Plný text
30 Cdo 31/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. M., zastoupeného JUDr. Janem Podhorským, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované Mgr. L. K., advokátce se sídlem v Mladé Boleslavi, Pivovarská 113, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 150/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. srpna 2011, č.j. 1 Co 111/2011-115, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. prosince 2010, č.j. 36 C 150/2010-95, ve znění opravného usnesení ze dne 24. února 2011, č.j. 36 C 150/2010-109, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná zaslala žalobci do vlastních rukou omluvu ve znění: Mgr. L. K., advokátka se sídlem [adresa] jako advokátka, určená mu na základě rozhodnutí o určení advokáta podle § 18 zákona o advokacii č. 85/1996 Sb. v platném znění, vydaném českou advokátní komorou dne 13.1.2009 pod č.j. 58/09, k poskytování právních služeb ve věci „posouzení právního stavu z hlediska důvodnosti a přípustnosti podání ústavní stížnosti ve věci, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 38/2007, případně podání ústavní stížnosti a zastoupení v řízení u Ústavního soudu“ neoprávněně zasáhla do osobnostních práv p. P. M., nar. [datum] tím, že jej včas, tj. ve lhůtě pro podání jím požadované ústavní stížnosti, nenavštívila ve věznici Valdice, kde vykonává nepodmíněný trest odnětí svobody a neuskutečnila s ním první poradu ve věci ústavní stížnosti žalobce proti rozhodnutím, vydaným ve věci, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 38/2007 o rozvod manželství, přesto, že jí to dopisem ze dne 8.1.2009, tedy po jejím určení českou advokátní komorou k poskytování právních služeb p. P. M. žádal a přesto, že jí tímto dopisem sdělil, že lhůta k podání ústavní stížnosti marně uplyne dne 8.3.2009 a dále se omlouvá p. P. M., za to, že jej ani včas neinformovala, byť i jen dopisem o tom, jaké zaujala konkrétní stanovisko ve výše uvedené věci a dále se mu omlouvá za to, že konkrétní právní stanovisko ve výše uvedené věci sdělila p. P. M., až v souvislosti s řízením o stížnosti, podané p. P. M., proti její osobě u České advokátní komory, vedené pod sp. zn. K 717/2009P, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 100.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud věc posoudil podle ustanovení § 11násl. obč. zák. a dospěl k závěru, že se celá problematika zjevně netýká práv na ochranu osobnosti, nýbrž práv majetkových v souvislosti s probíhajícím rozvodem žalobce. Přitom nepodání ústavní stížnosti, jak požadoval po své zástupkyni žalobce, nemohlo zasáhnout do soukromí žalobce ani do jeho práva na čest a důstojnost.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. srpna 2011, č.j. 1 Co 111/2011-115, rozsudek krajského soudu ve znění opravného usnesení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně a uzavřel, že ztráta možnosti přezkumu soudního rozhodnutí v řízení před Ústavním soudem v důsledku nesoučinnosti určeného advokáta není sama o sobě zásahem do osobnostních práv žalobce. Pokud by se žalovaná v této souvislosti dopustila pochybení, šlo by o (případné) porušení povinnosti určeného advokáta vůči žalobci, avšak nešlo by o zásah proti osobnostnímu právu žalobce, ani dotčení žalobcova práva na spravedlivý proces. V důsledku toho pak neshledal ani odpovědnost žalované podle § 13 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 10. října 2011 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 27. října 2011 dovolání, doplněné podáním ustanoveného zástupce ze dne 11.11.2011. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a v neposlední řadě uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Domnívá se, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť obecné soudy rozhodují v obdobných sporech nejednotně a jejich postoj je též v rozporu s příslušnými články Listiny základních práv a svobod. Soudy aplikovali na věc podle názoru dovolatele nesprávně ustanovení § 11násl. obč. zák., když podle žalobce žalovaná zmařila možnost žalobce na „řádné projednání“ ústavní stížnosti a tím se žalovaná dopustila neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce. Tato skutečnost má negativní dopad zejména na psychiku žalobce. Další skutečností je, že soudy obou stupňů neprovedly navržené důkazy, potřebné k prokázání rozhodných skutečností.
Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a zavázal žalovanou k úhradě nákladů řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.
Dovolání žalobce proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2010 ve věci samé, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) téhož zákona. Z obsahu dovolání je totiž především zřejmé, že dovolatel nepřípustně uplatnil dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a podle § 241a odst. 3 cit. zákona (tj., že rozhodnutí má vycházet ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jejichž prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze, neboť podle § 237 odst. 3, věty za středníkem o.s.ř., se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží. Polemizuje-li pak dovolatel v podaném dovolání s právním posouzením věci odvolacím soudem (dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), činí tak s ohledem na svou skutkovou verzi případu; ani tato okolnost ovšem přípustnost jeho dovolání nezakládá. Kromě tohoto dovolatel ve svém dovolání z pohledu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformuluje takovou právní otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Naopak z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud náležitě a přiléhavě přihlížel ke stavu konstantní judikatury vážící se k obdobným případům (srovnej např. jím zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 2005, č.j. 30 Cdo 2652/165-165, nebo rozhodnutí ve věci sp.zn. 30 Cdo 295/2010).
V této souvislosti lze poukázat mimo jiné na skutečnost, že subjektivní osobnostní právo, resp. v jeho rámci jednotlivá subjektivní práva jsou neoddělitelně spjata s osobností každé fyzické osoby jako individuality a suveréna, resp. s jednotlivými hodnotami, které tvoří celistvost osobnosti každé fyzické osoby v její fyzické a morální jednotě. Prostřednictvím tohoto subjektivního osobnostního práva se osobnost každé fyzické osoby jako individuality a suveréna uplatňuje ve vztahu k jiným subjektům s rovným právním postavením.
Subjektivní všeobecné osobnostní právo se vyznačuje především tím, že:
- náleží bez dalšího každé fyzické osobě jako individualitě a suverénu,
- s ohledem na svůj předmět, který tvoří osobnost jako atribut spjatý s každou fyzickou osobou jako individualitou a suverénem, resp. jednotlivé hodnoty jako součásti celistvosti této její osobnosti v její fyzické a morální jednotě (především život, zdraví a tělo, osobní svoboda, čest, důstojnost a pověst, jméno, podoba, slovní projevy osobní povahy, jakož i osobní soukromí) má osobní, nemajetkový charakter,
- působí vůči všem ostatním subjektům (t.j. vůči všem fyzickým a právnickým osobám) s rovným právním postavením,
- patří fyzické osobě výlučně po celou dobu jejího života, což znamená, že fyzická osoba jako subjekt všeobecného osobnostního práva po celou dobu svého života vylučuje kterýkoliv subjekt s rovným právním postavením z možnosti nakládat v mezích právního řádu se svou osobností, resp. s jejími jednotlivými hodnotami,
- je časově neomezené, takže trvá po celou dobu jejího života, t.j. od jejího narození (resp. již od početí), až do její smrti,
- je dále nepřevoditelné (nezcizitelné), nepostižitelné výkonem rozhodnutí a je nepromlčitelné a neprekludovatelné (obdobně srovnej publikaci Ochrana osobnosti podle občanského práva autorů K. K., J. Š. a kol., Linde Praha, a.s., str. 96 násl.).
Z vyloženého vyplývá, že právní názor, zaujatý odvolacím soudem, že v souzeném případě nedošlo k zásahu do osobnostních práv žalobce, je odůvodněný. Práva a povinnosti žalobce a žalované se v tomto případě odvíjela výlučně od skutečnosti, že žalovaná byla žalobci určena podle ustanovení § 18 zákona o advokacii. Pokud se žalovaná v této souvislosti dopustila případného pochybení, šlo by o porušení jejích povinností jako advokátky vůči jí zastupovanému žalobci, avšak nešlo by bezprostředně o zásah proti osobnostnímu právu žalobce, resp. o zásah proti některé ze složek tohoto práva, když schází naplnění jednotlivých předpokladů, jimiž se všeobecné osobnostní právo vymezuje.
Protože pak z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu, Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce nemá na jejich náhradu nárok, zatímco žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. ledna 2013
JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu