Plný text
30 Cdo 1933/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobkyně PhDr. H. P., zastoupené Mgr. Lukášem Damcem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 110 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 77/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, č. j. 11 Co 89/2015-256, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodující asistentem soudce usnesením ze dne 5. 1. 2015, č. j. 10 C 8/2013-30, zamítl žádost žalobkyně o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Odvolací soud v záhlaví uvedeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které bylo doplněno podáním právního zástupce dovolatelky ze dne 29. 5. 2015. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Touto otázkou je, zda o žádosti dovolatelky na ustanovení zástupce pro dovolací řízení je oprávněn v prvním stupni rozhodovat asistent soudce. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení společně s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Otázka dovolatelkou vymezená již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3001/2014), přičemž soudy nižších stupňů se od této rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlily. Dovolatelkou vymezená otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. 10. 2015
JUDr. František Ištvánek předseda senátu