Plný text
30 Cdo 2027/2025-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 148/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2025, č. j. 69 Co 65/2025-43, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 119 760 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informace, o níž požádal Ministerstvo práce a sociálních věcí, jež věc projednávalo pod sp. zn. MPSV-2021/175462 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobce konkrétně požadoval informace o rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. MPSV-2020-233453-911, žalobce přitom nebyl účastníkem uvedeného správního řízení. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 2. 11. 2021, kdy žalobce podal žádost o informace, a skončeno bylo dne 26. 10. 2023, kdy byla informace žalobci poskytnuta, řízení tedy trvalo celkem 723 dnů. V rámci předběžného projednání nároku žalovaná poskytla žalobci za délku posuzovaného řízení zadostiučinění ve výši 7 680,33 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 12. 2024, č. j. 10 C 148/2024-28, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 119 760 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 119 760 Kč od 22. 10. 2023 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 69 Co 65/2025-43, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku II o nákladech odvolacího řízení a ve výroku I, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku pod bodem II o nákladech řízení před soudem prvního stupně, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné.
Nejvyšší soud dále opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Otázka a), v níž žalobce namítal, že nebyly prokázány konkrétní okolnosti vedoucí k tvrzení o nepatrném významu žádaných informací, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud ve vztahu k řízení o poskytnutí informace uzavřel, že se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. Žadatel není povinen vysvětlovat v žádosti o poskytnutí informace skutečnosti, na kterých staví svůj zájem na jejich poskytnutí. To však nemůže vést k úvaze o tom, že poskytnutí informací pro žadatele má ve všech případech shodný význam, odvozený od toho, že svou žádostí realizuje jedno z důležitých základních práv. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva, a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022). O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv, přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Jde-li však o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný. Žalobce v posuzované věci dovozoval zvýšený význam řízení pouze z porušení svého základního práva pramenícího z čl. 17 Listiny základních práv a svobod a z úsilí, které do získání informace vložil. Odvolací soud se tak od popsané rozhodovací praxe neodchýlil, jestliže dospěl k závěru o marginálním významu řízení pro žalobce vzhledem k tomu, že požadovaná informace se týkala třetí osoby, a proto nemohla být žalobcem jakkoliv následně využitelná pro realizaci jeho práv. V rámci hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného odvolací soud nadto zohlednil, že žalobce vede v podobném duchu poměrně velké množství sporů, pouze za roky 2024 a 2025 vede žalobce u odvolacího soudu více než 10 obdobných řízení. I závěr odvolacího soudu o tom, že z dané okolnosti lze dovodit nižší intenzitu žalobcem prožívané újmy spojené s nesprávným úředním postupem na straně státu v posuzovaném řízení je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2110/2023).
Otázka b) týkající se rozdělení důkazního břemene při posuzování významu řízení pro poškozeného nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní o nižším významu předmětu původního řízení pro poškozeného tíží žalovanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Odvolací soud vzal na zřetel, že žalovaná v řízení tvrdila snížený až nízký význam posuzovaného řízení pro žalobce, přičemž s ohledem na závěr rozsudku odvolacího soudu toto své tvrzení rovněž prokázala.
Námitka d) týkající se neprofesionálního postupu, který se projevil v obtížích žalobce při získávání informace a nedodržení zákonných lhůt, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud sice explicitně kritérium § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk nehodnotil, ale hodnotil je ve spojení s rozsudkem implicitně, neboť bez pochybení orgánů výkonu veřejné moci v posuzovaném řízení by nemohl dospět k závěru o tom, že délka řízení byla nepřiměřená a že došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Dané námitky dovozující, že uvedené kritérium nebylo odvolacím soudem posouzeno, se tak míjejí k odůvodněním napadeného rozhodnutí.
Otázka c), v níž žalobce zpochybnil, že by bylo provedeno komplexní posouzení všech okolností rozhodných pro stanovení formy a výše zadostiučinění, a s ní související otázka e) rozporující způsob hodnocení nepřiměřené délky řízení při opakovaných překročeních zákonných lhůt vedoucích k extrémnímu průtahu, který by měl mít dle dovolatele zásadní vliv na formu a výši zadostiučinění bez ohledu na význam řízení, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Poukazuje-li žalobce v souvislosti se zpochybňováním přiznané formy zadostiučinění na to, že správním orgánem prvního stupně nebylo jeho žádosti vyhověno a požadovaných informací se domohl až podáním opravného prostředku, tak tyto skutečnosti se promítly do závěru o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení, a byť se nejedná o žádoucí součást správního řízení, nic to nemění na tom, že (i když s určitými procesními obtížemi) se žalobce stále domáhal informací, které pro něj praktický význam neměly, význam předmětu posuzovaného řízení tak byl nepatrný. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že význam posuzovaného řízení byl pro žalobce nepatrný, přičemž přiměřenou formou zadostiučinění v takovém případě je konstatování porušení práva, pak v dané situaci nemá případné pochybení orgánů výkonu veřejné moci na formu přiznaného zadostiučinění vliv, neboť nejistota ohledně výsledku řízení byla u žalobce stále nepatrná. Tvrdil-li dále žalobce, že zákonné lhůty byly „opakovaně“ překročeny, tak jednak nijak neupřesnil, o jaké opakované překročení se má jednat, navíc i překročení zákonných lhůt pro rozhodnutí odvolací soud zhodnotil a promítlo se tak do závěru o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že v posuzovaném případě probíhalo řízení nejen před správním orgánem prvního stupně, ale i druhého stupně, jak žalobce sám poukazuje, což má na délku zákonných lhůt rovněž vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2885/2025, nebo ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1845/2025).
Na daném závěru nic nemění ani skutečnost, že žalovaná v rámci předběžného projednání (stanoviskem ze dne 5. 6. 2024) uznala důvodnost základu před ní uplatněného nároku a přiznala žalobci zadostiučinění včetně úroku z prodlení v celkové výši 7 680,33 Kč. Nejvyšší soud setrvale judikuje, že vedle zadostiučinění formou konstatování porušení práva nelze současně přiznat zadostiučinění v penězích (a naopak). Právní úprava § 31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Přiznání peněžité částky proto zpravidla v případě nepřiměřených délek řízení konzumuje požadavek na konstatování porušení práva. Konstatování porušení práva v tom smyslu, že došlo k nezákonnému rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, je nutným předpokladem pro možnost přiznat poškozenému finanční náhradu, a proto je v odůvodnění rozhodnutí vždy, ať už explicitně či implicitně, obsaženo. Konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí je namístě v případě, že se jiná forma náhrady poškozenému nepřiznává, neboť je tím zároveň zdůrazněna hodnota této formy morálního zadostiučinění jako dostatečné a plnohodnotné náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Pokud je poškozené osobě přiznána finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy, jedná se z pohledu ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk o maximální možnou satisfakci, kterou lze poškozenému přiznat, a nutně takové rozhodnutí obsahuje ve svém odůvodnění i konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3013/11). V poměrech projednávané věci se uvedené závěry prosadí tím způsobem, že dobrovolné poskytnutí peněžité satisfakce v částce 7 680,33 Kč ze strany žalované vylučuje v téže věci přiznat zadostučinění ve formě konstatování porušení práva. Odvolacímu soudu proto nezbylo než potvrdit zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, dospěl-li k závěru, že přiznané zadostiučinění je dostatečné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2026
JUDr. Pavel Simon předseda senátu