30 Cdo 3029/2017

Plný text

30 Cdo 3029/2017-149

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) P. J., b) L. J., a c) J. J., všech zastoupených JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve [adresa] proti žalovaným 1) R. F., a 2) J. F., zastoupeným JUDr. Milošem Švrčkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 18, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 19/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2017, č. j. 38 Co 252/2016-102, o návrhu žalobců na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2017, č. j. 38 Co 252/2016-102, takto:

I. Dovolání žalobců a) až c) se odmítá.

II. Žalobci a) až c) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným 1) a 2), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.364,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloše Švrčka, advokáta se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 18.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Hodoníně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. února 2016, č. j. 5 C 19/2014-76, zamítl žalobu, kterou se žalobci proti žalovaným domáhali určení, že: (primární petit)„žalobce a) je vlastníkem pozemku o výměře 842 m2, zapsaného v k. ú. T. u H. na LV a žalovaní 1) a 2) jsou bezpodíloví spoluvlastníci pozemku o výměře 395 m2, zapsaného v k. ú. T. u H. na LV, nebo aby bylo určeno, že (eventuální petit) žalobci b) a c) jsou bezpodílovými spoluvlastníky pozemku o výměře 647 m2, zapsaného v k. ú. T. u H. na LV.“

2. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva, kterou dne 26. února 2002 uzavřeli žalobci b) a c) s žalovanými, a jejímž předmětem byl převod domu v T., postavený na pozemku v k. ú. T. u H., a dále pozemku v témže k. ú. [jehož součástí se s účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, stal uvedený dům (dále též „předmětný pozemek“)], není absolutně neplatná podle § 37 odst. 1, nebo podle § 39 obč. zák., přičemž nebylo ani projevenou vůlí účastníků převést na základě této smlouvy na žalované uvedený dům s pozemkem o pouhé výměře 395 m2, a to s ohledem na zpracovaný geometrický plán, nikoliv ve výměře 647 m2, jak bylo v převodní smlouvě výslovně uvedeno. Vyložil také, že: „K závěru, že smluvní strany učinily předmětem kupní smlouvy pozemek p. č. o celé jeho výměře 647 m2 (a ne 395 m2, jak toto tvrdí žalovaní – poznámka dovolacího soudu: zjevně míněno „jak toto tvrdí žalobci“), vede soud i skutečnost, že ani ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní, ani v samotné kupní smlouvě není odkaz na geometrický plán (byť byl vyhotoven a schválen katastrálním úřadem), který měl být na pozemek v k. ú. T. u H. rozdělen, a tento geometrický plán nebyl ani nedílnou součástí kupní smlouvy, na jehož základě by bylo možno provést zápis do katastru nemovitostí.“

3. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. ledna 2017, č. j. 38 Co 252/2016-102, v meritu věci potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej pouze v nákladovém výroku tak, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na nákladech řízení částku 15.780,- Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalovaných, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, tj. uložil žalobcům, aby v téže lhůtě a tamtéž zaplatili na této náhradě částku 10.520 Kč.

4. Odvolací soud se zcela ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že: „mezi účastníky došlo k platnému uzavření jak smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 5. 2. 2003, tak i vlastní kupní smlouvy ze dne 26. 2. 2003. Z obou těchto právních úkonů, učiněných v předepsané formě, zcela jednoznačně vyplývá, že předmětem převodu byl dům stojící na pozemku a pozemek o výměře 647 m2, vše v obci a katastrálním území T. u H....Pokud předmětem obou smluv byl pozemek, byl ve smlouvách zcela jednoznačně a nezaměnitelně označen parcelním číslem, obcí a katastrálním územím, navíc pak i výměrou a označením listu vlastnictví, na němž byl zapsán. Tento písemný jazykový projev ve smlouvách je zcela jednoznačný a určitý, obě smluvní strany měly možnost si text smluv před schválením prostudovat, a pokud správnost smluv účastníci potvrdili svými vlastnoručními podpisy, nelze než učinit závěr, že předmětem smluv byly právě nemovitosti tam řádně specifikované. Je-li ve smlouvách odkaz na znalecký posudek Ing. Pavla Žůrka ze dne 25. 1. 2003, z textu smluv jasně plyne, že zmínka o tomto posudku je uvedena ve vztahu k ocenění předmětných nemovitostí. Obsah smluv je tedy naprosto jednoznačný a obě smluvní strany projevily vůli přenést vlastnické právo k pozemku o výměře 647 m2, byť některé provedené důkazy (znalecké posudky Ing. Pavla Žůrka, geometrický plán Ing. P. H. ze dne 5. 12. 2002 odsouhlasený katastrálním úřadem) nasvědčují tomu, že před uzavřením smluv mohlo být jednáno o zmenšení výměry pozemku na 395 m2 a zvětšení výměry pozemku na 842 m2. Změna výměry pozemku se však žádným způsobem nepromítla do smluv účastníky následně uzavřených a uvedený geometrický plán se součástí smluv nikdy nestal.“

5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude vyloženo níže – podle § 237 o. s. ř. přípustné.

6. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předně konstatuje, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

9. V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

11. K dovolací argumentaci, tj. k uplatněnému dovolacímu důvodu a k vymezeným předpokladům přípustnosti dovolání, pak Nejvyšší soud uvádí následující.

12. K dovolací námitce, že oba soudy se „řádným způsobem nevypořádaly s námitkou dovolatelů, že kupní smlouva je neplatná, resp. v části neplatná pro rozpor vůle a projevu vůle a taktéž pro neurčitost ujednání o kupní ceně“, když se „soudy obou stupňů zcela nepochopitelně upnuly výhradně na uvedenou výměru v kupní smlouvě 647 m2, aniž by vzaly v potaz veškeré okolnosti, které jak předcházely uzavření kupní smlouvy, tak se udály po uzavření smlouvy“ (čl. II. dovolání).

13. Uvedená část dovolání představuje pouhou skutkovou a právní polemiku a vytýká odvolacímu soudu údajnou absenci vypořádání se s odvolací argumentací žalobců ohledně řešení těchto otázek. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pouhá skutková a právní polemika přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, stejně jako tvrzení o případné (jiné) vadě řízení (k tomu srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

14. Prostřednictvím této dovolací argumentace se tudíž dovolatelům přípustnost jejich dovolání založit nepodařilo.

15. Dále dovolatelé argumentují tím, že: „dovolatelé č. 2 a 3 měli za to, že v případě, kdy katastrální úřad potvrdil správnost geometrického plánu a nejednalo se o rozdělení pozemků, ale pouze o změnu výměry pozemků, tak katastrální úřad bez jakéhokoliv dalšího návrhu tuto změnu výměr dotčených pozemků zapíše právě na základě předloženého a schváleného geometrického plánu, neboť změnou výměr byla dotčena výhradně vlastnická práva prodávajících (§ 26 písm. a/ vyhlášky č. 190/1996 Sb.). S těmito skutečnostmi se však soud I. stupně ani odvolací soud nezabýval a je v tomto směru napadené rozhodnutí zjevně svévolné a nepřezkoumatelné. Jedná se pak o otázku, kterou doposud neřešil ani dovolací soud.“

16. K problematice změny výměr pozemků v souvislosti se zpracováním geometrického plánu Nejvyšší soud vyložil právní názor např. ve svém rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 1551/2009, v němž mj. uvedl (v textu nyní tučně zvýraznil Nejvyšší soud):

17. „Geometrický plán, zobrazující kvalifikovaným způsobem určitou část zemského povrchu, sám o sobě z hlediska § 34 obč. zák. žádným právním úkonem není, a to ani tehdy, stal-li se neoddělitelnou součástí listin, podle nichž má být proveden zápis do katastru, je-li třeba předmět zápisu zobrazit do katastrální mapy (viz § 19 katastrálního zákona). Právním úkonem není především proto, že sám o sobě neznamená žádný projev vůle; je pouhým obrazem či znázorněním určitého pozemkového uspořádání, ať již stávajícího, minulého nebo předpokládaného budoucího (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 2632/2003, in www.nsoud.cz). Jinými slovy řečeno, podkladem pro změnu v katastru nemovitostí může být geometrický plán pouze jako příloha listiny (smlouvy, soudního rozhodnutí atd.), podle které má být zápis do katastru proveden; bez existence takové listiny však nemůže být jakákoliv změna v katastru nemovitostí na základě geometrického plánu, byť i opatřeného razítkem katastrálního úřadu, provedena (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. října 2010, č. j. 9 As 53/2010-81).

18. Lze proto k dovolatelem vymezené (první a dovolacím soudem řešené) právní otázce týkající se náležitostí kupní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnictví k (oddělené) části pozemku, uvést, že pro určitost a tedy platnost této smlouvy není rozhodující, zda smlouva coby podkladová listina vskutku může z hlediska požadavků katastrálního zákona obstát, nýbrž to, zda z hlediska v ní vymezeného předmětu lze za užití ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. dospět k závěru, že předmět smlouvy je označen srozumitelně a určitě. Pro takový závěr není určující, zda geometrický plán je či není neoddělitelnou součástí smlouvy, neboť splnění tohoto požadavku je vyžadováno při rozhodování příslušného katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Určujícím je pouze a jen to, zda předmět smlouvy, tj. k čemu se smluvní strany uzavřenou smlouvou upínají, čeho chtějí dosáhnout (v tomto případě úplatného převodu vlastnického práva k oddělené části pozemku z prodávajícího na kupujícího), je označen (identifikován) určitě a srozumitelně.

19. V případě smlouvy o převodu části pozemku je nezbytné předmět převodu označit nezaměnitelným způsobem, a to ve vazbě na zpracovaný geometrický plán, který pro účely povolení vkladu do katastru nemovitostí musí být součástí smlouvy tak, aby se mohl stát podkladem pro zápis změny, pokud jeho obsah je v souladu s údaji katastru nebo pokud není z technických příčin nezpůsobilý k zápisu (srov. § 37 odst. 4 vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb. a zákon č. 344/1992 Sb.). Nejvyšší soud je toho právního názoru, že pokud ve smlouvě, jíž se převádí vlastnické právo k části pozemku, je převáděná část pozemku označena zcela nezaměnitelným způsobem, včetně odkazu na (již) zpracovaný geometrický plán (který se má stát technickým podkladem pro provedení změny v souboru geodetických informací a v souboru popisných informací), pak okolnost, že v době uzavření smlouvy tento geometrický plán nebyl její součástí, nemůže bez dalšího vést k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. ve vazbě na ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb. z důvodu, že předmět koupě nebyl v kupní smlouvě označen určitě. Na věci nic nemění, že k dosažení účastníky sledovaného převodu vlastnického práva, resp. k nabytí vlastnictví vkladem je nezbytné, aby ve smyslu ustanovení § 19 odst. 1 katastrálního zákona byl geometrický plán neoddělitelnou součástí smlouvy, podle které má být proveden zápis (zde ve formě vkladu) do katastru nemovitostí. Dovolatel proto ve své dovolací argumentaci důvodně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 3382/2007, obsahující mimo jiné právní názor, že ustanovení §§ 40 a 46 obč. zák., ani jiný právní předpis nevyžadují výslovně, aby geometrický plán byl nedílnou součástí kupní smlouvy o převodu pozemků, které byly tímto plánem nově vytvořeny. Od tohoto právního názoru nemá dovolací soud důvod se ani v této věci odchylovat, čímž je také zřejmé, že odvolací soud, který ve věci zaujal zásadně odlišný právní názor, pochybil, neboť nesprávně si vyložil a aplikoval shora citovanou právní úpravu a navíc rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (do které je třeba zařadit i rozsudek dovolacího soudu ze dne 16. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo 356/2004, jehož právní závěry – s přihlédnutím k již shora vyloženému – jsou i za stávající právní úpravy nadále použitelné).“

20. Vztaženo do skutkových poměrů této věci lze pak uzavřít, že účastníkům, respektive dovolatelům b) a c) nic nebránilo, aby – byl-li by takový jejich záměr akceptovatelný i ze strany žalovaných – v kupní smlouvě bylo určitým a srozumitelným způsobem zformulováno, že předmětem převodu je pozemek o nižší výměře, než která je dosud v katastru nemovitostí zapsaná, a to s odkazem na zpracovaný geometrický plán. Přitom, i kdyby takový geometrický plán nebyl k této převodní smlouvě neoddělitelně připojen, pak by – jak se podává z výše zreferovaného rozsudku Nejvyššího soudu – nebylo možné bez dalšího učinit závěr, že taková smlouva je neplatná, případně že jsou pochybnosti o určitosti vymezení jejího předmětu atd.

21. V posuzované věci ovšem takto postupováno nebylo. V kupní smlouvě byl mj. převáděný pozemek označen předmětným parcelním číslem a dokonce i rozsahem výměry, která přesně korespondovala s údajem v katastru nemovitostí, jakož i s údajem ve smlouvě o uzavření budoucí kupní smlouvy (dále též „předběžná smlouva“) ze dne 5. února 2003 (v kopii založené na č. l. 58-59 procesního spisu), takže dovolací konstrukce žalobců, směřujících buďto k závěru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy, nebo k jejímu výkladu ve prospěch závěru o převodu pouze části pozemku v dovolateli označované výměře, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy (obsahem spisu).

22. Pokud jde o odkazy dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně intepretace právních úkonů, jimiž má být podporována jejich právní argumentace zaměřená na skutečný úmysl smluvních stran v této věci převést vlastnické právo (též) k dotčenému pozemku na žalované pouze v rozsahu jeho výměry podle předmětného geometrického plánu, pak jsou zde zcela přehlíženy skutkové poměry věci plynoucí z dílčích skutkových zjištění učiněných na základě provedených důkazů. Nejvyšší soud nemůže tato skutková zjištění (která navíc ani nevykazují extrémní rozpor s obsahem spisu, zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání soudu prvního stupně či odvolacího soudu) revidovat, nýbrž pouze – na základě uplatněného dovolacího důvodu a vymezených předpokladů přípustnosti dovolání - posuzuje, zda tato skutková zjištění umožňovala soudu prvního stupně, respektive odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru. V tomto směru dovolací soud nezaznamenal žádné aplikační pochybení obou soudů, neboť skutkový stav umožňoval soudu prvního stupně, respektive odvolacímu soudu přistoupit k výše uvedenému právnímu posouzení věci. Přitom sama okolnost, že dovolatelé s takto zjištěným skutkovým stavem nesouhlasí, domáhají se realizaci jimi uplatňované skutkové verze, kterou posléze právně hodnotí s výsledkem vyznívajícím diametrálně jinak, než který učinil odvolací soud (oba soudy), pochopitelně přípustnost jejich dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.

23. K otázce vydržení (str. 6 poslední odstavec dovolání) a k další argumentaci týkající se vůle účastníků při uzavření kupní smlouvy (str. 7 dovolání) žalobci v dovolání nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř, a proto dovolacímu soudu byla upřena možnost zabývat se v tomto směru přípustností dovolání.

24. Poukazují-li žalobci v dovolání (na str. 7 ve třetím odstavci) na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 1. srpna 2006, sp. zn. II. ÚS 349/03, činí tak bez průmětu do jimi zformulované právní otázky a ve vazbě na skutkové okolnosti případu, což rovněž nezakládá přípustnost jejich dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

25. K dovolací argumentaci obsažené v čl. III. dovolání Nejvyšší soud uvádí, že právní otázka aplikace ustanovení části první hlavy I o. z. byla již Nejvyšším soudem vyřešena, a to konkrétně rozsudkem ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2016. V tomto rozhodnutí dovolací soud vyložil, že přechodné ustanovení § 3030 o. z. (stanovící, že „I na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.“) nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §§ 1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb., na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).

26. Kromě toho z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku odvolacího soudu nelze vyvodit, že by soudy zjištěné okolnosti měly zakládat úvahy o tom, že žalovaní při uzavírání předběžné smlouvy a především kupní smlouvy postupovali nepoctivě či v rozporu s dobrými mravy, a toto jejich jednání by mělo mít vliv na platnost jimi uzavřených smluv.

27. K dovolací argumentaci ad IV. nutno uvést, že dovolací soud není oprávněn v dovolacím řízení verifikovat správnost skutkových zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně. Připomíná se současně, že dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004).

28. K tvrzeným vadám by dovolací soud mohl přihlédnout v procesní situaci, kdy je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), o kterýžto případ se zde nejedná.

29. Nad rozsah výše uvedeného dovolací soud odkazuje na tu část odůvodnění svého usnesení ze dne 14. září 2017, č. j. 30 Cdo 3029/2017-144 (na str. 2 poslední dva odstavce a na str. 3 první dva odstavce), jímž byl zamítnut návrh žalobců na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, v níž je poukazováno na absenci podkladové listiny k žalobě – předmětného geometrického plánu, a to z hlediska vůbec procesní relevance primárního žalobního petitu ve vztahu k případnému zápisu do katastru nemovitostí.

30. Závěrem lze – jako obiter dictum – poznamenat, že nelze z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku vyvodit, že by měl odvolací soud (z pohledu dovolateli namítané skutkové a právní polemiky) pochybit. Závěry, k nimž odvolací soud dospěl v odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného rozsudku, jsou důsledkem použitých logických úvah a nejsou v extrémním nesouladu s obsahem spisu, nevykazují ani prvky svévole či projevu hrubého formalismu. Přitom dovolací soud zde nevystupuje jako řádná třetí přezkumná instance, která by nad rozsah výše uvedeného mohla (měla) zasahovat do procesu výsledků dokazování, tedy do zjištěného skutkového stavu, „hodnotit“ hodnocení důkazů (odvolacím) soudem, posuzovat relevanci rozsahu či účelnosti (odvolacím) soudem provedených důkazů, pakliže způsob, jak ke skutkovému stavu odvolací soud dospěl (případně taková skutková zjištění převzal od soudu prvního stupně), není nijak defektní a odvolacímu soudu umožňoval přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je srozumitelné a přesvědčivé, po formální stránce obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř.

31. Nejvyšší soud závěrem zdůrazňuje, že obsah předběžné smlouvy (z hlediska účastníky sjednaného předmětu budoucí koupě), jakož i vlastní obsah uzavřené kupní smlouvy nedává jejímu interpretovi žádný důvod k úvaze, že by měl v kupní smlouvě písemně vyjádřený projev vůle účastníků být v nesouladu s jejich faktickým (skutečným) chováním.

32. Na tom nic nemůže změnit ani okolnost, že ještě před uzavřením předběžné smlouvy byl zpracován geometrický plán a že v této době mohli dovolatelé prosazovat svůj záměr prodat nikoliv celý pozemek v k. ú. T. u H., nýbrž pouze jeho část ve smyslu zpracovaného geometrického plánu. Jelikož samotné zpracování geometrického plánu, a to ani poté, co byl potvrzen příslušným katastrálním úřadem, nevede k hmotněprávní situaci, v jejímž důsledku by mělo dojít ke změně výměr tímto plánem dotčených pozemků, je nasnadě, že tato okolnost nemá (nemůže mít) žádnou relevanci na obsah posléze uzavřené převodní smlouvy, jestliže v ní smluvní strany reflektovaly stávající právní a katastrální stav, tj. jestliže v ní projevily písemně (tj. v obligatorní formě) vůli převést nemovitost v poměrech, jak je též zapsána v katastru nemovitostí, k čemuž došlo i v této věci.

33. Případný právní omyl jedné smluvní strany plynoucí z nesprávně vyložené skutkové a právní situace nastanuvší po uzavření dané převodní smlouvy pochopitelně nemůže mít vliv na její platnost.

34. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

35. Náklady dovolacího řízení žalovaných (kteří se prostřednictvím své advokáta k podanému dovolání relevantně písemně vyjádřili) v dané věci sestávají z odměny jejich advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené podle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (spor se týkal určení spoluvlastnického práva k označenému nemovitému majetku, kde za tarifní hodnotu se v daném případě považuje částka 50.000 Kč; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016. Tomu - vzhledem k zastupování dvou osob (§ 12 odst. 4 cit. vyhl.) - odpovídá (podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 4.960 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, jde o částku 5.260 Kč; s připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) činí celkem náhrada nákladů dovolacího řízení žalovaných 6.364,60 Kč.

36. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.364,60 Kč jsou žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným 1) a 2), oprávněným společně a nerozdílně, k rukám advokáta, který oba žalované v tomto dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

37. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

38. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 28. března 2018

JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu

Plný text

30 Cdo 3029/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) P. J., b) L. J., a c) J. J., všech zastoupených JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve [adresa] proti žalovaným 1) R. F., a 2) J. F. zastoupeným JUDr. Milošem Švrčkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 18, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 19/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2017, č. j. 38 Co 252/2016-102, o návrhu žalobců na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2017, č. j. 38 Co 252/2016-102, takto:

Návrh žalobců na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2017, č. j. 38 Co 252/2016-102, se zamítá.

Odůvodnění:

V souvislosti s dovoláním proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu žalobci (dále též „dovolatelé“) navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) odložil právní moci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Tento návrh dovolatelé odůvodnili tím, že „s ohledem na skutečnost, že žalovaní na základě pravomocného rozsudku konají veškeré kroky k realizaci stavebních úprav a již nyní zasahují do vlastnických práv dovolatelů, a to i přesto, že jim je známo, že se dovolatelé rozhodli napadnout nesprávná rozhodnutí soudů I. a II. stupně, jsou dovolatelé nuceni požádat odvolací soud v souladu s ust. § 243 písm. b) o. s. ř. o vydání rozhodnutí o odložení právní moci napadeného rozhodnutí, neboť dovolatelé jsou vážným způsobem ohroženi na svých vlastnických právech, když žalovaní již nyní ohraničují pozemek v rozsahu zapsaném v katastru nemovitostí, kdy svévolně odstranili zámek na vstupní brance do zahrady dovolatelů viz přiložené fotografie. Žalovaní tedy svévolně chodí po zahradě dovolatelů, která je součástí dvora dovolatelů. K tomu dovolatelé zde mají nasazenou zeleninu, ovocné stromy apod. Dovolatelé nemají jak zabránit tomuto konání dovolatelů, kteří si hodlají přivlastnit i sklep a hospodářskou budovu, které vůbec nebyly předmětem napadené kupní smlouvy, avšak leží na sporné části pozemku. K tomu i stavební úřad pokračuje ve stavebním řízení o povolení stavby – oplocení pozemku na sporné hranici pozemku, kdy dne 9. 6. 2017 stavební úřad oznámil dovolatelům, že pokračuje ve stavebním řízení.“

Z obsahu spisu vyplývá, že Okresní soud v Hodoníně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. února 2016, č. j. 5 C 19/2014-76, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že žalobce a) je vlastníkem „pozemku o výměře 842 m2, zapsaného v k. ú. T. u H. na a žalovaní 1) a 2) jsou bezpodíloví spoluvlastníci pozemku o výměře 395 m2, zapsaného v k. ú. T. u H. “, in eventum, že „žalobci b) a c) jsou bezpodílovými spoluvlastníky pozemku o výměře 6477 m2, zapsaného v k. ú. T. u H. na LV č. “, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem v meritu věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej pouze v nákladovém výroku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

V daném případě se žalobci (žalobou ze dne 15. ledna 2014) domáhali předmětného určení k nemovitému majetku s ohledem na tvrzenou písařskou chybu v kupní smlouvě ze dne 26. února 2003, uzavřené mezi žalobci b) a c) jako prodávajícími a žalovanými 1) a 2) jako kupujícím, jejímž předmětem byl úplatný převod ve smlouvě označených nemovitostí.

Podle § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit

a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo

b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.

Důvody, jež dovolatelé uvádějí ve svém návrhu na odklad právní moci dovolání napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz výše), nejsou ovšem podřaditelné pod okolnosti předvídané v § 243 o. s. ř., při jejichž naplnění je nezbytné přistoupit k odložení právní moci napadeného rozhodnutí. Nelze totiž vyvodit, že by dovolatelé měli být závažně ohroženi ve svých právech. Předně nelze pominout, že dovolatelé takřka po 11 letech od uzavření inkriminované převodní smlouvy (jak již shora bylo zreferováno) se domáhají soudní deklarace svého tvrzeného vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku, přičemž závažné ohrožení ve svých právech dovozují z pouhé existence výše popsaného postupu žalovaných směřujících k „ohraničení“ sporného pozemku a zahájeného stavebního řízení o povolení stavby oplocení sporného pozemku, v němž mohou nepochybně (v rozsahu stavebního práva) uplatňovat své případné námitky a činit příslušná podání.

Podle stavu zápisů v katastru nemovitostí žalobou dotčené pozemky v katastrálním území T. u H. mají výměry, a to pozemek - 647 m2 (zatímco žalobou bylo navrhováno určení vlastnického práva ve prospěch žalovaných v rozsahu výměry 395 m2, in eventum určení vlastnického práva ve prospěch žalobců b/ a c/ v rozsahu výměry v rozsahu výměry 647 m2) a pozemek – 590 m2 (zatímco žalobou bylo navrhováno určení vlastnického práva rozsahu ve prospěch žalobce a/ v rozsahu výměry 842 m2, nebylo-li by soudem deklarováno vlastnického právo v rámci primárního petitu).

I kdyby ovšem byly jinak splněny podmínky pro odklad právní moci rozhodnutí napadeného rozsudku odvolacího soudu, bylo by nezbytné přihlédnout k uvedené formulaci žalobního petitu, resp. meritorního rozsudečného výroku prvoinstančního rozhodnutí (potvrzeného napadeným rozsudkem odvolacího soudu), v němž absentuje odkaz na geometrický plán oddělující předmětné pozemky, který je ovšem ve smyslu § 7 odst. 3 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů), nezbytným podkladem, respektive jedním z nezbytných podkladů pro žalobci sledovaný zápis do katastru nemovitostí (srov. § 11 a násl. katastrálního zákona).

Jinými slovy řečeno, nemohl-li by se pro již popsanou absenci právně relevantního podkladu (geometrického plánu) stát takovýto deklaratorní rozsudek (bylo-li by podané určovací žalobě vyhověno) podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, je tím bez dalšího vytěsněna i úvaha o relevanci odložení právní moci jeho vykonatelnosti, neboť by takový odklad byl zcela bez právního významu. A pokud takový právní závěr doléhá na eventualitu žalobě vyhovujícího (deklaratorního) rozsudku, tím spíše se uplatní v případě, kdy rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta takováto žaloba o určení vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku.

Jakkoliv dovolací praxe ohledně nevydávání „negativních“ rozhodnutí týkající se návrhů účastníků na odložení vykonatelnosti dovoláním napadených rozhodnutí nebyla do vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 26. července 2017, sp. zn. III. ÚS 3245/16, Ústavním soudem považována za ústavně kolidující (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. ledna 2007, sp. zn. IV. ÚS 393/06, nebo ze dne 27. května 2014, sp. zn. I. ÚS 2241/13, v němž orgán ochrany ústavnosti vyložil: „Pouhé podání dovolání není samo o sobě důvodem k odložení provedení výkonu rozhodnutí, když tímto by mohlo být až samotné odložení vykonatelnosti rozsudku, které ovšem v době rozhodování soudu prvního stupně (29. 3. 2013), ani odvolacího soudu (15. 5. 2013) nebylo. Ústavní soud při přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl ke zjištění, že Nejvyšší soud o odkladu vykonatelnosti exekučního titulu nerozhodl. V tomto směru lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které dospěje-li dovolací soud k závěru, že návrh na povolení odkladu vykonatelnosti není důvodný, nemusí o tom vydávat zvláštní zamítavé rozhodnutí (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 873/2005).“), je – s ohledem na shora označený nález Ústavního soudu – nyní již nezbytné respektovat změnu judikatury. Ústavní soud totiž v onom nálezu změnil svůj dosavadní pohled na danou materii potud, že i když dovolací soud dospěje k závěru, že návrh na povolení odkladu výkonu rozhodnutí není důvodný, je nezbytné přistoupit k vydání „negativního“ rozhodnutí, jež je zapotřebí též zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnit; v důsledku toho bylo proto dovolacím soudem přistoupeno k vydání tohoto „negativního“ usnesení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. září 2017

JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu