Plný text
30 Cdo 1869/2025-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 101 000 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 92/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 10. 2024, č. j. 37 C 92/2024-16, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2024, č. j. 62 Co 485/2024-22, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 10. 2024, č. j. 37 C 92/2024-16, se zastavuje.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále také „dovolatel“) se domáhal po žalované zaplacení částky 101 000 000 000 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady škody způsobené mu usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2023, č. j. 54 Co 207/2023-23, a exekučním řízením vedeným u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 15 Nc 2396/2005, aniž by sdělil peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Žalobce ani přes opakované poučení Obvodního soudu pro Prahu 2 vady podání neodstranil, ačkoli byl tímto soudem vyzván k jejich odstranění, a to usneseními ze dne 27. 6. 2024, č. j. 37 C 92/2024-4, a ze dne 26. 8. 2024, č. j. 37 C 92/2024-12, v tom směru, jakým způsobem a o které skutečnosti má své podání doplnit, a současně byl poučen, že pokud ve stanovené lhůtě do 15 dnů vady svého podání neodstraní, bude jeho podání odmítnuto.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. 10. 2024, č. j. 37 C 92/2024-16, žalobu odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátkou, v celém jejich rozsahu včasným dovoláním.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce však svým dovoláním výslovně napadá nejen usnesení odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbylém rozsahu, v němž dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II usnesení soudu prvního stupně, jakož i v části směřující proti výroku II napadeného usnesení odvolacího soudu není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobce, že soudy obou stupňů jednaly v rozporu s občanským soudním řádem bez účasti žalované, pokud žalované nebyla předložena žaloba k vyjádření, v rámci jejíhož řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované zejména usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, a ze dne 28. 1. 2015. sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, neboť na uvedené otázce napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí dovolacího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz).
Odvolací soud totiž postavil své rozhodnutí na závěru (totožnému jako soud prvního stupně), že žalobce ani po opakovaných výzvách ze strany soudu prvního stupně nebyl schopen jasně a srozumitelně vylíčit skutková tvrzení, z nichž by bylo možné specifikovat žalobní důvod i žalobní nárok. Zaujal proto názor, že podání žalobce ze dne 12. 5. 2024 (došlé soudu prvního stupně dne 16. 5. 2024) je ve smyslu § 43 odst. 2 o. s. ř. neprojednatelné, a usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Podle § 241a v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně musí být tato ustálená rozhodovací praxe v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání označena v případě, že se od této má dovolací soud odchýlit, nebo je-li tato vzájemně rozporná. Je-li pak dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Tento přístup pak byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
Dovolání je vadné v případě otázky nerespektování Listiny základních práv a svobod, konkrétně článku 4 odst. 1 (ukládání povinností pouze na základě zákona), článku 36 (právo na soudní a jinou právní ochranu), jakož i článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb., neboť zásah do základních práv dovolatele sice může dle judikatury Ústavního soudu představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), je však u něho třeba rovněž řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, což žalobce neučinil, neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř.
Dovolání je vadné rovněž u otázky týkající se porušení principu volného hodnocení důkazů, jelikož zde dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nadto je námitka dovolatele bezpředmětná i proto, že bylo podání žalobce odmítnuto z důvodu neodstranění jeho vad, tj. ve fázi, kdy soud prvního stupně k dokazování ještě ani nepřistoupil.
Poukazuje-li dovolatel na údajnou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i na další procesní pochybení, pak k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 10. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu