Plný text
30 Cdo 1758/2026-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce R. T., zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem [adresa] o zaplacení 117 061 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 203/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2026, č. j. 23 Co 23/2026-230, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 10. 2025, č. j. 10 C 203/2024-201, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 12 178 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co požadavku žalobce na zaplacení dalších 104 883 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy, které mu měly vzniknout v důsledku dvou nezákonných trestních stíhání (zahájených usneseními Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Praha, ze dne 6. 9. 2023, resp. ze dne 29. 1. 2024). Škoda, jejíž náhrady se žalobce domáhal, měla spočívat v nákladech na obhajobu ve výši 32 670 Kč, na níž již žalovaná dobrovolně plnila, a žalobce tudíž žalobou požadoval jen doplacení rozdílu ve výši 17 061 Kč. Na náhradě nemajetkové újmy pak žalobce požadoval zaplacení 50 000 Kč za první trestní stíhání a 50 000 Kč za druhé trestní stíhání. Soud prvního stupně výše identifikovaným rozsudkem žalobě částečně vyhověl, a to co do částky 2 178 Kč na požadované náhradě škody (nákladech na obhajobu) a co do 10 000 Kč na požadované náhradě nemajetkové újmy za druhé trestní stíhání. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy za první trestní stíhání dospěl soud prvního stupně k závěru, že tento nárok je promlčený.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci dalších 15 000 Kč s příslušenstvím, jinak, co do částky 89 883 Kč s příslušenstvím tento výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud shledal zcela správnými závěry soudu prvního stupně stran požadované náhrady škody za náklady vynaložené na obhajobu žalobce i stran uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené prvním trestním stíháním. Rozsudek soudu prvního stupně změnil toliko ohledně výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou druhým (nezákonným) trestním stíháním, neboť shledal, že přiměřeným zadostiučiněním je právě částka 25 000 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž výslovně zdůrazňuje, že jím nebrojí proti výši zadostiučinění přiznaného odvolacím soudem za druhé nezákonné trestní stíhání, nýbrž že předmětem dovolání činí výlučně právní posouzení otázky běhu a stavení subjektivní promlčecí lhůty, která se týká toliko nároku vztahujícího se k prvnímu nezákonnému trestnímu stíhání. Podle dovolatele záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení otázky, jakým způsobem pokračuje běh subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „OdpŠk“ – po stavení jejího běhu podle § 35 odst. 1 OdpŠk, jestliže byl nárok uplatněn u příslušného orgánu ještě před uplynutím této lhůty, a zda žaloba podaná poslední den zbývající části této lhůty je žalobou podanou včas. Tuto otázku odvolací soud podle dovolatele posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, přičemž dospěl k závěru, že dovolání není objektivně přípustné.
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. platí, že dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle ustáleného výkladu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu považuje za rozhodnou výše peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy v rozsahu, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Tento závěr vyplývá též z důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jež dokládá záměr zákonodárce, aby zněním § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinným od 30. 9. 2017 byla zúžena možnost podání dovolání v tzv. bagatelních věcech, nikoli rozšířena (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, ze dne 30. 8. 2018, sen. zn. 29 NSCR 107/2018, ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 748/2019, ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2195/2019, ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 633/2020, ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 770/2021, ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 670/2021, a ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 438/2021). Tuto rozhodovací praxi shledal ústavně souladnou též Ústavní soud (srov. například usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, či ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2577/21).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu se též dlouhodobě prosazuje názor, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Právem (nárokem) se samostatným skutkovým základem se přitom rozumí nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalobce odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení. Je-li žalobou uplatněno několik nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, pak podle ustálené soudní praxe soud ve vyhovujícím výroku rozsudku vždy žalovanému uloží povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (třebaže se samostatným skutkovým základem). Ač jde o omezení, jež nemá oporu v jazykovém výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které hodnotový census váže k slovnímu spojení „peněžité plnění“, jež je významově jiné (širší) než pojmy „nárok“ nebo „samostatný skutkový základ nároku“, lze toto (další) omezení odvodit ze zásad, jimiž se soud řídí (má řídit) v občanském soudním řízení sporném (pro které je uvedená úprava primárně určena), za použití výkladu e ratione legis (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023 a rozhodnutí, na která je v něm odkazováno). S judikaturou Nejvyššího soudu založenou na omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. prostřednictvím úvahy, zda (ne)jde o nárok se samostatným skutkovým základem, se přitom ve své judikatuře ztotožnil i Ústavní soud (srov. například nálezy ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20).
Nutno ovšem zdůraznit, že výše uvedený rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, rovněž obsahuje závěr, podle něhož platí, že jestliže je předmětem řízení (v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
Při aplikaci těchto právních závěrů na daný případ není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť dovoláním byl napaden výrok I rozsudku odvolacího soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně stran samostatného nároku (na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci prvním trestním stíháním), jehož výše nepřesahuje 50 000 Kč, přičemž zamítnutí tohoto nároku bylo odvolacím soudem potvrzeno ze samostatného právního důvodu, konkrétně jeho promlčení.
K tomu je třeba doplnit, že pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 118/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
Přípustnost dovolání není s ohledem na shora vyložené důvody dána, a to ani z toho důvodu (jak argumentuje dovolatel), že napadené rozhodnutí závisí na řešení samostatné právní otázky výkladu § 35 odst. 1 OdpŠk, která je podle dovolatele „otázkou rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Jak vyplývá z návětí § 238 odst. 1 o. s. ř. objektivní nepřípustnost dovolání podle tohoto ustanovení brání Nejvyššímu soudu dovolání projednat, i kdyby jinak bylo podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Z právě uvedeného důvodu dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro jeho nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Bylo-li dovolání žalobce odmítnuto, náleží žalované náhrada nákladů řízení ve formě paušální náhrady režijních nákladů, a to ve výši 450 Kč. K této výši paušální náhrady dospěl Nejvyšší soud podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2026.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 8. 2026
JUDr. Pavel Simon předseda senátu