Plný text
30 Cdo 239/2026-297
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. T., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] o zaplacení 222 830 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 242 C 251/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2025, č. j. 38 Co 27/2024-261, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2025, č. j. 38 Co 27/2024-261, se zrušuje v rozsahu výroku I v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, a výroku II v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 101 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 22. 12. 2011 do zaplacení, a v navazujícím výroku III o náhradě nákladů řízení, a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhá přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm 588/93.
2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 242 C 251/2011-118, částečně zastavil řízení v rozsahu jistiny ve výši 29 830 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 12. 2011 do zaplacení (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 89 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 89 500 Kč od 22. 12. 2011 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 246 500 Kč od 22. 12. 2011 do 23. 12. 2011 (výrok II), zamítl žalobu v částce 103 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 22. 12. 2011 do zaplacení (výrok III) a uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech řízení částku ve výši 624 Kč (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 2. 7. 1993 a skončilo až usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 147/11. Jeho celková délka tak činila 20 let a 4 měsíce. Současně zjistil existenci řady období nečinnosti soudu, zejména v letech 1993 až 1995, a 1997 až 1998 a v roce 1999, jakož i výrazně dlouhé období přerušení řízení související s konkursním řízením vedeným na majetek jednoho z žalovaných. Na tomto základě uzavřel, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a že je namístě poskytnout mu přiměřené zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“.
4. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně vyšel ze závěrů stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Za každý rok nepřiměřeně dlouhého řízení přiznal žalobci částku 15 000 Kč, přičemž za první dva roky řízení přiznal tutéž částku v celkové výši 15 000 Kč. S ohledem na celkovou délku posuzovaného řízení v trvání 20 let a 4 měsíců tak dospěl k základní částce 290 000 Kč, jejíž výši následně modifikoval. Kritérium složitosti řízení vyhodnotil jako průměrné, bez vlivu na výši zadostiučinění. Naopak základní částku navýšil o 10 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci během řízení, neboť shledal existenci významných a neodůvodněných průtahů, a o dalších 10 % z důvodu aktivního přístupu žalobce v posuzovaném řízení. Současně dospěl k závěru, že význam předmětu původního řízení pro žalobce odůvodňuje snížení základní částky o 35 %. Po zohlednění těchto kritérií stanovil výši přiměřeného zadostiučinění částkou 246 500 Kč, z níž po odečtení částky 157 000 Kč již poskytnuté žalovanou přiznal žalobci částku 89 500 Kč.
5. V průběhu následujícího řízení byla věc opakovaně předmětem přezkumu dovolacího soudu. Pro nynější rozhodnutí je významný zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 799/2022, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2021, č. j. 44 Co 60/2017-185, a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v něm zdůraznil, že odvolací soud nesprávně aplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 týkající se možné limitace výše zadostiučinění poměrem k hodnotě předmětu řízení. Dovolací soud vyslovil právní názor, že v poměrech nynější věci nebyl pro takovou limitaci žádný důvod, neboť posuzované řízení se vyznačovalo mimořádnou délkou přesahující dvacet let, a právě tato okolnost odůvodňovala přiznání zadostiučinění převyšujícího hodnotu původně uplatněného peněžitého nároku. Věc proto vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v části napadeného výroku II ohledně úroku z prodlení z částky 157 000 Kč za den 23. 12. 2011 tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, ve zbývající části výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně potvrdil výrok III rozsudku soudu prvního stupně v části zamítnutí žaloby na zaplacení částky 2 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 22. 12. 2011 do zaplacení a ve zbývající části jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 101 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 22. 12. 2011 do zaplacení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 151 140 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Pokorného (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud vyšel ze závazného právního názoru dovolacího soudu vysloveného v rozsudku ze dne 21. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 799/2022. Za správné považoval závěry soudu prvního stupně o výchozí částce zadostiučinění ve výši 290 000 Kč, jakož i jeho úvahu o navýšení této částky o 10 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci během řízení a o dalších 10 % z důvodu aktivního přístupu žalobce v posuzovaném řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně však již nepřistoupil ke snížení základní částky o 35 % z důvodu významu předmětu původního řízení pro žalobce, neboť takový postup nepovažoval za slučitelný se závazným právním názorem dovolacího soudu. V důsledku toho stanovil celkovou výši přiměřeného zadostiučinění částkou 348 000 Kč s příslušenstvím. Protože žalovaná již žalobci poskytla zadostiučinění ve výši 157 000 Kč a soud prvního stupně mu přiznal dalších 89 500 Kč, uložil žalované zaplatit žalobci ještě částku 101 500 Kč s příslušenstvím.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včas podaným dovoláním, kterým brojí proti výroku I v části, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, proti výroku II v části, jíž byl změněn výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a proti navazujícímu výroku o náhradě nákladů řízení. V dovolání uplatnila následující dovolací důvody.
9. Dovolatelka namítá, že při posouzení otázky významu kritéria postupu orgánů veřejné moci při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že navýšením přiměřeného zadostiučinění o 10 % z důvodu průtahů a dalších pochybení orgánů veřejné moci v průběhu posuzovaného řízení odvolací soud nepřípustně zohlednil tutéž okolnost dvakrát. V této souvislosti odkazuje zejména na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1240/2013 a sp. zn. 30 Cdo 2527/2019.
10. Dovolatelka dále namítá, že při posouzení otázky složitosti posuzovaného řízení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejm. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2138/2009), neboť při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nezohlednil jedno z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, a to složitost řízení, včetně skutečnosti, že věc byla projednávána ve více stupních soudní soustavy.
11. Konečně dovolatelka namítá vadu řízení spočívající v nesprávném rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Má za to, že odvolací soud při určení náhrady nákladů právního zastoupení vycházel i ve vztahu k úkonům právní služby učiněným před 1. 1. 2025 z tarifní hodnoty podle pozdější právní úpravy.
12. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání nepovažuje za přípustné ani důvodné. Ve vztahu k první dovolací námitce poukázal na § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk a judikaturu dovolacího soudu, podle níž se kritérium postupu orgánů veřejné moci zohledňuje jak při posouzení přiměřenosti délky řízení, tak při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Ve vztahu ke druhé dovolací námitce uvedl, že otázka složitosti řízení byla v dosavadním průběhu řízení již posouzena a že odvolací soud na dřívější rozhodnutí v této věci navázal. Ve vztahu k nákladovému výroku namítl, že dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání není přípustné pro řešení otázky, zda lze přiměřené zadostiučinění navýšit z důvodu postupu orgánů veřejné moci během řízení, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Kritérium postupu orgánů veřejné moci podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk slouží nejen k posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale promítá se rovněž do stanovení formy a případné výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 8/2021). To platí zvláště tehdy, byly-li právě vady v postupu orgánů veřejné moci hlavní příčinou nepřiměřené délky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2424/2021).
18. K odkazu dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1240/2013, a ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2527/2019, je třeba uvést, že uvedená rozhodnutí byla usneseními, jimiž bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, a nepředstavují proto ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu k předložené právní otázce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3430/2020, a ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2954/2022). V dané věci se navíc jedná o opakovaná dlouhodobá období nečinnosti v řádu let, nejedná se tedy o ojedinělý průtah, bez něhož by ani nebylo možno učinit závěr o nepřiměřené délce řízení.
19. Dovolání je přípustné pro řešení otázky zohlednění složitosti řízení při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, neboť se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolání je důvodné.
21. Podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, mimo jiné ke složitosti řízení.
22. Judikatura dovolacího soudu dlouhodobě dovozuje, že kritérium složitosti řízení podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk nelze ztotožňovat pouze se skutkovou a právní náročností projednávané věci (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, bod IV, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 8/2021). Složitost řízení může spočívat též v jeho procesní náročnosti, počtu účastníků, rozsahu dokazování, množství procesních úkonů a rozhodnutí či počtu stupňů soudní soustavy, na nichž byla věc projednávána (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 497/2022). V projednávané věci odvolací soud při novém rozhodování po předchozím kasačním zásahu dovolacího soudu převzal část závěrů soudu prvního stupně, když aproboval jeho úvahy o základní částce zadostiučinění, o navýšení zadostiučinění s ohledem na postup orgánů veřejné moci a o navýšení z důvodu aktivního přístupu žalobce v posuzovaném řízení. Současně zohlednil závazný právní názor dovolacího soudu týkající se významu předmětu řízení pro žalobce.
23. Z napadeného rozsudku však nevyplývá, zda a jak odvolací soud při stanovení výsledné výše přiměřeného zadostiučinění hodnotil kritérium složitosti řízení podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk. Napadené rozhodnutí neobsahuje vlastní úvahu odvolacího soudu k tomuto kritériu a současně z něj není patrné ani to, zda odvolací soud v tomto směru převzal právní závěry soudu prvního stupně.
24. Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto neúplné, a tudíž nesprávné.
25. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však neshledal.
26. Pokud dovolatelka namítá pochybení odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud k této námitce nepřihlížel, neboť rozhodnutí o nákladech řízení jsou z dovolacího přezkumu vyloučena [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
27. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v uvedeném rozsahu zrušil, a to včetně akcesorického výroku III o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
28. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí výši přiměřeného zadostiučinění. Přitom se bude zabývat také kritériem složitosti řízení podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk a vyloží, zda a jakým způsobem se toto kritérium promítá do úvahy o výši přiměřeného zadostiučinění náležejícího žalobci.
29. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2026
JUDr. Pavel Simon předseda senátu