Plný text
30 Cdo 1931/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) M. Z., b) J. Z., c) M. Z., d) A. Z., zastoupených Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v [adresa] náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 24/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2014, č. j. 72 Co 350/2014 - 91, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení bylo zaplacení částky 182 000 Kč s příslušenstvím každému z žalobců jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 106/99.
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku, kterým soud uložil žalované zaplatit každému z žalobců a) až c) částku 182 000 Kč s příslušenstvím a žalobkyni d) částku 178 800 Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na nákladech řízení částku 61 831 Kč k rukám jejich právního zástupce (výrok II.), a konečně uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na nákladech odvolacího řízení částku 24 732,40 Kč k rukám jejich právního zástupce (výrok III.).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci do výroků o náhradě nákladů řízení dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenstvím pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolatelé nesouhlasí s tím, že v napadeném rozsudku byla sazba odměny jejich právního zástupce stanovena z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), byť jsou si vědomi, že odvolací soud vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Podle odvolatelů měl odvolací soud vyjít z tarifní hodnoty určené podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, tedy výši odměny advokáta určit podle žalobou požadovaného plnění – jistiny.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 5/2014, „jestliže soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli podle dovolání odepřely.“
Pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. je tedy rozhodující, zda napadeným výrokem (výroky) byla každému ze žalobců odepřena náhrada nákladů řízení v částce převyšující 50 000 Kč.
Odvolací soud vyšel podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu z tarifní hodnoty 50 000 Kč, které podle § 7 advokátního tarifu odpovídá sazba odměny 3 100 Kč. Tuto snížil o 20 % podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu, neboť šlo o společné úkony při zastupování více osob (v souhrnu všech čtyř zastoupených žalobců se tak jednalo o odvolacím soudem uváděnou částku 9 920 Kč), a současně navýšil o 21% sazbu DPH. Výsledná částka sazby odměny za jeden úkon právní služby u každého z žalobců tak činila 3 000,80 Kč. Za pět úkonů právní služby v řízení před soudem prvního stupně se jednalo celkem o 15 004 Kč.
V případě tarifní hodnoty 182 000 Kč by podle § 7 advokátního tarifu činila sazba odměny 8 380 Kč, po snížení o 20 % podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu a navýšení o 21% sazbu DPH 8 111,84 Kč. Za pět úkonů právní služby v řízení před soudem prvního stupně by odměna činila celkem 40 559,20 Kč. Rozdíl částek nákladů řízení před soudem prvního stupně tak v důsledku odlišného postupu nemůže být vyšší než 25 555,20 Kč.
V případě nákladů odvolacího řízení se za dva úkony právní pomoci jedná u každého z žalobců o rozdíl částek 6 001,60 Kč a 16 223,68 Kč, tedy 10 222,08 Kč.
S výjimkou stanovení tarifní hodnoty odvolatelé způsob stanovení náhrady nákladů řízení dovoláním nijak nezpochybnili. Ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. tak žádnému z žalobců dovoláním napadenými výroky nebyla odepřena náhrada převyšující 50 000 Kč.
Napadeným rozsudkem odvolacího soudu, ve výrocích o náhradě nákladů řízení, nebylo u žádného z žalobců ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř., a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení § 238a o. s. ř. Za tohoto stavu se odvolací soud nemohl ani zabývat případnými vadami řízení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. července 2015
JUDr. Pavel Simon předseda senátu