Plný text
30 Cdo 2041/2026-347
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] 2) České republice – Ministerstvu financí, se sídlem [adresa] o zaplacení 90 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 31/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2026, č. j. 70 Co 396/2025-293, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 10 000 000 Kč s příslušenstvím a náhrady škody ve výši 80 000 000 Kč s příslušenstvím, to vše s tvrzením, že nebýt jednání či nečinnosti žalovaných, mohl být úspěšným podnikatelem a mohl realizovat své podnikatelské záměry. Žalované však dle žalobce svojí liknavostí a nečinností, absencí kontrolní a dozorové činnosti nad správci konkurzní podstaty a konkurzními soudy a jednotlivými konkurzy způsobily rozvrat v žalobcově podnikatelském záměru a zhoršil se i jeho zdravotní stav.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2025, č. j. 31 C 31/2021-262, zamítl žalobu o zaplacení částky 10 000 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a částky 80 000 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., a to vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, pokud dovolatel namítá, že soudy nepostupovaly způsobem, který by zajistil spravedlivou ochranu jeho soukromých práv a oprávněných zájmů, když nerespektovaly základní smysl a účel civilního procesu tak, jak je imperativně vymezen v § 1 o. s. ř., aniž by uvedl, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Totéž platí ohledně tvrzení dovolatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces založeného Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 13 Úmluvy. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). V této části je proto dovolání vadné, přičemž vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), uplynula.
Dovolání není přípustné pro dovolatelem tvrzené nesprávné posouzení námitky promlčení a s tím související porušení principu ústavně konformního výkladu podústavního práva, čímž mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny, principu rovnosti podle čl. 1 Listiny spočívajícím v požadavku ochrany slabší strany a principu materiálního právního státu, podle něhož musí soudy zohlednit, zda jimi provedený doslovný výklad práva nevede k nespravedlivému závěru, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od nálezů Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 450/20, a ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3642/20.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch zcela výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Odvolací soud se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ani dovolatelem odkazovaných nálezů Ústavního soudu) neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že žádné takové okolnosti v posuzovaném případě zjištěny nebyly, žalobce podle všeho včas disponoval poznatky o způsobení tvrzené újmy (škody) i o tom, kdo za ni odpovídá, přičemž uplatnil-li jen a pouze v důsledku své liknavosti předmětné nároky u soudu až po marném uplynutí k tomu zákonem stanovených subjektivních promlčecích lhůt, je zcela namístě, aby za takové situace převážil princip právní jistoty, k němuž primárně institut promlčení má přispívat. Důvodnost námitky rozporu s dobrými mravy nespatřoval odvolací soud ani v tvrzení žalobce, že je právní laik, člověk bojující proti bezpráví, které mu mělo být způsobeno jednáním orgánů státu.
Namítá-li žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, nepředvídatelné a nesrozumitelné vzhledem k tomu, že soudy odepřely žalobci právo být vyslechnut jako účastník řízení, že odvolací soud neseznámil účastníky řízení se svým odlišným právním názorem v případě posouzení námitky promlčení nikoli podle obecných hmotněprávních ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž ustanovení § 32 odst. 1 a 3 a § 35 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a že se soudy nezabývaly všemi žalobcem tvrzenými mimořádnými a zvláštního zřetele hodnými okolnostmi, které na jeho straně vytvořily závažnou překážku, jež mu zabránila ve včasném uplatnění nároku a pro niž by závěr o promlčení uplatněného nároku byl pro žalobce nepřiměřeně tvrdý, uplatňuje vady řízení, k nimž však může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované 2) v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná 2) nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 450 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, uveřejněné pod č. 50/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalované 1) pak žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2026
Mgr. Vít Bičák předseda senátu