup i další osoby a tyto okolnosti zohlednil při celkovém posouzení výše zadostiučinění. Úmyslnost tvrzeného postupu ani další konkrétní mimořádné následky v osobnostní sféře dovolatele, jež by odůvodňovaly další navýšení zadostiučinění, však odvolací soud nezjistil. Dovolatel tak i zde zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu a jeho individuální úvahu o výši zadostiučinění, čímž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
K případným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 10. 2026
Mgr. Vít Bičák předseda senátu