Plný text
30 Cdo 1848/2026-323
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce T. J., zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem [adresa] o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 95/2025, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2026, č. j. 53 Co 25/2026-302, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2026, č. j. 53 Co 25/2026-302, se ve výroku I v rozsahu, v němž potvrdil výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 10. 2025, č. j. 15 C 95/2025-238, ohledně částky 50 000 Kč s příslušenstvím, ve výroku II v rozsahu, v němž žalované uložil zaplatit žalobci dalších 50 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku III, o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalované odmítá.
O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 16. 10. 2025, č. j. 15 C 95/2025-238, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 286 168,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 594 228 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím (dále také „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 282 720 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci (další) částku 50 000 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady újmy z titulu nezákonného rozhodnutí s tím, že je příslušník Policie ČR, který byl od 16. 5. 2022 do 13. 6. 2024 trestně stíhán pro skutek poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „TrZ“), následně pro přečin poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 TrZ a přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 a 4 TrZ. Dne 12. 2. 2024 byl ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 77/2023 vyhlášen zprošťující rozsudek podle § 226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád. Náhrada škody v nynějším řízení je tak tvořena náklady na obhajobu ve výši 87 000 Kč (jež nakonec mezi účastníky zůstala sporná co do 3 448,50 Kč), ušlým služebním příjmem od srpna 2022 do července 2024 ve výši 148 440 Kč, který byl následně ještě rozšířen na 366 448 Kč, škodou způsobenou degradací hodnosti a pracovní pozice v období od února 2024 do listopadu 2024 ve výši 110 500 Kč. Na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které nebylo završeno odsouzením, požadoval žalobce částku 450 000 Kč.
4. Jelikož se dovolání žalované dotýká pouze nároku na náhradu škody způsobené ušlým služebním příjmem a nároku na náhradu nemajetkové újmy, Nejvyšší soud upozorňuje, že v následující naraci rekapituluje předcházející rozhodnutí pouze z pohledu těchto nároků.
5. Soud prvního stupně shledal existenci odpovědnostního titulu v nezákonném rozhodnutí, jelikož žalobce byl trestně stíhán, přičemž toto stíhání skončilo zprošťujícím rozsudkem. Na doplatek ušlého služebního příjmu za období zproštění výkonu služby od 3. 8. 2022 do 31. 7. 2024 byl žalobci podle § 124 odst. 6 zákona č. 361/2003 Sb., zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „služební zákon“), vyplácen pouze služební příjem ve výši 50 % průměrného služebního příjmu a následně mu byla doplacena jeho zbývající část. Žalobce nicméně požadoval vyšší částku, která podle něj odpovídala „případnému pravděpodobnému výdělku“ ve smyslu § 350, resp. 355 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Žalobce dále požadoval valorizaci této částky s odkazem na nařízení vlády č. 140/2022 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě vzniklé služebním úrazem nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých, soud prvního stupně však uzavřel, že toto nařízení se ratione materiae na žalobcem uplatněný nárok nepoužije. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci měla být za předmětné období vyplacena částka 1 630 608 Kč, přičemž mu byla vyplacena částka 677 833 Kč jako vyplácená část služebního příjmu a 720 055 Kč jako část doplacená. Z tohoto důvodu soud prvního stupně na ušlém zisku žalobci přiznal částku 232 720 Kč, ve „valorizační části“ v částce 133 728 Kč potom uplatněný nárok zamítnul.
6. Co do náhrady nemajetkové újmy, soud prvního stupně shledal, že žalovanou již byla žalobci vyplacena částka 50 000 Kč. Po provedeném dokazování, které založil zejména na čestných prohlášeních osob z okolí žalobce, na základě kterých zhodnotil projevy proběhnuvšího trestního stíhání v osobním životě žalobce, a po srovnání s jinými obdobnými případy dospěl soud prvního stupně k závěru, že je na místě přiznat žalobci celkové odškodnění ve výši 100 000 Kč, po započtení toho, co již plnila žalovaná, tedy žalobci na náhradu způsobené nemajetkové újmy přiznal dalších 50 000 Kč (tato částka je obsažena ve výroku I jeho rozsudku).
7. Odvolací soud se na základě odvolání obou účastníků s hodnocením soudu prvního stupně většinově ztotožnil. Jako správné měl jak vyhodnocení škody v podobě nároku na ušlý zisk (služební příjem), tak odmítnutí argumentu týkajícího se valorizace. Žalované potom nepřisvědčil v její námitce, že žalobce se měl doplacení sporné části služebního příjmu domáhat ve správním řízení (proti služebnímu funkcionáři) primárně po Policii ČR jako svém zaměstnavateli, jelikož žalovaná vystupuje v pozici tzv. posledního dlužníka, který plní pouze tehdy, pokud by poškozený nemohl dosáhnout uspokojení vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen. Odvolací soud v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1156/2020, ze kterého dovodil, že nejde o nároky plynoucí ze služebního poměru, ale o nároky plynoucí z odpovědnosti státu způsobenou výkonem veřejné moci, a je tedy na místě použít režim zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále též „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“]. V tomto rozsahu tak prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Ohledně nemajetkové újmy však odvolací soud, který vycházel z výsledků dokazování provedeného soudem prvního stupně, upozornil na závažnější dopady do osobní sféry žalobce, nežli tomu bylo u případů, které soud prvního stupně zvolil pro srovnání. Jako přiléhavější vyhodnotil případ, na nějž odkazoval žalobce (rozsudek Krajského soudu v Jihlavě ze dne 20. 12. 2019, č. j. 21 C 167/2015-105, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2020, č. j. 17 Co 88/2020-246), a jako spravedlivé shledal přiznání nemajetkové újmy v celkové výši 150 000 Kč, rozsudek soudu prvního stupně tak změnil tak, že žalobci přiznal dalších 50 000 Kč (oproti 50 000 Kč přiznaných dobrovolně žalovanou a totožnou částkou přiznanou soudem prvního stupně).
II. Dovolání
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále jen „dovolatelka“) v rozsahu jeho výroku I, tedy co do částky 232 720 Kč, a dále v rozsahu měnícího výroku II, kterým odvolací soud přiznal žalobci částku 50 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. K přípustnosti uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného i procesního práva.
9. Co se týče nároku na náhradu škody z ušlého platu, žalovaná argumentuje, že pokud byl žalobce přesvědčen, že doplatek platu mu byl ze strany Policie ČR poskytnut v nesprávné výši, měl se primárně se svým požadavkem na doplacení náhrady obrátit na svého zaměstnavatele. Podle žalované totiž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedostáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen plnit. Škoda spočívající ve ztrátě majetku tak oprávněnému vzniká až tehdy, pokud jeho pohledávku nelze jako přímý nárok uspokojit. V tomto směru odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, nebo ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2154/2011.
10. K nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním dovolatelka zdůraznila, že soudy rozhodovaly za situace, kdy žalobce již v rámci předběžného projednání nároku od žalované obdržel plnění v rozsahu 50 000 Kč. Rozhodnutím soudů pak byla tato satisfakce navýšena o dalších 100 000 Kč. Dovolatelka je přesvědčena, že zásah do osobnostní sféry žalobce v takovém rozsahu prokázán nebyl. Soudu prvního stupně dovolatelka vytýká, že činil skutkové závěry z čestných prohlášení dalších osob, přičemž podle dovolatelky čestná prohlášení kolegy a rodinných příslušníků žalobce jsou „formulována jednotně a budí dojem předpřipraveného textu.“ Dovolatelka ve svém odvolání namítala, že tato prohlášení „nemohou mít takovou validitu jako důkaz svědeckou výpovědí“, z čehož dovozuje, že skutkový stav byl zjištěn nesprávně. V tomto smyslu dovolatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, a ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2795/2009.
11. Žalobce k podanému dovolání zaslal své vyjádření, ve kterém navrhuje dovolání odmítnout. Podle něj odvolací soud správně vyhodnotil otázku uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., svým odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1156/2020. Nesouhlasí ani s otázkou dokazování pomocí čestných prohlášení; v dovolací argumentace žalobce spatřuje rozporování zjištěného skutkového stavu.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. V rozsahu první dovolatelem předestřené otázky týkající se subsidiarity odpovědnosti státu shledal Nejvyšší soud dovolání nepřípustným, neboť v jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
17. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1156/2020, ve kterém se ve skutkově obdobné věci tamější žalobce domáhal obdobných nároků jako nynější žalobce také v režimu zákona č. 82/1998 Sb. a přesto nebyl jeho nárok uplatněný vůči České republice – Ministerstvu spravedlnosti shledán předčasným tak, jak navrhuje v nynějším řízení dovolatelka. Jak totiž vyplývá z bodu 26 výše citovaného rozhodnutí, okolnost, že majetková újma (škoda) spočívá v zisku ušlém na nárocích pouze souvisejících se služebním příjmem příslušníků bezpečnostních sborů a s ním, aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. nevylučuje, neboť nejde o nároky plynoucí ze samotného služebního poměru, ale o nároky odvíjející se z odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem veřejné moci (srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 211/2021, bod 28).
18. Od tohoto nároku je potom třeba odlišovat nárok na doplacení části služebního příjmu, o níž byl služební příjem zkrácen, podle § 124 odst. 6 služebního zákona. Ten sice směřuje k dosažení obdobného cíle, tj. k nahrazení ztráty služebního příjmu způsobené zproštěním výkonu služby v důsledku nezákonného (mimo jiného) trestního stíhání, představuje však samostatný nárok. Z povahy věci potom nicméně platí, že ušlý zisk může být podle posledně jmenovaného zákona nahrazen pouze v té výši, ve které nebyl doplacen coby služební příjem podle § 124 odst. 6 služebního zákona. Ze žalobních tvrzení přitom neplyne, že by se žalobce v přítomné věci duplicitně domáhal těch nároků, jež mu již v režimu § 124 odst. 6 služebního zákona pravomocným rozhodnutím ve správním řízení přiznal příslušný služební funkcionář.
19. Z výše uvedeného potom vyplývá, že argumentace dovolatelky stran nutnosti uplatnit nárok nejprve vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen, je zde nepřiléhavá, jelikož u předmětného nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. je stát (ve smyslu tohoto zákona) dlužníkem jediným.
20. Nejvyšší soud tak shledává, že odvolací soud se od ustálené praxe dovolacího soudu ohledně výše uvedené otázky (včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazovaných v dovolání) neodchýlil a dovolání ve vztahu k ní není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
21. Dovolání nicméně shledal Nejvyšší soud přípustné v otázce dokazování rozporovanými čestnými prohlášeními, neboť při řešení této parciální procesní otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
22. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je ve výše specifikovaném rozsahu nejen přípustné, ale též opodstatněné.
23. Dokazování, které soud v občanském soudním řízení provádí zásadně při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), slouží ke zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě soud rozhoduje o věci samé (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Zákon neurčuje, jakými důkazními prostředky má účastník řízení splnit svoji důkazní povinnost (povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení zakotvenou v § 120 o. s. ř.); z tohoto hlediska nestanoví žádná omezení a podává pouze příkladmý výčet důkazních prostředků, které nejčastěji přicházejí v úvahu. Obecně mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků (srov. § 125 o. s. ř.).
24. Občanské soudní řízení je ovládáno – mimo jiné – zásadou přímosti (bezprostřednosti), podle které dokazování zásadně provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému je třeba předvolat účastníky řízení (§ 115 odst. 1 o. s. ř.). Dokazování mimo jednání procesního soudu (dožádaným soudem nebo mimo jednání předsedou senátu z pověření senátu), popřípadě bez fyzické účasti vyslýchané osoby u jednání [s využitím technického zařízení pro přenos obrazu a zvuku (videokonferenčního zařízení) – srov. § 102a a § 39 odst. 1 o. s. ř.] zákon umožňuje pouze výjimečně za předpokladu, že to je účelné (§ 122 odst. 2 o. s. ř.); hlediskem je zejména nákladnost nebo obtížnost provedení důkazu před procesním soudem (výslech svědků mimo obvod soudu nebo upoutaných na lůžko apod.). I při dokazování prováděném mimo jednání mají účastníci právo být přítomni, aby – stejně tak jako při provádění důkazů při jednání – mohli uplatnit své procesní právo vyjádřit se k důkazům, které byly provedeny (§ 123 o. s. ř.), případně klást svědkům otázky (§ 126 odst. 3 o. s. ř.).
25. Byť za důkaz mohou obecně sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit skutečný stav věci (§ 125 o. s. ř.), a nelze tedy podle okolností vyloučit ani provedení důkazu čestným prohlášením, není přípustné cestou předkládání čestných prohlášení obcházet provádění důkazu výslechem svědků, vypovídajících (dle § 126 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) po poučení o významu svědecké výpovědi, o jejich právech a povinnostech a o trestních následcích křivé výpovědi (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4610/2009 a ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3067/2020). Dovolací soud již ve své rozhodovací praxi učinil závěr, že zásada bezprostřednosti (přímosti) občanského soudní řízení není naplněna tehdy, jestliže se soud namísto výpovědi svědka (§ 126 o. s. ř.) nebo výpovědi účastníka řízení (§ 131 o. s. ř.) o tom, co viděl, slyšel, nebo jinak bezprostředně vnímal svými smysly, spokojí s písemným (čestným) prohlášením takové osoby, tedy s tím, že příslušná osoba to, co viděla, slyšela, nebo jinak bezprostředně vnímala svými smysly, zaznamená na listinu, kterou se provede důkaz. Sice není zcela vyloučeno, aby i taková listina mohla sloužit jako plnohodnotný důkaz o určité skutečnosti, např. tehdy, jestliže výslech osoby, která prohlášení pořídila, není možný (jde o osobu neznámého pobytu nebo o osobu, která v mezidobí zemřela), nebo tehdy, přijmou-li sporné strany na základě takového důkazu v něm popsané skutečnosti za zjištěné (mezi nimi dále nesporné), ovšem nepůjde-li o takové či srovnatelné situace, pak v tom, že se soud spokojí s písemným prohlášením určité osoby o dokazované skutečnosti, lze spatřovat porušení zásady bezprostřednosti (přímosti) občanského soudního řízení, případně i vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3197/2022, nebo ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2860/2024). Přípustnost je v takovém případě založena jen tehdy, jestliže odvolací soud přes řádně uplatněnou procesní námitku pominul potřebu odstranit nedostatky dokazování postupem odpovídajícím § 118a odst. 3, § 120 a § 211 o. s. ř.
26. Pokud tak dovolatelka napadla v odvolání procesní postup soudu prvního stupně, který své skutkové závěry založil právě na provedených listinných důkazech: čestných prohlášeních, s tím, že jí tento postup znemožnil napadat věrohodnost zjištěných informací, když podle ní byla tato prohlášení formulována jednotně a působila podle jejího názoru dojmem předpřipraveného textu, a také znemožnil klást případně vyslýchaným svědkům otázky (srov. doplnění odvolání žalované ze dne 12. 1. 2026), je dovolatelce nutno přisvědčit v tom, že odvolací soud měl po zpochybnění rozhodných čestných prohlášení posoudit, zda je žalobce třeba podle § 118a odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř. vyzvat k označení dalších důkazů, zejména výslechu osob, které prohlášení učinily. Teprve byly-li by takové důkazy navrženy a nebyly-li zjevně nadbytečné, bylo by namístě je provést, pokud by nešlo o zjevně excesivní požadavek z hlediska hospodárnosti řízení. I když takový důkaz nebyl v odvolacím řízení (dosud) navržen, bylo nutno zohlednit, že včas zpochybněná čestná prohlášení měla povahu tzv. soukromé listiny (z níž veřejnou listinu nečiní ani případné ověření pravosti podpisu k tomu povolaným orgánem).
27. Podle § 565 o. z. zásadně tíží toho, kdo se dovolává soukromé listiny, důkaz její pravosti a správnosti; je-li však listina použita proti osobě, která ji zjevně podepsala (což ovšem není případ právě projednávané věci), má se za to, že její pravost a správnost byla uznána. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2590/2022). Jelikož v posuzované věci taková domněnka ve prospěch předložené a co do obsahu protistranou zpochybněné listiny nepůsobí, tíží důkazní břemeno ohledně její pravosti i obsahové správnosti účastníka, který se jí dovolává a vyvozuje z ní pro sebe příznivé právní následky, tedy v konkrétním případě žalobce. Poté, co žalovaná v odvolacím řízení správnost čestných prohlášení ve smyslu § 205a písm. c) o. s. ř. zpochybnila, bylo nutno žalobce podle § 211 a § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzvat, aby prokazoval skutečnosti, které měly vyplynout (mimo jiné) z jím předestřených a žalovanou zpochybněných soukromých listin. Odvolací soud však uvedeným způsobem nepostupoval.
28. V tomto ohledu se tak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a napadené rozhodnutí tak v dílčím rozsahu vážícím se k přiznané nemajetkové újmě neobstojí.
29. Nejvyšší soud nepřehlédl, že způsob napadení věrohodnosti čestných prohlášení, jakož i jejich vypovídací síly v odvolací i dovolací argumentaci je ze strany žalované (její organizační složky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jednající za Ministerstvo spravedlnosti) procesně nekorektní. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 28. 8. 2025 totiž zřetelně vyplývá, že soud prvního stupně se právního zástupce žalované explicitně zeptal, zda považuje provedená čestná prohlášení za dostatečná, anebo zda bude tato prohlášení rozporovat. Právní zástupce žalované tehdy odvětil, že důkazní břemeno leží na žalobci, on tak musí zvážit, zda důkazy, které poskytl, považuje za adekvátní, žalovaný sám ale „nem[á] zájem na tom to řízení protahovat a všechny ty osoby slyšet”. V doplnění odvolání ze dne 12. 1. 2026 potom však poněkud protichůdně naléhá, že „pokud soud činil skutkové závěry z čestných prohlášení žalovaná uvádí, že žalobcem předložená čestná prohlášení […], jsou zcela zřejmě formulována jednotně a budí dojem předpřipraveného textu. Nemohou mít tedy takovou validitu jako důkaz svědeckou výpovědí, již proto že pisatelům prohlášení nemohly být kladeny otázky“. Podle názoru Nejvyššího soudu není od žalované zcela profesionální, pokud soudu prvního stupně, nadto v kompenzačním řízení, vytýká právě ten postup, který k přímé otázce soudu předtím výslovně aprobovala a výslechu svědků se nejprve jednoznačně nedožadovala. Podle povahy věci může takový postup vést buď k separaci nákladů řízení podle § 147 o. s. ř., stejně tak může mít z hlediska zájmů žalované nepříznivý vliv na výši celkových nákladů řízení, kterou může podle výsledku sporu žalovaná žalobci hradit, a které by nebyly bývaly vznikly, kdyby zástupce státu v řízení postupoval již před soudem prvního stupně profesionálním způsobem.
30. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných (dalších) vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku, neshledal; ostatně dovolatelka žádnou takovou vadu v dovolání ani nenamítala.
31. Jelikož je rozsudek odvolacího soudu založen ve vztahu k dílčímu nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu (nyní ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím) na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v odpovídajícím rozsahu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Ve zbývajícím rozsahu dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ve svých úvahách neodchýlil.
32. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).
33. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 9. 2026
JUDr. David Vláčil předseda senátu