Plný text
30 Cdo 1974/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) H. K., b) Ing. J. Z., c) V. B., d) T. V., zastoupených JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem v [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 419/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, č. j. 70 Co 405/2016-178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Každý z žalobců se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 251 018 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2016, č. j. 31 C 419/2014-152, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 15 181,80 Kč s příslušenstvím, žalobcům b) a c) každému 12 631,80 Kč s příslušenstvím, žalobci d) 14 544,30 Kč s příslušenstvím, jinak jej v zamítajícím výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Žalobci v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti uvedli, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, přičemž se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. právního názoru vyjádřeného ve sjednocujícím stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, a zároveň jsou žalobci toho názoru, že předmětný případ je v celé řadě ohledů natolik unikátní, že v rozhodování dovolacího soudu dosud takováto otázka hmotného práva nebyla v této podobě rozhodována. Žádnou konkrétní otázku však dovolatelé nevymezili.
Dovolatelé tak nijak nekonkretizují, který z předpokladů přípustnosti dovolání považují za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Ani „unikátnost případu v celé řadě ohledů“ neodpovídá řádnému vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť z takto široce vymezené přípustnosti nelze žádnou konkrétní otázku dovodit.
V závěru dovolání žalobci uvedli, že pokud byla přiznaná náhrada ve svém souhrnu zkrácena o 90 %, odvolací soud se tímto odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, dle níž je hranicí pro snížení či zvýšení přiznané náhrady 50 %. Ani u této námitky dovolatelé řádně nevymezili přípustnost dovolání, neboť nepoukazují na žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dovolací soud však podotýká, že dle jeho ustálené judikatury se hranice 50 % vztahuje k hodnocení každého kritéria samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2017
JUDr. František Ištvánek předseda senátu