Plný text
30 Cdo 2666/2026-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce P. B., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] o zaplacení 2 815 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 223/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2026, č. j. 30 Co 149/2026-66, takto:
I. Dovolací řízení se v rozsahu výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2026, č. j. 30 Co 149/2026-66, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 4. 2026, č. j. 11 C 223/2025-59, ve výroku III, zastavuje; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 2 815 000 Kč jako náhrady škody a zadostiučinění za vzniklou zdravotní a psychickou újmu.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 20. 4. 2026, č. j. 11 C 223/2025-59, zamítl návrh žalobce na přiznání osvobození od soudních poplatků (výrok I), zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok II), odmítl žalobu došlou původně Okresnímu soudu v Liberci dne 12. 12. 2024, ve znění pozdějších doplnění (výrok III), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením k odvolání žalobce potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II), když se ztotožnil se soudem prvního stupně, že podaná žaloba představuje kopírované podání, které obsahuje pouze nesouvislou změť urážek a tvrzení o špatném zdravotním stavu žalobce, jeho řádném starání se o rodinu, organizovaném zločinu, státních zločincích, gestapáckém režimu, teroru, justiční vraždě apod., a do kterého byly jen doplněny údaje o (aktuální) výši požadovaného plnění. Jinak není vůbec zřejmé, jaká újma měla být žalobci způsobena, jakého postupu ve smyslu odpovědnostního titulu se měl stát dopustit a jak má tento postup státu se vznikem újmy na straně žalobce souviset. Jedná se tudíž o svévolné a zcela zjevně bezúspěšné uplatňování práva, v jehož důsledku nejsou splněny ani podmínky pro osvobození žalobce od soudních poplatků.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, v němž požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 17. 6. 2026, č. j. 11 C 223/2025-71, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 20. 7. 2026, č. j. 30 Co 217/2026-77, zamítl návrh žalobce na přiznání osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení a usneseními ze dne 29. 7. 2026, č. j. 11 C 223/2025-80, a 11 C 223/2025-81, opětovně vyzval žalobce, aby zaplatil soudní poplatek za dovolání ve výši 4 000 Kč a aby si zvolil zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2026, č. j. 30 Co 149/2026-66. Na tyto výzvy reagoval žalobce opětovnými žádostmi o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, o nichž soud prvního stupně již nerozhodoval.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h), písm. i) a písm. j) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení a v rozsahu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu žalobce na přiznání osvobození od soudních poplatků a žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu musí být dovolatel podle § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř. zastoupen advokátem, jestliže sám nemá právnické vzdělání. Ustanovení § 241 o. s. ř., které upravuje tzv. povinné zastoupení dovolatele při podání dovolání, představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze meritorně rozhodnout o dovolání. Výjimku stanoví § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Podle § 241b odst. 2 o. s. ř. platí, že není-li splněna podmínka uvedená v § 241, postupuje se obdobně podle § 104 odst. 2; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání podle § 238 přípustné.
Podle § 104 odst. 2 o. s. ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví (v případě neodstranění nedostatku podmínky uvedené v § 241 o. s. ř. viz též § 241b odst. 3 věta třetí a § 243c odst. 3 věta třetí o. s. ř.).
Nejvyššímu soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu opakovaným podáváním neurčitých, popřípadě nedůvodných žalob, přičemž po zahájení řízení podává mimořádné množství vesměs neodůvodněných procesních podání, včetně opakovaně zamítaných návrhů na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, jakož i opravných prostředků včetně opravných prostředků nepřípustných. Takové dlouhodobé a cílené počínání žalobce lze jednoznačně označit za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1882/2016, ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016, nebo ze dne 4. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 46/2021).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému má za nepochybné, že záměrem počínání žalobce při podání žádosti o ustanovení zástupce pro toto dovolací řízení je nikoliv sledování ochrany jím tvrzeného subjektivního práva (§ 1 o. s. ř.), nýbrž vyvolání procesních obtíží na straně soudu. Takový zneužívající procesní úkon žalobce pak dle § 2 a § 6 o. s. ř. nemůže požívat právní ochrany, a proto se k němu podle § 41 odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Nd 159/2016).
Z dovolání nevyplývá, že by byl žalobce právně zastoupen. Žalobce neprokázal ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání. Z uvedeného je tedy zřejmé, že žalobce nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení, nejsou tak splněny podmínky pro pokračování v řízení o jeho dovolání, když k jeho další žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů dovolací soud nepřihlížel. Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 3 věty třetí o. s. ř. a dovolací řízení v uvedeném rozsahu zastavil.
Žalobce nezaplatil ani soudní poplatek z dovolání. Ačkoli si je dovolací soud vědom, že podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sen. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod č. 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k zaplacení soudního poplatku dovolatele již nevyzýval, neboť z postoje dovolatele v tomto i v dalších řízeních je zřejmé, že si je povinnosti zaplatit soudní poplatek vědom, platit jej však nehodlá a pouze opakovaně podává neúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce a dlouhodobě tak zneužívá svého práva na soudní ochranu. Takové počínání lze pokládat za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016, nebo (ve věci téhož dovolatele) v usnesení ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6075/2017, proti němuž podané ústavní stížnosti Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 850/18, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1887/18.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2026
Mgr. Vít Bičák předseda senátu