Plný text
30 Cdo 2508/2026-862
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce V. I. H., zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou, sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, sídlem [adresa] za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem [adresa] o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 196/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 5. 2026, č. j. 10 Co 282/2025-830, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 005,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 2. 4. 2025, č. j. 22 C 196/2022-774, ve spojení s opravným usnesením ze dne 9. 2. 2026, č. j. 22 C 196/2022-807, rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 223 055 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do zaplacení částky 910 831 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů prvostupňového řízení (výrok III).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím (dále také „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I změnil tak, že se zamítá žaloba co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve zbytku jeho výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a před soudem odvolacím (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy a náhrady škody způsobené mu trestním stíháním vedeným Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 13/2014, ve kterém byl žalobce rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 9 To 34/2021, pravomocně zproštěn obžaloby. Žalobce v souvislosti s daným trestním stíháním (dále též jen „posuzované řízení“) uplatnil tři samostatné nároky, a to náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání (nárok A/), náhradu nákladů obhajoby (nárok B/) a náhradu nemajetkové újmy způsobené vlastním trestním stíháním (nárok C/). První dva nároky žalovaná uspokojila jen částečně, poslední toliko poskytnutím omluvy za trestní stíhání, které nevyústilo v odsouzení žalobce.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I v té části, která se týká nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení (nárok A/), jakož i do nákladových výroků II a III, podala žalovaná [dále též „dovolatelka“] včasné dovolání.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, přičemž jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl.
6. V rozsahu, v němž dovolatelka napadá výroky II a III rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato část (nákladové výroky) je z dovolacího přezkumu vyloučena; námitka, že nákladové výroky závisí na výsledku řízení ve věci samé, na tom nic nemění.
7. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. platí, že dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
8. Podle ustáleného výkladu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu považuje za rozhodnou výše peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy v rozsahu, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Tento závěr vyplývá též z důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jež dokládá záměr zákonodárce, aby zněním § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinným od 30. 9. 2017 byla zúžena možnost podání dovolání v tzv. bagatelních věcech, nikoli rozšířena (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, ze dne 30. 8. 2018, sen. zn. 29 NSCR 107/2018, ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 748/2019, ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2195/2019, ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 633/2020, ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 770/2021, ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 670/2021, a ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 438/2021). Tuto rozhodovací praxi shledal ústavně souladnou též Ústavní soud (srov. například usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, či ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2577/21).
9. V rozhodovací praxi dovolacího soudu se též dlouhodobě prosazuje názor, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Právem (nárokem) se samostatným skutkovým základem se přitom rozumí nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalobce odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení. Je-li žalobou uplatněno několik nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, pak podle ustálené soudní praxe soud ve vyhovujícím výroku rozsudku vždy žalovanému uloží povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (třebaže se samostatným skutkovým základem). Ač jde o omezení, jež nemá oporu v jazykovém výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které hodnotový census váže k slovnímu spojení peněžité plnění, jež je významově jiné (širší) než pojmy nárok nebo samostatný skutkový základ nároku, lze toto (další) omezení odvodit ze zásad, jimiž se soud řídí (má řídit) v občanském soudním řízení sporném (pro které je uvedená úprava primárně určena), za použití výkladu e ratione legis (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023 a rozhodnutí, na která je v něm odkazováno). S judikaturou Nejvyššího soudu založenou na omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. prostřednictvím úvahy, zda (ne)jde o nárok se samostatným skutkovým základem, se přitom ve své judikatuře ztotožnil i Ústavní soud (srov. například nálezy ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, a ze dne 24.11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20).
10. Nutno ovšem zdůraznit, že výše uvedený rozsudek rovněž obsahuje závěr, podle něhož platí, že jestliže je předmětem řízení (v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z více nároků, které, přestože mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se samostatným skutkovým základem, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
11. Při aplikaci těchto právních závěrů na daný případ není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť dovoláním byl napaden výrok I rozsudku odvolacího soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně stran jediného samostatného nároku (A/) na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou trestního stíhání, jehož výše nepřesahuje 50 000 Kč. Lze zde odkázat na velmi podrobnou a výstižnou rekapitulaci odvolacího soudu, jak se v průběhu řízení měnil předmět řízení (odstavec 2 a 3, 24 až 27), přičemž po předchozím rozhodování soudu prvního stupně, soudu odvolacího i Nejvyššího rozhodl návazně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 4. 2025, č. j. 22 C 196/2022 (ve znění opravného usnesení) o částce 223 055 Kč s příslušenstvím, jež sestávala z nároku A/ vztahujícím se k nemajetkové újmě žalobce z nepřiměřené délky trestního stíhání ve výši 43 055 Kč s příslušenstvím, [o původním nároku B/ již nebylo rozhodováno (byl zcela vypořádán dřívějšími pravomocnými rozhodnutími)] a rozhodnuto bylo též o nároku C/ uplatněnému z titulu újmy za nezákonně zahájené trestní stíhání ve výši 180 000 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud napadeným rozsudkem ohledně nároku A/ [to je co do částky 43 055 Kč s příslušenstvím] rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ohledně nároku C/ jej potvrdil jen co do 160 000 Kč s příslušenstvím, kdežto ohledně dalších 20 000 Kč s příslušenstvím jej částečně změnil a žalobu v tomu odpovídajícím rozsahu zamítl. Směřovala-li tak žalovaná své dovolání výlučně vůči nároku A/ vážícímu se k újmě z nepřiměřené délky řízení, pak její dovolání ve skutečnosti směřovalo jen k přezkumu soudem prvního stupně přiznané a odvolacím soudem potvrzené částky 43 055 Kč s příslušenstvím, tudíž jde o částku tzv. podlimitní (pro účely dovolacího řízení považovanou za bagatelní), tudíž dovolání ve vztahu k ní není (objektivně) přípustné a ohledně částky 160 000 Kč s příslušenstvím (nárok C) dovolání podáno nebylo.
12. K tomu je třeba doplnit, že pokud se žalovaná řídila (správným) poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak odvolací soud nemohl v době svého rozhodování předvídat, že dovolání žalované bude směřovat jen proti části přiznaného nároku, a to v podlimitní výši; žalovaná totiž mohla obecně napadnout rozsudek odvolacího soudu i v části týkající se nároku C, kde se rozhodovalo o nikoliv bagatelní částce 160 000 Kč s příslušenstvím.
13. Nakonec je nutné konstatovat, že k žalovanou namítané vadě řízení (nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí) by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání již jinak (to je podle § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což ovšem není případ právě projednávané věci. Oba soudy nadto evidentně věnovaly odůvodnění svých rozhodnutí náležitou pozornost a podrobně vyložily úvahy, které je k učiněným skutkovým a právním závěrům vedly.
14. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako (objektivně) nepřípustné odmítl.
15. Nákladový výrok se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 10. 2026
JUDr. David Vláčil předseda senátu