Paragrafiq Asistent a předplatné spouštíme už brzy. Děkujeme všem, kdo nám s vývojem a testováním pomohli.

Usnesení

Spisová značka

30 Cdo 1725/2026

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 2026-07-13ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.1725.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Vady

Právní věta

⚠ Generováno AIKvalita: vysoká

Dovolání musí podle § 241a odst. 2 o. s. ř. konkrétně vymezit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti; pouhá citace § 237 o. s. ř. ani obecné zpochybnění nestrannosti soudu této povinnosti nevyhoví. Nejsou-li tyto vady ve lhůtě odstraněny, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 241b odst. 3 o. s. ř. odmítne.

Disclaimer: Toto shrnutí bylo automaticky vygenerováno umělou inteligencí z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem. Pro právně závazné použití ověř v originálním textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Osobní údaje v tomto rozhodnutí byly automaticky anonymizovány (2 místa). Najetím na značku zobrazíte podrobnost.

Plný text

30 Cdo 1725/2026-73

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. T. L. v právní věci žalobce P. B., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Borkovcem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] o zaplacení částky 110 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 92 C 165/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 16. 4. 2025, č. j. 30 Co 549/2024-18, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 4. 2025, č. j. 30 Co 549/2024-18, potvrdil usnesení Okresního soudu v Liberci jako soudu prvního stupně ze dne 18. 11. 2024, č. j. 92 C 1652024-10, kterým byla vyslovena místní nepříslušnost Okresního soudu v Liberci s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce pouze zpochybňuje nestrannost a nezávislost Obvodního soudu pro Prahu 2.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém potvrdil své výše uvedené předchozí závěry.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 7. 2026

JUDr. T. L. pověřený člen senátu

Máte otázku k tomuto rozhodnutí?

Zeptejte se asistenta

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací