Plný text
30 Cdo 2483/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Lubomírem Ptáčkem, Ph.D., ve věci žalobkyně L. Š., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] o zaplacení 500.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 29/2013-64, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2014, č. j. 20 Co 519/2013-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2014, č. j. 20 Co 519/2013-89, podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Aby dovolání mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z tam jmenovaných okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje obecné konstatování o splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.).“
Dovolatelka k přípustnosti dovolání uvedla, že přípustnost podaného dovolání je dána podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť je třeba řešit zásadní spornou otázku. Takovou okolnost zakládající přípustnost dovolání však platný právní řád nezná. Ani z dalšího textu dovolání přitom neplyne, kterou ze zákonných okolností zakládajících přípustnost jmenovaných v ustanovení § 237 o. s. ř. má dovolatelka za splněnou.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a která nebyla odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2015
JUDr. Lubomír Ptáček,Ph.D. předseda senátu