Plný text
30 Cdo 3111/2024-986
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně CS TRANS s.r.o., identifikační číslo osoby 62958038, se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28 zastoupené JUDr. Robertem Kučerou, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 471/29, proti žalované České republice - Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, která je v řízení podporována vedlejším účastníkem - Středočeským krajem, se sídlem v Praze 5, Zborovská 81/11, o náhradu škody ve výši 6 473 449 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 68/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2024, č. j. 29 Co 124/2024-936, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované a vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení každému částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2024, č. j. 30 C 68/2009-898, zamítl žalobu o zaplacení částky 6 473 449 Kč s příslušenstvím (výrok I). Žalobkyni uložil nahradit náklady řízení ve výši 12 900 Kč žalované (výrok II) a ve výši 4 800 Kč vedlejšímu účastníkovi na straně žalované (výrok III). Dále jí uložil zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 11 905,80 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 (výrok IV).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody (v podobě ušlého zisku původně uplatněného ve výši 11 866 988,60 Kč s příslušenstvím), která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem odboru dopravy Krajského úřadu Středočeského kraje při rozhodování o jí podané žádosti o udělení neomezené licence k provozování osobní autobusové přepravy na vybraných linkách. Nesprávný úřední postup spatřovala žalobkyně ve skutečnosti, že odborem dopravy nebyly dodrženy lhůty dané zákonem č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, a byla vydána vadná zamítavá rozhodnutí, založená na nepravdivých informacích, což způsobilo prodloužení správního řízení, neboť žalobkyně byla nucena podat odvolání. V mezidobí však došlo k takové změně poměrů, že žalobkyně pozbyla možnost získat licence pro linkovou osobní přepravu bez omezení a důsledky původního vadného rozhodnutí již nemohly být napraveny. Správní úřad její žádost o vydání neomezené licence k provozování osobní autobusové přepravy ze dne 6. 12. 2005 neakceptoval pro nedostatek potřebných náležitostí. Její druhou žádost ze dne 30. 12. 2005 zamítl rozhodnutími ze dne 17. 3. 2006 s odůvodněním, že k předmětným linkám již byla v mezidobí uzavřena smlouva o závazku veřejné služby s jiným dopravcem, společností ANEXIA s. r. o.; což je ale podle žalobkyně nepravdivý důvod. Podle žalobkyně totiž k datu vydání zamítavých rozhodnutí nebyla na žádnou z předmětných linek uzavřena smlouva o závazku veřejné služby, na jejichž základě by byly některému dopravci poskytovány dotace vylučující udělení licencí bez omezení, a žalobkyně tak splňovala veškeré zákonné podmínky pro vydání licencí bez jakýchkoliv omezení. Smlouva o závazku veřejné služby ve vnitrostátní linkové osobní dopravě byla se třetí osobou [společností ANEXIA s. r. o]. uzavřena teprve dne 11. 4. 2006, a to až na základě časově pozdější žádosti této osoby. Zamítavá rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje (dále též jen „krajský úřad“) ze dne 17. 3. 2006 sice byla k odvolání žalobkyně Ministerstvem dopravy zrušena a věc byla vrácena správnímu úřadu prvního stupně k dalšímu řízení, ale vzhledem k tomu, že v průběhu řízení již byla smlouva o závazku veřejné služby dne 11. 4. 2006 uzavřena (s jiným subjektem), obdržela žalobkyně licenci s omezujícími podmínkami.
4. Odvolací soud bez výhrad přejal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně o tom, že jak v době zahájení řízení o prvotní (neúplné a posléze doplněné) žádosti žalobkyně o neomezenou licenci pro spoje 310 110 a 310 112 na trase Rakovník – Nové Strašecí – Praha (tedy ke dni 7. 12. 2005), tak i v okamžiku, kdy uplynula zákonem stanovená lhůta pro vydání rozhodnutí o této žádosti správním orgánem prvního stupně (23. 1. 2006), ale ani později (v době, kdy by ve stanovené lhůtě rozhodoval odvolací správní orgán) nemohlo být žádosti žalobkyně o udělení neomezené licence pojmově vyhověno, protože tomu bránilo podstatně dříve zahájené provozování „dotované“ linky 310 610 společností ČSAD Anexia, provozované v podstatných částech na souběžné dopravní trase. ČSAD Anexia, s. r. o., linku 310 610 provozovala na základě uzavřené veřejnoprávní smlouvy uzavřené již dne 20. 1. 2004, o závazku veřejné služby ve vnitrostátní linkové osobní dopravě na roky 2004, 2005 a 2006 (ve znění dodatku č. IX), jak byla sjednána mezi Krajským úřadem Středočeského kraje a Středočeským úřadem jako objednateli a společností ČSAD Anexia, s. r. o. jako dopravcem. Pro věc již soudy obou stupňů nepovažovaly za významné, že další licence byly ČSAD Anexia, s. r. o. uděleny až poté, co mělo dojít k marnému uplynutí lhůty stanovené zákonem pro správní orgán prvního stupně k pro rozhodnutí o žádosti žalobkyně. Soudy obou stupňů vycházely z § 12 odst. 3 písm. a/ zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 30. 6. 2006 (dále jen „silniční zákon“), podle něhož dopravní úřad licenci neudělí, jestliže přepravní potřeby v přepravním spojení, kde bude linka vedena, jsou zajištěny provozem jiné veřejné osobní dopravy, která je finančně podporována krajem nebo v případě městské autobusové dopravy obcemi. Řečeno jinak: závěr o zjevné absenci zákonem vyžadované příčinné souvislosti mezi rozhodnutím správního orgánu [vydaným jinak nepochybně po zákonem stanovené lhůtě] a vznikem škody v podobě ušlého zisku [odvozovaného od toho, že žalobkyni nebyla udělena neomezená, nýbrž jen omezená licence k provozování linkové autobusové dopravy] byl založen na zákonné překážce udělení neomezené licence tam, kde je přepravní potřeba uspokojována (ať už zcela nebo i jen zčásti) provozem jiné „dotované“ veřejné osobní dopravy, v tomto případě provozováním linek společností ČSAD Anexia, kdy tato právní překážka tu existovala již v době podání původní žádosti žalobkyně.
5. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v rozsahu jeho výroku I, o věci samé, dovoláním. V něm namítala, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení dvou otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, a to: 1) nakolik je soud v řízení vázán nebo má vycházet z obsahu správního rozhodnutí, které bylo v rámci správního řízení zrušeno, v případě, že soud posuzuje, jak by stejný správní orgán rozhodl o žádosti subjektu za stejného skutkového stavu, jaký byl dán v době vydání tohoto zrušeného rozhodnutí; a 2) zda stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem jiným, než je výhradně nedodržení lhůty stanovené zákonem pro vydání rozhodnutí, jestliže v důsledku tohoto vadného úředního postupu účastník řízení nedosáhne v zákonem stanovené lhůtě správního příznivého rozhodnutí a v důsledku změny okolností po uplynutí této lhůty se již ani nemůže dočkat rozhodnutí (zcela) příznivého.
6. Podané dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
7. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře vychází ze závěru, že v případě, pokud se poškozený domáhá náhrady škody (majetkové újmy), může k založení odpovědnosti státu za ni dojít jen z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v existenci konkrétních průtahů (tj. období nečinnosti), nikoli z důvodu nepřiměřené délky řízení (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod č. 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněný pod č. 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, a ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013). Pro úspěch žaloby je tak nezbytné, aby byla vedle odpovědnostního titulu a vzniku škody prokázána též existence příčinné souvislosti mezi oběma uvedenými skutečnostmi.
8. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Uvedené závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výlučně výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž též výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový, bylo-li najisto postaveno, že po celou dobu správního řízení byla společností ČSAD Anexia, s.r.o. provozována časově starší krajem dotovaná linka 310 610 (srov. i znění § 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu skutkovými zjištěními učiněnými či převzatými odvolacím soudem).
9. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází v základu posouzení příčinné souvislosti z teorie podmínky, jež vyjadřuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je dána tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). V projednávané věci žalobkyně prostřednictvím své otázky 1) ve skutečnosti napadá skutková zjištění z nichž vychází napadený rozsudek. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Namítá-li v té souvislosti dovolatelka (prostřednictvím otázky pod bodem 1/ týkající se výkladu procesního práva), zda byl soud vázán „z vadného a zrušeného rozhodnutí správního orgánu“, pak na řešení dané procesněprávní otázky napadené rozhodnutí nestojí, neboť odvolací soud bez výhrad převzal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, který je však učinil nikoliv na základě izolovaného posouzení v pořadí prvního (a odvolacím správním orgánem posléze zrušeného) rozhodnutí, o němž ani netvrdil, že jím je vázán, tím méně, že z něj vychází (§ 135 odst. 2 o. s. ř. z opaku), nýbrž svá skutková zjištění převzal (především) na základě hodnocení jednotlivých listinných důkazů (zejména z udělených licencí, z uzavřených veřejnoprávních smluv a z pozdějších, nezrušených rozhodnutí správních orgánů), jež byly jako listiny v průběhu řízení procesně korektně provedeny k důkazu způsobem předvídaným v § 125 a 129 o. s. ř.
10. Okolnost, že soudy obou stupňů přihlédly k dalšímu průběhu správního řízení není odpovídajícímu právnímu posouzení na překážku, pokud z navazujících pravomocných rozhodnutí [ohledně linky 310 010 - šlo o rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17. 8. 2006 a Ministerstva dopravy ze dne 15. 3. 2007, ohledně linky 310 112 pak šlo o rozhodnutí krajského úřadu z 21. 8. 2006 a Ministerstva dopravy z 15. 3. 2007] vyplývá, že důvodem pro pozdější udělení jen omezené licence žalobkyni bylo - mimo jiné - provozování stávající, „dotované“ linky 310 610 společností ČSAD Anexia, s.r.o., která byla (s veřejnoprávní smlouvou účinnou do konce roku 2006) takto provozována již dávno před podáním žádosti žalobkyně o neomezenou licenci. Jinak řečeno: přestože byl soud prvního stupně (odvolací soud) oprávněn při posuzování naplnění podmínky nezbytné kauzality, coby předběžnou otázku autonomně posoudit, zda a v jakém rozsahu by žalobkyni byla udělena omezená či neomezená licence při pravidelném běhu věcí a při včasném rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, pak okolnost, že dospěl /na základě i shodných skutkových zjištění ohledně konkurující licence na „dotovanou“ veřejnou autobusovou dopravu na lince 310 610/ ke shodným závěrům, jako správní orgány v pozdějších (konečných) rozhodnutích, neznamená, že by z pravomocných rozhodnutí „nevycházel“, resp. že by se byl cítil vázán nepravomocným a zrušeným rozhodnutím správního orgánu prvního stupně.
11. Protože pozdější rozhodnutí správních orgánů o udělení jen omezené licence nebyla rozhodnutími o osobním stavu, o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů (§ 135 odst. 1 o. s. ř.), šlo o případ, kdy soudy v kompenzačním řízení byly z těchto (nezrušených) rozhodnutí ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. toliko povinny „vycházet“, tedy nebyly jimi sice striktně vázány, ale pokud by se od nich chtěly odchýlit, měly se s případnou oponentní argumentací správních orgánů náležitě vypořádat (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5.2021, sp. zn. 30 Cdo 618/2020 nebo ze dne 1. 2.2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010). Fakt, že v poměrech projednávané věci soudy na základě obdobného skutkového stavu dospěly ohledně právního posouzení domnělého nároku žalobkyně na neomezenou licenci ke shodnému závěru, jako správní orgány, se zásadě zakotvené v § 135 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví. Skutečnost, že správní orgány objektivně vzato nemohly v daném řízení žalobkyni udělit neomezenou licenci rovněž i z dalších jimi uváděných důvodů nastalých nadto až v průběhu správního řízení (udělení další licence), ničeho nemění na tom, že prioritní a dostačující právní překážkou pro vyhovění návrhu žalobkyně bylo dlouhodobé provozování dotované linky 310 610 společností ČSAD Anexia s.r.o.
12. Lze rovněž zmínit, že i podle důvodové zprávy k zákonu č. 304/2017 Sb. kterým se mění zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, přijatá novela „upřesňuje kritéria posuzování souběhu s dotovanou dopravou, kterými je nadbytečnost z hlediska zajištění přepravních potřeb dotovanou dopravou a možné negativní ekonomické dopady na tuto dopravu. Negativními ekonomickými dopady je zejména navýšení nákladů na provozování dotované dopravy nebo snížení tržeb z této /dotované/ dopravy. Jedná se tak nepřímo o dopady na veřejné rozpočty, kdy se z důvodu snížení tržeb z této dopravy musí zvýšit objem dotací. U komerční dopravy je tedy udělení licence podmíněno absencí souběhu s dotovanou dopravou či vyloučením negativních ekonomických dopadů na dopravu provozovanou na základě smlouvy o veřejných službách. Zároveň je však možné v rozhodnutí stanovit podmínky či posunout datum zahájení provozu tak, aby se předešlo souběhu a negativnímu ovlivnění dopravy provozované na základě smlouvy o veřejných službách. Možnost neudělit licenci je pak omezena pouze na případ, kdy ani stanovením podmínek (tedy formou omezené licence – pozn. Nejvyššího soudu) nebo posunutím data zahájení provozu nelze předejít nadbytečnosti takové dopravy a negativním ekonomickým dopadům na dotovanou dopravu“. Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 2. 2009, č. j. 4 As 40/2008-50, vyložil, že „§ 12 odst. 3 zákona o silniční dopravě je svou povahou výjimkou z obecného pravidla volného přístupu na trh, neboť uvádí, že licence nebude vydána žadateli v případě, že jiná veřejná osobní doprava je dotována státem nebo v případě městské autobusové dopravy obcemi“.
13. Nejvyšší soud doplňuje, že i pro oblast sporů o náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci se důsledně uplatňuje pravidlo, podle něhož ve sporném řízení je to žalobce, kdo jako pán sporu (tzv. dominus litis) vymezuje předmět řízení, a to též tak, že uvede, čeho se žalobou domáhá a na jakém skutkovém základě. Pro případný úspěch žaloby je vedle prokázání vzniku odpovědnostního titulu určující i to, jakým konkrétním způsobem žalobce skutkově vymezil jemu vzniklou škodu (či nemajetkovou újmu) a je pak na soudu, aby s přihlédnutím k obraně žalované zjišťoval, zda vskutku v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu vznikla právě ta (majetková či nemajetková) újma, jejíž existence se poškozený v žalobě dovolal, a zda je ve vztahu k takto specifikovanému následku naplněna i podmínka příčinné souvislosti. Není totiž nijak neobvyklé, že jedna příčina vede k vícero následkům (a naopak), proto je z procesního hlediska nezbytné, aby v případě plurality možných následků poškozený již v žalobě definoval tu kterou újmu (či újmy), kterou požaduje odškodnit. Řečeno jinak: soud nemůže rozhodovat tzv. ultra petitum a bez opory v žalobních tvrzeních (a k újmě procesních práv žalovaného účastníka) zvažovat, zda případně prokázaný odpovědností titul nevedl i k jinému (žalobou ovšem neuplatněnému) nároku. Z obsahu žaloby a navazujících písemností, včetně přednesů učiněných v průběhu řízení je zcela nepochybné, že žalobkyně svou újmu konstantně definovala jen tím, že /včas/ „nezískala licence bez jakýchkoliv omezení“, ačkoliv v době, kdy odbor dopravy vydal svá rozhodnutí ve věci žádosti o licence … byly splněny veškeré podmínky pro vydání licencí bez jakýchkoliv omezení“ (č.l. 4, 5 a 6 spisu). Žalobkyně současně tvrdila, že v téže době „žádná smlouva o závazku veřejné služby ohledně linek, u nichž žádala žalobkyně o licenci nebyla, a tudíž ani neexistovala žádná překážka pro udělení či omezení licencí“ (č.l. 39 a obdobně 151 spisu). Žalobkyně, jen proto, že „nezískala licence bez omezení, nemohla reálně autobusovou dopravu provozovat“ (č.l. 153 a znovu na č.l. 236 spisu). Žalobkyně újmu, jež jí vznikla znovu a shodně specifikovala k výzvě soudu prvního stupně při jednání konaném dne 6. 9. 2023 (na č.l. 817 a násl. spisu) s tím, že „licence má být poskytnuta plná“, když současně zdůraznila, že „žalovanou namítaná linka 310 610 nebyla na překážku udělení neomezené licence“. Z ukázaného je zřejmé, že nebyl-li dovoláním zpochybněn závěr soudu prvního stupně akceptovaný i odvolacím soudem, tedy že právě dřívější dotovaná linka 3120 610 byla (a to již od samého počátku správního řízení) v právu neodvratnou překážkou pro udělení neomezené licence žalobkyni, bylo nadbytečné zkoumat ještě vlastní průběh správního řízení, tedy zda vedle zjištěných průtahů byl postup správního orgánu při pozdějším udílení licencí jiné obchodní společnosti správný či nikoliv; odpověď na takovou otázku by v žádném případě nemohla ovlivnit úvahu, že žalobkyni nárok na poskytnutí neomezené licence ve zjištěných skutkových okolnostech vzniknout nemohl.
14. Lze tedy k dovoláním formulované otázce 1) shrnout, že soudy v kompenzačním řízení byly v souladu s výše označenou judikaturou Nejvyššího soudu oprávněny si samostatně posoudit, zda by žalobkyni byla při včasném rozhodnutí správního orgánu a pravidelném běhu věcí udělena včas omezená či neomezená licence, přičemž z pozdějších /nezrušených/ rozhodnutí správních orgánů (od nichž se v této věci navíc nijak neodchýlily) byly povinny pouze „vycházet“. Soudy rovněž jako ze závazného nevycházely z prvního posléze zrušeného rozhodnutí správního orgánu a svá skutková zjištění vybudovaly na regulérně provedeném dokazování, pročež dovolaní k dané otázce není dle § 237 o. s. ř. přípustné.
15. Ve vztahu k druhé dovolací otázce obsahově mířící k tomu, že žalobkyně údajně (i) v důsledku procesně vadného postupu správních orgánů nedosáhla kýženého rozhodnutí o neomezené licenci, lze připomenout, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, a znovu v rozsudku ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99, uvedl, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (či více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (jiný). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý (jiný) důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním, jehož rozsahem i vymezením je podle § 242 odst. 3, věta prvá o. s. ř. Nejvyšší soud striktně vázán, úspěšně dotčen.
16. Z toho pro osud projednávané věci vyplývá, že založil-li odvolací soud napadené rozhodnutí na více na sobě nezávislých závěrech (jako tomu bylo i v posuzovaném případě), pak dovolání proti takovému rozhodnutí může být podle § 237 o. s. ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel současně zpochybnil správnost všech rozhodujících právních závěrů. Rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci spočívá na více nezávislých (samostatných) důvodech, tj. 1) na určujícím závěru, že žalobkyně nemohla s ohledem na konkurenční dotovanou linku obdržet neomezenou licenci, a 2/ na závěru, že žalobkyní namítané vady správního řízení se promítly do konečného rozhodnutí ve věci a samy o sobě nemohly být příčinou uplatněné škody – viz odstavec 51 rozhodnutí soudu prvního stupně aprobované v odstavci 12 rozhodnutí odvolacího soudu. Aby mohlo být dovolání přípustné, žalobkyně by musela přípustným způsobem zpochybnit současně všechny uvedené důvody, na nichž bylo napadené rozhodnutí takto vybudováno, což se ovšem v poměrech projednávané věci kvalifikovaně nestalo, neboť již při posouzení první otázky bylo zjištěno, že se soudy obou stupňů od ustálené judikatury neodchýlily. Platí totiž, že nemohla-li být žalobkyni s ohledem na konkurující dotovanou linku v žádném případě vydána požadovaná neomezená licence, pak ani domnělé vady správního řízení (ale ani pozdější udělení další a pro věc nepodstatné licence na linku 310 612 ve prospěch ČSAD Anexia, s. r. o.) by jí neexistující nárok na neomezenou licenci založit samy o sobě nemohly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a jejich prokázáním by pro sebe příznivějšího rozhodnutí v této věci nedosáhla.
17. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 1. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu