Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie D - omezený význam

Spisová značka

30 Cdo 2272/2026

Téma · generováno AISpráva zajištěné hotovosti a její zhodnocování

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 3. 11. 2026ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.2272.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Nepřípustnost dovolání Dovolání

Shrnutí · generováno AI

Žalobce požadoval náhradu zisku, kterého by podle něj dosáhl, kdyby stát během trestního řízení zajištěnou hotovost úročil nebo investoval. Nejvyšší soud dovolání odmítl, protože u hotovosti je cílem úschovy její zachování, nikoli zvyšování její hodnoty. Orgány proto nepochybily tím, že peníze neuložily na termínované vklady.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

U zajištěných peněz v hotovosti podle § 7 odst. 2 zákona č. 279/2003 Sb. spočívá účel úschovy v zachování jejich kvantity, nikoli v jejich zhodnocování. Povinnosti správy podle § 8a odst. 1 a § 10 odst. 1 až 4 téhož zákona se na ně vzhledem k jejich povaze neuplatní. Stát proto nemá povinnost ukládat zajištěnou hotovost na úročené či termínované vklady ani ji investovat; nečiní-li tak, nejde o nesprávný úřední postup.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (2)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Z vlastní podstaty peněz v hotovosti je přitom zřejmé, že účelem jejich úschovy může být pouze zachování jejich kvantity, tj. ochrana před jejich ztrátou či zničením, čehož bylo v daném případě dosaženo jejich uložením na účet vedený u České národní banky.
    Zobrazit v textu
  • Žalobcovu požadavku založenému na jeho přesvědčení o povinnosti státu, aby v průběhu zajištění jeho hotových peněz docílil jejich rozmnožení, a to s využitím více či méně riskantních investic či časově vázaných vkladů, tudíž zjevně nemohlo být vyhověno.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (3) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

30 Cdo 2272/2026-316

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce R. J., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem [adresa] a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem [adresa] o zaplacení částky 9 768 451 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 60/2025, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2026, č. j. 35 Co 110/2026-291, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 9 768 451 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. 4. 2025 do zaplacení jako náhrady škody ve formě ušlého zisku, která mu měla vzniknout v souvislosti s trestním řízením vedeným proti němu u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 T 7/2020 (dále jen „posuzované trestní řízení“), které skončilo jeho zproštěním obžaloby. Žalobce tvrdil, že v důsledku nezákonných rozhodnutí o zahájení trestního stíhání mu byla způsobena škoda tím, že orgány činné v trestním řízení porušily své zákonné povinnosti při správě jeho majetku (peněžní hotovosti a cihliček žlutého kovu) odňatého při domovních prohlídkách ve dnech 13. 6. 2013 a 8. 7. 2013 a následně zajištěného (dále jen „zajištěný majetek“). Zajištění bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2023, která nabyla právní moci dne 7. 2. 2023, a zajištěný majetek byl žalobci vrácen na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2023, které nabylo právní moci 25. 4. 2023. Žalobce namítal, že orgány činné v trestním řízení měly učinit alespoň elementární úkony k prevenci znehodnocení zajištěných prostředků s tím, že finanční prostředky měly být vloženy na termínované bankovní účty. Žalobce tedy požadoval částku, o kterou by se hodnota zajištěných finančních prostředků zvýšila, pokud by byly využity vhodné investiční nástroje.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2026, č. j. 28 C 60/2025-274, žalobu zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 1 350 Kč (výrok II).

3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 5. 2026, č. j. 35 Co 110/2026-291, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 350 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v rozsahu jeho výroku I. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.

5. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání není přípustné proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).

6. Ohledně dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.

7. V prvé řadě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v dovolání žalobce z velké části opakuje otázky a argumenty, které již Nejvyšší soud vypořádal a v tomto rozsahu dovolání odmítl v rozsudku ze dne 17. 2. 2026, sp. zn. 30 Cdo 3082/2025, vydaném v předchozí žalobcově věci, v níž se žalobce mimo jiné domáhal i zaplacení částky ve výši 9 768 451 Kč s příslušenstvím z „alternativně“ tvrzeného titulu v podobě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nesprávném nakládání se zajištěným majetkem, tedy jeho nerozmnožení alespoň za pomoci konzervativní investice nebo úročených termínovaných vkladů s tím, že utržený zisk by mohl sloužit minimálně k pokrytí poklesu hodnoty tohoto majetku v důsledku inflace, tedy nároku založeného na stejných skutkových tvrzeních jako v posuzovaném případě.

8. V dovolání žalobce vymezil čtyři otázky, z nichž prvními třemi [(1) zda musí správce zajištěného majetku podle § 8a odst. 1 a § 10 odst. 1 a 2 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o výkonu zajištění“), činit aktivní opatření za účelem zabránění snížení hodnoty zajištěného majetku a provádět úkony směřující k zachování hodnoty věci, (2) zda uložení zajištěných peněžních prostředků na úročený účet (termínovaný vklad) představuje „využívání“ zajištěného majetku ve smyslu § 10 odst. 5 zákona o výkonu zajištění, či zda se jedná o úkon směřující k uchování hodnoty věci dle § 10 odst. 2 stejného zákona, a (3) zda „hodnota“ peněžních prostředků ve smyslu § 10 odst. 1 a 2 zákona o výkonu zajištění zahrnuje jejich nominální kvantitu nebo i jejich kupní sílu] napadá závěr odvolacího soudu o tom, že není dán odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu, neboť orgány činné v trestním řízení své povinnosti při správě zajištěného majetku neporušily a postupovaly v souladu s § 10 zákona o výkonu zajištění. Přípustnost dovolání ohledně této námitky pak žalobce spatřoval v odchýlení se od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2025, sp. zn. 30 Cdo 633/2025, a v případě, že by Nejvyšší soud dospěl k tomu, že toto rozhodnutí nelze vykládat způsobem, jak to činí žalobce, považoval tuto otázku za dosud neřešenou. Otázka existence nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení spočívajícího v nesprávném nakládání se zajištěným majetkem však přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť v této části se jedná o dovolání zjevně bezdůvodné.

9. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vysvětlil, že za zjevně bezdůvodné je třeba považovat takové dovolání, v němž je předkládána otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), dále otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a v soudní praxi nečiní výkladové těžkosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2699/2018), nebo otázka, jejímž řešením je zcela zjevně bezúspěšné uplatnění práva, tedy takové uplatnění práva, kdy je již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod č. 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1333/2024, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2474/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. III. ÚS 635/24, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2844/2023). O první a třetí případ jde i v posuzované věci.

10. V posuzované věci žalobce spatřoval nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení v nesprávném nakládání se zajištěným majetkem v tom, že orgány činné v trestním řízení v době, kdy s tímto majetkem nemohl disponovat, tento majetek nerozmnožily, a to alespoň za pomoci konzervativní investice (úročených termínovaných vkladů) tak, aby alespoň nedošlo k jeho znehodnocení (poklesu jeho hodnoty). Již ze samotné konstrukce uvedené úvahy je však zřejmé, že ve vztahu k zajištěným cihličkám ze žlutého kovu (pravděpodobně zlata), tedy k majetku, jehož cena je závislá pouze na jeho aktuální tržní hodnotě, která nadto v dlouhodobé perspektivě převážně roste, se jedná o úvahu zcela zjevně neopodstatněnou. Navíc se nejedná o hodnotu, jíž by bylo možné vkládat na úročené termínované vklady u bank. Shodný závěr (vyplývající ze samotného znění zákona) pak platí i pro zbývající část zajištěného majetku představovanou penězi v hotovosti. Z § 7 odst. 2 zákona o výkonu zajištění vyplývá, že byly-li při postupu podle tohoto zákona nalezeny cizozemské peníze, jiné devizové hodnoty nebo vyšší částka peněz v korunách českých, než která je ze zajištění vyloučena, složí se do úschovy soudu (případně v závislosti na aktuální fázi trestního řízení do úschovy jiného orgánu činného v trestním řízení, jak patrno z § 1 odst. 5 a 6 téhož zákona). Z vlastní podstaty peněz v hotovosti je přitom zřejmé, že účelem jejich úschovy může být pouze zachování jejich kvantity, tj. ochrana před jejich ztrátou či zničením, čehož bylo v daném případě dosaženo jejich uložením na účet vedený u České národní banky. Nejedná se naopak o majetek, s nímž by v závislosti na jeho povaze byla spojena potřeba provádění právních úkonů nutných k tomu, aby bezdůvodně nedošlo ke snížení jeho hodnoty nebo k jeho zmenšení, popřípadě aby se tento majetek očekávaným způsobem zvýšil, tedy úkony, jejichž provádění uvedený zákon s účinností od 1. 6. 2015 ukládá ve svém § 8a odst. 1 realizovat v rámci správy zajištěného majetku a které jsou blíže konkretizovány především v § 10 odst. 1 až 4 tohoto zákona (k výkladu obsahu těchto povinností srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2025, sp. zn. 30 Cdo 633/2025, a dále TREŠLOVÁ, L., ŠKROBÁK, I. Zákon o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2018. ISBN 978-80-7598-197-4). Ostatně uvedený závěr přijatý ve vztahu k zajištěným peněžním prostředkům označuje za zcela zřejmý též důvodová zpráva k zákonu č. 86/2015 Sb., kterým byl zákon o výkonu zajištění k uvedenému datu novelizován, neboť i v souvislosti se zajištěním peněz uložených na bankovním účtu uvádí jako jedinou v úvahu přicházející možnost jejich správy tu, jež spočívá v jejich „zmrazení“ na tomto účtu (jak ostatně plyne též z § 79a odst. 2 trestního řádu, ve znění účinném do 17. 3. 2017, a § 79e odst. 5 téhož předpisu, ve znění účinném od 18. 3. 2017). Jiná možnost ve vztahu k zajištění peněz neplyne ani ze žalobcem zmíněné směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2014/42/EU ze dne 3. 4. 2014 (viz zejména její články 7, 8 a 10), na kterou též uvedená novela reagovala (další směrnice, kterou žalobce v dovolání zmiňuje, pochází až z doby po ukončení nyní řešeného zajištění). Žalobcovu požadavku založenému na jeho přesvědčení o povinnosti státu, aby v průběhu zajištění jeho hotových peněz docílil jejich rozmnožení, a to s využitím více či méně riskantních investic či časově vázaných vkladů, tudíž zjevně nemohlo být vyhověno. Ke zcela shodnému závěru pak dospěl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17. 2. 2026, sp. zn. 30 Cdo 3082/2025, ústavní stížnost proti němuž byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2026, sp. zn. II. ÚS 1431/2026, pro její zjevnou neopodstatněnost.

11. Ze zcela shodných závěrů (tedy že charakter peněz v hotovosti jako zajištěné věci vylučuje provádění právních úkonů nutných k tomu, aby bezdůvodně nedošlo ke snížení jejich hodnoty nebo k jejich zmenšení, popřípadě aby se tento majetek očekávaným způsobem zvýšil, upravených v § 8a odst. 1 a § 10 odst. 1 až 4 zákona o výkonu zajištění) pak vyšel při svém právním posouzení i odvolací soud (viz odstavec 19 odůvodnění jeho rozsudku), požadavek žalobce na výklad § 10 odst. 1 a 2 zákona o výkonu zajištění se tudíž míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, jenž uzavřel, že § 10 odst. 1 až 4 zákona o výkonu zajištění nelze na posuzovanou věc s ohledem na charakter zajištěného majetku aplikovat. Na vyřešení otázky výkladu § 10 odst. 1 a 2 zákona o výkonu zajištění tak napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

12. Z výše uvedených důvodů se odvolací soud svým právním posouzením této otázky nemohl odchýlit od žalobcem namítaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2025, sp. zn. 30 Cdo 633/2025, jenž se věnoval správě zcela odlišného typu zajištěného majetku, a to luxusního automobilu (vozidlo Ferrari), u něhož je vyžadován odlišný druh správy. Nejvyšší soud v tomto rozsudku zdůraznil, že správa zajištěného majetku je souborem úkonů, ať již právních, administrativních či faktických, vykonávaných správcem, jejichž cílem je uchování hodnoty majetku po dobu zajištění. Při stanovení potřeby správy zajištěného majetku je správce povinen vycházet z povahy a charakteru zajištěného majetku. Ten je pak zcela odlišný u peněžních prostředků (které uložením na neúročeném účtu neztrácejí ani svou kvantitu, ani nominální hodnotu) a automobilu, jehož cena může klesat i jeho pouhým neprovozováním. Současně Nejvyšší soud v tomto rozsudku zdůraznil, že správce nemá povinnost postupovat při své činnosti obdobně, jako by o svůj majetek pečoval sám jeho majitel. To se týká nejen celkové správy, ale i výkonu určitých dílčích úkonů. Při správě majetku tak správce respektuje pouze požadavky, které jsou výslovně předpokládány zákonem. Správce nemůže vykonávat více práv ani povinností, než kolik mu přiznává zákon.

13. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. pak nezakládá ani čtvrtá otázka, zda ztráta hodnoty peněz v čase představuje skutečnou škodu či ušlý zisk ve smyslu § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a zda je možné se domáhat náhrady této škody za situace, kdy stát na základě zákonné povinnosti s těmito penězi disponuje a neprovádí „potřebné úkony směřující k uchování jejich hodnoty“, tedy otázka vztahující se ke vzniku tvrzené škody, neboť takovou otázkou se odvolací soud, jenž potvrdil zamítnutí žaloby pouze z důvodu neexistence odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu a naplnění dalších podmínek vzniku nároku na náhradu škody nezkoumal, nezabýval (pokud v odstavci 35 dovolání žalobce „reprodukuje“ údajné právní závěry odvolacího soudu o této otázce, tak ty jsou pouhou citací shrnutí závěrů judikatury, jak to učinil soud prvního stupně, uvedené v odstavci 5 odůvodnění napadeného rozsudku, k níž se odvolací soud s ohledem na závěr o neexistenci odpovědnostního titulu ve svém právním posouzení nijak nevyjadřoval). Na vyřešení takové námitky tudíž napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že tato námitka žalobce byla vypořádána v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2026, sp. zn. 30 Cdo 3082/2025, v němž tento soud uzavřel, že nevidí důvod se od své ustálené rozhodovací praxe jakkoliv odchylovat.

14. Závěrem pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což však v daném případě splněno není. Případnou existencí takových vad se tudíž Nejvyšší soud v posuzované věci nezabýval.

15. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 11. 2026

JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací