Plný text
30 Cdo 2222/2026-318
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce E. R., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem [adresa] o zaplacení částky 50 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 211/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2026, č. j. 20 Co 97/2026-302, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal na žalované zaplacení částky 50 000 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku trestního stíhání zahájeného usneseními ze dne 23. 5. 2013 a 21. 6. 2013. Žalobce byl obžalován pro spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255a odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“), pro trestný čin pletichy při veřejné soutěži a dražbě dle § 128a odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákoníku a trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1, 3 trestního zákoníku, tedy pro trestné činy, za které bylo možno uložit souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání až osmi let. Trestní řízení trvalo šest let a šest měsíců, žalobce byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, a to rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2017, č. j. 3 T 49/2014-20341, a věc pravomocně skončila usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2019, č. j. 4 To 41/2018-20458. Žalobce dále tvrdil, že trestní stíhání bylo nepřípustně ovlivněno zásahy osob stojících mimo orgány činné v trestním řízení, a že tomu neodpovídá výše přiznaného zadostiučinění.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 7. 2. 2023, č. j. 45 C 211/2020-76, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 250 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 2. 12. 2020 do zaplacení (výrok I), ve zbývajícím rozsahu stran zaplacení částky 49 750 000 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce v pořadí prvním rozsudkem ze dne 7. 9. 2023, č. j. 20 Co 203/2023-105, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 4. 2024, č. j. 30 Cdo 554/2024-124, shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, č. j. 20 Co 203/2023-105, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud následně usnesením ze dne 3. 7. 2024, č. j. 20 Co 203/2023-138, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně po vrácení věci znovu rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. 1. 2025, č. j. 45 C 211/2020-201, a to tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu ohledně zbývající částky 49 750 000 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladu řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Odvolací soud usnesením ze dne 29. 9. 2025, č. j. 20 Co 227/2025-248, shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 1. 2025, č. j. 45 C 211/2020-201, zrušil, řízení v rozsahu částky 250 000 Kč s příslušenstvím zastavil pro překážku věci pravomocně rozhodnuté a ohledně zbývající částky 49 750 000 Kč s příslušenstvím věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 18. 12. 2025, č. j. 45 C 211/2020-274, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 12. 2025, č. j. 45 C 211/2020-287, žalobu ohledně zaplacení částky 49 750 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok III).
Odvolací soud napadeným (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 23. 4. 2026, č. j. 20 Co 97/2026-302, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil (výrok I) a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu směřujícím do výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
Dovolatel stran přípustnosti dovolání obecně uvádí, že odvolací soud rozhodl v otázkách, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny, že se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 554/2024, vydaného v této věci a též uvádí, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Jako dovolací otázku zde výslovně formuluje, zda v případě zjištění a prokázání zásahu osob zvenčí orgánů činných v trestním řízení, který vedl ke zpracování dodatku znaleckého posudku znaleckým ústavem American Appraisal k posudku č. 11111776, došlo k intenzivnějšímu prožívání odškodňované nemajetkové újmy a zda byla tato újma dostatečně kompenzována?
Takto formulovaná otázka je smíšená a její zodpovězení v podobě, v jaké ji dovolatel předkládá, závisí především na posouzení konkrétních skutkových okolností a jejich významu pro výši zadostiučinění. Odvolací soud zjistil, že se osoby z politické sféry pokoušely zasáhnout do trestní věci žalobce a jeho spoluobviněných ovlivněním znaleckého ústavu, nezjistil však, že by pokusy byly úspěšné, ani že by ovlivnily obsah znaleckého posudku nebo zahájení či průběh trestního stíhání v neprospěch žalobce. V rozsahu, v němž dovolatel otázku staví na tvrzení, že tyto zásahy vedly ke zpracování nepravdivého dodatku a k trestnímu stíhání „na objednávku“, tedy vychází ze skutkového předpokladu, který odvolací soud nepřijal.
Současně nelze přehlédnout, že soud prvního stupně považoval za věrohodné žalobcovo tvrzení o ztrátě důvěry v nestrannost orgánů činných v trestním řízení a o stresu a úzkosti, které prožíval. Tyto subjektivní dopady odlišil od neprokázaného účinného ovlivnění trestního řízení a při úvaze o zadostiučinění je posuzoval spolu s ostatními následky a srovnatelnými případy spoluobžalovaných. Dovolání v této části neukazuje, že odvolací soud použil odlišné právní kritérium; brojí především proti tomu, jak soudy vyhodnotily důkazy a jaký význam přisoudily zjištěným okolnostem. Taková polemika sama o sobě přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Závěr o přípustnosti dovolání nelze založit ani tvrzeným nerespektováním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 554/2024. Nejvyšší soud v tomto rozsudku neuzavřel, že trestní stíhání žalobce bylo vykonstruované, zahájené na objednávku nebo od počátku zjevně bezdůvodné, a nepředjímal ani výši přiměřeného zadostiučinění. Vytkl toliko odvolacímu soudu, že se těmito tvrzeními nezabýval, neboť je považoval za zcela irelevantní, a do svých úvah vedoucích ke stanovení přiměřeného zadostiučinění za odškodňovanou nemajetkovou újmu je proto nepromítl. Současně odvolacímu soudu uložil, aby se tvrzenými okolnostmi zabýval, neboť v případě jejich prokázání mohou být významné pro posouzení následků v osobnostní sféře žalobce. Předchozí kasační rozhodnutí tedy neukládalo soudům, aby při zjištění jakéhokoli pokusu třetí osoby o zásah automaticky zvýšily zadostiučinění, ani nepředjímalo, že pokusy byly úspěšné. Vyžadovalo posoudit, zda a jak mohly okolnosti zahájení či průběhu trestního stíhání ovlivnit následky v osobnostní sféře žalobce. Soud prvního stupně se těmito okolnostmi zabýval, přijal žalobcovo tvrzení o subjektivní ztrátě důvěry a zohlednil je v celkovém posouzení újmy; odvolací soud pak přezkoumal jeho závěry a uzavřel, že účinný vliv na trestní stíhání prokázán nebyl. Předchozí kasační rozhodnutí nezakládá právo na určitou částku ani nepřikazuje přisoudit další peněžité plnění.
Závěr odvolacího soudu, že stát neodpovídá za samostatné jednání třetích osob, je třeba odlišit od otázky, zda jejich jednání může být okolností významnou pro posouzení žalobcova subjektivního prožívání újmy podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Samotná skutečnost, že se nepodařilo prokázat úspěšné ovlivnění trestního řízení, nečiní pokusy o zásah bez dalšího právně bezvýznamnými; v projednávané věci však soudy posuzovaly rovněž jejich zjištěný subjektivní dopad a dovolatel nevymezuje právní otázku, jejíž řešení by odvolací soud učinil v rozporu s uvedeným závazným právním názorem.
Dovolatel dále namítá, že přiznané zadostiučinění ve výši 250 000 Kč neodpovídá intenzitě újmy a požaduje přiznání další částky 49 750 000 Kč. V této části dovolatel nepředkládá samostatnou právní otázku týkající se výkladu kritérií podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž zpochybňuje výsledné posouzení individuálních následků. Odvolací soud se zabýval délkou trestního stíhání, hrozící trestní sankcí, osobními, zdravotními a pracovními následky, medializací i srovnáním s odškodněním spoluobžalovaných. Žalobcovy odkazy na jiné případy ani obecná tvrzení o zásahu do základních práv samy o sobě neukazují, že by odvolací soud použil nesprávné právní měřítko.
Nejvyšší soud již opakovaně uvedl, že stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk; výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje zejména správnost základních úvah soudů o aplikaci jednotlivých kritérií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, rozsudek ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009, rozsudek ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, rozsudek ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021, a rozsudek ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3497/2024).
V projednávané věci odvolací soud při potvrzení částky 250 000 Kč vycházel z úvah soudu prvního stupně o délce stíhání, hrozícím trestu, dopadech do žalobcovy osobní a pracovní sféry i ze srovnání s dalšími poškozenými z téhož trestního řízení. Dovolatel nevymezuje právní pochybení v použití těchto kritérií, nýbrž žádá, aby dovolací soud jinak zhodnotil intenzitu újmy a přiznal podstatně vyšší částku. Takový nesouhlas s výsledkem řízení přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit. Nejvyšší soud též neshledává, že by žalobcem zpochybněná výsledná částka byla vzhledem k úvahám nižších soudů zcela zjevně nepřiměřená.
K případným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2026
Mgr. Vít Bičák předseda senátu