Plný text
30 Cdo 2982/2025-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Wassa s.r.o., IČO 27317421, se sídlem v Mírové pod Kozákovem, Bělá 100, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 147 490 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 108/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2025, č. j. 55 Co 108/2025-199, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 28. 4. 2022 po žalované domáhala zaplacení částky 147 490 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou daňového řízení a navazujících řízeních soudních (dále též jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno daňovou kontrolou dne 14. 12. 2015, která se týkala zdaňovacího období měsíce května 2015. Výsledkem daňové kontroly (zpráva o níž byla projednána dne 4. 12. 2017) bylo doměření daně z přidané hodnoty žalobkyni ve výši 7 688 424 Kč. O odvolání proti vydaným platebním a dodatečným platebním výměrům bylo rozhodnuto odvolacím finančním ředitelstvím dne 20. 6. 2018 s tím, že tyto platební výměry byly potvrzeny. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci dne 31. 8. 2018, přičemž uvedený soud rozsudkem ze dne 5. 11. 2019 (který nabyl právní moci dne 18. 11. 2018) žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem dne 9. 12. 2021 (č. j. 8 Afs 334/2019-62) zamítl. Ústavní stížnost žalobkyně proti rozsudku Nejvyššího správního soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. IV. ÚS 422/22.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2024, č. j. 22 C 108/2022-166, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobkyně brojí proti závěru odvolacího soudu spočívajícímu v tom, že posuzované řízení nebylo nepřiměřené dlouhé.
K tomu je na úvod třeba zdůraznit, že posouzení existence porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení (stejně jako stanovení formy nebo výše zadostiučinění za porušení daného práva) je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání tedy nemůže založit pouhý nesouhlas s posouzením, zda k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení došlo, neboť to se odvíjí od okolností konkrétního případu a nemůže samo o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud zde v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále též jen „OdpŠk“), přičemž závěrem o porušení (či o neporušení) práva na přiměřenou délku soudního řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nesprávný, což však není případ žalobkyně.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. b/ a e/ OdpŠk), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci (viz § 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná, tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012).
Dovolací soud ve vztahu k právě souzenému případu konstatuje, že závěr soudu odvolacího stran přiměřenosti délky posuzovaného řízení nepovažuje za vybočující z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zvláště pak je-li tento závěr opřen o zjištění spočívající v nepatrnosti významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni, neboť ta byla po celou dobu řízení v nejistotě pouze o tom, zda bude prokázán její nepoctivý úmysl vylákat formou nadměrného odpočtu výhody na DPH (namísto nadměrného odpočtu 7 690 524 Kč měl být nárokován nadměrný odpočet pouze ve výši 2 099,76 Kč) – viz podrobněji níže.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit dovolací námitka, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (například s dovolatelkou uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014), jestliže dospěl k závěru, že jednotlivé průtahy nejsou způsobilé vyvolat nepřiměřenou délku řízení, resp. že žalobkyně nemůže s úspěchem poukazovat na průtahy v posuzovaném řízení, namítá-li nepřiměřenou délku řízení, neboť takový závěr odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku neučinil. Odvolací soud (zejména v bodě 50 odůvodnění) totiž v souvislosti s hodnocením kritéria postupu rozhodujících orgánů v posuzovaném řízení uzavřel, že žalobkyní specifikovaná období řízení nebyla průtažná (tedy že se nejednalo o průtahy ve smyslu nedůvodné nečinnosti), což odůvodnil konkrétními skutkovými zjištěními stran průběhu posuzovaného řízení.
Poukaz odvolacího soudu na to, že ani námitka žalobkyně spočívající v překročení lhůty stanovené daňovým řádem (v řádech dnů, maximálně týdnů) správcem daně není důvodná, neboť se žalobkyně nedomáhá odškodnění jednotlivých průtahů, ale nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení, je pak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, neboť podle ní je relevantním hlediskem pro posouzení přiměřenosti délky řízení tzv. globální, neboli celkový, pohled na posuzované řízení, a existující průtah jen v určité fázi řízení proto lze tolerovat za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. A naopak i v řízení, v němž soud či jiný rozhodující orgán činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, jež bylo uveřejněno pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též „Stanovisko“). Jestliže tedy v žalobě nebyl zvláště uplatněn nárok na odškodnění za konkrétní průtah v řízení (překročení lhůty k provedení procesního úkonu) a posuzované řízení nebylo shledáno nepřiměřeně dlouhým, pak se ani v této části rozhodnutí odvolacího soudu neocitá v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Závěr o nepřípustnosti dovolání uvedený v předchozím odstavci se týká i dovolací námitky spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu (konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1573/2021, a usnesení /dovolatelka nesprávně uvádí, že se jedná o rozsudek/ Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012), jestliže průtah v řízení před Nejvyšším správním soudem neposoudil podle náročnosti jednotlivých úkonů, které Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti učinil. Dovolatelkou označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1573/2021 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2024), se týkal zcela jiné otázky, a sice výkladu § 134, věty druhé, zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, a toho, jak interpretovat pojem „bez zbytečného odkladu.“ Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 (rovněž citované dovolatelkou), které je samo rozhodnutím odmítajícím dovolání pro jeho nepřípustnost, pak obsahuje toliko odkaz na dosavadní rozhodovací praxi, podle které jednotlivé průtahy v řízení (nečinnost soudu prvního stupně způsobená připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem) nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je pak v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže odvolací soud neposoudil (na rozdíl od soudu prvního stupně) dobu nečinnosti Nejvyššího správního soudu v délce trvání jednoho roku jako průtah v řízení s odůvodněním, že Nejvyšší správní soud nečiní dílčí procesní a na sebe navazující úkony, zpravidla ani nenařizuje jednání a neprovádí dokazování, což ovšem neznamená, že přijetí rozhodnutí nevyžaduje odpovídající časový úsek. V tomto ohledu je možné odkázat na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010, podle něhož nelze předpokládat, že v řízení bude činěn jeden procesní úkon za druhým a je třeba zohlednit také skutečnost, že i příprava a zvažování dalších procesních kroků, stejně jako rozbor věci po hmotněprávní stránce mohou být časově náročné a vyžádají si určité časové prodlevy.
Namítá-li žalobkyně, že rozsudek odvolacího soudu je ve vztahu k závěru o neexistenci průtahů v posuzovaném řízení nepřezkoumatelný, neboť není zřejmé, o konání jakých ústních jednáních s dokazováním nebo o jaké zjišťování dokumentace či její vyhodnocování odvolací soud tento svůj závěr opřel a ve vztahu k jakému konkrétnímu průtahu, pak dovolací soud dospívá k závěru, že ani tato námitka nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Nejvyšší soud v minulosti opakovaně judikoval, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Taková situace zřetelně nenastala ani v daném případě, jestliže žalobkyně zjevně byla schopna v dovolání na srozumitelné a logicky vystavěné závěry odvolacího soudu, které jsou v něm zformulovány, relevantně reagovat. Odvolací soud zejména v odstavci 50 odůvodnění svého rozsudku pregnantně vysvětlil, že svá konkrétní skutková a žalobkyní zmíněná zjištění ve vztahu k namítaným průtahům (učiněná zejména v odstavcích 28 a 29 rozsudku odvolacího soudu) vztahuje k té fázi řízení, která probíhala před správcem daně, přičemž i z již zmíněného odstavce 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zcela zřejmé, jaká konkrétní zjištění stran průběhu posuzovaného řízení v žalobkyní individuálně označených obdobích vzal odvolací soud za prokázaná.
Týž závěr o nepřípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., který byl učiněn v předchozím odstavci, se vztahuje i k námitce žalobkyně spočívající v tom, že rozsudek apelačního soudu je podle jejího přesvědčení nepřezkoumatelný také proto, že při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení odvolací soud nepřiřadil příslušnou váhu jednotlivým kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Odvolací soud se přitom nezpronevěřil judikatuře Nejvyššího soudu, neboť jeho závěr o přiměřenosti délky posuzovaného řízení je založen na poměření celkové délky tohoto řízení se všemi kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009), a to jak ve prospěch, tak i v neprospěch žalobkyně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Rovněž tak se odvolací soud vypořádal s tím, jak se naplnění těchto kritérií promítlo v délce posuzovaného řízení, jestliže uzavřel, že posuzované řízení bylo značně skutkově a procesně složité, na délce řízení se podílelo i množství podaných opravných prostředků, že na druhé straně se na délce řízení nepodílela žalobkyně, ale ani rozhodující orgány, a že význam řízení byl pro žalobkyni nepatrný. Z tohoto pohledu se tak nemohl v předmětném řízení uplatnit judikaturní závěr, na který poukazuje dovolatelka, spočívající v tom, že přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení (a poskytovaného zadostiučinění) došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci. Rozsudek odvolacího soudu tak ani v této části netrpí nepřezkoumatelností a není rozporný s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, tedy ani tou, kterou ve svém dovolání zmínila žalobkyně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, či na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015).
Závěr o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani nesouhlas žalobkyně se závěrem odvolacího soudu stran posouzení kritéria významu předmětu řízení. Žalobkyně v tomto ohledu namítá, že byla v nejistotě jak ohledně určení daně, tak i ohledně její úhrady, přičemž nezákonnými zajišťovacími příkazy správce daně byla žalobkyni dle jejího přesvědčení rovněž v příčinné souvislosti s posuzovaným daňovým řízením způsobena škoda ve výši 300 000 000 Kč, jejíž náhrada byla součástí nejistoty žalobkyně. Žalobkyně v této souvislosti dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a dílčím závěrem spočívajícím v tom, že zajišťovacími příkazy správce daně ze dne 30. 11. 2016 nebylo žalobkyni uloženo zajistit DPH za zdaňovací období měsíce května 2015 (tedy za období, které bylo předmětem posuzovaného daňového řízení).
Dovolatelka však přehlíží, že závěr o nepatrnosti významu předmětu posuzovaného řízení pro ni byl (jak již uvedeno výše) odvolacím soudem dovozen z toho (viz odstavec 56 až 59 odůvodnění uvozené větou: „Odvolací soud naopak shledal z důvodů níže rozvedených význam předmětu řízení pro žalobkyni nepatrný.“), že žalobkyně byla po celou dobu řízení v nejistotě pouze o tom, zda bude prokázán její nepoctivý úmysl vylákat formou nadměrného odpočtu výhody na DPH (s tím, že namísto nadměrného odpočtu 7 690 524 Kč měl být nárokován nadměrný odpočet pouze ve výši 2 099,76 Kč). Daňová kontrola podle zjištění odvolacího soudu byla zahájena právě z důvodu nepoctivého úmyslného jednání žalobkyně, pro které byla shledána v trestním řízení vinnou ze spáchání zločinu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby. V tomto ohledu se jedná o závěr, který dovolatelka v dovolání žádným relevantním způsobem nezpochybňuje a který je nadto souladný s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz zejména odvolacím soudem uvedený rozsudek ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 126/2017, ve vztahu k daňovému řízení pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2870/2023, nebo ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1890/2025).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak nemůže založit ani otázka, zda daňové řízení, ve kterém je ukládáno daňové penále coby trestní sankce, představuje řízení s typově zvýšeným významem předmětu řízení, neboť závěr odvolacího soudu o nepatrnosti významu předmětu řízení pro žalobkyni na zodpovězení této otázky nespočívá (viz výše).
Jinými slovy řečeno, zhodnocení významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni nepostavil odvolací soud (výlučně či převážně) na vyřešení v dovolání položené otázky (tedy otázky zvýšeného významu posuzovaného řízení v důsledku nejistoty žalobkyně stran náhrady jí tvrzené škody či v důsledku charakteru daňového řízení, v němž je ukládáno daňové penále), nýbrž na závěru o judikaturou dovozené výjimce z jinak ustáleného pravidla, že samotný výsledek řízení není v rámci úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného zásadně významný (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu