Plný text
30 Cdo 2454/2026-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] o zaplacení 666 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 128/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2025, č. j. 17 Co 155/2025-13, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 666 000 000 Kč s příslušenstvím jako nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup soudů, přičemž jako důkaz označil rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě č. j. 21 Nc 54002/2024-14, kde bylo vytvořeno nové právní pochybení soudů. Dále uvedl, že je v právní nejistotě ohledně částky 27 000 000 Kč a že trpí urážkami soudů. Nárok u žalované uplatnil dne 28. 4. 2025 a odkázal na řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 16/2016.
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19. 6. 2025, č. j. 7 C 128/2025-7, odmítl podání žalobce doručené soudu dne 6. 5. 2025 (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., a to řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, pokud dovolatel pouze namítal nerespektování čl. 6 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18).
Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro otázku aplikace § 42 a § 79 o. s. ř., při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, pokud navzdory tomu, že žaloba obsahovala veškeré zákonné náležitosti, naznal, že je neprojednatelná, tudíž je namístě ji odmítnout. Odvolací soud se v nyní řešené věci zcela ztotožnil se soudem prvního stupně, že podání žalobce doručené soudu prvního stupně dne 6. 5. 2025 vykazuje vady a nemá náležitosti předepsané v § 79 odst. 1 o. s. ř., a že v podobě tak, jak je žalobce koncipoval, je neprojednatelné. Z podání žalobce není zřejmé, ve které konkrétní věci a zejména v čem konkrétně spatřuje pochybení soudu, kdy nestačí pouhý odkaz na spisovou značku rozhodnutí soudu, není zřejmé, jaká konkrétní újma mu měla být způsobena, v čem konkrétně nemajetková újma, která mu měla vzniknout, spočívá, přičemž pouhé tvrzení, že žalobce trpí urážkami soudů a nejistotou ohledně částky 27 000 000 Kč, není dostatečným skutkovým vymezením újmy, která mu měla rozhodnutím soudů vzniknout. Žalobce nespecifikoval ani, jakým způsobem dospěl k žalované částce 666 000 000 Kč s tím, že jeho odkaz na „vyťukání“ této částky na kalkulačce lze posoudit jako zcela nesmyslný a nijak blíže nespecifikující rozsah majetkové újmy. Takovým závěrem se však odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (včetně dovolatelem odkazovaného usnesení) neodchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, nebo ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013).
Namítá-li žalobce, že soudy nerespektovaly § 103 o. s. ř. a § 6 o. s. ř., pokud nepředložily žalobu žalované v souladu s § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, uplatňuje vadu řízení, k níž však může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nejvyšší soud v této souvislosti jen pro úplnost doplňuje, že povinnost doručit žalobu žalovanému nastupuje jen v případě, že se jedná o žalobu projednatelnou, z níž žalovaný může seznat, co konkrétně je předmětem proti němu uplatněného nároku a následně posoudit, zda vůbec, popř. v jakém rozsahu se žalobě bude bránit.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V Brně dne 22. 10. 2026
Mgr. Vít Bičák předseda senátu