Plný text
30 Cdo 2023/2025-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci žalobkyně Z. T., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 156 062 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 60/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2025, č. j. 35 Co 97/2024-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala po žalované zaplacení částky 156 062 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která žalobkyni měla vzniknout nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 167/2019 – dále jen „posuzované řízení“. Žalobkyně u žalované uplatnila dne 6. 2. 2023 požadavek na zaplacení částky 200 000 Kč, přičemž žalovaná stanoviskem ze dne 10. 3. 2023 nárok uznala co do základu a dne 13. 3. 2023 žalobkyni vyplatila částku 43 938 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2024, č. j. 14 C 60/2023-99, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně a žalované v pořadí prvním rozsudkem ze dne 21. 5. 2024, č. j. 35 Co 97/2024-132, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 2 400 Kč; jinak ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně taktéž potvrdil (výrok I). O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 1. 2025, č. j. 30 Cdo 2281/2024-159, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024, č. j. 35 Co 97/2024-132, v části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I shora uvedeného rozsudku soudu prvního stupně, ohledně zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím a jíž byl částečně změněn a částečně potvrzen výrok II téhož rozsudku o nákladech řízení, a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud v záhlaví označeným (v pořadí druhým) rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé ohledně zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím potvrdil, ve výroku II o nákladech řízení jej změnil tak, že jejich výše činí 2 400 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I) a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení ve výši 1 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I, jímž byla žaloba zamítnuta, a to co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., a to řádné vymezení dovolacího důvodu (nesprávně vyřešené otázky hmotného či procesního práva) a předpokladů přípustnosti dovolání, pokud dovolatelka uvedla, že dovolání je přípustné, neboť napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jejích základních práv a v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Dovolatelka namítá porušení svých základních práv, aniž by ovšem konkretizovala otázky hmotného či procesního práva, které by měly být v dovolacím řízení přezkoumány. V této části je proto dovolání žalobkyně vadné, přičemž vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), uplynula.
Dovolání je rovněž vadné v části VI, tj. stran otázky protiústavnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, zejména jeho rozpor s nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 847/23, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, a dalších zde uvedených. Dovolatelka zde implicitně namítá porušení práva na spravedlivý proces, neformuluje však v této souvislosti žádnou právní otázku a nevymezuje tak předpoklady přípustnosti dovolání.
Namítá-li žalobkyně porušení práva na spravedlivý proces, pak přehlíží skutečnost, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Tak je tomu i v případě shora citovaného odůvodnění napadeného rozhodnutí, proti kterému se ovšem dovolatelka řádně (srov. § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) nevymezila (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2827/2024).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají otázky pod bodem III, týkající se „složitosti řízení“, kdy odvolací soud na základě tohoto kritéria přistoupil ke snížení základní částky zadostiučinění o 50 %.
Z části VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), vyplývá, že by mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení základní částky zadostiučinění nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
Odvolací soud v daném případě nepostupoval v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, ani pokud snížil základní částku na základě kritéria složitosti věci o 50 %, přičemž své úvahy s přihlédnutím k okolnostem dané věci řádně odůvodnil. Složitost řízení z pohledu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samu o sobě [srov. bod IV písm. a) Stanoviska] a ve výjimečných případech lze uvažovat o zvýšení či snížení základní částky na základě konkrétního kritéria i ve větším rozsahu než o 50 % (srov. bod VI Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se na délce posuzovaného řízení podílela ze značné míry víceinstančnost řízení, kdy soud prvního stupně rozhodoval 2x, odvolací soud 2x, dovolací soud 2x a Ústavní soud 1x.
Namítala-li dovolatelka ve vztahu k posouzení instančnosti řízení, že ji nelze, jako úspěšnou „uplatňovatelku“ práva za využití procesních práv jakkoliv penalizovat, tak zcela opomíjí, že využití opravných prostředků tímto způsobem jí k tíži kladeno soudy nikterak nebylo (na rozdíl od způsobu jejich uplatňování). Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2595/2018, uzavřel, že „účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného (kritérium jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení). Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí.“
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka týkající se rozporu napadeného rozhodnutí se závěry vyslovenými v rozhodnutí ESLP ze dne 18. 4. 2006, ve věci Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02. Odvolací soud nepochybil, když v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 765/2010, při posouzení kritéria významu řízení podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), přihlédl ve vztahu k předmětu řízení ke všemu, co bylo pro dovolatelku „v sázce“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, nebo dovolatelkou zmíněný rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02, a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ze dne 27. 6. 2000 ve věci Frydlender proti Francii, č. 30979/96, odst. 43).
Námitka dovolatelky (rovněž pod bodem III. dovolání), že napadené rozhodnutí se ocitá v rozporu se závěry rozsudků ESLP ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, č. 10092/13, ze dne 21. 5. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, č. 69319/12, a ze dne 21. 12. 2010 ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii, č. 7932/04, taktéž přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Rovněž z dovolatelkou akcentovaného rozsudku ESLP ve věci Žirovnický proti České republice (stížnost č. 10092/13) je zřejmé, že stanovená délka jednoho roku a šesti měsíců pro jeden stupeň a délka dvou let pro dva stupně soudní soustavy není délkou pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační, jež by v zásadě kompenzační řízení překročit nemělo, pokud větší délka řízení není odůvodněna zvláštními okolnostmi (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3177/2020). Uvedená námitka dovolatelky pak tím spíše postrádá své opodstatnění, když odvolací soud dospěl k závěru, že délka kompenzačního řízení je v posuzovaném případě nepřiměřená. Mířila- li snad dovolatelka uvedenou námitkou proti užití kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk na posouzení délky kompenzačního řízení a závěru o přiměřenosti formy přiznaného zadostiučinění, pak dovolací soud pro úplnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021) uvádí, že „pokud se při posuzování délky kompenzačního řízení podle ESLP nepoužijí tatáž kritéria (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 8. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, odst. 50), nelze tím rozumět nic jiného, než že při posuzování délky kompenzačního řízení nelze mechanicky aplikovat kritéria tak, jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení, tedy že se v kompenzačním řízení ona kritéria nepoužijí stejným způsobem. Pro tento závěr zřetelně hovoří i skutečnost, že ESLP ve své judikatuře nevyložil, jaká jiná (odlišná) kritéria by se měla při posuzování délky kompenzačního řízení specificky aplikovat. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15).“ Odvolací soud tak i u daného zákonného kritéria plně respektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka „věku žalobkyně“, týkající se závěru odvolacího soudu, jenž na základě věku žalobkyně navýšil základní částku zadostiučinění o 15 %, nikoliv dovolatelkou uváděných 10 %, vůči kterým se v dovolání vymezuje. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Pokud tedy odvolací soud shledal zvýšený individuální význam posuzovaného řízení pro žalobkyni z důvodu jejího vysokého věku a z tohoto důvodu navýšil základní částku zadostiučinění o 15 %, nelze takovému závěru ničeho vytknout a je v souladu se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i předchozím kasačním rozhodnutím.
Na otázkách zda je povinností soudu rozlišovat mezi pokročilým věkem účastníka a případně extrémním věkem účastníka a zda je při rozhodování o aplikaci skutečnosti „pokročilý věk účastníka“ nutno rozlišovat a aplikovat princip proporcionality v rámci rozlišování věku 75 a podstatně vyššího věku 90 a více let a podle tohoto rozlišování uzpůsobovat úvahu o výši a vlivu tohoto věku na vnímání nejistoty v intervalu 0-50 %, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, resp. odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, pročež přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze ve vztahu k těmto otázkám dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze dovodit ani stran otázky valorizace výše základních částek zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, tedy otázky, kterou by měl Nejvyšší soud dle názoru žalobkyně posoudit jinak, než jak ji vyhodnotil v rozsudku ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo v usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, a to vzhledem ke změně ekonomické situace, k níž od doby přijetí Stanoviska v České republice došlo, zejména pak s ohledem na vývoj míry inflace a zvýšení životní úrovně společnosti, s tím, že nezohledněním uvedených skutečností se měl napadený rozsudek odvolacího soudu současně ocitnout v rozporu s judikaturou Ústavního soudu představovanou např. nálezem ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11.
K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst v České republice, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice ESLP. Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává. Kromě rozsudků zmíněných dovolatelkou srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, nebo ze dne 15. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 287/2024, a zejména pak rozsudek ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, v němž Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, a to na podkladě analýzy aktuální rozhodovací praxe ESLP (zahrnující též porovnání výše částek, jež byla tímto soudem z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení poškozeným v jeho nejnovějších rozhodnutích přiznávána), že i nadále není dán důvod k žalobkyní prosazované paušální valorizaci přistupovat. Ústavní stížnost proti rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2356/2024 byla zamítnuta plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25, na který ústavní soud navázal i usnesením ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 3/25. K tomu je vhodné poznamenat, že rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2356/2024 byl dne 12. 11. 2025 schválen občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a že závěry tohoto rozsudku převzal do své rozhodovací praxe i velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 31 Cdo 1434/2025. Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak.
Nejvyšší soud uvádí, že ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což však není případ zde projednávané věci.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 2. 2026
Mgr. Vít Bičák předseda senátu