Usnesení NS sp. zn. 30 Cdo 1985/2021

Usnesení ze dne 13. 12. 2023

Plný text

30 Cdo 1985/2021-69

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně EXTÉRIA, s. r. o., IČO [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Ivem Tichovským, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované Spravíme, s. r. o., IČO [IČO], se sídlem v [adresa] zastoupené Mgr. Martinem Čajkou, advokátem se sídlem [adresa] o návrhu na vydání evropského platebního rozkazu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 EVC 2/2020, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2021, č. j. 8 Co 40/2021-52, takto:

I. Nejvyšší soud na základě čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie předkládá Soudnímu dvoru Evropské unie tuto předběžnou otázku:

Musí být čl. 7 bod 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech vykládán v tom smyslu, že pojem „smlouva o poskytování služeb“ zahrnuje též smlouvu o smlouvě budoucí (pactum de contrahendo), v níž se strany zavázaly k povinnosti uzavření budoucí smlouvy, jež by byla smlouvou o poskytování služeb ve smyslu tohoto ustanovení?

II. Řízení se přerušuje na dobu do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o odpovědi na předběžnou otázku uvedenou pod bodem I výroku tohoto usnesení.

Odůvodnění: I. Skutkový základ sporu a dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně je společnost se sídlem v Ostravě, České republice, která poskytuje poradenství ve sféře bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Žalovaná je společnost se sídlem v Ivanovicích na Slovensku.

2. Dne 28. 6. 2018 v Ostravě, České republice, mezi sebou žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o smlouvě budoucí („Smlouva o uzavření budoucí Masterfranchisové smlouvy“), pactum de contrahendo. V předmětné smlouvě se strany zavázaly primárně k budoucímu právnímu jednání – uzavření další smlouvy – a sjednaly si některé náležitosti této další smlouvy. Předmětem budoucí smlouvy mělo být poskytnutí práva ze strany žalobkyně na provozování a řízení franchisových poboček žalované na území Slovenské republiky.

3. Kromě povinnosti uzavřít smlouvu budoucí obsahovala smlouva ve svém čl. III písm. A bod č. 3 i povinnost zaplacení zálohové platby ze strany žalované v celkové výši 20 400 EUR + DPH. Jak je sjednáno v dotčeném ustanovení, zálohová platba sloužila k zajištění závazku zavázaného (žalované) uzavřít v budoucnu ve sjednané lhůtě masterfranchisovou smlouvu s oprávněným (žalobkyní) a utajení všech informací, které od oprávněného v souvislosti s jeho franchisovým konceptem získal. Zálohová platba měla být žalovanou zaplacena do 10 dnů od podpisu smlouvy o smlouvě budoucí na účet žalobkyně vedený u Raiffeissenbank, a. s., v České republice. V čl. III písm. B bod č. 3 si strany sjednaly, že v případě, že zavázaný neuzavře s oprávněným masterfranchisovou smlouvu pro Slovenskou republiku, a to ani ve lhůtě k tomu oprávněným dodatečně určené, je povinen oprávněnému uhradit smluvní pokutu ve výši 100 % složené zálohy. Možnost oprávněného (žalobkyně) odstoupit od smlouvy v případě nezaplacení sjednané zálohy zavázaným (žalovanou) v uvedeném termínu byla zakotvena v čl. IV bod č. 2. Ve stejném ustanovení bylo rovněž zakotveno právo oprávněného odstoupit od smlouvy i v případě porušení ostatních smluvních podmínek. Kromě dalšího bylo rovněž ujednáno, že podle čl. V. bod č. 3 smlouvy se právní vztahy z ní vzniklé nebo související řídí, pokud z dané smlouvy neplyne něco jiného, právním řádem České republiky. Dohoda o příslušnosti ve smyslu čl. 25 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“) mezi stranami ujednána nebyla.

4. Podle tvrzení žalobkyně žalovaná porušila svoji povinnost zaplatit zálohovou platbu. Z toho důvodu žalobkyně využila svého práva na odstoupení od smlouvy a začala se domáhat po žalované zaplacení částky 24 684 EUR s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty cestou evropského platebního rozkazu před českými soudy.

5. Žalovaná při svém prvním úkonu ve věci namítla nepříslušnost českých soudů podáním ze dne 7. 8. 2020.

6. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně usnesením ze dne 17. 12. 2020, č. j. 30 EVC 2/2020-44, zamítl námitku místní nepříslušnosti a shledal, že příslušnost Okresního soudu v Ostravě k projednání a rozhodnutí věci je dána. Svou příslušnost založil na základě čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení Brusel I bis, dle něhož osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k provedeným zjištěním se žalobkyně domáhá plnění, které mělo být ve smyslu uvedeného ustanovení nařízení Brusel I bis poskytnuto žalobkyni se sídlem v České republice v obvodu dotčeného okresního soudu. Zároveň uvedl, že nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by mezi stranami byla příslušnost ujednána ve smyslu čl. 25 nařízení Brusel I bis, či dána jinak.

7. Krajský soud v Ostravě jakožto soud odvolací ve svém usnesení ze dne 16. 2. 2021, č. j. 8 Co 40/2021-52, potvrdil rozhodnutí prvostupňového soudu. Konstatoval, že soud prvního stupně v dané věci správně aplikoval nařízení Brusel I bis a správně dospěl k závěru, že je dána jak mezinárodní pravomoc českých soudů, tak i místní příslušnost Okresního soudu v Ostravě, neboť předmětem žaloby je plnění z porušení smlouvy o uzavření budoucí masterfranchisové smlouvy. Jak totiž plyne ze žalobních tvrzení, žalovaná měla dle čl. III písm. A bod č. 3 předmětné smlouvy uhradit žalované dojednanou částku, což neučinila, a žalobkyně tak od smlouvy odstoupila. Dle čl. III písm. B bod č. 3 vznikl žalobkyni nárok na smluvní pokutu ve výši 24 684 EUR. Jelikož je předmětem žaloby nárok na zaplacení smluvní pokuty z důvodu nesplnění podmínek ze strany žalované dle smlouvy o uzavření budoucí masterfranchisové smlouvy, pak je zřejmé, že předmětem plnění není výroba a dodání zboží, a tudíž se nemůže uplatnit místo plnění, tedy místo výroby a dodání zboží, a nejedná se tak o nárok na zaplacení smluvní pokuty, která by souvisela s výrobou a dodáním zboží. Neuplatní se proto čl. 7 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis, jak to namítala žalovaná v odvolání. Rovněž podle odvolacího soudu neobstojí námitka žalované, že plnění budoucí smlouvy mělo proběhnout na území Slovenska, což se má dle žalované zakládat na ujednání o smluvním teritoriu, ze kterého vyplývá, že žalovaná měla pro plnění předmětu budoucí smlouvy využívat území Slovenské republiky. Rozhodující podle odvolacího soudu je, že byla porušena samotná smlouva o uzavření budoucí masterfranchisové smlouvy a že zálohová platba týkající se jednorázového vstupního poplatku měla být zaplacena do 10 dnů od podpisu smlouvy na účet žalobkyně vedený u Raiffeissenbank, a. s. Jak pak podle odvolacího soudu správně namítá žalobkyně, dle českého práva, konkrétně dle § 1955 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je místem plnění peněžitého závazku sídlo věřitele, když smlouva se řídí českým právem. Místem plnění je tak podle odvolacího soudu sídlo věřitele, tudíž sídlo žalobkyně, což je v Ostravě, České republice. V souladu s čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení Brusel I bis je tudíž místně příslušným soud v Ostravě, když žalobkyně zvolila Okresní soud v Ostravě pro podání žaloby.

8. Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání k Nejvyššímu soudu. Z jejích tvrzení plyne, že v předchozím stadiu řízení měla být nesprávně posouzena povaha nároku na zaplacení smluvní pokuty v návaznosti na čl. 7 bod 1 nařízení Brusel I bis, což mělo vést k nesprávnému závěru ohledně příslušnosti soudů k rozhodnutí o vzniku nároku na její zaplacení. Podle žalované měl odvolací soud rozhodnout tak, že smluvní pokuta jako nárok ze smlouvy se musí řídit hlavní smlouvou, kterou je v tomto případě smlouva o smlouvě budoucí. Závazkem, jehož splnění mělo být zajištěno smluvní pokutou, měl být nepeněžitý dluh a místo jeho splnění se určí podle vnitrostátního práva, což by dle její argumentace založilo v rámci projednávané věci příslušnost slovenských soudů.

9. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěry vnitrostátních soudů, a kromě dalšího též upozornila, že primárním porušením smlouvy bylo nezaplacení ujednané zálohové platby. Z porušení tohoto závazku měl vzniknout nárok na odstoupení od smlouvy a současně nárok na zaplacení smluvní pokuty. Primárně zajišťovaným závazkem tedy podle žalobkyně bylo neuhrazení zálohové platby.

II. Relevantní unijní právní úprava

10. Pro posouzení předložené předběžné otázky jsou relevantní především tato ustanovení nařízení Brusel I bis: čl. 7 bod 1 písm. a), čl. 7 bod 1 písm. b) a čl. 7 bod 1 písm. c).

III. Relevantní vnitrostátní právní úprava

11. Pro posouzení předběžné otázky mohou být relevantní § 1954 a § 1955 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

§ 1954

K řádnému splnění se vyžaduje, aby byl dluh splněn ve stanoveném místě. Nelze-li místo plnění zjistit ze smlouvy, povahy závazku nebo z účelu plnění, plní se v místě stanoveném zákonem.

§ 1955

(1) Nepeněžitý dluh plní dlužník v místě svého bydliště nebo sídla. Peněžitý dluh plní dlužník v místě bydliště nebo sídla věřitele.

(2) Vznikl-li závazek při provozu závodu, plní se dluh v místě závodu. To platí obdobně, vznikl-li závazek při provozu provozovny.

IV. Důvody pro předložení předběžné otázky a stanovisko Nejvyššího soudu

12. V projednávané věci je nezbytné zodpovědět otázku, zda mají české soudy mezinárodní příslušnost. Z toho důvodu je nutné aplikovat nařízení Brusel I bis, neboť se jedná o spor s mezinárodním prvkem v občanských a obchodních věcech a soudní řízení bylo zahájeno po 10. 1. 2015.

13. V této souvislosti je nezbytné posoudit, zda lze založit příslušnost českých soudů na základě zvláštní příslušnosti podle čl. 7 bod 1 nařízení Brusel I bis, neboť žaloba směřuje proti žalovanému se sídlem v jiném členském státě, než je stát fóra.

14. Podle čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení Brusel I bis platí, že pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, může být osoba, která má bydliště v některém členském státě, žalovaná v jiném členském státě u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Podle čl. 7 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis je v případě prodeje zboží místem plnění závazku místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, a v případě poskytování služeb pak tam, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Jak plyne z čl. 7 bod 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, nepoužije-li se písm. b), použije se písm. a). Použití písm. a) tedy představuje zbytkovou kategorii a na věc ji je možné aplikovat pouze v případě vyloučení písm. b).

15. Nejvyšší soud si je vědom ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rámci autonomního výkladu pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“, jenž je pojmem společným pro čl. 7 bod 1 písm. a) a b) nařízení Brusel I bis, podle kterého je základním znakem smlouvy existence dobrovolně převzatého závazku jedné osoby vůči osobě druhé (srov. rozsudek SDEU ze dne 17. 6. 1992, Jakob Handte & Co. GmbH proti Traitements Mécano-chimiques des Surfaces SA, ve věci C-26/91, bod 15). Zároveň si je vědom, že pod daný pojem spadají všechny závazky, které mají svůj původ ve smlouvě, jejíž nesplnění je tvrzeno na podporu žalobcovy žaloby (srov. rozsudek SDEU ze dne 15. 6. 2017, Saale Kareda proti Stefanu Benkömu, ve věci C-249/16, bod 30). Samotná smlouva o smlouvě budoucí, jak je tomu v projednávané věci, je závazným instrumentem uzavřeným dobrovolně a podmínky v ní obsažené představují výsledek vyjednávání mezi jejími stranami. Spor o smluvní pokutu má dle tvrzení žalobkyně původ právě v uvedené smlouvě o smlouvě budoucí, neboť měl vzniknout v důsledku toho, že zavázaná strana nesložila zálohu v rozporu s povinnostmi plynoucími ze smlouvy. Nejvyšší soud má tudíž za to, že nárok na smluvní pokutu, o který jde v projednávané věci, je nárokem „ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 bod 1 nařízení Brusel I bis.

16. Za těchto okolností je nezbytné zhodnotit, zda se na projednávanou věc dále aplikuje písm. b) nebo písm. a) dotčeného ustanovení. Vzhledem k tomu, že základními vlastnostmi smlouvy o prodeji zboží je jednak převod vlastnického práva a jednak směna zboží za peníze, nejedná se v projednávané věci o nárok na zaplacení smluvní pokuty, jenž by souvisel s výrobou a dodáním zboží ve smyslu první pododrážky čl. 7 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis. Pro vyloučení aplikace písm. b) a případnou aplikaci písm. a) je ale rovněž nezbytné vyhodnotit to, zda se ve věci nejedná o nárok, který souvisí s „poskytováním služeb“ ve smyslu druhé pododrážky tohoto ustanovení. Posouzení této otázky je stěžejní, neboť pokud by věc byla vyhodnocena jako „poskytování služeb“, jsou pro všechny související nároky příslušné soudy místa, kde služby měly být podle smlouvy poskytnuty. Pokud by se ale případně postupovalo dle zbytkové kategorie na základě čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení Brusel I bis a byly by naplněné podmínky aplikace téhož ustanovení, posuzovala by se mezinárodní a místní příslušnost v zásadě pro každý závazek zvlášť (srov. rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1976, Industrie Tessili Italiana Como proti Dunlop AG, ve věci 12/76).

17. V projednávané věci si strany sjednaly smlouvu o smlouvě budoucí, kterou nazvaly „Smlouva o uzavření budoucí Masterfranchisové smlouvy“. Před Nejvyšším soudem tudíž vyvstává otázka, jak je nutné pro účely založení mezinárodní příslušnosti na základě čl. 7 bod 1 nařízení Brusel I bis kvalifikovat smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se strany zavázaly k budoucímu uzavření smlouvy. V úvahu totiž připadají dvě různá řešení, přičemž dle přesvědčení Nejvyššího soudu, SDEU dosud jednoznačná vodítka v tomto směru neposkytl. Konkrétně připadá v úvahu posoudit, zda je smlouva o smlouvě budoucí jako taková smlouvou o poskytování služeb, přičemž v případě záporného závěru by bylo možné založit mezinárodní příslušnost soudů pouze na základě čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení Brusel I bis. Vedle toho se ale nabízí jako druhé řešení určení mezinárodní příslušnosti pro nároky ze smlouvy o smlouvě budoucí podle povahy smlouvy, která má být v budoucnu stranami uzavřena. Právě uzavření budoucí smlouvy je totiž samotnou podstatou smlouvy o smlouvě budoucí. To by znamenalo, že pokud by zamýšlená budoucí smlouva představovala smlouvu o koupi zboží či smlouvu o poskytování služeb, mezinárodní příslušnost soudů by bylo na místě stanovit ve smyslu čl. 7 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis podle místa, kde mají být dle zamýšlené smlouvy zboží či služby v budoucnu poskytnuty.

18. Nejvyšší soud se s ohledem na dosavadní judikaturu SDEU kloní k závěru, že samotným uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí nedochází k poskytování služeb v autonomním smyslu práva Evropské unie. Podle stanoviska Nejvyššího soudu totiž smlouva o smlouvě budoucí nenaplňuje požadavek na úplatné vyvíjení aktivní činnosti ve prospěch druhého tak, jak je to vyžadováno podle čl. 7 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis (srov. rozsudek SDEU ze dne 23. 4. 2009, Falco Privatstiftung a T. R. proti Gisele Weller-Lindhorst, ve věci C-533/07; ze dne 14. 7. 2016, Granarolo SpA proti Ambrosi Emmi France SA, ve věci C-196/15; ze dne 19. 12. 2013, Corman-Collins SA proti La Maison du Whisky SA, ve věci C-9/12; a ze dne 25. 3. 2021, Obala i lučice d.o.o. proti NLB Leasing d.o.o., ve věci C-307/19).

19. Smlouva o smlouvě budoucí obsahuje několik obecných náležitostí, o kterých se strany dohodly, že budou posléze zakomponovány v budoucí smlouvě, včetně obecně určeného předmětu této další smlouvy. Smyslem této smlouvy je však po písemné výzvě uzavřít další smlouvu, přičemž neuzavření zamýšlené smlouvy je v projednávané věci sankcionováno smluvní pokutou ve výši složené zálohy. Uvedené podle názoru Nejvyššího soudu nelze považovat za vyvíjení aktivní činnosti ve prospěch druhého, jelikož uzavření budoucí smlouvy představuje toliko právní jednání, nikoli faktickou aktivní činnost poskytovanou jako službu pro druhého smluvního partnera. Právě v této skutečnosti Nejvyšší soud spatřuje rozdíl například oproti smlouvě o obchodním zastoupení (srov. rozsudek SDEU ze dne 11. 3. 2010, Wood Floor Solutions Andreas Domberger GmbH proti S. T. SA, ve věci C-19/09), která sice též obnáší uzavírání smluv, ale současně na jejím základě dochází k dalším faktickým činnostem, příkladmo ke kontaktování dalších subjektů nebo k prezentaci výrobků či služeb.

20. Nejvyšší soud se na základě dostupné judikatury rovněž domnívá, že u samotné smlouvy o smlouvě budoucí není rovněž naplněn požadavek na úplatnost. Jak strana zavázaná, tak strana oprávněná nemá ze smlouvy o smlouvě budoucí nárok na úplatu, a to ani v jejím širším smyslu. Strany se sice dohodly na budoucí výši vstupního poplatku nebo pravidelných měsíčních poplatcích, povinnost platit je však vznikne až tehdy, pokud strany uzavřou zamýšlenou budoucí smlouvu. Ani jedné ze stran tedy nevznikl nárok na úplatu ze smlouvy, kterou skutečně uzavřely a ve které má spor svůj původ, nýbrž se pouze zavázaly k tomu, že až jednou smlouvu o službách uzavřou, bude mít odměna určitou konkrétní výši. Smlouva o smlouvě budoucí v čl. III písm. A bod č. 3 pod názvem „Úhrada zálohy“ sice zmiňuje „zálohu a zálohovou platbu“, ta je však zálohou pro budoucí vstupní poplatek a zároveň pokrývá výši smluvní pokuty. Nejvyšší soud se domnívá, že z této platby bez dalšího ani jedna strana ekonomicky netěží, neboť jejím smyslem je primárně zajištění budoucího splnění povinnosti a neslouží jako úhrada a určitá ekonomická výhoda ve smyslu úplatnosti. Za podmínek smlouvy, jako je ta v projednávané věci, se tudíž jeví, že předmětná záloha nepředstavuje ekonomickou hodnotu, kterou lze považovat za hodnotu coby úplatu v popsaném smyslu a povinnost složit zálohovou platbu představuje primárně prostředek k zajištění splnění smluvní povinnosti v budoucnu (srov. rozsudek SDEU ze dne 14. 7. 2016, Granarolo SpA proti Ambrosi Emmi France SA, ve věci C-196/15).

21. S ohledem na uvedené má Nejvyšší soud za to, že čl. 7 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis nelze na smlouvu o smlouvě budoucí použít. Namístě je tudíž nutné aplikovat zbytkovou kategorii obsaženou v čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení Brusel I bis. Aplikace předmětného ustanovení má pak významný vliv na posouzení místa plnění, když v rámci písm. a) se již nepoužije princip charakteristického plnění a každý závazek tedy má v zásadě vlastní místo plnění. S odkazem na rozsudek SDEU ze dne 23. 4. 2009 Falco Privatstiftung a T. R. proti Gisele Weller-Lindhorst, ve věci C-533/07, body 54-55, lze konstatovat, že pouze v případě smluv o prodeji zboží a smluv o poskytování služeb nechtěl zákonodárce Společenství již u Bruselské úmluvy vycházet z konkrétního úžeji vymezeného sporného závazku (jak ostatně napovídá i jazykový výklad ustanovení), nýbrž ze závazku, který je charakteristický pro tyto smlouvy. Současně zamýšlel ve smluvních věcech autonomně definovat místo plnění jako hraničního určovatele pro určení příslušného soudu. Jak bylo shledáno v souvislosti s čl. 5 bod 1 Bruselské úmluvy v rozsudku SDEU ze dne 6. 10. 1976, A. De Bloos, SPRL proti Société en commandite par actions Bouyer, ve věci 14/76, „závazek, o nějž se jedná“ odpovídá právu plynoucímu ze smlouvy, kterého se žalobce domáhá žalobou a které tvoří základ žaloby. Pokud například žalobce žaluje na náhradu škody, je rozhodující ta smluvní povinnost, jejíž porušení vedlo ke vzniku škody. Současně v případě, že žalovaný namítá porušení povinnosti ze strany žalobce, avšak žaloba zní na zaplacení, „závazkem, o nějž se jedná“ bude povinnost platit, nikoliv závazek, jehož plnění rozporuje žalovaný. Místo plnění tohoto závazku pak již není autonomním konceptem tohoto závazku (srov. rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1976, Industrie Tessili Italiana Como proti Dunlop AG, ve věci 12/76; a ze dne 28. 9. 1999, GIE Groupe Concorde a další proti Capitaine commandant le navire "Suhadiwarno Panjan" a dalším, ve věci C-440/97; a další).

22. Podle názoru Nejvyššího soudu lze připustit odlišnou interpretaci, a tedy dospět k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí je smlouvou o poskytování služeb, pouze v případě, pokud se tento závěr vyvodí z povahy smlouvy, jejíž uzavření se předpokládá. Samotná masterfranchisingová smlouva by přitom naplňovala zmíněné požadavky na poskytování služeb, a to jak z pohledu vyvíjení aktivní činnosti, tak z pohledu úplatnosti, načež by se místo poskytování služeb odvíjelo právě od budoucí smlouvy. Taková možnost nicméně z dosavadní judikatury SDEU neplyne.

23. Otázkou, zda je pactum de contrahendo smlouvou o službách, pokud předpokládá uzavření smlouvy o službách, ani tím, zda je nezbytné ji za takovou smlouvu označit vzhledem k zamýšlenému výsledku celého právního vztahu, se totiž SDEU dosud výslovně nezabýval. Smlouva o smlouvě budoucí je přitom sama o sobě závazným instrumentem a vznik, zánik i závazky z ní plynoucí jsou do značné míry nezávislé od presumované budoucí smlouvy. Smlouva uzavřená mezi stranami sice obecně stanovuje některé náležitosti budoucí smlouvy, avšak obsahuje svůj vlastní primární závazek nebo samostatný sankční mechanismus a vlastní možnosti zániku smlouvy. Z vlastních možností zániku smlouvy o smlouvě budoucí (splněním, dohodou stran, odstoupením v případě porušení povinnosti plynoucích ze smlouvy) plyne i to, že uzavření budoucí smlouvy není ani nutným následkem smlouvy o smlouvě budoucí. Takový výklad čl. 7 bod 1 nařízení Brusel I bis, který by při kvalifikaci smlouvy o smlouvě budoucí jakožto smlouvy o poskytování služeb umožnil zohledňovat rovněž povahu samotné zamýšlené budoucí smlouvy, není tudíž jednoznačný.

24. Vzhledem k absenci relevantní judikatury SDEU v této otázce existuje podle názoru Nejvyššího soudu důvodná pochybnost o správnosti výkladu unijního práva. Za situace, kdy je před aplikací čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení Brusel I bis na projednávanou věc nezbytné vyloučit použití čl. 7 bod 1 písm. b) tohoto nařízení, se tak Nejvyššímu soudu jeví jako nezbytné přerušit řízení a obrátit se na SDEU s žádostí o zodpovědění položené předběžné otázky.

25. Z uvedeného je taktéž zřejmé, že aplikace rozličných ustanovení má zásadní dopad na projednávanou věc, neboť může vést k odlišnému závěru o příslušnosti českých soudů. Současně je založení zvláštní příslušnosti určitou výjimkou z obecného pravidla, což částečně odůvodňuje případnou restriktivnější interpretaci ze strany SDEU za účelem předvídatelnosti, právní jistoty a zaručení úzkého spojení mezi sudištěm a sporem. Berouc do úvahy široké využití smlouvy o smlouvě budoucí, pactum de contrahendo, v mezinárodním obchodu přitom jednotná aplikace práva Evropské unie nabývá na významu a bez provedení interpretace ze strany SDEU nelze plně zajistit jednotnou interpretaci daného ustanovení napříč členskými státy.

26. S ohledem na výše uvedené nedošlo v projednávaném případě k naplnění tzv. CILFIT kritérií (srov. rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1982, Srl CILFIT a L. G. SpA proti Ministero della sanità, ve věci 283/81). Proto vzhledem ke specifické povaze smlouvy o smlouvě budoucí jakožto závazného předsmluvního institutu a její odlišnosti od smluv v rozhodovací činnosti SDEU a důležitosti dotčeného instrumentu v mezinárodním obchodu mezi členskými státy považuje Nejvyšší soud, jakožto soud, proti jehož rozhodnutí nelze ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie podat opravný prostředek, za nezbytné tuto otázku SDEU předložit.

V. Přerušení řízení

27. S ohledem na položení předběžných otázek přerušil Nejvyšší soud podle § 109 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, řízení v této věci až do rozhodnutí SDEU, neboť bez jejich zodpovězení nelze v řízení pokračovat, a to z důvodu, že není zjevné, zda je dána mezinárodní příslušnost českých soudů k rozhodnutí o věci.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 5. 2022

JUDr. Pavel Simon předseda senátu

Plný text

30 Cdo 1985/2021-108

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně EXTÉRIA, s. r. o., IČO [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Ivem Tichovským, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované Spravíme, s. r. o., zahraniční osoba registrovaná pod č. 47915226, se sídlem v [adresa] zastoupené Mgr. Martinem Čajkou, advokátem se sídlem [adresa] o návrhu na vydání evropského platebního rozkazu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 EVC 2/2020, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2021, č. j. 8 Co 40/2021-52, takto:

I. V dovolacím řízení se pokračuje.

II. Dovolání se zamítá.

Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se svou žalobou doručenou Okresnímu soudu v Ostravě dne 21. 4. 2020 domáhá po žalované zaplacení částky celkem 24 684 EUR s příslušenstvím.

2. Žalovaná při svém prvním úkonu ve věci vznesla námitku nedostatku místní (a také mezinárodní – pozn. Nejvyššího soudu) příslušnosti Okresního soudu v Ostravě k rozhodnutí ve věci, a to podáním došlým soudu dne 7. 8. 2020 a navrhla, aby soud vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost a postoupil věc příslušnému soudu ve Slovenské republice.

3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě jako soudu prvního stupně ze dne 17. 12. 2020, č. j. 30 EVC 2/2020-44, kterým soud zamítl námitku místní nepříslušnosti Okresního soudu v Ostravě vznesenou žalovanou v podání doručeném soudu dne 7. 8. 2020.

4. Z tvrzení žalobkyně obsažených v návrhu na vydání evropského platebního rozkazu, jakož i z žalobkyní přiložených listin, zejména z listiny nazvané Smlouva o uzavření budoucí masterfranchisové smlouvy ze dne 28. 6. 2018 (dále jen „smlouva“) a výpisu žalované z obchodného registru Slovenské republiky, soud prvního stupně zjistil, že žalovaná má sídlo ve Slovenské republice. Dále soud prvního stupně zjistil, že ve smlouvě se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni podle čl. III písm. A) bodu 3 zálohovou platbu ve výši 20 400 EUR + DPH, a to na účet žalobkyně vedený u Raiffeissenbank, a. s., v České republice; současně se žalovaná v čl. III písm. B) bodu 3 zavázala zaplatit žalobkyni smluvní pokutu pro případ, že by neuhradila zálohovou platbu, a to ve shodné výši. Zaplacení smluvní pokuty se přitom žalobkyně v tomto řízení po žalované domáhá.

5. S ohledem na skutečnost, že sídlo žalované je na Slovensku, tedy v jiném státu, než je soud, u kterého byl podán návrh na vydání evropského platebního rozkazu, postupoval soud prvního stupně v otázce posuzování místní příslušnosti podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“). Soud prvního stupně aplikoval čl. 63 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis a dospěl k závěru, že je dána jak mezinárodní pravomoc, tak místní příslušnost Okresního soudu v Ostravě, neboť žalobkyně se domáhá po žalované plnění, které mělo být ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis poskytnuto žalobkyni se sídlem v České republice, v obvodu Okresního soudu v Ostravě. Současně soud prvního stupně konstatoval, že nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by mezi stranami byla příslušnost soudu ujednána ve smyslu čl. 25 nařízení Brusel I bis, či dána jinak. Ze všech shora uvedených důvodů tak soud prvního stupně námitku místní nepříslušnosti Okresního soudu v Ostravě, vznesenou žalovanou v podání doručeném soudu dne 7. 8. 2020, zamítl a uzavřel, že místní příslušnost Okresního soudu v Ostravě k projednání a rozhodnutí věci je dána.

6. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně v dané věci správně aplikoval nařízení Brusel I bis, a správně dospěl k závěru, že je dána jak mezinárodní pravomoc českých soudů, tak i místní příslušnost Okresního soudu v Ostravě, neboť předmětem žaloby je plnění ze smlouvy o uzavření budoucí masterfranchisové smlouvy, konkrétně z jejího porušení. Odvolací soud vyšel ze skutečností, že dne 28. 6. 2018 uzavřela žalobkyně s žalovanou smlouvu, na základě které měla žalovaná získat oprávnění podnikat na území Slovenska v oblasti poskytování služeb BOZP a PO (bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a požární ochrany – pozn. Nejvyššího soudu). Žalovaná měla dle čl. III písm. A) bodu 3 předmětné smlouvy uhradit žalobkyni částku 20 400 EUR + DPH do 8. 7. 2018. Žalovaná tuto částku neuhradila, a tak žalobkyně od předmětné smlouvy odstoupila. Dle čl. III písm. B) bodu 3 vznikl žalobkyni nárok na smluvní pokutu ve výši 24 684 EUR. Jelikož je předmětem řízení žaloba na zaplacení smluvní pokuty z důvodu nesplnění podmínek ze strany žalované dle smlouvy o uzavření budoucí masterfranchisové smlouvy, je podle odvolacího soudu zřejmé, že předmětem plnění není výroba a dodání zboží, a tudíž se nemůže uplatnit místo plnění, tedy místo výroby a dodání zboží, a nejedná se tak o nárok na zaplacení smluvní pokuty, která by souvisela s výrobou a dodáním zboží. Neuplatní se tak podle odvolacího soudu čl. V bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis (správně zřejmě čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusle I bis – pozn. Nejvyššího soudu), jak namítala žalovaná v odvolání. Rovněž podle odvolacího soudu neobstojí námitka žalované, že plnění budoucí smlouvy mělo proběhnout na území Slovenska, což dle žalované má vyplývat z ujednání o smluvním teritoriu, ze kterého vyplývá, že žalovaná měla pro plnění předmětu budoucí smlouvy využívat území Slovenské republiky. Rozhodující podle odvolacího soudu je, že byla porušena samotná smlouva o uzavření budoucí masterfranchisové smlouvy a že zálohová platba týkající se jednorázového vstupního poplatku dle čl. III písm. A) bodu 3 měla být zaplacena do 10 dnů od podpisu smlouvy na účet žalobkyně vedený u Raiffeissenbank, a. s. Jak správně namítá žalobkyně, podle českého práva, konkrétně dle § 1955 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je místem plnění peněžitého závazku sídlo věřitele, když smlouva se řídí českým právem. Místem plnění je tak podle odvolacího soudu sídlo věřitele, tudíž žalobkyně, což je v Ostravě, Hradní 27/37, a v souladu s čl. VII odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis [správně zřejmě čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusle I bis – pozn. Nejvyššího soudu] je místně příslušným soud v Ostravě, neboť žalobkyně zvolila Okresní soud v Ostravě pro podání žaloby. S ohledem na shora uvedené odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné v souladu s § 219 občanského soudního řádu potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.

8. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda institut smluvní pokuty lze podřadit pod pojem „nároky ze smlouvy“ dle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalovaná v tom, že se jedná o otázku, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Z tvrzení žalované plyne, že v předchozím stadiu řízení měla být nesprávně posouzena povaha nároku na zaplacení smluvní pokuty v návaznosti na čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, což mělo vést k nesprávnému závěru ohledně příslušnosti soudů k rozhodnutí o vzniku nároku na její zaplacení. Podle žalované měl odvolací soud rozhodnout tak, že smluvní pokuta jako nárok ze smlouvy se musí řídit hlavní smlouvou, kterou je v tomto případě smlouva o smlouvě budoucí. Závazkem, jehož splnění mělo být zajištěno smluvní pokutou, měl být nepeněžitý dluh a místo jeho splnění se určí podle vnitrostátního práva, což by dle její argumentace založilo v rámci projednávané věci příslušnost slovenských soudů.

9. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěry vnitrostátních soudů, a kromě dalšího též upozornila, že primárním porušením smlouvy bylo nezaplacení ujednané zálohové platby. Z porušení tohoto závazku měl vzniknout nárok na odstoupení od smlouvy a současně nárok na zaplacení smluvní pokuty. Primárně zajišťovaným závazkem tedy podle žalobkyně bylo neuhrazení zálohové platby.

III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda institut smluvní pokuty lze podřadit pod pojem „nároky ze smlouvy“ podle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis v situaci, kdy danou smlouvou je smlouva o smlouvě budoucí, neboť se jedná o otázku, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.

IV. Důvodnost dovolání

15. Nejvyšší soud předesílá, že závěry formulované Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve vztahu k Úmluvě ze dne 27. 9. 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Bruselská úmluva“) a k Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“) jsou použitelné i ve vztahu k nařízení Brusel I bis, neboť čl. 5 bod 1 Bruselské úmluvy i čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I jsou shodné s čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3098/2018, a ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3482/2017, nebo DICKINSON, A., LEIN, E. The Brussels I Regulation Recast. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 26-27).

16. Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že podle čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I, který je obsahově totožný s čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis, je v případě žaloby ze smlouvy o prodeji zboží mezinárodně příslušným soud místa, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno, a to i pro spor o zaplacení smluvní pokuty zajišťující splnění povinnosti z daného smluvního vztahu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1941/2015, uveřejněné pod č. 29/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejný závěr platí pro případ smlouvy o poskytování služeb ve smyslu téhož ustanovení.

a/ řízení o předběžné otázce předložené Soudnímu dvoru Evropské unie

17. Vzhledem k argumentaci žalované vyvstala v řízení otázka, zda je čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis použitelný i na případ, kdy je smluvní pokuta součástí smlouvy o smlouvě budoucí, která sama o sobě není smlouvou o poskytování služeb, ale předvídá v budoucnu uzavření jiné smlouvy, kterou by již za smlouvu o poskytování služeb bylo nutno považovat. S ohledem na to, že jde o otázku v judikatuře SDEU dosud neřešenou, postupoval Nejvyšší soud v souladu s čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie a usnesením ze dne 5. 5. 2022, č. j. 30 Cdo 1985/2021-69, řízení o dovolání přerušil do doby rozhodnutí SDEU o předběžné otázce položené mu uvedeným usnesením Nejvyššího soudu, a to: „Musí být čl. 7 bod 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech vykládán v tom smyslu, že pojem ‚smlouva o poskytování služeb‘ zahrnuje též smlouvu o smlouvě budoucí (pactum de contrahendo), v níž se strany zavázaly k povinnosti uzavření budoucí smlouvy, jež by byla smlouvou o poskytování služeb ve smyslu tohoto ustanovení?“.

18. O předložené předběžné otázce bylo rozhodnuto rozsudkem SDEU ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. C-393/22.

19. V tomto rozsudku se SDEU předně zabýval tím, zda čl. 7 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis musí být vykládán v tom smyslu, že smlouva o smlouvě budoucí, která se týká budoucího uzavření franchisové smlouvy a stanoví závazek zaplatit smluvní pokutu z důvodu nesplnění této smlouvy o smlouvě budoucí, tedy smluvní závazek, jehož porušení je základem žaloby, spadá pod pojem „smlouva o poskytování služeb“ ve smyslu tohoto ustanovení. K tomu SDEU nejprve uvedl, že zvláštní pravidlo pro určení příslušnosti ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároků ze smlouvy, které je stanoveno v čl. 7 bodě 1 nařízení Brusel I bis, odpovídá cíli blízkosti a je odůvodněno existencí úzkého vztahu mezi dotyčnou smlouvou a soudem, který má o sporu rozhodnout. Obecné pravidlo pro určení příslušnosti soudů místa bydliště žalovaného, je tak doplněno o toto zvláštní pravidlo pro určení příslušnosti ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároků ze smlouvy, podle kterého může být žalovaný rovněž žalován u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn (v tomto smyslu viz rozsudek SDEU ze dne 23. 4. 2009, ve věci C-533/07, Falco Privatstiftung a R., body 24 a 25).

20. Pokud jde o místo plnění smluvních závazků plynoucích ze smlouvy o poskytování služeb, SDEU uvedl, že čl. 7 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis definuje hraniční určovatel pro tuto smlouvu autonomně jako místo na území členského státu, kde služby podle uvedené smlouvy byly nebo měly být poskytnuty, a to v zájmu posílení cílů, jimiž jsou sjednocení a předvídatelnost pravidel pro určení soudní příslušnosti, a tedy právní jistota. Tento autonomní hraniční určovatel má být použit na všechny nároky z téže smlouvy o poskytování služeb (v tomto smyslu viz rozsudek SDEU ze dne 23. 4. 2009, ve věci C-533/07, Falco Privatstiftung a R., body 26 a 27, a ze dne 11. 3. 2010, ve věci C-19/09, Wood Floor Solutions Andreas Domberger GmbH, bod 23).

21. Právě ve světle těchto úvah je třeba dle SDEU určit, zda takový závazek zaplatit smluvní pokutu z důvodu nesplnění smlouvy o smlouvě budoucí, o jaký jde v původním řízení, spadá pod pojem „poskytování služeb“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis. Nejprve SDEU konstatoval, že závazky mezi stranami, které vznikají z takové smlouvy o smlouvě budoucí, o jakou jde v původním řízení, spadají pod pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel I bis. Dále uvedl, že čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení Brusel I bis sice určuje příslušnost ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároků ze smlouvy podle místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, nicméně tento čl. 7 bod 1 písm. b) stanoví v případě prodeje zboží a poskytování služeb zvláštní hraniční určovatele, když za toto místo plnění označuje v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, a v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty.

22. Pokud jde konkrétně o kvalifikaci „smlouvy o poskytování služeb“, z judikatury podle SDEU vyplývá, že pojem „služby“ ve smyslu uvedeného čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis implikuje přinejmenším to, že strana, která je poskytuje, vykonává určitou činnost za úplatu (viz zejména rozsudek SDEU ze dne 23. 4. 2009, ve věci C-533/07, Falco Privatstiftung a R., bod 29, a ze dne 15. 6. 2017, ve věci C-249/16, Kareda, bod 35). Co se týče prvního kritéria uvedeného v této definici, tedy kritéria existence určité činnosti, SDEU upřesnil, že toto kritérium vyžaduje aktivní jednání, a nikoli pouhé zdržení se jednání. Pokud jde o smlouvu, jejímž předmětem je distribuce výrobků jedné ze smluvních stran druhou smluvní stranou, SDEU v tomto ohledu rozhodl, že toto kritérium odpovídá charakteristickému plnění poskytovanému smluvní stranou, která se zajišťováním takové distribuce podílí na rozvoji šíření dotyčného zboží (viz zejména rozsudek SDEU ze dne 19. 12. 2013, ve věci C-9/12, Corman-Collins SA, bod 38, a ze dne 14. 7. 2016, ve věci C-196/15, Granarolo SpA, bod 38).

23. Pokud jde o druhé kritérium, tedy kritérium úplaty poskytované jako protiplnění za určitou činnost, SDEU zdůraznil, že tuto úplatu nelze chápat v úzkém slova smyslu jako zaplacení peněžní částky, neboť za úplatu lze považovat požívání souboru výhod představujících ekonomickou hodnotu (viz zejména rozsudek SDEU ze dne 19. 12. 2013, ve věci C-9/12, Corman-Collins SA, bod 39, a ze dne 14. 7. 2016, ve věci C-196/15, Granarolo SpA, bod 40). Ačkoli předmět franchisové smlouvy, která měla být uzavřena v návaznosti na smlouvu o smlouvě budoucí, podle SDEU zcela splňuje obě výše uvedená kritéria, není tomu tak v případě smlouvy, jejímž účelem bylo uzavření franchisové smlouvy v budoucnu a utajení informací obsažených v uvedené smlouvě. Při absenci skutečné činnosti vyvíjené smluvním partnerem mimoto nelze zaplacení smluvní pokuty kvalifikovat jako úplatu. Vzhledem k tomu, že smlouva o smlouvě budoucí nevyžaduje vyvíjení žádné aktivní činnosti ani zaplacení úplaty, závazky plynoucí z této smlouvy, zejména závazek zaplatit smluvní pokutu, nemohou dle SDEU spadat pod pojem „poskytování služeb“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis. Tento závěr není zpochybněn argumentem vycházejícím z toho, že závazek zaplatit smluvní pokutu je úzce spjat s franchisovou smlouvou, která měla být uzavřena a na základě které by bylo možné určit místo, kde měly být dotyčné služby poskytnuty. Takový argument je dle SDEU v rozporu nejen s požadavkem striktního výkladu zvláštních pravidel pro určení příslušnosti stanovených v nařízení Brusel I bis, ale i s cíli předvídatelnosti a právní jistoty. Dále SDEU uvedl, že ze systematiky čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel I bis vyplývá, že unijní normotvůrce přijal rozdílná pravidla pro určení příslušnosti pro smlouvy o prodeji zboží a smlouvy o poskytování služeb na straně jedné a pro jakýkoli jiný druh smluv, který není v uvedeném nařízení zvlášť upraven, na straně druhé (v tomto smyslu viz rozsudek SDEU ze dne 23. 4. 2009, ve věci C-533/07, Falco Privatstiftung a R., bod 42). V tomto ohledu SDEU připomněl, že čl. 7 bod 1 písm. c) nařízení Brusel 1 bis stanoví, že „nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a)“. Rozšíření rozsahu působnosti čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis tak, aby zahrnoval každou smlouvu o smlouvě budoucí týkající se budoucího uzavření smlouvy o poskytování služeb, by dle SDEU znamenalo obcházení vůle unijního normotvůrce v tomto ohledu a narušilo by užitečný účinek tohoto čl. 7 bodu 1 písm. c) a a) (v tomto smyslu viz rozsudek SDEU ze dne 23. 4. 2009, ve věci C-533/07, Falco Privatstiftung a R., bod 43).

24. S ohledem na výše uvedené SDEU na položenou otázku odpověděl, že čl. 7 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis musí být vykládán v tom smyslu, že smlouva o smlouvě budoucí, která se týká budoucího uzavření franchisové smlouvy a stanoví závazek zaplatit smluvní pokutu z důvodu nesplnění této smlouvy o smlouvě budoucí, tedy smluvní závazek, jehož porušení je základem žaloby, nespadá pod pojem „smlouva o poskytování služeb“ ve smyslu tohoto ustanovení. V takovém případě se příslušnost k řízení o žalobě, jejímž základem je tento závazek, určuje v souladu s čl. 7 bodem 1 písm. a) tohoto nařízení podle místa, kde uvedený závazek byl nebo měl být splněn.

b/ dovolací řízení po rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie

25. Nejvyšší soud předně rozhodl podle § 111 odst. 2 věty druhé o. s. ř. o pokračování v dovolacím řízení, neboť překážka, pro kterou bylo dovolací řízení přerušeno, vydáním rozhodnutí SDEU o předložené předběžné otázce odpadla.

26. Poté Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

27. Podle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis platí, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,

a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;

b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku:

- v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno,

- v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty,

c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 28. Jak již bylo uvedeno výše, v projednávané věci si strany sjednaly povinnost uzavřít mezi sebou v budoucnu franchisovou smlouvu. Podle této smlouvy o smlouvě budoucí byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni zálohovou platbu ve výši 20 400 EUR + DPH a v případě porušení této povinnosti smluvní pokutu ve stejné výši. Protože v případě smlouvy o smlouvě budoucí nejde o smlouvu, jejímž předmětem by bylo poskytování služeb, ani prodej zboží, přičemž je nerozhodné, že budoucí smlouva by již mohla být kvalifikována jako smlouva o poskytování služeb, určí se mezinárodní i místní příslušnost soudu k rozhodnutí sporu o splnění povinností z dané smlouvy podle čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení Brusel I bis.

29. Aplikace předmětného ustanovení má významný vliv na posouzení místa plnění, když v rámci písm. a) se již nepoužije princip charakteristického plnění, jak jej zná čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis, a každý závazek má v zásadě vlastní místo plnění. S odkazem na rozsudek SDEU ze dne 23. 4. 2009, ve věci C-533/07, Falco Privatstiftung a T. R. proti Gisele Weller-Lindhorst, body 54-55, lze konstatovat, že pouze v případě smluv o prodeji zboží a smluv o poskytování služeb nechtěl zákonodárce Společenství již u Bruselské úmluvy vycházet z konkrétního úžeji vymezeného sporného závazku (jak ostatně napovídá i jazykový výklad ustanovení), nýbrž ze závazku, který je charakteristický pro tyto smlouvy. Současně zamýšlel ve smluvních věcech autonomně definovat místo plnění jako hraničního určovatele pro určení příslušného soudu. Jak bylo shledáno v souvislosti s čl. 5 bodem 1 Bruselské úmluvy v rozsudku SDEU ze dne 6. 10. 1976, ve věci 14/76, A. De Bloos, SPRL proti Société en commandite par actions Bouyer, „závazek, o nějž se jedná“ odpovídá právu plynoucímu ze smlouvy, kterého se žalobce domáhá žalobou a které tvoří základ žaloby. Pokud například žalobce žaluje na náhradu škody, je rozhodující ta smluvní povinnost, jejíž porušení vedlo ke vzniku škody. Současně v případě, že žalovaný namítá porušení povinnosti ze strany žalobce, avšak žaloba zní na zaplacení, „závazkem, o nějž se jedná“, bude povinnost platit, nikoliv závazek, jehož plnění rozporuje žalovaný. Místo plnění tohoto závazku pak již není autonomním konceptem tohoto závazku (srov. rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1976, ve věci 12/76, Industrie Tessili Italiana Como proti Dunlop AG, a ze dne 28. 9. 1999, ve věci C-440/97, GIE Groupe Concorde a další proti Capitaine commandant le navire "Suhadiwarno Panjan" a dalším, a další).

30. Pojem „nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel I [resp. čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis] nelze chápat tak, že se vztahuje na situaci, v níž neexistuje svobodně přijatý závazek jedné strany vůči druhé straně. Použití pravidla u zvláštní příslušnosti stanoveného ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároků ze smlouvy proto předpokládá určení právního závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě, o který se žaloba opírá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 29 Cdo 69/2022).

31. V projednávané věci je předmětem žaloby závazek na zaplacení smluvní pokuty z důvodu nesplnění podmínek ze strany žalované dle smlouvy o uzavření budoucí masterfranchisové smlouvy, kterou na sebe daný závazek jako závazek smluvní ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis žalovaná bezpochyby dobrovolně převzala.

32. Místo, kde tento závazek byl nebo měl být splněn, se určí podle práva, kterým se podle kolizních norem soudu, jemuž byla věc předložena, uvedený závazek řídí (srov. rozsudek SDEU ze dne 14. 3. 2013, ve věci C-419/11, Česká spořitelna, a. s. proti Geraldu Feichterovi, bod 54, a tam citovaná judikatura SDEU). Strany si v předmětné Smlouvě nesjednaly místo, kde má být splněna smluvní pokuta, avšak sjednaly si, že právní vztahy vzniklé z této Smlouvy nebo s touto Smlouvou související, se řídí, pokud z této Smlouvy nevyplývá něco jiného, právním řádem České republiky, zejména občanským zákoníkem [srov. čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I)].

33. Podle § 1955 odst. 1 občanského zákoníku, peněžitý dluh plní dlužník v místě bydliště nebo sídla věřitele.

34. Na základě výše uvedeného tedy Nejvyšší soud uzavírá, že závěr odvolacího soudu, že místem plnění peněžitého závazku spočívajícího v úhradě sjednané smluvní pokuty je sídlo věřitele v Ostravě, Hradní 27/37, a místně příslušným je tak Okresní soud v Ostravě, je správný, neboť čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis nezakládá toliko mezinárodní, ale i místní příslušnost soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 21 Nd 140/2023, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3684/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6002/2016).

35. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal.

36. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 12. 2023

JUDr. Pavel Simon předseda senátu

Právní věta

U žaloby na zaplacení smluvní pokuty za porušení ujednání ve smlouvě o smlouvě budoucí se posuzuje mezinárodní a místní příslušnost soudu podle článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis okolnost, že smlouva, která má být v budoucnu uzavřena, by byla smlouvou o poskytování služeb ve smyslu článku 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis, nemá na daný závěr žádný vliv.

Usnesení ze dne 5. 5. 2022