Plný text
30 Cdo 1611/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce J. N., zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] částky 10.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 11 C 216/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 1. 2010, č.j. 18 Co 629/2009 – 100, takto:
Dovolání se odmítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 26. 8. 2009, č.j. 11 C 216/2009, kterým byl pod výrokem I. zamítnut nárok žalobce na zaplacení částky 10.000.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Ministerstva vnitra a pod bodem II výroku nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl v rozsahu potvrzujícího výroku žalobce dovoláním s odůvodněním, že odvolací soud zkrátil žalobce na jeho právech tím, že neprojednal a nepřiznal žalobci jím uplatněné nároky. Poukazoval zároveň na to, že „ani jedno podání k orgánům činným v trestním řízení nebylo řádně započato“. Proto se „dovolává smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aby bylo konečně jednáno ve smyslu zákonů“ a žádá, „aby byla tato věc řádně posouzena.“
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném po 1.7.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Dovolatel v posuzované věci však dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá. Jeho námitky obecného charakteru směřují spíše proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, popř. namítají jiné vady řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., ke kterým však nelze, jak vyplývá z výše citovaného znění § 237 odst. 3 o.s.ř., při posuzování přípustnosti dovolání přihlížet. Stejně tak dovolací soud neshledal, že by dovolatel uplatnil otázku zásadně právně významnou procesní povahy. Ze spisu samého se ostatně uplatnitelnost takového důvodu ani nepodává.
Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolací soud podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. srpna 2010
JUDr. František I š t v á n e k , v. r. předseda senátu