Plný text
30 Cdo 3741/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s.r.o., IČ [IČO], se sídlem v [adresa] zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o 113.332,88 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 211/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2014, č. j. 20 Co 37/2014 - 171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 7. 2013, č. j. 19 C 211/2012 - 111, konstatoval, že nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu, který o návrzích vedených u něj pod č. j. 103 337/2010, 103 336/2010, 103 770/2010, 103 217/2010, 103 562/2010, 103 101/2010, 103 261/2010, 103 077/2010 a 103 352/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 129 odst. 1 zák. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, bylo porušeno právo žalobkyně. Dále zamítl návrh žalobkyně, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 113.332,88 Kč s úrokem z prodlení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky shora označených správních řízení. Současně nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v nákladovém výroku a v rozsahu rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud však podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání žalobkyně odmítl.
Dovolání je přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V posuzovaném případě napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda lze považovat za účelně vynaložené takové náklady právního zastoupení, které primárně nesměřují k uplatnění práva účastníka řízení na právní zastoupení, ale sledují za cíl obohacení zastoupeného účastníka.
Výše uvedenou otázkou se již Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, které se týkalo týchž účastníků a pojmově shodné skutkové situace, zabýval a uzavřel, že „žalobkyni nárok podle § 142 odst. 1 o. s. ř. na náhradu vynaložených nákladů řízení, spočívajících v nákladech právního zastoupení, nevznikl, neboť zastoupení nesledovalo hlavní účel zastoupení, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale žalobkyně zastoupení zneužila v pokusu o vlastní obohacení“.
Ve výše uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud rovněž vypořádal se všemi námitkami, které dovolatelka předkládá i v tomto svém dovolání (absence poučení při aplikaci ust. § 150 o. s. ř., zjevné porušení ústavní zásady rovnosti osob a ústavní zásady rovnosti účastníků občanského soudního řízení, poměřování korektivem dobrých mravů). Z důvodů stručnosti, proto dovolací soud odkazuje na své rozhodnutí ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, které je dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.
V daném případě žádná z námitek dovolatelky nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při rozhodování neodchýlil od zmíněné judikatury Nejvyššího soudu.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 17. února 2015
JUDr. Pavel S i m o n předseda senátu