Plný text
30 Cdo 3818/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Jitky Dopitové v exekuční věci oprávněného města Luby se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupeného JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem v [adresa] proti povinnému P. C., pro 23.787,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 Nc 5705/2007, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. ledna 2012, č. j. 12 Co 642/2011-111, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soudní exekutor Exekutorského úřadu Plzeň-jih JUDr. J. D., MBA usnesením z 11. 3. 2011, č. j. 16 Ex 15855/07-66, v celém rozsahu zastavil exekuci, nařízenou usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 11. 12. 2007, č. j. 8 Nc 5705/2007-8, a to podle § 55 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., v platném znění (výrok I), a současně uložil oprávněnému zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradu nákladů exekuce částku 7.800,- Kč do 3 dnů od právní moci usnesení na označený účet (výrok II).
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudního exekutora v napadené části, tj. ve výroku pod bodem II, potvrdil.
Proti výroku odvolacího soudu o povinnosti zaplatit náklady exekuce podal oprávněný dovolání.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II, Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení ani o nákladech exekuce v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech exekuce není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost se dodává, že dovolací soud nemůže zkoumat chybějící výrok. Není pojmově možné podat dovolání proti rozhodnutí, které nebylo vydáno (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2288/2005, rovněž srov. § 166 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř.; povinnému, kterému vzniklo právo na jejich náhradu, podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu