Plný text
30 Cdo 1860/2025-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. T. L. v právní věci žalobce B. V., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 296/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2025, č. j. 36 Co 149/2025-25, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 3. 2025, č. j. 16 C 296/2024-17, nepřiznal žalobci osvobození od placení soudního poplatku (výrok I), neustanovil mu zástupce pro řízení z řad advokátů (výrok II), žalobu podanou k soudu dne 18. 9. 2024 odmítl (výrok III) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 16. 4. 2025, č. j. 36 Co 149/2025-25,, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dne 9. 6. 2025 včasné dovolání (č. l. 28), při jehož podání nebyl zastoupen advokátem.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Ustanovení § 241 o. s. ř., které stanovuje tzv. povinné zastoupení dovolatele při podání dovolání, představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze meritorně rozhodnout o dovolání. Výjimku stanovuje § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Z dovolání nevyplývá, že by byl žalobce právně zastoupen. Žalobce neprokázal ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení. Nejvyšší soud proto postupoval podle ustanovení § 241b odst. 2 části věty před středníkem a § 104 odst. 2 věty třetí o. s. ř. a řízení zastavil.
Žalobce nebyl v tomto dovolacím řízení vyzván, aby si zvolil zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání. Nejvyššímu soudu je totiž z jeho činnosti známo, že žalobce podává značné množství dovolání. Žalobce si proto musel být vědom podmínky povinného zastoupení, když byl již mnohokrát poučen o následcích neodstranění takové vady.
Žalobce v dovolání vznesl „požadavek dle § 243 osř. na odkladný účinek“, tedy žádost podle § 243 o. s. ř. o odložení vykonatelnosti, resp. právní moci napadených usnesení. Jelikož bylo dovolací řízení zastaveno, Nejvyšší soud o tomto akcesorickém návrhu, který sdílí osud samotného dovolání, již nerozhodoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2025
JUDr. T. L. pověřený člen senátu