Plný text
30 Cdo 2491/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně A. M., zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 24/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2016, č. j. 55 Co 456/2015-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 31. 8. 2015, č. j. 10 C 24/2014-47, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč (výrok II), tak, že se konstatuje, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 188/2003 bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, jinak jej ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 24 684 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Částky 300 000 Kč se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce shora uvedeného řízení, jehož předmětem bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku o věci samé včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Otázka složitosti původního řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že posuzovaná věc byla „vysoce obtížná“ po procesní stránce, když opakovaně probíhala na dvou stupních soudní soustavy, jakož i k tomu, že vzhledem k nutnosti vypracování znaleckých posudků byla složitá i po stránce skutkové (srov. část IV a/ stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“). V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu hodnotil odvolací soud i tu skutečnost, že chování dalšího účastníka původního řízení (žalované spoluvlastnice) mělo obstrukční charakter, což se odrazilo právě v procesní složitosti řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014).
Otázka chování poškozené v posuzovaném řízení rovněž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že žalobkyně celkem devětkrát požádala soud o odročení nařízeného jednání (převážně z důvodu prodeje svého spoluvlastnického podílu), že byla opakovaně soudem vyzývána k doplnění skutkových tvrzení a k označení důkazů podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a že v jednom případě byla soudem vyzývána k odstranění vad podaného odvolání (srov. část IV b/ Stanoviska).
Ani při řešení otázky významu předmětu řízení pro žalobkyni se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud zohlednil, že předmětem řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebyla nemovitost, jež by sloužila k bydlení žalobkyně, a význam posuzovaného řízení pro žalobkyni tak hodnotil jako standardní (srov. část IV d/ Stanoviska a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bečvář a Bečvářová proti České republice ze dne 14. 12. 2004, stížnost č. 58358/00, § 50). Rovněž tato otázka tedy přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
Na vysvětlenou žalobkyni Nejvyšší soud zdůrazňuje, že správnou je rovněž úvaha odvolacího soudu vycházející z toho, že předmětem odškodnění v projednávané věci může být pouze újma žalobkyně vzniklá v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu soudu, jenž záležel v nepřiměřené délce řízení. Dopady na psychickou sféru žalobkyně, jež nebyly vyvolány nepřiměřenou délkou řízení, nýbrž mají příčiny mimo ni (např. v chování spoluvlastníka, jež zde bylo již před zahájením řízení a projevovalo se i v jeho průběhu), nelze v rámci nároku uplatněného z titulu § 13 odst. 1 OdpŠk kompenzovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3898/2014).
Přípustnost dovolání tak nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek žalobkyně.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Pavel Simon předseda senátu