Plný text
30 Cdo 3015/2018-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce K. T., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 31 C 225/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, č. j. 72 Co 75/2018-54, t a k t o :
I. Dovolací řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 12. 2017, č. j. 31 C 225/2017-43, byla pro neprojednatelnost odmítnuta podaná žaloba (výrok I) a současně jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Shora označeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího sodu) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Proti napadenému usnesení odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání. Usnesením ze dne 22. 5. 2018, č. j. 31 C 225/2017-64, soud prvního stupně vyzval žalobce k úhradě soudního poplatku za dovolání ve výši 4 000 Kč. Žalobce soudní poplatek uhradil; nato podáním ze dne 23. 7. 2018, doručeným soudu prvního stupně téhož dne, žalobce sdělil, že „ruší podaný návrh žaloby k dovolacímu soudu“, a současně požádal o vrácení zaplaceného soudního poplatku v částce 4 000 Kč na jím označený bankovní účet.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,
Podle ustanovení § 243c odst. 3 věta druhá o. s. ř. vezme-li dovolatel dovolání zcela zpět, dovolací soud řízení zastaví. Nejvyšší soud výše označené podání žalobce posoudil podle interpretačního pravidla zakotveného v ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř., podle něhož každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Domáhal-li se tak žalobce „zrušení podaného návrhu žaloby k dovolacímu soudu“ a v souvislosti s tím se dožadoval i vrácení soudního poplatku, který mu byl vyměřen právě a jen ve spojitosti s podaným dovoláním (jiné soudní poplatky žalobce v průběhu řízení dosud v této věci nehradil), je zcela zřejmé, že jeho podání nevzbuzuje pochybnosti o tom, že je třeba jej posoudit jako zpětvzetí podaného dovolání. Nejvyšší soud proto v souladu s § 243c odst. 3 věta druhá o. s. ř. dovolací řízení zastavil, aniž se mohl zabývat obsahem listin, které žalobce Nejvyššímu soudu dodatečně zaslal. V této souvislosti se připomíná, že podle ustanovení § 243b ve spojení s § 41a odst. 4 o. s. ř. platí, že procesní úkon účastníka může být odvolán, jen jestliže jeho odvolání dojde soudu nejpozději současně s tímto úkonem. Procesní účinky zpětvzetí dovolání v poměrech projednávané věci tak nemohly být dotčeny ani pozdějším zasláním dalších listin Nejvyššímu soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Bohumil Dvořák předseda senátu