Plný text
30 Cdo 3487/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lenky Dopitové, v právní věci žalobkyně Ing. M. Š., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] o zaplacení částky 200.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 129/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2013, č. j. 72 Co 561/2012 - 136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zák. č. 404/2012 Sb. (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání žalobkyně pro nepřípustnost odmítl.
Odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v dovolatelkou namítané otázce posouzení samostatného běhu řízení o úpravu práv a povinností k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu a řízení o rozvod manželství, pokud je považoval za řízení samostatná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009; zde odkazovaná rozhodnutí a stanovisko Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz) a přihlédl k tomu, že řízení o rozvod manželství muselo být po dobu běhu řízení opatrovnického přerušeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „Stanovisko“/). Tato námitka proto přípustnost dovolání nezakládá (§ 237 o. s. ř.).
V otázce přičitatelnosti chování druhého účastníka řízení státu odpovídá rozsudek odvolacího soudu judikatuře Nejvyššího soudu, vyjádřené např. rozsudky ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. V nich Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle nějž pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné. Přitom se nerozlišuje, který z účastníků přispěl k nepřiměřené délce řízení. Stát tedy neodpovídá za nepřiměřenou délku řízení tehdy, jestliže celková doba řízení byla zapříčiněna pouze tím, že některý z účastníků využíval právními předpisy předvídaná procesní práva, jednalo-li se o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné. S takovým postupem jednoho z účastníků musí druhý účastník počítat, neboť využití procesních práv nelze omezit. V daném rozsahu proto není splněna podmínka přípustnosti dovolání vymezená v § 237 o. s. ř.
Námitkami směřujícími proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu (průtahy v posuzovaném řízení a zrušení rozsudku soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost) uplatnila dovolatelka nepřípustný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, z čehož dovolací soud dovozuje, že dovolání směřuje i proti výroku, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. V tomto rozsahu však dovolání neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. února 2014
JUDr. Pavel S i m o n předseda senátu