Plný text
30 Cdo 1723/2026-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem [adresa] o zaplacení částky 132 308 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 47/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2026, č. j. 14 Co 389/2025-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 8. 2025, č. j. 28 C 47/2024-116, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla stanovena povinnost zaplatit mu částku 132 308 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 1. 2026, č. j. 14 Co 389/2025-162, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a výrokem III uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.
Výše uvedené částky se žalobce domáhal jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou daňového a navazujícího soudního řízení.
Soud prvního stupně i soud odvolací uzavřely, že délka řízení trvajícího 1 rok a 4 měsíce nebyla nepřiměřená, a to zejména i vzhledem ke kritériu významu předmětu řízení pro žalobce, tj. toho, co pro něj bylo v sázce. Odvolací soud připustil, že samotný výsledek řízení je obecně pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, nevýznamný, což však neplatí v případech, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek řízení již od počátku znám, tedy v případech zřejmě bezúspěšného uplatňování práva anebo v případech, v nichž se nejistota účastníka ohledně výsledku řízení omezovala pouze na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl. O takový výjimečný případ se dle názoru odvolacího soudu jedná i v projednávané věci. Odvolací soud s odvoláním na skutková zjištění soudu prvního stupně přisvědčil jeho závěru, že po uplynutí 6 měsíců ode dne vyrozumění o právní moci exekučního příkazu (tj. od 11. 4. 2017), tedy dnem 11. 10. 2017 již žalobce nemohl být v nejistotě ohledně výsledku exekuce přikázáním pohledávky z jeho účtu. Současně soud prvního stupně uvedl, že domněnka vzniku újmy na straně žalobce byla vyvrácena. Žalobce přitom na výzvu soudu prvního stupně výslovně odmítl doplnit svá tvrzení ohledně toho, jakým způsobem se průtažné řízení projevilo v jeho osobní a majetkové sféře s tím, že nemajetková újma žalobce se presumuje. Ze stejného důvodu žalobce výslovně odmítl doplnit svá tvrzení ohledně toho, v čem spočívala nejistota z výsledků průtažného řízení, jakým způsobem se projevovala a jaký měla dopad na jeho život. Dle odvolacího soudu dnem 11. 10. 2017 nejistota žalobce ohledně výsledku exekuce skončila, na čemž nemůže ničeho změnit posléze – již zcela formálně – vedené řízení před správními soudy se závěrem, že předmětný exekuční příkaz byl nezákonný.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit námitka žalobce, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované dle žalobce rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011, ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, a ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012. Dle žalobce odvolací soud ze správně zjištěného skutkového stavu vyvodil nesprávné právní závěry ohledně skončení nejistoty žalobce marným uplynutím šestiměsíční doby trvání účinků exekučního příkazu, protože žalobce vnímal nejistotu z výsledku řízení před správními soudy, ve kterém se jednalo o odstranění tohoto exekučního příkazu vydaného správcem daně. A také proto, že žalobce v okamžiku podání žaloby a kasační stížnosti nemohl vědět, zda mu bude nakonec vyhověno a naříkaný exekuční příkaz bude zrušen, a tudíž jeho nejistota trvala i po dobu řízení před správními soudy.
Žalobcem namítaná a výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2721/2011 a 30 Cdo 3320/2012 posuzují velmi specifické situace, a to kolaudační řízení a výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým dítětem. Jejich závěry na projednávanou věc proto nejsou přiléhavé. V dalším žalobcem namítaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 243/2015 Nejvyšší soud dospěl k závěru, dle nějž rozhodný počátek a rozhodný konec řízení z hlediska posuzování délky řízení se ne vždy striktně odvíjí od počátku a konce řízení dle procesních předpisů, neboť vždy je nutné mít na zřeteli, že má být odškodněna nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Proto Nejvyšší soud např. ve vztahu k vykonávacímu řízení dovodil, že je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012), nebo ve vztahu k insolvenčnímu řízení dovodil, že z hlediska posouzení délky řízení je koncem řízení den, kdy insolvenční správce splnil vůči poškozenému (konkrétnímu oprávněnému v insolvenčním řízení) pravomocné rozvrhové usnesení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 132/2012). Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že po 11. 10. 2017 již posuzované řízení mělo pro žalobce zanedbatelný význam, přičemž na základě této úvahy určil rozhodný konec posuzovaného řízení, postupoval v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Měl-li žalobce za to, že navzdory postižení částky 1 000 Kč na účtu již jinou exekucí a navzdory uplynutí šestiměsíční doby dle § 190 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, mělo zrušení exekučního příkazu pro něj konkrétní, nikoli nepatrný význam a v důsledku toho byl i nadále v nejistotě ohledně výsledku řízení z hlediska konkrétního dopadu do jeho práv a povinností, bylo na něm, aby reagoval na výzvy soudu prvního stupně podle § 118a o. s. ř. učiněné při jednání dne 7. 4. 2025. Mohl a měl doplnit, jak konkrétně se průtažné řízení projevilo v jeho osobní a majetkové sféře a v čem spočívala jeho nejistota ohledně výsledku průtažného řízení, jakým způsobem se projevovala a jaký měla dopad na jeho život. Rovněž podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (3. právní věta) uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je třeba nemajetkovou újmu tvrdit. Tím spíše je to třeba, jestliže soud účastníka postupem podle § 118a o. s. ř. k takovému doplnění tvrzení vyzve, neboť mu z prokázaných skutečností a průběhu řízení existence újmy, ať pro absenci konkrétního významu předmětného řízení či pro absenci nejistoty o výsledku řízení, nevyplývá.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2026
Mgr. Vít Bičák předseda senátu