Plný text
30 Cdo 2267/2026-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. H. P. Wincorovou v právní věci žalobkyně E. S., zastoupené JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] o zaplacení částky 200 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 2/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2026, č. j. 25 Co 5/2026-156, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 200 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (tj. ve výši 15 % ročně) z této částky od 4. 7. 2022 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudů v řízení vedeném u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 1548/2003. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 6. 2024, č. j. 37 C 2/2022-93, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 7. 11. 2024, č. j. 25 Co 313/2024-113, byla žaloba zcela zamítnuta. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
2. Soud prvního stupně usnesením ze dne 19. 11. 2025, č. j. 37 C 2/2022-150, dovolací řízení zastavil, neboť žalobkyně nezaplatila soudní poplatek za dovolání ve výši 14 000 Kč ve lhůtě stanovené usnesením ze dne 7. 2. 2025, č. j. 37 C 2/2022-124, jež bylo žalobkyni doručeno dne 18. 2. 2025, ve spojení s přípisem ze dne 20. 10. 2025, který byl žalobkyni doručen dne 21. 10. 2025 (výrok I). Soud prvního stupně dále rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude žalobkyni vrácen zaplacený soudní poplatek za dovolání ve výši 4 000 Kč (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Odvolací soud k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 15. 1. 2026, č. j. 25 Co 5/2026-156, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
4. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které dle jeho obsahu směřovalo proti jeho výroku I v rozsahu potvrzení výroku I usnesení soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).
6. Podané dovolání je ve svém převažujícím rozsahu pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné) polemiky se soudy obou stupňů ohledně správné výše soudního poplatku z dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Nevystihuje tak formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Z obsahu dovolání je pouze patrné, že žalobkyně nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o tom, že nezaplatila soudní poplatek z dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v plné výši, neboť ten měl činit 14 000 Kč. Dle názoru žalobkyně není pro stanovení výše soudního poplatku rozhodné, zda bylo rozhodováno rozsudkem nebo usnesením, ale to, že dovolání bylo podáno z důvodu, že napadený rozsudek závisí na otázce procesního práva; soudní poplatek za dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak podle jejího názoru činil jen 4 000 Kč, které zaplatila. K této právní otázce žalobkyně v dovolání neuvedla žádné předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., pouze v prvním odstavci části II dovolání obecně konstatovala, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Žalobkyně však v dovolání nevymezila žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož závěrů by se měl ve vztahu k dovolací otázce Nejvyšší soud odchýlit. Pokud tím žalobkyně mínila, aby Nejvyšší soud posoudil věc jinak, než jak ji vyřešil odvolací soud, tak patrně přehlédla, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, že dovolací soud má jinak posoudit otázku řešenou soudy nižších stupňů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odstavec 5 části III dovolání se pak k vymezené právní otázce a napadenému usnesení nevztahuje nijak, neboť se jedná o nepříliš jasný a vzájemně částečně rozporný popis rozhodování soudů v posuzované věci a kritiku věcného vyřízení sporu rozsudkem odvolacího soudu.
7. Podané dovolání tak neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro vymezený dovolací důvod. Nejvyšší soud tedy vzhledem k výše uvedenému dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
8. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2026
JUDr. H. P. Wincorová předsedkyně senátu