Plný text
30 Cdo 1850/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. B. D. v právní věci žalobce WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci, identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Pavlem Fráňou, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – České národní bance, se sídlem v [adresa] náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 38/2014, o dovolání Management Investment Group Inc., se sídlem [PSČ obec], Lewes, Delaware, Spojené státy americké, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, č. j. 64 Co 281/2015-158, takto: Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným usnesením odmítl odvolání podané předsedou představenstva žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 3. 2015, č. j. 18 C 38/2014-112 (výrok I usnesení odvolacího soudu), označené usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I, jímž nebylo připuštěno vedlejší účastenství Management Investment Group Inc. v řízení na straně žalobce (výrok II usnesení odvolacího soudu) a odmítl odvolání Management Investment Group Inc. proti výroku II uvedeného usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení přerušeno (výrok III usnesení odvolacího soudu).
Usnesení odvolacího soudu napadl dovolatel v rozsahu výroku II o nepřípustnosti vedlejšího účastenství včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Subjektivní legitimace Management Investment Group Inc. k podání dovolání proti rozhodnutí, jímž nebylo připuštěno jeho vedlejší účastenství v řízení na straně žalobce, vyplývá z toho, že uvedeným postupem hájí dovolatel pouze svá subjektivní procesní práva, přičemž by měl mít zásadně stejné procesní postavení jako účastník (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2990/2014, obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod číslem 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Posuzované dovolání však neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm dovolatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání se vyžaduje, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Ústavního soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání Management Investment Group Inc. v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska) v projednávané věci nedostál. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly dovolatelem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. září 2016
JUDr. B. D. pověřený člen senátu