Plný text
30 Cdo 2150/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců 1) V. B. a 2) M. B., zastoupených advokátem, proti žalovanému K. H., zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu bytové jednotky, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 218/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16.5.2000, č.j. 23 Co 160/2000-57, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16.5.2000 č.j. 23 Co 160/2000-57 a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 15.11.1999, č.j. 14 C 218/99-40 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 15.11.1999, č j. 14 C 218/99 - 40 byla žalovanému uložena povinnost uzavřít se žalobci , ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., smlouvu o převodu bytové jednotky č. 128/13 v B. čp. [č.p.], včetně spoluvlastnického podílu patřícího k bytové jednotce ve výši 713/15910 na společných částech budovy a pozemku číslo parcely [parcela] v k.ú. B. za částku 153.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 22.2.1999 smlouvu o převodu shora označené bytové jednotky za dohodnutou kupní cenu ve výši 153.000,- Kč, splatnou do 90ti dnů od podpisu smlouvy s tím, že v případě nezaplacení kupní ceny řádně a včas, má prodávající právo od této smlouvy odstoupit. Dopisem ze dne 30.6.1999 žalovaný od smlouvy, ze shora uvedeného důvodu, odstoupil s upozorněním, že dne 22.8.1999 uplyne 6ti měsíční lhůta dle § 22 zák. č. 72/1994 Sb. a poté bude zmíněný byt nabídnut třetí osobě. Soud prvního stupně dovodil, že toto odstoupení od kupní smlouvy ze strany žalovaného je, ve smyslu § 39 obč. zák., neplatné, i když bylo ve smlouvě sjednáno. Vyšel z názoru, že půlroční lhůta uvedená v § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. v době odstoupení od smlouvy dosud neuplynula, takže žalovaný nemohl v této lhůtě od smlouvy platně odstoupit. Podle závěru soudu prvního stupně žalovaný neprokázal, že by nabídku k odkoupení nemovitostí učinil již v září 1998 a žalovaným předloženou listinu s přehledem nájemců ze dne 9.9.1998 nepovažoval za řádnou nabídku dle zákona č. 72/1994 Sb. Tou bylo, podle jeho závěru, až uzavření smlouvy ze dne 22.2.1999.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.5.2000, č.j. 23 Co 160/2000-57 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci se domáhali uzavření dohody o převodu bytové jednotky, která však již řádně uzavřena byla, tedy se domáhají ochrany práv, která jim již poskytnuta byla. Vzhledem k ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř., podle kterého je soud vázán žalobou účastníků, nemohl odvolací soud nárok žalobců posuzovat z hlediska ochrany jejich jiných práv vyplývajících jim z uzavřené smlouvy.
Proti označenému rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 21.6.2000, podali žalobci (dále jen dovolatelé) dovolání, jehož přípustnost odůvodnili odkazem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu ( dále jen o.s.ř.). Jako důvod dovolání uvedli chybný právní názor odvolacího soudu spočívající v tom, že považoval odstoupení od smlouvy ze strany žalovaného za právně neúčinné a v důsledku toho žalobu za nadbytečnou. Dle jejich názoru odvolací soud zcela pominul, že odstoupení od smlouvy je jednostranný projev vůle, který směřuje ke zrušení smlouvy a vyvolává účinky ex tunc. Dovolatelé považují odstoupení od smlouvy, které bylo ve smlouvě platně sjednáno, za platný právní úkon a na základě toho se domáhají, aby žalovaný s nimi uzavřel novou kupní smlouvu o převodu bytové jednotky za původní kupní cenu ve výši 153. 000,- Kč vzhledem k tomu, že do dne podání žaloby neuplynula od podání nabídky k odkoupení šestiměsíční lhůta uvedená v § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Dovolatelé se ještě dne 20.8.1999 snažili o zaplacení původně sjednané kupní ceny, nabídku žalovaného ze dne 22.2.1999 tedy akceptovali. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že odstoupení od smlouvy považuje za platné, ovšem jako vlastníka jej nikdo nemůže nutit, aby věc nabídl ke koupi, neboť se jedná o zásah do vlastnictví, které je dle Ústavy nedotknutelné. Navíc by se jednalo o rozsudek, který by nebyl vykonatelný.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými v dovolacím řízení advokátem dle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., že bylo podáno ve lhůtě určené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení § 241 odst. 2 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, protože dle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
I když dovolatelé důvod dovolání výslovně v dovolání neuvedli, lze z jeho obsahu dovodit, že vycházejí z dovolacího důvodu dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci lze rozumět situaci, kdy soud v dané věci aplikoval nesprávný právní předpis, případně že použil správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném v dovolání a dospěl k závěru, že jej nelze považovat za správný (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).
Soudy obou stupňů se dostatečně nevypořádaly zejména s otázkou právního hodnocení odstoupení žalovaného od kupní smlouvy na bytovou jednotku a právními důsledky tohoto právního úkonu. Soud prvního stupně se touto otázkou sice zabýval, dospěl k závěru, že odstoupení od zmíněné smlouvy bylo neplatné, avšak tento svůj názor náležitě nezdůvodnil. Soud druhého stupně se tímto právním úkonem a jeho důsledky v odůvodnění rozsudku nezabýval vůbec. Přitom právě otázka jeho platnosti je zásadně významná z hlediska posouzení právních vztahů mezi žalobci a žalovaným. Bude rovněž nezbytné opětovně posoudit, ve smyslu ustanovení § 43 a násl. obč. zák., zda a kdy žalovaný splnil podmínky nabídky k převedení bytu dle zákona č. 72/1994 Sb., zda již v září 1998, či zda teprve samotné uzavření kupní smlouvy v únoru 1999 lze zároveň považovat za zmíněnou nabídku. Od této skutečnosti se pak odvíjí stanovení počátku běhu šestiměsíční lhůty dle § 22 odst. 1 uvedeného zákona. Teprve po vyřešení těchto otázek bude možno přistoupit k posouzení a vyřešení dané právní situace a ve věci rozhodnout.
Na základě výše uvedeného nepovažuje dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za správný, proto jej zrušil dle ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř. Vzhledem ke skutečnosti, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Příbrami a věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení dle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. V něm bude soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 243d o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2000
JUDr. František D u c h o ň , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: M. P.