Plný text
30 Cdo 2269/2026-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobce L. V., zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] o zaplacení částky 2 600 Kč a o omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 153/2023, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2026, č. j. 18 Co 140/2026-223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 16. 3. 2026, č. j. 37 C 153/2023-210, zastavil dovolací řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2025, č. j. 18 Co 65/2025-177, ve znění opravného usnesení stejného soudu ze dne 18. 8. 2025, č. j. 18 Co 65/2025-190 (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 7. 5. 2026, č. j. 18 Co 140/2026-223, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
3. Zaplacení částky 2 600 Kč se žalobce domáhal jako náhrady škody představované náklady řízení vynaloženými žalobcem v řízení vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 743/22 a omluvy ve znění uvedeném v připuštěné změně žaloby ze dne 14. 6. 2024 pak jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, č. j. 30 Cdo 2764/2021-720, které bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 743/22, a spočívala v dle žalobce neoprávněném a nepřiměřeném nařčení žalobce ze zavinění zastavení dovolacího řízení, což vedlo k jeho frustraci, nedůvěře, rozčarování a zoufalství.
4. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které sám podepsal a doručil soudu ze své emailové stránky. Toto dovolaní pak bylo doplněno podáním ze dne 30. 7. 2026 sepsaným a podepsaným právním zástupcem žalobce. Dovolání, které směřovalo proti výroku I usnesení odvolacího soudu, však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
5. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání není přípustné v části směřující proti výroku I usnesení odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku II usnesení soudu prvního stupně, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
6. Ve vztahu k dovolání proti výroku I usnesení odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku I usnesení soudu prvního stupně se pak Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností.
7. V první řadě Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hraně jeho tzv. projednatelnosti a je ve svém převažujícím rozsahu pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné a rovněž poměrně nepřehledné) polemiky s právní úpravou placení a určování výše soudních poplatků a rovněž se soudy obou stupňů a opakováním předchozích tvrzení žalobce, nevystihuje tak formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že žalobce nesouhlasí se zastavením dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání, který žalobce (ani v nižší výši) na výzvu soudu prvního stupně neuhradil a místo toho soudu sdělil, že si není výší tohoto soudního poplatku (tj. zda má činit 4 000 Kč nebo 7 000 Kč) jist. Pokud jde o přípustnost dovolání, požadoval, aby dovolací soud věc posoudil odlišně zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4438/2015, jehož závěry považoval z rozporné s částí v dovolání uvedené rozhodovací praxe Ústavního soudu s tím, že pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že se závěry tohoto a dalších v dovolání uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu na jeho věc nevztahují (což v dovolání prosazoval), považoval předestřenou otázku za v rozhodovací praxi Nejvyššího, popř. Ústavního soudu dosud neřešenou.
8. Žalobcem předestřená dovolací otázka přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud za situace, kdy soud prvního stupně žalobce vyzval k zaplacení poplatku za dovolání ve výši 7 000 Kč a tento ve stanovené lhůtě na soudní poplatek ničeho nezaplatil a současně ani dle § 9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, nesdělil okolnosti osvědčující nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mu mohla vzniknout újma, a nedoložil, že bez své viny nemohl soudní poplatek dosud zaplatit, soud prvního stupně dovolací řízení zastavil a odvolací soud toto jeho rozhodnutí potvrdil. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nezaplatí-li poplatník k výzvě soudu na soudním poplatku ničeho, soud rozhodne o zastavení řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích bez zřetele k tomu, že výše poplatku byla ve výzvě soudu stanovena nesprávně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4438/2015, ze dne 29.08.2017 sp. zn. 23 Cdo 3124/2017, ze dne 28.08.2018 sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4549/2018, nebo ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 30 Cdo 514/2023, ústavní stížnost proti němuž byla odmítnuta jako zjevně bezdůvodná usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2023, sp. zn. III. ÚS 1616/23). Ústavní soud pak ve stanovisku pléna ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (na něž poukazuje i výše uvedená judikatura Nejvyššího soudu), konstatoval, že případné nesprávné určení výše poplatku ve výzvě podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích samo o sobě není způsobilé bezprostředně působit zásah do základních práv a svobod poplatníka, nýbrž takový důsledek by bylo možné přičíst až usnesení o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku v části „převyšující“ jeho správnou výši. Současně v něm Ústavní soud uzavřel, že nedojde-li v průběhu řízení ke zrušení nebo nahrazení usnesení o výzvě k zaplacení soudního poplatku, pak v něm vyjádřený názor soudu na výši poplatku předznamenává i důsledek jeho případného nezaplacení. Poplatník tak může nezaplatit soudní poplatek ve sporné části a proti zastavení dovolacího řízení se bránit opravnými prostředky či ústavní stížností, případně za současného namítání nesprávně určené výše soudního poplatku (což by mohlo vést ke změně názoru soudu, jenž není usnesením o výzvě k zaplacení soudního poplatku vázán a může ho zrušit nebo vydat výzvu novou či alespoň fakticky argumenty uznat a řízení nezastavit) může soudní poplatek v požadované výši (i když o ní má pochybnosti) zaplatit, čímž zabrání zastavení řízení, a teprve následně se domáhat vrácení části soudního poplatku, jíž podle jeho názoru zaplatil nedůvodně (shodně žalobcem zmíněná usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, II. ÚS 3708/13, ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 1679/17, či ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. II. ÚS 1829/20).
9. K této rozhodovací praxi se pak přihlásil Nejvyšší soud i v nedávném usnesení ze dne 20. 1. 2026, sp. zn. 23 Cdo 316/2025, kde po podrobném shrnutí dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu potvrdil závěr, že k zamezení možnosti zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, který mu byl vyměřen v nesprávné výši, je nezbytné, aby poplatník zaplatil soudní poplatek alespoň ve výši, kterou považuje za správnou, byť by se i on ve správné výši poplatku mýlil, neboť pak se nejedná o situaci, předpokládanou výše uvedenou judikaturou, tedy nezaplacení na úhradu soudního poplatku ničeno.
10. V posuzovaném případě napadl žalobce dovoláním (podaným bez právního zastoupení) rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ohledně jednak náhrady škody ve výši 2 600 Kč a jednak omluvy za nemajetkovou újmu. Podáním tohoto dovolání tedy žalobci vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání, který činil podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku poplatků, jenž tvoří přílohu zákona o soudních poplatcích, 14 000 Kč (předmětem dovolacího řízení nebyla jen částka 2 600 Kč, ale i požadovaná omluva); tímto okamžikem byl soudní poplatek též splatný. Vzhledem k tomu, že v dovolání žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 20. 11. 2025, č. j. 37 C 153/2023-196, rozhodl, že se žalobce od soudních poplatků neosvobozuje a zástupce z řad advokátů se mu neustanovuje. Toto usnesení bylo k odvolání žalobce potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 28. 1. 2026, č. j. 18 Co 15/2026-204, v jehož odůvodnění odvolací soud zmiňuje soudní poplatek ve výši 4 000 Kč. Na to vyzval soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 2. 2026, č. j. 37 C 153/2023-206, žalobce k zaplacení soudního poplatku z dovolání ve výši 7 000 Kč ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení a současně jej poučil, že nebude-li ve stanovené lhůtě soudní poplatek zaplacen, bude dovolací řízení zastaveno. V usnesení je pak (patrně chybou v psaní) uvedena nesprávná položka Sazebníku, a to položka 1 odst. 1 písm. a), místo položky 23 bodu 1 písm. a) Sazebníku poplatků, dle které soudní poplatek určil. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 19. 2. 2026. Žalobce však ve stanovené lhůtě do 6. 3. 2026 (ani později) na soudní poplatek ničeho nezaplatil, pouze podáním ze dne 6. 3. 2026, doručeným soudu prvního stupně stejného dne, sdělil, že s ohledem na rozpor mezi odůvodněním usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 1. 2026, č. j. 18 Co 15/2026-204, a výzvou k zaplacení soudního poplatku z dovolání si není správnou výší soudního poplatku z dovolání (tedy, zda činí 4 000 Kč nebo 7 000 Kč) jist a v této nejistotě ohledně výše soudního poplatku a (nijak nedoložené, ani blíže neupřesněné) absenci finančních prostředků (na úhradu soudních poplatků si má buď půjčovat nebo čeká na vrácení poplatků soudy v jiných řízeních) spatřoval důvod, proč nemůže soudní poplatek zaplatit s tím, že hrozící újmu spatřoval v dle něj nezvratném zastavení dovolacího řízení.
11. Za této situace (chybného vyměřeného soudního poplatku z dovolání soudem prvního stupně, a to v nižší částce, než je jeho zákonná výše), tak bylo dle výše uvedené judikatury na žalobci, pokud si nebyl jist, zda má soudní poplatek činit 4 000 Kč nebo 7 000 Kč, aby ve stanovené lhůtě soudní poplatek z dovolání ve výši, kterou považoval za pravděpodobnější, zaplatit, neboť věděl, že ho povinnost nějaký soudní poplatek zaplatit stíhá, pouze si nebyl jist jeho výší, což ho povinnosti alespoň nějakou částku na soudní poplatek zaplatit nezbavuje. Chybná výzva soudu prvního stupně k zaplacení soudního poplatku by totiž nemohla, v případě že by na ni žalobce reagoval zaplacením alespoň nějaké částky na soudní poplatek, přivodit zastavení dovolacího řízení, neboť nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci spočívající ve vadném poučení o procesních právech nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2026, sp. zn. 23 Cdo 316/2025, a nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. I. ÚS 167/98, ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 674/04, a ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3042/11). Žalobce však na tuto (byť vadnou) výzvu požadovaným způsobem (zaplacením nějaké částky na soudní poplatek) nereagoval, odvolací soud se tudíž od judikatury Nejvyššího ani Ústavního soudu neodchýlil, pokud zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku potvrdil. Pouhé písemné oznámení žalobce adresované soudu prvního stupně, že si není jist, jakou částku soudní poplatek činí, pak na tomto závěru nemohlo nic změnit.
12. V rozporu s těmito závěry pak nejsou ani žalobcem zmiňované nálezy Ústavního soudu řešící poněkud odlišné procesní situace, a to nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. I. ÚS 1636/20 (týkající se nepřípustnosti odmítnutí dovolání za situace, kdy dovolatel ve lhůtě určené soudem k doložení plné moci advokáta tuto soudu doložil a dovolání doplnil, následně však bylo dovolání odmítnuto jako vadné s tím, že dovolatel byl právně zastoupen od počátku řízení a zákonná dovolací lhůta ke splnění obsahových náležitostí dovolání tak marně uplynula dříve, než byl k prokázání svého právního zastoupení soudem vyzván), ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 3659/19, a ze dne 12. 2. 2258, sp. zn. IV. ÚS 3073/24 (týkajících se přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu obsahujícímu nesprávné poučení o nepřípustnosti dovolání, které vedlo k nepodání dovolání stěžovatelem), neboť jak je uvedeno výše, vadná výzva k zaplacení soudního poplatku z dovolání by k zastavení dovolacího řízení nevedla, pokud by žalobce (vědomý si své povinnosti soudní poplatek z dovolání zaplatit) na soudní poplatek nějakou (dle jeho byť chybného názoru nesprávnou) částku uhradil, což nesplnil.
13. Poukazoval-li žalobce na závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 4026/17, tak ty na posuzovanou věc nijak nedopadají, neboť se věnují odlišné situaci, kdy soud v rámci schválení uzavřeného smíru s dohodou o úhradě nákladů řízení, stěžovateli bez předchozího upozornění (tedy pro stěžovatele nepředvídatelně) uložil zaplatit vysoký doplatek soudního poplatku, čímž mu znemožnil tuto skutečnost při uzavírání smíru zvážit. V posuzovaném případě si však žalobce byl při podání dovolání vědom povinnosti soudní poplatek z dovolání, který dle položky 23 Sazebníku poplatků může činit 4 000 Kč, 7 000 Kč nebo 14 000 Kč, zaplatit.
14. Pokud pak jde o námitku žalobce, že na jeho sdělení ze dne 6. 3. 2026 lze aplikovat výjimku pro zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku dle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, s čímž se odvolací soud (a před ním ani soud prvního stupně) řádně nevypořádal, tak tato námitka se zcela míjí s obsahem napadeného usnesení. Odvolací soud (v souladu se soudem prvního stupně) jednoznačně uzavřel, že pokud žalobce tvrdil naplnění podmínek tohoto ustanovení, neboť má část finančních prostředků vázánu na účtech soudů z důvodu nesprávně vybraných poplatků v rámci jiných řízeních, tak tuto argumentaci předestřel a byla vypořádána již v rámci rozhodnutí o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Těmto žádostem žalobce pak nebylo vyhověno, neboť žalobce věrohodně nevylíčil a nedoložil své aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry; podmínky § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích tedy odvolací soud považoval za nesplněné, poněvadž ve lhůtě pro zaplacení soudního poplatku žalobce neosvědčil tvrzené nebezpečí z prodlení, ani nedoložil, že by bez své viny nemohl soudní poplatek zaplatit (viz odstavce 10 a 15 odůvodnění usnesení odvolacího soudu a odstavec 5 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně). Odvolací soud tudíž tuto námitku žalobce řádně vypořádal, a to v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž smyslem § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích je zohlednit situaci, kdy poplatník je ochoten a schopen soudní poplatek uhradit, ale zabránila mu v tom jiná událost, nikoliv situaci, kdy poplatník tvrdí, že není schopen soudní poplatek uhradit z důvodu svých nepříznivých majetkových poměrů a o jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku za odvolání proti rozsudku již bylo pravomocně rozhodnuto tak, že se mu osvobození nepřiznává. Usnesením o zamítnutí takové žádosti je totiž soud vázán a nové žádosti téhož účastníka může vyhovět jen tehdy, změní-li se jeho poměry, z nichž soud v původním (zamítavém) rozhodnutí vycházel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 76/2015, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3115/2015, ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2355/2017, nebo ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 29 Cdo 5655/2017). Z těchto důvodů se nemohl odvolací soud odchýlit ani od usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1426/22, ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1334/18, ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, nebo ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18, v nichž Ústavní soud zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku ani v náhradní lhůtě stanovené soudem akceptoval jako logický a ústavně konformní důsledek pasivity poplatníka.
15. Za této situace Nejvyšší soud neshledal důvod se od výše uvedených závěrů Nejvyššího soudu představovaných zejména usnesením ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4438/2015, které jsou aplikovatelné i v této věci, odchýlit, a to ani na základě argumentace žalobce v dovolání.
16. Namítal-li žalobce v dovolání i vady řízení [zejm. částečnou nepřezkoumatelnost napadeného usnesení odvolacího soudu spočívající v nevypořádání námitky naplnění podmínek § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích], tak tyto nemohou samy o sobě přípustnost dovolání založit, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není. Navíc napadené usnesení v tomto směru nepřezkoumatelné není, jak je uvedeno již výše.
17. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 11. 2026
JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu